23 Cdo 2180/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobců
a) M. R., b) K. R., obou zastoupených JUDr. L. K., advokátem, a c) JUDr. P. R.,
proti žalované A., spol. s r. o., zastoupené JUDr. O. R., advokátem, o
zaplacení částky 1,284.085,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 34 Cm 744/95, o dovolání žalobkyň a) M. R. a b) K. R. proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2007, č. j. 12 Cmo
197/2007-202, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2007, č. j. 12 Cmo
197/2007-202, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. listopadu 2006, č. j. 34 C
744/95-158, uložil žalovanému zaplatit žalobcům (procesním nástupcům původního
žalobce P. R., zemřelého dne 1. 1. 2000 – jeho dědicům ze zákona, kteří
dědictví neodmítli) částku 1,284.085,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 26. 7.
1994 do zaplacení, a to každému z nich v takovém podílu, který bude stanoven v
dědickém řízení po P. R., vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 po sp. zn. D
133/2000, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí v dědickém řízení (bod I
výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod II výroku).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě hospodářské smlouvy ze dne
10. 7. 1991 a jejího dodatku ze dne 10. 7. 1991 se žalovaný zavázal vykonávat
pro původního žalobce ochranu a ostrahu jím provozované čerpací stanice v P. –
M. Ch. s tím, že odpovídá za škodu na majetku, jež bude způsobena porušením
smluvních povinností. Dne 26. 12. 1993 do střeženého objektu vnikl neznámý
pachatel a z trezoru odcizil částku 1,284.085,- Kč. Za stavu, kdy účetní
doklady byly zničeny při povodni v roce 2002, založil soud prvního stupně
poznatek o výši škody na obsahu předávacích protokolů (vyúčtování směn) s tím,
že jejich existence a způsob jejich vedení byly potvrzeny svědeckými výpověďmi
zaměstnanců původního žalobce J. M. a A. K., a na vyčíslení škody provedeného
původním žalobcem, jež je obsahem trestního spisu ČVS: OVV 4302/15-93. Soud
prvního stupně dovodil, že žalovaná nevykonávala strážní službu řádně, porušila
tedy svou smluvní povinnost a odpovídá za škodu podle ustanovení § 145 a násl.
hospodářského zákoníku.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé pod bodem I změnil tak, že žalobu
zamítl (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů (výrok pod bodem II).
Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že bylo prokázáno
porušení povinností žalovanou, s jeho závěrem, že byl prokázán vznik škody a
její výše škody, se však neztotožnil. Poté, co zopakoval dokazování listinami,
k nimž soud prvního stupně při hodnocení důkazů nepřihlédl, to jest výpisy z
účtu a stvrzenkami Č. s., a. s., dovodil na základě porovnání výše tržeb za
hotové podle předávacích protokolů ze dne 24. 12. 1993 v částce 3,180.800,- Kč
a ze dne 26. 12. 1993 v částce 615.000,- Kč, celkem v částce 3,796.100,- Kč, s
částkami přijatými od původního žalobce v hotovosti, na které byly Č. s.
vystaveny stvrzenky, v době od 20. 12. 1993 do 23. 12. 1993 v celkové výši
3,948.000,- Kč a dne 27. 12. 1993 ve výši 1,170.530,- Kč, celkem ve výši
5,118.530,- Kč, že žalobci neprokázali vznik škody a její výši. Poukázal na to,
že v řízení bylo tvrzeno a prokazováno výlučně jedním z údajů z předávacích
protokolů, spolu s výpisy z účtu, že na stojanech bylo prodáno množství benzínu
za větší sumu, než původní žalobce v uvedené době vložil na svůj účet u Č. s.,
a. s., a tento rozdíl odpovídá částce, která se nacházela v trezoru. Žádný z
pracovníků obsluhy však blíže neidentifikoval tvrzené částky, ani je blíže
nepopsal, a částky nepřepočítával. Nebylo proto žádným důkazem prokázáno, že se
v trezoru nacházely soudem prvního stupně přiznané částky, když částky uložené
v předmětné době na účet byly vyšší, než kolik mělo být vytočeno na stojanech.
S poukazem na to, že provedl hodnocení všech důkazů jednotlivě a v jejich
vzájemných souvislostech, odvolací soud uzavřel, že žalobcům se nepodařilo
důkazy, které byly k jejich návrhu provedeny, prokázat vznik škody v uvedené
výši, když pouhým tvrzením, předávacími protokoly a svědeckými výpověďmi není
možno oprávněnost uplatněného nároku prokázat, a dalšími důkazy, které soud
prvního stupně nehodnotil a které odvolací soud zopakoval, byly tvrzené
skutečnosti vyvráceny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně a) M. R. a b) K. R. dovolání,
jímž napadly toto rozhodnutí v plném rozsahu, jehož přípustnost opřely o
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s.
ř.“) a jehož důvodnost spatřovaly v tom, že napadené rozhodnutí je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř] a že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování [dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. ].
Dovolatelky především vytkly odvolacímu soudu, že jako důvod opakování důkazů
uvedl (aniž to zaprotokoloval), že soud prvního stupně z těchto důkazů neučinil
žádná skutková zjištění, ve skutečnosti však měl za to, že je z nich možno
dospět k jinému skutkovému zjištění. Žalobce tak svým rozhodnutím zaskočil a
porušil zásadu předvídatelnosti rozhodnutí soudu. Měl-li ze zopakovaných důkazů
za to, že vznik škody ani její výše nejsou prokázány, měl žalobce podle
ustanovení § 213b odst. 1 a § 118a odst. 3 o. s. ř. o této skutečnosti poučit a
žalobci by navrhli zopakovat důkaz soupisem tržeb za měsíc prosinec 1993, z
něhož je patrno, že původní žalobce měl v rozhodné době tržby též z čerpací
stanice v P. – R., které byly vkládány na tentýž účet. Jestliže tak odvolací
soud neučinil a nezopakoval dokazování též dalšími listinami obsaženými ve
spise, nemůže obstát skutkový závěr, na jehož základě rozhodl.
Dále dovolatelky namítly, že skutečnost, že původní žalobce provozoval v
rozhodné době další čerpací stanici v P. – R., že tržby z této čerpací stanice
byly převáženy do trezoru čerpací stanice v P. – M. Ch. a že původní žalobce
vkládal na účet u Č. s., a. s., tržby z obou čerpacích stanic, vyplývá jak z
důkazů zopakovaných odvolacím soudem (ze stvrzenek a výpisů z účtů), tak z
předložených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze
vydaných v dědickém řízení a ze svědecké výpovědi A. K. Jestliže odvolací soud
pominul skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány a které
odůvodňovaly vyšší vklady hotovosti na účet oproti tržbám za hotové na čerpací
stanici, pochybil podle jejich názoru ve zjištění skutkového stavu věci, neboť
výsledek jím provedeného hodnocení důkazů neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř.
Dovolatelky též podrobily kritice závěr odvolacího soudu, že hotovostní tržby
nebyly pracovníky obsluhy přepočítávány, neboť mají za to, že odvolací soud se
nevypořádal s údaji v předávacích protokolech a nehodnotil tedy důkazy v jejich
vzájemné souvislosti.
Dovolatelky navrhly, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné
odmítnuto. Ztotožnila se se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu a
zdůraznila, že vytýkané vady řízení nejsou takové povahy, že by mohly mít vliv
na zákonnost napadeného rozhodnutí. I kdyby se totiž žalobcům dostalo řádného
poučení, nemohli by uplatňovat nové skutečnosti a důkazy v rozporu s
ustanovením § 205a a 211 o. s. ř., a dovolatelky samy uvádějí, že by pouze
požadovaly zopakování důkazu soupisem tržeb, který byl soudem prvního stupně
proveden a který odvolací soud nepochybně zhodnotil. Argumenty vztahující se k
tržbám původního žalobce z další čerpací stanice nemohou podle mínění žalované
zpochybnit závěr odvolacího soudu o neunesení důkazního břemene žalobců stran
škody, neboť poznatek o škodě a její výši nelze založit pouze na výši rozdílu
mezi součtem tržeb obou čerpacích stanic a vklady na bankovní účet původního
žalobce.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb., Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v čl.
II. uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnými osobami
(účastníky řízení) řádně zastoupenými advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno
(§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je v této věci
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti
výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé přezkoumal z
hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi vázán, včetně toho, jak je
dovolatelky obsahově vymezily (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.).
Přezkoumal je v plném rozsahu, tedy i ve vztahu k žalobci c) JUDr. P. R.,
třebaže ten sám dovolání nepodal. Protože žalobci vstoupili do řízení na místo
původního žalobce jako jeho dědici (srov. § 107a o. s. ř.), je jimi uplatněné
právo na náhradu škody takové povahy ve vztahu k nim, že rozsudek se musí
vztahovat na všechny žalobce, žalobci jsou tedy v postavení tzv. nerozlučných
společníků ve smyslu ustanovení § 91 odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 1921/99, uveřejněné
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24/2002) a úkony jednoho z
nich platí i pro ostatní. Jde tedy o případ, kdy dovolací soud není vzhledem k
ustanovení § 242 odst. 2 písm. c) o. s. ř. vázán rozsahem dovolacích návrhů,
třebaže dovolání podal jen některý z účastníků.
Dovolání je důvodné.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalobě nelze
vyhovět, neboť žalobci neunesli důkazní břemeno o tvrzených skutečnostech, z
nichž mělo vyplývat, že původnímu žalobci vznikla v příčinné souvislosti s
porušením smluvního závazku žalovanou škoda.
Podle ustanovení § 120 o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k
prokázání svých tvrzení (odstavec 1, věta první). Neoznačí-li účastníci důkazy
potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového
stavu z důkazů, které byly provedeny (odstavec 3, věta druhá). Citovaná
ustanovení upravují tzv. důkazní břemeno, jímž se rozumí procesní odpovědnost
účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto
důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního
břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy
určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla
pro nečinnost účastníka [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku
ustanovením § 120 odst. 1, větou první, o. s. ř.] nebo vůbec (objektivně vzato)
nemohla být prokázána a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu
přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato
skutečnost byla nepravdivá (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č.
5, ročník 2002, pod číslem 86).
Důkazní povinnost uložená účastníkům řízení je povinností procesní. O této
povinnosti a o důkazním břemenu z ní vyplývajícím je proto soud povinen
účastníky poučit (§ 5 o. s. ř.); poučovací povinnost v tomto směru má též
odvolací soud (srov. § 211 o. s. ř.). Poučovací povinnost soudu při jednání
upravuje ustanovení § 118a, vložené do občanského soudního řádu s účinností od
1. 1. 2001 novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., podle jehož druhého
odstavce zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud
nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej,
aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích
nesplnění této výzvy. Podle ustanovení § 118a o. s. ř. se postupuje též v
odvolacím řízení (srov. § 213b odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Nejvyšší soud vyložil již v rozsudku ze dne 20. března 2003, sp. zn. 21 Cdo
1491/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod
číslem 59, že založit své rozhodnutí na závěru, že účastník přítomný při
jednání neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, může soud jen tehdy,
jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle
ustanovení § 118a o. s. ř. Tento závěr, od něhož nemá Nejvyšší soud důvod se
odchýlit ani v projednávané věci, platí vzhledem k ustanovení § 213b odst. 1,
část věty před středníkem, o. s. ř. rovněž pro rozhodnutí odvolacího soudu.
Odvolací soud v projednávané věci učinil závěr o neunesení důkazního břemene
žalobci, aniž jim, jak vyplývá z obsahu spisu, zejména z protokolu o jednání
před odvolacím soudem ze dne 26. 9. 2007, poskytl poučení podle ustanovení §
118a odst. 3 o. s. ř. a dal jim tak příležitost doplnit (se zřetelem na takto
ohlášený výsledek jeho předběžného hodnocení důkazů) důkazní návrhy k této
právně významné skutkové otázce; jeho rozhodnutí ve věci samé tak skutečně bylo
– v rozporu s účelem ustanovení § 118a o. s. ř. – překvapivé, jak mu vytýkají
dovolatelé. Popsaným postupem odvolací soud zatížil řízení vadou, která je
takové povahy, že vždy mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k
níž by Nejvyšší soud byl v této věci (v níž je dovolání přípustné) povinen
podle ustanovení § 242 odst. 3, část věty za středníkem, o. s. ř. přihlédnout,
i kdyby nebyla v dovolání uplatněna. Dlužno podotknout, že Ústavní soud ve své
rozhodovací praxi považuje nedostatek poučení podle ustanovení § 118a odst. 1
až 3 o. s. ř. za porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (srov.
např. nález ze dne 3. března 2005, sp. zn. III. ÚS 618/04, uveřejněný ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 43, roč. 2006, na str. 31, a nález ze
dne 3. října 2006, sp. zn. I. ÚS 212/2006, uveřejněný v téže Sbírce, svazku 36,
roč. 2005, na str. 469).
Odvolací soud ve svém rozhodnutí poukázal na to, že žalobci byli v řízení před
soudem prvního stupně opakovaně poučováni (aniž z toho výslovně dovodil
důsledky pro svou vlastní poučovací povinnost). Je proto třeba pro úplnost
zdůraznit, že usnesením ze dne 27. května 1999, č. j. 34 Cm 744/95-58, soud
prvního stupně vyzval žalobce k doplnění skutkových tvrzení, nikoliv důkazních
návrhů, a při jednání konaném dne 19. 9. 2005 je vedle výzvy k doplnění dalších
skutkových tvrzení vyzval též k doplnění důkazních návrhů, leč výslovně toliko
k prokázání tržeb za prodej časopisu a za uložení peněz na pracovní oděvy do
trezoru a k předložení účetních dokladů vztahujících se k předávacím protokolům
(jež byly podle zjištění soudů nižších stupňů zničeny při povodni). Žalobci
nebyli nakonec ani poučeni o možnosti nepříznivých procesních důsledků v
případě, že výzvě nevyhoví. Uvedenými výzvami tedy poučovací povinnost soudu
podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. splněna nebyla, nehledě nato, že soud
prvního stupně vzal po provedení navržených důkazů všechna právně významná
tvrzení žalobců za prokázaná (pročež žalobě vyhověl) a ze svého pohledu
(subjektivně) tedy neměl důvod výzvu k doplnění důkazních návrhů činit. Pokud
odvolací soud na základě vlastního, od soudu prvního stupně odlišného hodnocení
důkazů dospěl k závěru, že výsledky dokazování neumožňují učinit taková
skutková zjištění, z nichž by vyplynul právní závěr o vzniku škody, pak měl
podle ustanovení § 213b odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř. poskytnout
žalobcům poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. on, bez zřetele na
to, zda a jaká poučení jim poskytl soud prvního stupně.
V odvolacím řízení založeném na principu neúplné apelace (srov. § 205a odst. 1
a § 211a ve spojení s § 213 odst. 5 o. s. ř.), jímž bylo též odvolací řízení v
projednávané věci, je poskytování poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř.
omezeno, neboť nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu
s ustanovením § 205a nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za
odvolacího řízení nepřípustná (srov. § 213b odst. 1, část věty za středníkem,
o. s. ř.). Je však třeba vzít na zřetel důsledky plynoucí z toho, že poučovací
povinnost podle ustanovení § 118a o. s. ř. je vybudována na objektivním
principu a potřeba poskytnout poučení tak není podmíněna tím, že soud prvního
stupně o potřebě poučení věděl. Dospěl-li proto odvolací soud - na rozdíl od
soudu prvního stupně - k závěru, že výsledky dokazování provedeného důkazy,
které příslušný účastník (jenž nese podle hmotného práva důkazní břemeno) až
dosud v řízení navrhl, neumožňují učinit poznatek o právně významné
skutečnosti, jedná se (z pohledu výsledků hodnocení důkazů odvolacím soudem) o
stav, že účastníku nebylo v řízení před soudem prvního stupně poskytnuto
poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř, ač se tak mělo z objektivního
hlediska stát. Rovněž v takovém případě došlo v řízení před soudem prvního
stupně k porušení ustanovení § 118 a o. s. ř. a řízení před tímto soudem je z
tohoto pohledu vždy postiženo vadou, což platí i tehdy, jestliže poznatky o tom
vyšly najevo až v odvolacím řízení (srov. shodně v právní doktríně Bureš, J.,
Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl, 7.
vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 1140, a v rozhodovací praxi soudů např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003,
uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
poř. č. C 3827). Za těchto okolností může dotčený účastník podle ustanovení §
205a odst. 1 písm. d) o. s. ř., vloženého do občanského soudního řádu s
účinností od 1. 4. 2005 novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (jde-li o
odvolatele), či za současného použití ustanovení § 211a o. s. ř. (jde-li o
jiného účastníka, tak jak je tomu v posuzované věci), uplatnit v odvolacím
řízení bez omezení nové skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před
soudem prvního stupně. Vada řízení spočívající v porušení ustanovení § 118a
odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. je za této situace reparovatelná v odvolacím řízení,
neboť vzhledem k ustanovení § 213b odst. 2 o. s. ř. potřebné poučení může místo
soudu prvního stupně vždy poskytnout účastníku řízení odvolací soud (srov.
shodně posledně citované dílo, s. 1141). Žalobci tedy nebyli v odvolacím řízení
omezeni toliko na zopakování důkazních návrhů učiněných v řízení před soudem
prvního stupně, jak se zřejmě shodně s žalovanou domnívají, nýbrž měli prostor
též k novým důkazným návrhům.
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je
naplněn již v důsledku tohoto procesního pochybení odvolacího soudu.
Napadené rozhodnutí by však nemohlo obstát, i kdyby mu nepředcházelo porušení
poučovací povinnosti. Je totiž třeba přisvědčit též dovolací námitce, že
odvolací soud nepostupoval při hodnocení důkazů procesně korektním způsobem.
Ustanovení § 213 o. s. ř. stanoví, že odvolací soud není vázán skutkovým
stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1). Odvolací soud může
zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový
stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich
možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně
(odstavec 2). K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná
skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci
nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen
jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl
jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel (odstavec 3).
Odvolací soud tedy může založit své rozhodnutí na jiném skutkovém stavu věci,
než k němuž dospěl soud prvního stupně. Z citovaného ustanovení § 213 odst. 2 a
3 o. s. ř., v němž se promítají zásady přímosti a ústnosti při dokazování,
jimiž je ovládán civilní proces, však vyplývá, že odvolací soud nemůže dospět
ke svým vlastním (odlišným) skutkovým poznatkům tak, že sám (s jiným výsledkem)
vyhodnotí důkazy, které provedl soud prvního stupně. Aby mohl tyto důkazy sám
hodnotit, ať již jinak (srov. § 213 odst. 2 o. s. ř.), či vůbec, jde-li o tzv.
opomenuté důkazy (srov. § 213 odst. 3 o. s. ř.), musí je zopakovat. Protože pro
dokazování před odvolacím soudem platí přiměřeně ustanovení o řízení před
soudem prvního stupně (srov. § 211 o. s. ř.), platí též pro odvolací soud
ustanovení § 132 o. s. ř., podle něhož důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a
to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti,
přičemž pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co
uvedli účastníci. Protože i závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno,
jenž je závěrem skutkovým, je výsledkem hodnocení důkazů, platí uvedená
pravidla též v případě, že odvolací soud hodlá – na rozdíl od soudu prvního
stupně – dospět k tomuto závěru; i v takovém případě musí odvolací soud
dokazování zopakovat (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.
listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 4178/2007, jenž je veřejnosti k dispozici na
webových stránkách Nejvyššího soudu).
Odvolací soud v projednávané věci uvedeným způsobem nepostupoval. Z důkazů
provedených soudem prvního stupně, které se vztahovaly ke vzniku škody,
zopakoval jen některé, a to ty z listinných důkazů, které označil za rozhodné.
Závěr o tom, že žalobci neunesli důkazní břemeno o svých tvrzeních, tak založil
na nepřípustném hodnocení též těch důkazů, které nezopakoval, zejména
svědeckých výpovědí zaměstnanců původního žalobce, a v rámci hodnocení důkazů
se nevypořádal s tím, proč neshledal rozhodnými (rozuměj důležitými z hlediska
jejich vypovídací hodnoty ve vztahu ke zjišťované právně významné skutečnosti)
též ostatní listinné důkazy, které soud prvního stupně provedl, leč neučinil z
nich žádná skutková zjištění, zejména pak soupis tržeb, na nějž se poukazuje v
dovolání. Též popsaným porušením procesního postupu stanoveného pro zjišťování
skutkového stavu věci odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávná skutková zjištění a tedy též nesprávné rozhodnutí ve věci.
Námitku, že odvolací soud nedeklaroval, z jakých zákonem stanovených důvodů
přistupuje k doplnění dokazování, resp. že ohlásil jiný důvod, než který
odpovídal jeho následným skutkovým závěrům, Nejvyšší soud důvodnou neshledal.
To, zda odvolací soud postupuje při opakování dokazování podle ustanovení § 213
odst. 2 či § 213 odst. 3 o. s. ř., je dáno objektivně; postup podle § 213 odst.
3 o. s. ř. přichází v úvahu pouze u těch důkazů provedených soudem prvního
stupně, z nichž tento soud neučinil žádná skutková zjištění. Z logiky věci
přitom nelze vyloučit, že právě výsledek dokazování opomenutými důkazy povede
(ovšem po zhodnocení všech řádně zopakovaných důkazů jednotlivě a v jejich
vzájemné souvislosti – srov. § 132 o. s. ř.) k jiným skutkovým závěrům, než ke
kterým dospěl soud prvního stupně.
Dovolací námitkou, jejímž prostřednictvím byl uplatněn dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., se dovolací soud z důvodu procesní ekonomie
nezabýval. Jestliže odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, z něhož vychází
jeho rozhodnutí, procesně vadným způsobem, pak nemá smysl zkoumat, zda tento
skutkový závěr má či nikoliv oporu v provedeném dokazování.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud, aniž
ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), toto
rozhodnutí podle ustanovení § 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.
zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o.
s. ř.], a věc podle ustanovení § 243b odst. 3, věty první, o. s. ř. vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst.
1, část věty před středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tyto náklady
tvoří součást celkových nákladů řízení, o nichž bude rozhodnuto v rozhodnutí,
jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2009
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu