22 Cdo 1774/2017-116
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., ve věci žalobkyně K. M., zastoupené JUDr. Alenou Zahradníčkovou,
advokátkou se sídlem v Praze 9, Ocelářská 35, proti žalovanému A. L.,
zastoupenému Mgr. Ing. Gabrielou Jandovou, advokátkou se sídlem v Praze 1,
Vodičkova 707/37, o zaplacení částky 75 930 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 398/2014, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2016, č. j. 58 Co
381/2016-92, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4
440 Kč k rukám její zástupkyně, JUDr. Aleny Zahradníčkové, advokátky se sídlem
v Praze 9, Ocelářská 35, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 4.
2016, č. j. 13 C 398/2014-63, uložil žalovanému povinnost zaplatit v obecné
pariční lhůtě žalobkyni částku 75 930 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 %
ročně za období od 24. 11. 2011 do zaplacení (výrok I.) a dále uložil
žalovanému povinnost nahradit žalobkyni v obecné pariční lhůtě k rukám její
zástupkyně náklady řízení ve výši 25 997 Kč (výrok II.).
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze
dne 1. 12. 2016, č. j. 58 Co 381/2016-92, rozsudek soudu prvního stupně ohledně
zaplacení částky 930 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z této částky od 24. 11.
2011 do zaplacení zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, co do částky 75 000
Kč s 7,75% úrokem z prodlení ročně za dobu od 1. 1. 2012 do zaplacení rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil, a pokud jde o úrok z prodlení ve výši 8,05%
ročně od 24. 11. 2011 do 31. 12. 2011 a úrok ve výši 0,30% ročně z částky 75
000 Kč za dobu od 1. 1. 2012 do zaplacení, změnil jej tak, že žalobu v tomto
rozsahu zamítl (výrok I.). Žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni v
obecné pariční lhůtě k rukám její zástupkyně náklady řízení před soudy obou
stupňů ve výši 32 807 Kč (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost
vymezil odkazem na § 237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). Má za to,
že rozsudek odvolacího soudu je při řešení právní otázky povahy investic, které
označil za náklady na běžnou údržbu, na nichž se měla do právní moci usnesení
soudu o uzavření smíru v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ke
společné nemovitosti žalobkyně podílet, v rozporu s rozhodovací praxí
dovolacího soudu (konkrétně označil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6.
2001, sp. zn. 22 Cdo 599/99, který je přístupný, stejně jako dále citovaná
rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu
http://www.nsoud.cz). Stejný důvod přípustnosti dovolání uplatnil ve vztahu k
závěru odvolacího soudu, že žalobou uplatněný nárok není promlčen, neboť není
založen na stavu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, ale jedná se o
plnění ze smlouvy. Má za to, že při řešení této otázky se rozhodnutí odvolacího
soudu odchyluje od závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11.
2011, sp. zn. 22 Cdo 22 Cdo 3766/2011. Jako důvod dovolání uplatnil žalobce
nesprávné právní posouzení věci.
Dále žalovaný uplatnil námitky o nesprávném přenesení důkazního břemene ze
žalobkyně na žalovaného a o nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu
ohledně závěru o povaze investic.
Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu
prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání souhlasila s právním posouzením věci
odvolacím soudem. Poukázala rovněž na to, že v části dovoláním napadeného
výroku I. rozsudku odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a
žaloba zamítnuta. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům řízení
známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného
dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.); po zjištění,
že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož
to částečně zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno v dále uvedeném
rozsahu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1,
věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §
241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení
dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání
žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Z povahy dovolání jako (mimořádného) opravného prostředku vyplývá, že slouží -
shodně jako odvolání – k nápravě procesní újmy, která byla dovolateli způsobena
rozhodnutím odvolacího soudu. Ta se projevuje například tím, že žalobce nebyl
částečně či zcela se svou žalobou úspěšný, popřípadě nároku směřujícímu proti
žalovanému bylo zčásti či v plném rozsahu vyhověno. Tyto procesní stavy je pak
možné odstranit rozhodnutím dovolacího soudu.
V poměrech projednávané věci podal žalovaný dovolání proti celému výroku I.
rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti té jeho části, v níž byl rozsudek soudu
prvního stupně, pokud šlo o zaplacení částky 930 Kč s 8,05% úrokem z prodlení
z této částky od 24. 11. 2011 do zaplacení zrušen a řízení se v tomto rozsahu
zastaveno, a dále ohledně úroku ve výši 0,30% ročně z částky 75 000 Kč za dobu
od 1. 1. 2012 do zaplacení, kde byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a
žaloba zamítnuta.
Protože v uvedených částech výroku I. rozsudku odvolacího soudu nebyla
žalovanému způsobena procesní újma odstranitelná zrušením či změnou této části
napadeného rozsudku (dovolací soud nemůže pro žalovaného rozhodnout
příznivěji), není dovolatel v uvedeném rozsahu k podání dovolání subjektivně
legitimován (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp.
zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročník
1998, pod číslem 28, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp.
zn. 23 Cdo 2589/2010, uveřejněný pod číslem 41/2013 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř.
obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §
237 o. s. ř. (jako v projednávané věci ve vztahu k potvrzující části výroku I.
rozsudku odvolacího soudu), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z
tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a
ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Argument, podle kterého „při
řešení otázky hmotného, resp. procesního, práva se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením
přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen tehdy, je-li z
dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené
rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Žalovaný důvod přípustnosti dovolání spatřoval v rozporu rozsudku odvolacího
soudu se závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 6. 2001,
sp. zn. 22 Cdo 599/99. Cituje z odůvodnění tohoto rozsudku dovolacího soudu a
má za to, že v citované části Nejvyšší soud vymezuje definiční znaky nezbytných
oprav a údržby domu, přičemž v projednávané věci se měl odvolací soud od tohoto
vymezení, pokud šlo o posouzení investic do společného domu účastníků řízení,
odchýlit. Ohledně této námitky není dovolání žalovaného přípustné, neboť závěr
o tom, o jaký druh investic se v poměrech konkrétní věci jednalo, je závěrem
odvolacího soudu, nikoliv soudu dovolacího. Citovaný rozsudek dovolacího soudu
je pro rozhodovací praxi významný potud, že vymezuje druhy nároků většinového
spoluvlastníka spojené s jeho rozhodnutím o vynaložení investic do společného
domu. Podle toho, zda byl menšinový spoluvlastník s rozhodnutím většinového
spoluvlastníka seznámen a mohl se k němu vyjádřit, a podle toho o jaký druh
investice se jednalo, pak konstruuje buď vznik majetkového nároku většinového
spoluvlastníka ve smyslu § 139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), jenž může být uplatněn za
trvání spoluvlastnického vztahu, anebo nároku na vydání bezdůvodného obohacení
ve smyslu § 451 a následujících obč. zák. (i s dopadem na jeho výši), jenž by
mohl být uplatněn za trvání spoluvlastnického vztahu tehdy, šlo-li by o
investici na nezbytné opravy či údržbu, a po skončení spoluvlastnického
vztahu, pokud by se jednalo o jiné investice než do nutných oprav či údržby. Z
uvedeného je zřejmé, že dovolatelem vymezenou právní otázku citované rozhodnutí
dovolacího soudu neřeší a současně platí, že ani na projednávanou věc nedopadá.
Tato námitka proto nemůže založit přípustnost dovolání.
Žalovaný dále důvod přípustnosti dovolání spatřoval v rozporu rozsudku
odvolacího soudu se závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne
30. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3766/2011. Namítal, že žalobou uplatněný nárok, i
pokud by byl důvodným, je bezdůvodným obohacením, který však žalobkyně
uplatnila až po uplynutí dvouleté promlčecí lhůty, což také žalovaný v
nalézacím řízení namítal. Ani ohledně této námitky není dovolání přípustné.
Citované rozhodnutí dovolacího soudu vyjádřené závěry formulovalo na podkladě
zcela jiné skutkové situace, kdy obdobně jako v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/99, bylo z hlediska namítaného promlčení
zjišťováno, zda nárok většinového spoluvlastníka na úhradu investic
vynaložených na společnou věc (podle kritérií vymezených dřívějším citovaným
rozsudkem dovolacího soudu), aniž by však byla mezi spoluvlastníky uzavřena
dohoda o hospodaření se společnou věcí, je majetkovým nárokem ve smyslu § 139
odst. 2 obč. zák. či bezdůvodným obohacením podle § 451 a následujících obč.
zák. V nyní posuzované věci ovšem účastníci řízení v souvislosti se zrušením a
vypořádáním spoluvlastnictví dohodu o hospodaření se společnou věcí pro přesně
vymezené období do právní moci soudního rozhodnutí o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví uzavřeli. Tato dohoda pak představuje právní důvod,
na němž mohla žalobkyně žalobou uplatněný nárok výlučně založit. Konstrukce
nároků vymezená citovanou judikaturou dovolacího soudu a jejich rozlišení (i s
vazbou na problematiku promlčení) je naopak na absenci takové dohody založena.
Nemůže být proto v poměrech projednávané věci rozhodné, zda podíl žalobkyně,
který jí má žalovaný podle rozhodnutí nalézacího soudu zaplatit, se týkal
investic do nezbytných oprav či údržby nebo investic do jiných úprav a údržby.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky – v projednávané věci –
procesního charakteru, jimiž žalovaný brojí proti tvrzeným procesním pochybením
spočívajícím jednak v přenesení důkazního břemene o skutečnostech významných
pro rozhodnutí ve věci (o náklad jakého druhu se v případě vynaložení částky
200 000 Kč na úpravu ve společném domě jednalo) z žalobkyně na žalovaného, a
dále v nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu (rovněž rozsudku soudu
prvního stupně), pokud jde o závěr, že uvedená částka představovala investiční
náklad.
Ani ohledně těchto námitek není dovolání přípustné. Tvrzením o nesprávném
přenesení břemene tvrzení a břemene důkazního vystihuje žalovaný případ vady
řízení, která ovšem od 1. 1. 2013 není samostatným dovolacím důvodem. Dovolací
soud připomíná, že podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem
nesprávné právní posouzení věci a až tehdy, když je dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej § 242 odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s
tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by
zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám
řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako
přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn.
22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn.
22 Cdo 4553/2014, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III.
ÚS 3717/16, jenž je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu
http://nalus.usoud.cz). Navíc rozsudek odvolacího soudu není na procesní otázce
břemene tvrzení a břemene důkazního, pokud jde o charakter nákladů, které
žalovaný v částce 200 000 Kč do společného domu vložil, založen. Z rozsudku
odvolacího soudu se podává, že za takový náklad byl odvolacím soudem považován
jakýkoliv náklad, vyjma běžných provozních výdajů, které byly příkladmo
specifikovány. Pro závěr o skutkovém stavu, že z dohody jsou vyjmuty, kromě
výše uvedených provozních výdajů, jakékoliv jiné náklady, byl rozhodujícím
výklad předmětné dohody o hospodaření se společnou věcí, kterou uzavřeli
účastníci řízení v rámci soudního smíru, jenž byl schválen odvolacím soudem.
Protože se jedná o závěr skutkový a nikoliv právní (k tomu srovnej například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97,
uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99), je jím
dovolací soud vázán, a nemůže jej přezkoumávat.
V rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem
100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že
měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné,
nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu
prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě
použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí
soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není
zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly -
podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i
když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění,
není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly
- podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele. Poměřováno těmito
závěry, rozsudek odvolacího soudu v projednávané věci, pokud jde o vytýkaný
závěr, že částka 200 000 Kč vynaložená žalovaným je investiční náklad, není
nepřezkoumatelný. Z odůvodnění rozsudku zřetelně a srozumitelně plynou důvody,
pro které se odvolací soud ztotožnil se skutkovými závěry i právním posouzením
věci soudem prvního stupně. Odvolací soud přitom přesvědčivým způsobem
vysvětlil, z jakého důvodu se v poměrech projednávané věci neuplatní
kategorizace investic (nákladů) do běžných úprav a údržby a do jiných
(„neběžných“) úprav a údržby. Rovněž dostatečně odůvodnil závěr, že smluvní
ujednání o vypořádání souvisejícím s hospodařením ve společném domě za období
od 1. 1. 2011 do právní moci usnesení o schválení soudního smíru (do 27. 5.
2011) vyjmulo z vypořádání jakékoliv investice. Ostatně žalovaný byl schopen na
odůvodnění rozsudku reagovat projednatelným, byť nepřípustným, dovoláním.
Jelikož žalovaný napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu v obou výrocích,
zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání proti výroku II. rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou
stupňů. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým
výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně
výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že
dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání
uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání,
stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace § 237 o. s.
ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013). Tomuto požadavku však žalovaný v dovolání nedostál. Zbývá dodat, že
i pro akcesorický výrok o nákladech řízení platí omezení přípustnosti dovolání
podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle § 237 není
přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem
bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000,- Kč, ledaže jde o
vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství
pohledávky se přitom nepřihlíží. Protože v posuzované věci bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 32 807 Kč, nebylo by s
ohledem na § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání přípustné ani tehdy, pokud
by důvod přípustnosti dovolání směřujícího proti nákladovému výroku žalovaný
řádně vymezil.
Protože dovolání žalovaného není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst.
1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 17. října 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu