25 Cdo 1515/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr.
Petra Vojtka v právní věci žalobkyně M. B., zast. advokátem, proti žalovanému
JUDr. L. K., zast. advokátem, o zaplacení částky 194.429,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 107/2006-44, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v
Táboře ze dne 30. listopadu 2006, č. j. 15 Co 684/2006-66, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze
dne 30. listopadu 2006, č. j. 15 Co 684/2006-66, a rozsudek Okresního soudu v
Pelhřimově ze dne 29. srpna 2006, č. j. 1 C 107/2006-44, se zrušují a věc se
vrací Okresnímu soudu v Pelhřimově k dalšímu řízení.
částky za dobu od 1. 11. 2005 do 31. 12. 2005 řízení zastavil a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela dne 27. 11.
2002 s žalovaným jako advokátem smlouvu o poskytování právní pomoci, jejímž
předmětem bylo zastupování v právní věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově
pod sp. zn. 4 C 56/2003 (nejprve vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.
zn. 12 C 188/2000) o žalobě společnosti F. R., s.r.o., na zaplacení 78.000,- Kč
s příslušenstvím, v němž žalobkyně vystupovala v procesním postavení žalované.
V uvedeném řízení žalovaný, v rozporu s pokynem žalobkyně, nepodal odvolání a
rozsudek ze dne 29. 4. 2004, č. j. 4 C 56/2003-135, kterým jí bylo uloženo
zaplatit 78.000,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení, tak nabyl dne 29. 5.
2004 právní moci. Z obsahu spisu plyne, že po uzavření dohody o prominutí dluhu
ze dne 12. 10. 2004 a dohody o splácení dluhu a prominutí části dluhu ze dne
20. 10. 2004 se jmenovanou společností jí žalobkyně zaplatila celkem 194.429,-
Kč. S ohledem na skutkovou i právní složitost věci projednávané pod sp. zn. 4 C
56/2003 soud prvního stupně dovodil, že podání odvolání by nebylo bezúspěšným
uplatňováním práva, a proto žalovaný odpovídá za škodu podle § 420 občanského
zákoníku, neboť v rozporu s ustanovením § 16 odst. 1 a 2 zákona č. 85/1996 Sb.,
o advokacii, nepodal odvolání proti rozhodnutí soudu, čímž porušil své
povinnosti při chránění oprávněných zájmů klienta, a žalované tak vznikla škoda
ve výši žalované částky. Ke stejnému závěru ohledně porušení právní povinnosti
advokáta dospěl po projednání stížnosti žalobkyně také senát kárné komise Č. a.
k.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v
Táboře rozsudkem ze dne 30. 11. 2006, č. j. 15 Co 684/2006-66, potvrdil
rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé i ve výroku o
náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze
skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, uplatněný nárok však
posoudil podle speciální úpravy obsažené v ustanovení § 24 zákona č. 86/1996
Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2004, obsahující objektivní odpovědnost
advokáta za škodu. Dovodil, že posouzení jednotlivých dílčích právních otázek
soudem prvního stupně podle obecné úpravy zakotvené v občanském zákoníku (§ 420
- obecná odpovědnost za škodu v občanskoprávních vztazích) je v zásadě
použitelné i z hlediska uvedené speciální odpovědnosti. K námitce žalovaného o
nutnosti posouzení důvodnosti odvolání, které jakožto zástupce žalobkyně v
řízení vedeném u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 56/2003 nepodal,
odvolací soud uvedl, že takové posouzení mimo příslušné odvolací řízení
(zahájené z podnětu odvolání účastníků proti rozsudku č.j. 4 C 56/2003-135) by
bylo v rozporu s principy právního řádu a zásadou právní jistoty a nadto z
hlediska odpovědnosti žalovaného za škodu je důvod nepodání odvolání
nevýznamný. V otázce výše škody se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a
konstatoval, že ve vztahu mezi účastníky řízení není vůbec odvislá od věcného
posouzení předmětu řízení ve věci vedené pod sp. zn. 4 C 56/2003.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. a) a písm. b) o. s. ř. Dovolatel především nesouhlasí se závěry
soudů obou stupňů, že věcné posouzení nároku společnosti F. R. s.r.o. na
provizi za zprostředkování prodeje bytu proti žalobkyni je možné pouze v rámci
odvolacího řízení proti uvedenému rozsudku sp. zn. 4 C 56/2003, nikoliv v jiném
(tedy i v daném řízení o náhradu škody) soudním řízení, považuje je za zcela
rozporné s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR, přičemž jako příklad
uvádí rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, které se týká skutkově téměř totožné
věci, a polemizuje s tvrzením odvolacího soudu, že takové věcné posouzení by
bylo v rozporu s principy právního řádu a zásadou právní jistoty. Namítá, že v
posuzovaném případě by žalobkyně musela požadovanou částku zaplatit i v
případě, že by k porušení povinností žalovaného nedošlo, neboť hmotněprávní
nárok společnosti F. R. s.r.o. na zaplacení provize za zprostředkování prodeje
bytu byl dán po právu, a proto měl soud pro zjištění, zda došlo ke vzniku
škody, vyřešit nejprve předběžnou otázku, zda společnosti F. R. s.r.o. tento
nárok skutečně vznikl, a následně učinit závěr o existenci příčinné souvislosti
mezi vznikem škody a pochybením žalovaného. Navrhl, aby dovolací soud zrušil
rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto
a byla jí přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. Považuje napadený
rozsudek za věcně správný, o čemž svědčí i to, že pojišťovna žalovaného (kde
byl pojištěn pro účely výkonu advokacie) nevyužila možnosti obrany (formou
vedlejšího účastenství) proti jejímu nároku uplatněnému v žalobě, a má za to,
že rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, na které v dovolání poukazuje žalovaný,
je skutkově rozdílné od jejího případu, zejména pokud jde o vznik a výši škody.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné
podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je důvodné.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné
proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Podle ustanovení § 16 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, je
advokát povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se
jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu se zákonem nebo
stavovským předpisem; o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit.
Podle ustanovení § 24 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb. advokát odpovídá
klientovi za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie.
Advokát odpovídá za škodu způsobenou klientovi i tehdy, byla-li škoda způsobena
v souvislosti s výkonem advokacie jeho zástupcem nebo jeho zaměstnancem;
případná odpovědnost těchto osob podle zvláštních předpisů tím není dotčena.
Odvolací soud správně vycházel z toho, že odpovědnost za škodu
způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie podle zák. č. 85/1996
Sb., o advokacii, vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (z objektivní
odpovědnosti) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou výkon
advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem
škody. Správně dovodil i porušení povinnosti advokáta využít všechny zákonné
prostředky k ochraně zájmů klienta, čímž došlo k naplnění první podmínky vzniku
odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou žalobkyni podle § 24 odst. 1 zák.
č. 85/1996 Sb.
Škodou je míněna majetková újma, která nastala v majetkové sféře
poškozeného. Zaplacením částky 194.429,- Kč žalobkyní společnosti F. R. s.r.o.
(na základě pravomocného rozsudku ze dne 29. 4. 2004, č. j. 4 C 56/2003-135, a
shora citovaných dohod) jí vznikla majetková újma ve výši žalované částky, čímž
je tedy naplněna druhá z uvedených podmínek vzniku odpovědnosti za škodu.
Příčinná souvislost je dalším nezbytným předpokladem odpovědnosti za
škodu mezi pochybením žalovaného advokáta, tedy mezi tím, že v rozporu s
pokynem žalobkyně nepodal odvolání proti rozsudku ze dne 29. 4. 2004, č. j. 4 C
56/2003-135, a vznikem škody, tedy tím, že žalobkyni vznikla povinnost zaplatit
jmenované společnosti finanční obnos ve výši žalované částky. Závěr o příčinné
souvislosti v uvedeném smyslu by bylo možné v daném případě učinit jen tehdy,
jestliže nebýt protiprávního opomenutí žalovaného, spočívajícího v nepodání
odvolání, došlo by k zamítnutí žaloby společnosti F. R. s. r. o. proti
žalobkyni.
Při posuzování odpovědnosti advokáta za vznik škody způsobené v
souvislosti s výkonem advokacie soud jako předběžnou otázku zkoumá, zda při
řádném postupu žalovaného (advokáta) by žalobkyně (klientka) se svým nárokem u
soudu uspěla, tedy zda by po podání odvolání došlo k zamítnutí žaloby (ve věci
sp. zn. 4 C 56/2003) a popř. v jakém rozsahu (srov. např. rozsudek býv.
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 6. 1984, sp. zn. 1 Cz 17/84, publikovaný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 13, ročník 1986, a rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 886/2004, publikovaný v
Souboru civilních rozhodnutí Nevyššího soudu pod č. C 3227, sešit 32/2005,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002 ).
Jestliže odvolací soud v dané věci dovodil, že žalobkyni vznikla škoda
právě pro nepodání odvolání žalovaným, jakožto jejím tehdejším zástupcem
(advokátem), aniž vyřešil shora uvedenou předběžnou otázku, ačkoliv to bylo
pro rozhodnutí podstatné, je jeho právní posouzení nesprávné a není v souladu s
hmotným právem. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že řešení uvedené
předběžné otázky z hlediska vzniku odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou
žalobkyni podle § 24 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb. má v dané věci zásadní význam
pro rozhodnutí a činí tak rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně
významným. Dovolání žalobce je proto přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. i důvodné.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, Nejvyšší soud
jej zrušil (§ 243b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.) a vzhledem k tomu, že
důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí na i pro
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o. s.
ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí
o věci samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů
dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. června 2007
JUDr. Marta Škárová, v.
r. předsedkyně senátu