NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 22 Cdo 1781/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Jiřího Spáčila,
CSc., ve věci žalobkyně M. C., zastoupené advokátem, proti žalovanému B. C.,
zastoupenému advokátem, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u
Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 11/2003, o dovoláních žalobkyně a
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. března 2004, č. j.
24 Co 50/2004 –143, takto :
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. března 2004, č. j. 24 Co
50/2004-143, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
27. října 2003, č. j. 7 C 11/2003 -114, vypořádal společné jmění účastníků jako
bývalých manželů tak, že z věcí ve společném jmění účastníků přikázal do
výlučného vlastnictví žalobkyně buňku, zatímco do výlučného vlastnictví
žalovaného přikázal osobní automobil zn. Favorit 136, (výrok pod bodem I.).
Dále žalobkyni přikázal k úhradě dluh 46 700,- Kč z půjčky účastníků u G. C.
banky (výrok pod bodem II.). Současně žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na
vyrovnání jejího podílu ze společného jmění účastníků částku 547 757,50 Kč do
90 dnů od právní moci rozsudku (výrok pod bodem III.). Rozhodl také o nákladech
řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli dne 22. 10. 2003
dohodu o částečném vypořádání majetku ve společném jmění, podle které žalobkyně
nabyla do výlučného vlastnictví movité věci specifikované v dohodě v celkové
hodnotě 22 865,- Kč a žalovaný věci v celkové hodnotě 17 982,- Kč a žalobkyně
se zavázala zaplatit žalovanému na vypořádání těchto věcí 2 431,50 Kč.
Předmětnou dohodu shledal soud prvního stupně platným hmotněprávním úkonem a
proto rozhodl jen o vypořádání zbývajícího majetku ve společném jmění
účastníků. Soud prvního stupně zjistil, že účastníci nabyli za trvání
manželství (to je v době od 1. 12. 1978 do 29. 3. 2002) do společného jmění,
vyjma movitých věcí specifikovaných v dohodě ze dne 22.10. 2003, ještě i
mobilní stavební buňku a osobní automobil zn. Favorit 136, SPZ PBE 18 –19,
dále, že účastníci zatížili majetek ve společném jmění dluhem ve výši 46 700,-
Kč z půjčky u G. C. banky a dále ještě, že do společného jmění účastníků náleží
i hodnota obchodního podílu, který má žalovaný ve společnosti S. v P., s. r. o.
Při rozhodování o vypořádání majetku ve společném jmění účastníků (§ 149 odst.
2 ObčZ) soud prvního stupně vycházel z toho, že podíly obou účastníků jako
bývalých manželů jsou stejné, neboť žádné okolnosti nesvědčí pro jiný postup.
Přihlédl k tomu, že dohodou ze dne 22. 10. 2003 žalobkyně získala movité věci v
hodnotě 22 865,- Kč, zatímco žalovaný věci v hodnotě jen 17 982,- Kč, dále že
rozhodnutím soudu byla do vlastnictví žalobkyně přikázána stavební buňka v
hodnotě 10 000,- Kč, zatímco do vlastnictví žalovaného osobní automobil Favorit
v hodnotě 20 000,- Kč, že žalovanému zůstává obchodní podíl ve společnosti S. v
P., jehož hodnota náležející do společného jmění manželů (dále „SJM“) činí 1
053 678,- Kč a dovodil, že žalovaný by měl poskytnout žalobkyni na dorovnání
aktiv ze SJM částku 529 397,50 Kč ( 2 558,50 Kč a 526 839,- Kč). Vedle toho by
měl žalovaný poskytnout žalobkyni ještě i další částku 13 350,- Kč, a to na
dorovnání pasiv ze SJM. Žalobkyni byl totiž přikázán k úhradě společný dluh
účastníků u G. C. banky ve výši 46 700,- Kč a žalovaný by měl přispět na jeho
úhradu jednou polovinou, to je částkou 23 350,- Kč. Avšak vzhledem k tomu, že
žalobkyně část půjčky ve výši 10 000,- Kč použila k investicím do svého
výlučného majetku, snížil soud prvního stupně vypořádací podíl žalovaného z
pasiv SJM právě o tuto částku tedy jen na 13 350,- Kč. Konečnou výši
vypořádacího podílu, který je žalovaný povinen poskytnout žalobkyni na
vyrovnání jejího podílu ze SJM, tak soud prvního stupně stanovil částkou 542
747,50 Kč.
Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že rozhodl i o tom, že se žalovanému
přikazuje hodnota práv a povinností ve společnosti S. v P., s.r.o., a že je
žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu ze společného
jmění jen částku 374 576,- Kč. V ostatních výrocích, kterými bylo rozhodnuto,
že se žalobkyni přikazuje do výlučného vlastnictví buňka a žalovanému osobní
automobil zn. Favorit 136, a že se žalobkyni přikazuje k úhradě dluh 46 700,-
Kč u G. C. banky, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím,
že doplnil identifikační údaje ohledně buňky tak, že jde o mobilní stavební
buňku umístěnou na zahradě přilehlé k domu v P. čp. 56. Odvolací soud současně
rozhodl i o nákladech za řízení před soudem prvního stupně a o nákladech
odvolacího řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že
vypořádání hodnoty obchodního podílu jako majetkového práva, které je předmětem
společného jmění manželů (§ 143 odst. 1 písm. a/ ObčZ), je zapotřebí vtělit do
výroku rozsudku, jímž se o vypořádání SJM rozhoduje. Na rozdíl od soudu prvního
stupně odvolací soud dovodil i to, že při vypořádání je namístě odchýlit se od
zásady rovnosti podílů žalobkyně a žalovaného na majetku patřícím do jejich
společného jmění. Odvolací soud zohlednil, že se o nabytí největší masy
majetkových hodnot v SJM (obchodního podílu) zasloužil žalovaný, že žalobkyně
nebyla z možnosti nabývání a udržení společného jmění vyloučena péčí o děti a
domácnost, když manželství účastníků zůstalo bezdětné, a že právě žalobkyně
rozvrátila manželství známostí s jiným mužem. V závislosti na shora uvedených
skutečnostech (§ 149 odst. 3 ObčZ) odvolací soud vypořádal společné jmění
účastníků tak, že větší podíl přikázal žalovanému a že rozdíl výše podílů
vyjádřil tím, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni hodnotu jen jedné třetiny
obchodního podílu (351 226,- Kč). Odvolací soud posoudil odlišně i výpočet
vypořádacího podílu. Oproti soudu prvního stupně již nezahrnul do vypořádacího
podílu peněžitý nárok z dohody ze dne 22. 3. 2003, když sama tato dohoda slouží
jako titul k uplatňování práva na poskytnutí vypořádacího podílu z movitých
věcí a opětovné přiznání tohoto práva v soudním rozhodnutí by vedlo k duplicitě
nároku a zvýhodnění žalovaného. V souvislosti s tím, že žalobkyni byla
přikázána stavební buňka v ceně 10 000,- Kč, zatímco žalovanému osobní
automobil v ceně 20 000,- Kč, shledal rozdíl ve prospěch žalovaného jen ve výši
5 000,- Kč a povinnost žalobkyně vrátit do společného jmění částku 10 000,- Kč,
která byla investována ze společné půjčky od G. C. banky do odděleného majetku
žalobkyně, promítl do vypořádacího podílu tak, že žalovanému náleží jen
polovina z navrácené částky to je 5 000,- Kč a další zvýhodnění žalovaného tím,
že žalobkyně převzala k úhradě dluh z půjčky 46 700,- Kč, shledal ve výši 23
350,- Kč. Vypořádací podíl náležející žalobkyni na vyrovnání jejích nároků ze
společného jmění pak stanovil částkou 374 576,- Kč (351 226,- Kč a 23 350,- Kč).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobkyně i žalovaný.
Žalobkyně opřela dovolání o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu (dále „OSŘ“). Dovolací důvod spatřovala v tom, že odvolací soud zatížil
řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a
odst. 2 písm. a/ OSŘ), když nevyzval účastníky postupem podle § 118a odst. 1, 3
OSŘ k doplnění tvrzení a k označení důkazů pro vypořádání společného jmění
účastníků jiným způsobem než rovným dílem. Pokud by se tak stalo, žalobkyně by
prokázala, že se na nabytí obchodního podílu a na jeho zachování podílela
rovným dílem a že výlučně ona pečovala o společnou domácnost a že nebyl důvod
odchýlit se od zásady rovnosti podílů obou manželů na majetku patřícím do
jejich společného jmění. Jako další dovolací důvod uplatnila nesprávné právní
posouzení věci (§ 241 odst. 2 písm. b/ OSŘ). To spatřovala jednak v tom, že
ačkoliv je výčet aspektů, ke kterým soud přihlíží při vypořádání společného
jmění (§ 149 odst. 3 ObčZ) taxativní, odvolací soud přihlížel i k aspektům
jiným v § 149 odst. 3 ObčZ neuvedeným a to, že žalovaný pracoval ve společnosti
S. v P., s. r. o., k níž se váže obchodní podíl, a k příčinám rozvratu
manželství, a dále ještě i v tom, že odvolací soud učinil předmětem společného
jmění hodnotu obchodního podílu, ačkoliv předmětem vypořádání měl být obchodní
podíl jako takový, přičemž při vypořádání měl soud zohlednit cenu obchodního
podílu, jak vyplynula z posudku znalce. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný taktéž opřel dovolání o § 237 odst. 1 písm a/ OSŘ. I on
spatřoval dovolací důvod v nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 2
písm. b/ OSŘ). Na rozdíl od žalobkyně však shledával nesprávné právní posouzení
věci v tom, že odvolací soud učinil předmětem vypořádání společného jmění
hodnotu obchodního podílu ve společnosti S. v P., s. r. o. Podle přesvědčení
žalovaného, pokud se za trvání manželství a za trvání SJM stane jeden z manželů
společníkem obchodní společnosti, nenáleží tento obchodní podíl respektive
„hodnota práv a povinností ve společnosti“ do SJM a nemůže být předmětem
vypořádání. S odkazem na specifikovanou odbornou literaturu (článek JUDr. Igora
Pařízka „Obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným a společné jmění
manželů“ uveřejněný v časopisu Právní rozhledy č. 8/2001 a Komentář Obchodního
zákoníku, Nakladatelství Polygon, Praha 2002, str. 1499 autora Prof. JUDr.
Josefa Dědiče) vyslovil názor, že určující při řešení dané problematiky by měla
být právní úprava kapitálové účasti v obchodních společnostech obsažená v
obchodním zákoníku. Tam uvedenou úpravu je třeba pokládat ve vztahu k ostatním
právním předpisů za lex specialis. Jestliže veškerá práva včetně práv
vlastnických, týkající se obchodního podílu v obchodní společnosti –
společnosti s ručením omezeným, náležejí pouze tomu z manželů, který je jako
společník zapsán v obchodním rejstříku, a občanský zákoník to v § 143 odst. 2
pouze zdůrazňuje, stěží lze dovozovat, že druhý nabývá práv na vypořádání
hodnoty této majetkové účasti. Poukazoval na to, že neodpovídá přirozenému
nazírání na obsah společného nabytého jmění za trvání manželství, aby se jeho
předmětem stala hodnota uvedeného podílu, když druhý z manželů, který není
společníkem společnosti, k němu dle zákona nenabyl žádná práva. Z pohledu
ustanovení § 143 odst. l písm. a) ObčZ tak nenabývá druhý z manželů žádný
majetek. Stávající soudní praxe si je zřejmě tohoto problému vědoma a tak
účelově konstruuje a vypořádává „hodnotu práv a povinností z účasti na
společnosti“. To považuje za rozpor se Základní listinou práv a svobod,
publikovanou pod č. 2/1993 Sb. Manželovi, který nebyl společníkem obchodní
společnosti, se dostává neodůvodněného zvýhodnění, spočívající v náhradě
hodnoty obchodního podílu. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a
věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Protože rozsudek odvolacího soudu byl vydán před 1. 4. 2005, kdy nabyl
účinnosti zákon č. 59/2005 Sb., kterým byl změněn občanský soudní řád, Nejvyšší
soud jako soud dovolací podle čl. III odst. 3 tohoto zákona dovolání projednal
a rozhodl o něm podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před
uvedenou novelou.
Nejvyšší soud se po zjištění, že obě dovolání byla podána včas, řádně
zastoupenými účastníky řízení, zabýval tím, zda jde o dovolání přípustná.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí ve věci samé.
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu podle §
237 odst. 1 písm. a) OSŘ je založena na nesouhlasnosti rozsudku odvolacího
soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek jde tehdy,
jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy
rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů
těchto rozsudků odlišná. Pro posouzení přípustnosti dovolání je tedy podstatné
porovnání obsahu obou rozhodnutí a nikoliv to, zda odvolací soud své rozhodnutí
označil jako měnící (viz R 52/99 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek v sešitu 9).
Jestliže v dané věci soud prvního stupně vycházel z toho, že jsou
podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění stejné a v
závislosti na tom stanovil i vypořádací podíl, zatímco odvolací soud vyhodnotil
kriteria pro stanovení podílů bývalých manželů na společném jmění (§ 149 odst.
3 ObčZ) jinak, a nerovnost podílů žalobkyně a žalovaného promítl do svého
rozhodnutí tím, že z hodnoty obchodního podílu ve společnosti S. v P., s. r.
o., o jehož nabytí se měl podle odvolacího soudu výrazněji zasloužit žalovaný,
uložil žalovanému vyplatit žalobkyni vypořádací podíl jen ve výši jedné
třetiny, pak jde vzhledem k dovolacímu důvodu žalobkyně, která vytýká
odvolacímu soudu nesprávně stanovená kriteria pro modifikaci podílů manželů na
majetku v SJM, o měnící rozsudek.
Vzhledem k tomu, že proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím bylo
rozhodnuto o modifikaci podílů manželů na majetku v SJM, je dovolání přípustné,
vyplynula z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé OSŘ pro dovolací soud povinnost
přihlédnout i k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 OSŘ (jejich existence nebyla tvrzena a ze spisu se nepodává)
a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Sama žalobkyně v dovolání takovou vadu namítala. Žalobkyně vytýkala
odvolacímu soudu nedostatek poskytnutí poučovací povinnosti podle § 118a odst.
1, 3 OSŘ. Nicméně tato vytýkaná vada řízení nebyla zjištěna. V dané věci
žalovaný v řízení před soudem prvního stupně poskytl tvrzení o skutečnostech, v
nichž spatřoval důvod pro nerovné podíly účastníků na společném jmění, a nabídl
o tom důkazy. Soud prvního stupně při jednání dne 27. 10. 2003 poučil žalobkyni
o možnosti vypořádat společné jmění účastníků odlišnými podíly a vybídl ji, aby
poskytla tvrzení, jimiž vyvrátí zásluhy žalovaného, či tvrzení o jejích
zásluhách o nabytí a udržení společného jmění popřípadě o chování, jímž
vyvažovala zásluhy žalovaného. Stejně tak ji vyzval, aby o tom navrhla důkazy.
Současně ji upozornil na nepříznivé důsledky, které ji mohou postihnout v
podobě neunesení břemene tvrzení či neunesení důkazního břemene. Žalobkyně po
tomto poučení uvedla, „že manželství účastníků trvalo od roku 1978, že v době
vzniku firmy S. v P., s. r. o., bylo manželství funkční, že byla zaměstnána a
starala se o chod domácnosti a že dala do zástavy svůj výlučný majetek a
žalovaný tak získal provozní úvěr a mohl získané peníze vložit do firmy, v níž
je obchodní podíl“. Provedení důkazů nenavrhovala. Neučinila tak ani poté, kdy
soud prvního stupně poučil účastníky ještě i podle § 119a OSŘ. Soudy obou
stupňů tedy musely vycházet ze skutkového stavu, jaký tu byl na základě
procesní aktivity žalobkyně a žalovaného. Jiné vady řízení, které by mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí věci a k nimž je dovolací soud povinen
přihlížet z úřední povinnosti, dovolací soud nezjistil.
Dovolací soud pak přezkoumal rozsudek odvolacího soudu z hlediska
žalobkyní uplatněného dovolacího důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu o
modifikaci podílů manželů na majetku v SJM ve prospěch žalovaného, spočívá na
nesprávném právním názoru. Tímto důvodem byl dovolací soud vázán, včetně toho,
jak jej žalobkyně obsahově vymezila (§ 242 odst. 3 věta prvá OSŘ a § 241a odst.
1 OSŘ).
Žalobkyně založila své dovolání na kritice, že odvolací soud nesprávně
vymezil kriteria uvedená v § 149 odst. 3 ObčZ a dovolací soud shledal, že tento
dovolací důvod byl naplněn. Ustanovení § 149 odst. 3 ObčZ upravuje způsob
vypořádání společného jmění manželů tak, že stanoví zásady pro toto vypořádání,
které umožňují soudu modifikaci zákonného předpokladu, že podíly obou manželů
jsou stejné. V tom se lze při výkladu § 149 odst. 3 ObčZ přidržet judikatury
vytvořené soudní rozhodovací praxí k institutu bezpodílového spoluvlastnictví
(viz Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 16.12.1974, sp. zn. Plsf 2/74
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek sešit 1-2, ročník 1975,
pod pořadovým číslem 1), když i po novele provedené zák. č. 91/1998 Sb. zůstala
právní úprava modifikace vypořádání stejná. I po této novele, kterou byl
nahrazen institut bezpodílového spoluvlastnictví manželů institutem společného
jmění manželů, patří právní úprava modifikace vypořádání k právním normám s
relativně neurčitou hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého
uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností tak, jak to již pro dřívější
institut bezpodílového spoluvlastnictví dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne
3. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001. Podle § 149 odst. 3 ObčZ se při vypořádání
přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů
staral o rodinu a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k
obstarávání společné domácnosti. Vzhledem k tomu, že manželství účastníků
zůstalo bezdětné, vyhodnotil odvolací soud v neprospěch žalobkyně, že
nevyvinula srovnatelnou aktivitu jako žalovaný, který „nejen založil obchodní
společnost ale fakticky v ní i pracoval a podílel se tak na jejím zhodnocení“,
aniž by ale odvolací soud současně přihlédl i k tomu, že žalobkyně kromě
podílení se na péči o domácnost, byla až na ojedinělé období od listopadu 2000
do června 2001, kdy se žalobkyně ocitla bez zaměstnání, ale kdy již manželé
spolu nežili, jinak po celou dobu trvání manželství v pracovním poměru a
obstarávala tak přiměřeně svým schopnostem hodnoty do společného jmění. Stejně
tak odvolací soud vyhodnotil v neprospěch žalobkyně příčinu rozvratu manželství
účastníků, aniž by ale zhodnotil její dopad na nabytí a udržení společného
jmění účastníků. Mezi účastníky nebylo sporné, že jejich manželství trvalo přes
20 let, zatímco k zániku společného hospodaření manželů došlo až teprve v
posledních dvou letech. Nelze tedy mít za to, že by se tato příčina významně
negativně promítla do nabytí a udržení vypořádávaného majetku. Kromě toho k
odklonu od rovnosti podílů manželů na majetku v SJM, je namístě přistoupit jen
za situace, kdy zvýšené úsilí jednoho z manželů, zajistilo nabytí a udržení
majetku značné hodnoty. Tak například v rozsudku ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, publikovaném pod C 45 , svazek 1, v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H.
Beck (dále jen „Soubor
rozhodnutí“) dovolací soud vyslovil názor, že shora uvedený postup je namístě
„v případě světově úspěšného sportovce, který vyvíjel značné úsilí k tomu, aby
ve své sportovní činnosti dosáhl uvedeného postavení a tomu odpovídajících
příjmů umožňujících nadstandartní životní úroveň rodiny a nabytí majetku značné
hodnoty“. Z tohoto pohledu odvolací soud „předpoklady pro modifikaci podílů“
neposuzoval. Hlediska, jak je v rámci právní normy upravené v § 149 odst. 3
ObčZ určil odvolací soud, jsou tedy neúplná, a tudíž nesprávná (k tomu srovnej
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002,
publikované pod C 2058, svazek 26, Souboru rozhodnutí). Rozhodnutí odvolacího
soudu, pokud jde o odchýlení se od rovnosti podílů manželů na společném jmění,
tak spočívá na nesprávném právním názoru.
Kromě shora uvedených dovolacích důvodů žalobkyně uplatnila nesprávné
právní posouzení věci ještě i v tom, že do majetku v SJM byla zařazena a byla
v něm vypořádána hodnota obchodního podílu a nikoliv obchodní podíl jako
takový. Z pohledu tohoto dovolacího důvodu a z pohledu dovolacího důvodu
uplatněného žalovaným (výtka proti zařazení a vypořádání hodnoty obchodního
podílu v SJM a požadavek, aby byl obchodní podíl popřípadě jeho hodnota zcela
vyloučen z vypořádání), byl dovoláním napaden potvrzující výrok rozsudku
odvolacího soudu. Ačkoliv odvolací soud označil své rozhodnutí, kterým přikázal
žalovanému „hodnotu práv a povinností ve společnosti S. v P., s. r. o.“, jako
měnící, ve skutečnosti rozhodl ohledně tohoto majetku shodně jako soud prvního
stupně. Shodně jako soud prvního stupně ji shledal majetkovým právem
náležejícím do SJM, ponechal ji ve výlučném vlastnictví žalovaného a vypořádal
její cenu.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ v dané věci přípustnost dovolání
založena nebyla, neboť se jednalo v pořadí o prvé rozhodnutí soudu prvního
stupně.
