22 Cdo 1754/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
žalobkyně A. P., zastoupené JUDr. Janem Mejzlíkem, advokátem, se sídlem v Praze
1, Štupartská 6, proti žalovanému S. P., o vypořádání společného jmění manželů,
vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 115/2006, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16.
prosince 2008, č. j. 22 Co 2150/2008-264, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 17. července 2008, č. j. 9 C 115/2006-225, vypořádal zaniklé společné jmění
účastníků tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal nemovitosti
specifikované ve výrokové části rozsudku (výrok I. rozsudku) a movité věci
specifikované ve výroku II. rozsudku. Žalobkyni dále přikázal „dluh vůči Fondu
pojištění vkladů se sídlem Perlová 1, Praha 1, IČ 497 10 362 z dohody o uznání
dluhu a jeho uhrazení ve splátkách z 10. 1. 2006 ve výši celkem 48.789,70
Kč.“ (výrok III. rozsudku). Žalovanému přikázal do výlučného vlastnictví movité
věci specifikované ve výroku IV. rozsudku a „dluh vůči Fondu pojištění vkladů
se sídlem Perlová 1, Praha 1, IČ 497 10 362 z dohody o uznání dluhu a jeho
uhrazení ve splátkách z 2. 12. 2005 v celkové výši 564.014,65 Kč.“ (výrok V.
rozsudku). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání
zaniklého společného jmění manželů 1.374.932,- Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku (výrok VI. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky VII. –
IX. rozsudku).
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, z jakých skutkových zjištění a
závěrů vycházel, k jakým právním závěrům dospěl a jak je promítl do způsobu
vypořádání věcí a hodnot tvořících součást zaniklého společného jmění manželů.
Ve vztahu ke sporné otázce vypořádání podílu žalovaného v obchodní společnosti
TIP TRAIDING, spol. s r. o. poukázal na skutečnost, že dne 25. března 2003, tj.
před právní mocí rozsudku o rozvodu manželství účastníků, žalovaný za částku
30.000,- Kč převedl na třetí osoby. Pro účely vypořádání společného jmění
manželů (dále jen „SJM“) však vyšel z částky 1.500.000,- Kč, neboť touto
částkou ocenil hodnotu podílu znalecký posudek ing. Bláhy k datu 31. března
2003. Soud prvního stupně zdůraznil, že i když existuje důkaz o tom, že
žalovaný obchodní podíl prodal za částku 30.000,- Kč a tato částka mu byla
vyplacena, je pro zjištění hodnoty majetku spadající do SJM rozhodující
znalecký posudek ing. Bláhy. Částku 1.500.000,- Kč proto zahrnul mezi finanční
prostředky, které by měly být mezi účastníky rozděleny.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) k odvolání
žalovaného rozsudkem ze dne 16. prosince 2008, č. j. 22 Co 2150/2008-264,
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že výrokem I., body 1 – 5 určil,
které nemovité a movité věci se přikazují do výlučného vlastnictví žalobkyně;
dále určil, že žalobkyni připadají peněžní prostředky u Českomoravské stavební
spořitelny, a. s., na účtu č. 279 172 4601, z pohledávky za J. V. žalobkyni
přikázal částku 17.500,- Kč a dluh vůči Fondu pojištění vkladů se sídlem v
Praze 1, Perlová, IČ 49710362 z dohody o uznání dluhu a jeho uhrazení ve
splátkách z 10. 1. 2006 ve výši 48.789,70,- Kč. Výrokem II., body 1 – 4
rozhodl, které movité věci se přikazují do výlučného vlastnictví žalovaného;
určil, že žalovanému připadají peněžní prostředky, a to ve výši 5.519,28 Kč na
účtu č. 154031969/0600 a 5.200,- Kč na účtu č. 595434544/0600 u GE Money Bank,
a. s., a dále podíly na ČSOB Růstovém fondu ISIN BE 0174398892 v hodnotě
137.631,75,- Kč. Z pohledávky za J. V. přikázal odvolací soud žalovanému částku
17.500,- Kč a k úhradě přikázal žalovanému dluh vůči Fondu pojištění vkladů se
sídlem v Praze 1, Perlová, IČ 49710362 z dohody o uznání dluhu a jeho uhrazení
ve splátkách z 2. 12. 2005 v částce 54.821,65 Kč. Žalovanému dále uložil
povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu částku 639.931,89 Kč do tří
dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výroky IV. – VI. rozsudku).
Odvolací soud se neztotožnil se způsobem, kterým soud prvního stupně provedl
vypořádání podílu žalovaného v obchodní společnosti TIP TRAIDING, spol. s r.
o., jestliže do vypořádání SJM zahrnul částku 1 500 000,- Kč. Zdůraznil, že
není pochyb o tom, že hodnota podílu v obchodní společnosti je součástí aktiv
zaniklého společného jmění manželů. Odvolací soud vzal za prokázané, že
smlouvou mající formu notářského zápisu ze dne 25. března 2003 žalovaný jako
převodce převedl svůj obchodní podíl na stávající společníky společnosti ing.
J. T., J. S. a M. H. jako nabyvatele podle § 115 obchodního zákoníku za
celkovou částku 30.000,- Kč, což bylo ostatně mezi účastníky nesporné. Spor
mezi účastníky byl v tom, zda do masy zaniklého SJM je třeba zahrnout částku
30.000,- Kč či tržní hodnotu vyčíslenou znaleckým posudkem ve výši 1.500.000,-
Kč. Podle názoru odvolacího soudu je možné vycházet výhradě z částky získané za
převod obchodního podílu ve výši 30.000,- Kč, neboť žalobkyně v řízení
neprokázala, že by se dovolala relativní neplatnosti smlouvy o převodu
obchodního podílu. Odvolací soud zdůraznil, že i kdyby akceptoval její tvrzení
o tom, že námitku relativní neplatnosti vznesla, učinila tak pouze ve vztahu k
žalovanému, nikoliv vůči ostatním účastníkům smluvního vztahu. Do masy
vypořádávaného SJM tak lze zahrnout pouze částku 30.000,- Kč, kterou odvolací
soud promítl do celkového vypořádání.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, v němž a uplatnila dovolací
důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o.
s. ř.“). Podle názoru žalobkyně odvolací soud věc nesprávně právní posoudil,
neboť cenu podniku ve smyslu § 5 odst. 2 obchodního zákoníku nelze odvíjet od
ceny uvedené smlouvě o převodu obchodního podílu, protože podle ustálené
judikatury Nejvyššího soudu (v dovolání dovolatelkou citované) je podnikající
manžel povinen nahradit takovou částku, která bude představovat cenu podniku ke
dni zániku společného jmění manželů. Podnik, ve kterém podniká jen jeden z
manželů, není vyloučen ze SJM, a tudíž je i předmětem vypořádání.
Dovolatelka dále zdůraznila, že nenamítá a nikdy nenamítala, že právní úkon,
kterým byl prodej obchodního podílu uskutečněn, by byl neplatný nebo měl být
relativně neplatný; prokázala, že žalovaný je povinen vrátit do masy SJM částku
ve výši 1.500.000,- Kč a nikoliv pouze částku 30.000,- Kč. Odvolacímu soudu
dále vytkla, že „neřešil např. otázku, zda právní úkon, který vyvolává věcně
právní dispozici s předmětným majetkem náležejícím do zaniklého společného
jmění manželů, je úkonem, který ve smyslu § 145 odst. 2 obč. zák. přesahuje
obvyklou správu majetku, a proto je nezbytné, aby s takovou dispozicí
souhlasila žalobkyně“. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. července 2009 (vyjma ustanovení čl. I
bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která
nabývají účinnosti 23. ledna 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c
odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009
Sb.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
V části rozsudku odvolacího soudu napadené dovoláním žalobkyně posoudil
odvolací soud práva a povinnosti účastníků odlišně oproti soudu prvního stupně;
dovolání je proto přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však
důvodné.
Podle § 149 odst. 2 věta první občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)
zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z
toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění
jsou stejné.
Podle § 150 odst. 3 obč. zák. neprovede-li se vypořádání dohodou, provede je na
návrh některého z manželů soud.
Nedůvodnost dovolání žalobkyně je dána již tím, že její dovolací argumentace se
zcela míjí s důvody, na kterých odvolací soud založil své rozhodnutí. Zatímco
odvolací soud se zabýval vypořádáním částky získané za převod podílu společníka
– žalovaného ve společnosti s ručením omezením za trvání manželství a
společného jmění manželů, dovolací argumentace žalobkyně se upíná k podniku a
způsobu jeho vypořádání, byl-li součástí společného jmění manželů ke dni jeho
zániku. Ostatně ani žádné z dovolatelkou citovaných rozhodnutí dovolacího soudu
se nevztahuje k předmětu řízení, neboť se právě dotýkají podniku a jeho
promítnutí do vypořádání zákonného majetkového společenství manželů. V této
souvislosti pro úplnost dovolací soud podotýká, že účast společníka ve
společnosti s ručením omezeným z něj nečiní podnikatele (k tomu srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon
1652/97, publikovaný v časopisu Soudní judikatura č. 12, ročník 1998 nebo
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 22 Cdo
103/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck,
pod pořadovým č. C 3991).
I z hlediska věcně právního posouzení je však rozhodnutí odvolacího soudu
správné. Podle ustálené judikatury vztahující se k zákonnému majetkovému
společenství manželů, ať již v podobě bezpodílového spoluvlastnictví nebo
společného jmění manželů, platí, že obchodní podíl ve společnosti s ručením
omezeným, nabytý jedním z manželů za trvání jejich majetkového společenství,
představuje společnou majetkovou hodnotu, která je předmětem vypořádání při
zániku majetkového společenství (k tomu srovnej např. k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 22 Cdo
103/2005, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 14, str. 526 nebo
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. července 2004, sp. zn. 22
Cdo 700/2004, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2004, č. 22, str. 843).
Charakter podílu jako společné majetkové hodnoty ostatně ani žádný z účastníků
nezpochybňoval.
Dovolatelka ovšem přehlíží, že ke dni zániku společného jmění manželů v daném
případě již nebyla předmětem vypořádání hodnota uvedeného podílu ve společnosti
s ručením omezeným, ale pouze částka získaná za převod, ke kterému došlo za
trvání manželství.
Jen manžel – společník má práva a povinnosti vyplývající pro něj z úpravy
postavení společníka obchodní společnosti v obchodním zákoníku či jiném právním
předpise nebo ve společenské smlouvě. Je však oddělen od majetkové hodnoty
obchodního podílu, která zůstává manželům společná. Proto je také omezen v
nakládání s obchodní podílem, pokud nejde o jeho obvyklou správu ve smyslu §
145 odst. 2 obč. zák., neboť stejnou měrou jako náleží jemu, náleží i druhému
manželovi (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.
července 2004, sp. zn. 22 Cdo 700/2004, uveřejněný v časopise Právní rozhledy,
2004, č. 22, str. 843).
Podle § 145 odst. 2 obč. zák. obvyklou správu majetku náležejícího do
společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů. V ostatních
záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný.
Podle § 40a obč. zák. jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle
ustanovení § 49a, § 140, § 145 odst. 2, § 479, § 589, § 701 odst. 1, § 775 a §
852b odst. 2 a 3 považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je
takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se
nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li právní úkon
učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků (§ 40). Je-li právní úkon v
rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách, je neplatný pouze v
rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu, jestliže se ten, kdo je takovým
úkonem dotčen, neplatnosti dovolá.
Za výkon jiné než obvyklé správy lze považovat i převod vlastnického práva k
podílu ve společném jmění manželů na třetí osobu (k tomu srovnej např. Dvořák,
T. : Společné jmění manželů a podíl v obchodní společnosti nebo v družstvu –
některé otázky vzájemných vztahů. Obchodněprávní revue, 2010, č. 9, str. 267).
Absence souhlasu druhého manžela s převodem vlastnického práva k podílu zakládá
relativní neplatnost takového právního úkonu s tím, že pokud se druhý z manželů
neplatnosti nedovolá, jedná se o právní úkon platný. Sama dovolatelka v
dovolání výslovně zdůraznila, že nenamítala a nenamítá, že smlouva o prodeji
obchodního podílu by měla být relativně neplatná, což ostatně koresponduje i se
závěrem odvolacího soudu, že se relativní neplatnosti této smlouvy nedovolala.
Jestliže byl tedy platně za trvání manželství prodán podíl ve společnosti s
ručením omezeným, stává se předmětem vypořádání částka takto získaná, neboť ta
je součástí společného jmění manželů. Tímto způsobem odvolací postupoval a jeho
rozhodnutí je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné.
Důvodná není dovolací námitka, podle níž se odvolací soud nezabýval posouzením,
zda ke smlouvě o převodu obchodního podílu není potřeba souhlasu žalobkyně.
Argumentace žalobkyně je v daném směru ostatně rozporná, neboť uvedenou
okolnost odvolacímu soudu vytýká s tím, že absence jejího souhlasu by mohla
založit relativní neplatnost smlouvy o převodu obchodního podílu, současně však
v dovolání výslovně uvádí, že relativní neplatnost této smlouvy nenamítala a
nenamítá. Odvolací soud se ostatně potřebou souhlasu žalobkyně k převodu podílu
výslovně a podrobně zabýval, dospěl k závěru, že tento souhlas žalobkyně byl
nutný, neboť prodej podílu ve společnosti s ručením omezením nelze považovat za
obvyklou správu majetku tvořícího masu společného jmění manželů. Současně však
zdůraznil, že pokud se žalobkyně relativní neplatnosti nedovolala, jedná se o
platný úkon a předmětem vypořádání je částka získaná na základě tohoto právního
úkonu.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z pohledu uplatněných dovolacích důvodů
správný.
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s.
ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, dovolací soud nezjistil (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) a
dovolatelka je ani netvrdí.
Z uvedených důvodů proto dovolací soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. dovolání
žalované zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně
bylo zamítnuto a žalovanému v dovolacím řízení nevznikly náklady (§ 243b odst.
5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. února 2011
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu