22 Cdo 1782/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobkyně Z. M., zastoupené JUDr. Janou Holubcovou, advokátkou se sídlem v
Dolní Bečvě 494, proti žalované M. S., zastoupené Mgr. Jiřinou Křížovou,
advokátkou se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, B. Němcové 1720, o určení
vlastnického práva k pozemku, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočce ve
Valašském Meziříčí, pod sp. zn. 18 C 285/2006, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. ledna 2012, č. j. 8 Co
436/2011-353, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 1.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
zástupkyně žalované Mgr. Jiřiny Křížové.
2005, č. 1603-1054/2005, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne
16. ledna 2012, č. j. 8 Co 436/2011-353, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, a v němž
uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) občanského
soudního řádu. Nesouhlasí především se způsobem zjištění průběhu hranic mezi
pozemky. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc aby
mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná navrhuje zamítnutí dovolání. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů. Protože k spornému nabytí vlastnického práva žalobkyně k předmětnému pozemku
mělo dojít před 1. lednem 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o
něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku
(dále jen „obč. zák.“). Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. a Čl. VII. zákona č. 404/2012 Sb., a Čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Dovolání není přípustné. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. by v dané věci
přicházela do úvahy pouze v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží
(§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu však
takovým rozhodnutím není. Dovolatelka sice vymezila podle jejího názoru právní otázku, nejedná se však o
otázku zásadního právního významu. I když tvrdí, že uplatňuje dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve skutečnosti zejména polemizuje s
hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními nalézacích soudů, ke kterým podává
svou verzi skutkového stavu. Námitky žalobkyně ústí především ve zpochybnění
závěru, že se jí nepodařilo prokázat, že žalovaná užívá část pozemku v jejím
vlastnictví. Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné
jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněna
napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a
odst.
2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet
ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže
zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání. Za otázku zásadního právního významu dovolatelka považuje: „Zda lze zcela
objektivně určit hranici sousedních pozemků na podkladě využití výsledků
předchozích zeměměřičských činností, tedy zda může jít o jakousi „rekonstrukci“
stavu hranic předmětných pozemků zachyceného v dřívějším zaměření (do jisté
míry historickém), kupříkladu z roku 1946, jak je to v tomto případě. S tím
souvisí i význam a způsob objektivního určení identických bodů pro obnovení
měřičské přímky, případně další geodetické činnosti s tím spojené.“
Podle dosavadní judikatury dovolacího soudu zjištění průběhu hranic mezi
parcelami je zjištěním skutkovým, nikoli právním. Tento závěr je zřejmý již z
toho, že otázka průběhu hranic mezi sousedními pozemky je otázkou odbornou. K
vyřešení této otázky soudy ustanovují znalce, jimž jako úkol zadávají odpověď
na právě uvedenou otázku. Přitom platí, že znalci nepřísluší řešit otázky
právní (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo
1217/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod č. C 5042). V dané věci při stanovení hranic mezi pozemky vycházel odvolací soud ze závěrů
soudních znalců a geodetů provádějících ve věci měření, které následně v řízení
vyslechl jako svědky, a zjistil, že přesnou hranici pozemku parc. č. 122/1
nelze určit pro neexistenci pevných bodů. Hranici by bylo možné vyměřit ze
stávajících map více způsoby s dovolenou odchylkou až jeden metr. Stávající
plot oddělující pozemky účastnic se přitom nachází v dovolené odchylce takových
zaměření. Dovolací soud opakovaně konstatoval, že žaloba na určení nové hranice mezi
sousedními pozemky v případě, že se původní hranice stala neurčitou a
dostupnými prostředky nelze zjistit, kde se nachází, není žalobou podle § 80
písm. c) o. s. ř., a nelze jí vyhovět (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 20. března 2003, sp. zn. 22 Cdo 2409/2002). Lze dodat, že problém účastníků řeší § 1028 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.,
účinného od 1. 1. 2014. Žalobkyně výslovně napadla všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, tedy i
výrok o náhradě nákladů řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není
dovolání přípustné (k tomu srovnej především usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod R 4/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně
bylo odmítnuto a žalované vznikly náklady za její zastoupení advokátkou (§ 243b
odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování
advokátem v občanském soudním řízení, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze
dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013,
kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Náhradu nákladů řízení
proto dovolací soud stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů, a je představována odměnou ve výši 1.500,- Kč,
stanovenou podle § 6, § 9 odst. 1, § 7 bod 4, § 11 odst. 1 písm. k), dále
paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., celkem tedy 1.800,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §
160 odst. 1, § 149 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná
podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.
V Brně dne 25. června 2014
Mgr. David Havlík předseda senátu