Podle § 237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší–li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší –li otázku v rozporu
s hmotným právem.
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde tedy tehdy, je-li
v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní
věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů
nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího
soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce
soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze
považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s
ustálenou soudní praxí (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
9.1.2001, sp. zn. 29 Co 821/2000, publikovaný ve svazku 1, ročník 2001, pod č.
23, Souboru rozhodnutí).
Otázka, zda je obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným
předmětem SJM, jak se jejího řešení žalovaný ale i žalobkyně dožadují v
dovolání, byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena v rozsudku ze
dne 20. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 700/2004, publikovaném v časopisu Právní
rozhledy sešit 22, ročník 2004, a dále publikovaném i na stránkách internetu
určených pro Nejvyšší soud. Nejvyšší soud ve zmíněném rozsudku dovodil, že „s
obchodním podílem je spjata majetková hodnota, která je ve smyslu § 118 odst.1
ObčZ jinou majetkovou hodnotou (majetkem) a jako taková může být předmětem
občanskoprávních vztahů. Jestliže i jeden z manželů nabude za trvání
manželství z prostředků patřících do společného jmění manželů obchodní podíl ve
společnosti s ručením omezeným, stává se tím získaný majetek (hodnota takového
podílu) ze zákona součástí společného jmění manželů, neboť to přímo vyplývá z
ustanovení § 143 odst. 1 písm. a) ObčZ, které má kogentní povahu. Gramatický
ani logický výklad navazujícího ustanovení § 143 odst. 2 ObčZ takový závěr
nevylučuje. Nestanoví –li eventuální dohoda manželů o zúžení jejich společného
jmění, uzavřená v souladu s § 143a ObčZ, něco jiného, nelze § 143 odst. 2 ObčZ
vykládat jinak, než že jím není dotčena skutečnost, že následkem vynaložení
prostředků patřících do společného jmění, aniž by se současně stali
„kolektivními“ společníky ve společnosti s ručením omezeným, se obchodní podíl
nabytý jedním z manželů stává součástí společného jmění obou manželů. Důsledkem
§143 odst. 2 ObčZ je toliko oddělení či odlišení právního postavení společníka
– manžela, jenž se stal společníkem obchodní společnosti, od právního postavení
druhého manžela, který se společníkem nestal“. Zmíněný rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 700/2004, byl sice vydán až poté, kdy
již v této věci odvolací soud rozhodl. To však nemění nic na tom, že tento
rozsudek pro soudní rozhodovací praxi sjednotil do té doby značně rozporný
odborný náhled na vlastnictví obchodního podílu manžely. Z výše uvedeného
rozsudku tak vyplývá, že součástí SJM je obchodní podíl, který nabude jeden z
manželů za trvání manželství ze společných prostředků. Rozhoduje-li soud po
zániku SJM o jeho vypořádání, nestačí přikázat hodnotu obchodního podílu, ale
je třeba přikázat obchodní podíl. Z ustanovení § 143 odst. 2 ObčZ pak logicky
plyne, že obchodní podíl může být přikázán jen podnikajícímu manželovi.
Odvolací soud, pokud zahrnul do společného jmění účastníků a přikázal
žalovanému jen hodnotu obchodního podílu a nikoliv obchodní podíl jako takový,
rozhodl v rozporu s hmotným právem.
Protože v dané věci jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu
mezi účastníky vyplývá z právního předpisu (§ 242 odst. 2 písm d/ OSŘ), projeví
se propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, který nebyl dovoláním dotčen, s
výrokem rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, při
rozhodování o dovolání v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení
přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným
výrokem vymezuje právě ustanovení § 242 odst. 2 OSŘ (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96,
uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem OSŘ a § 243 odst. 3
věty prvé OSŘ rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu zrušil a věc podle
§ 243b odst. 3 věty druhé OSŘ vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d
odst.1 OSŘ). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o nákladech řízení včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst.1 věta druhá OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2005
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu