22 Cdo 1793/2018-211
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobců: a) V. Š. a b) Z. Š., zastoupených Mgr. Danou Růžičkovou,
advokátkou se sídlem v Táboře, Smetanova 662, proti žalované J. D., zastoupené
JUDr. Věrou Chandryckou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Slezská 11, o zrušení
služebnosti, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 4 C 184/2016, o
dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích -
pobočka v Táboře ze dne 31. 10. 2017, č. j. 15 Co 393/2017-179,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě
nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám její zástupkyně JUDr. Věry Chandrycké.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Klatovech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 6.
2017, č. j. 4 C 184/2016-127, zamítl žalobu na zrušení služebnosti, „jíž
odpovídá právo chůze a jízdy pro žalovanou jako vlastníka pozemku, jehož
součástí je stavba, a pozemku, po cestě na pozemku, vše v k. ú. S., zapsaných u
Katastrálního úřadu pro J. kraj, Katastrální pracoviště T., která je vyznačena
geometrickým plánem, zpracovaném Geodetickou firmou P. B., dne 7. 9. 1998,
zřízená smlouvou ze dne 2. 10. 1998“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře (dále
„odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 10. 2017, č. j. 15 Co 393/2017-179,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se podle jejich názoru
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhují, aby
dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou
účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30.
9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s.
ř.“),
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí soudů obou stupňů není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Podle § 1299 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“)
při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a
výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník služebné věci může
domáhat omezení nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu.
Při aplikaci § 1299 odst. 2 o. z. je v zásadě použitelná i judikatura,
publikovaná k § 151p odst. 3 obč. zák. [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.
12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4153/2014 (dostupný na www.nsoud.cz)].
Pro úvahu, zda změnou poměrů vznikl hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a
výhodou oprávněného je rozhodující porovnání stavu v době rozhodování soudu se
stavem v době, kdy bylo věcné břemeno zřízeno (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
26. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 269/96). Při rozhodování o omezení nebo o zrušení
věcného břemene v důsledku změny poměrů je třeba brát v úvahu všechny okolnosti
věci; především je třeba zjistit, zda došlo ke změně poměrů a v kladném případě
posoudit, nakolik tato změna měla vliv na způsob výkonu práva, odpovídajícího
věcnému břemeni, jak se projevila na užívání nemovitosti věcným břemenem
zatížené, a je třeba vzít do úvahy újmu, která oprávněnému nastane v důsledku
omezení nebo zrušení věcného břemene za náhradu, a porovnat ji s případnou
újmou, která vznikla vlastníkům zatíženého pozemku v důsledku změny poměrů [k
tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo
2165/98, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo
3732/2014 (uveřejněný pod č. 53/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Změna poměrů, kterou vznikne hrubý nepoměr mezi služebností (věcným břemenem) a
výhodou oprávněného, spočívá nejen v objektivních okolnostech, ale i v osobních
poměrech účastníků a za určitých okolností může vzniknout i změnou v chování
účastníků [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2001, sp. zn.
22 Cdo 2695/99].
Zákon přímo neuvádí hlediska, ze kterých by bylo možno usuzovat na to, kdy jde
o hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, a ponechává řešení
této otázky na uvážení soudu rozhodujícího konkrétní případ. Nelze pro každou v
úvahu přicházející situaci stanovit pravidla pro rozhodnutí soudu, a proto v
dovolacím řízení lze zpochybnit úvahu odvolacího soudu o tom, zda jde o takový
nepoměr, jen jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou [srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2695/99, obdobně usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4747/2015 (dostupné - tak
jako další rozhodnutí zde uvedená - na www.nsoud.cz)].
Úvaha odvolacího soudu o tom, že nejsou splněny podmínky pro zrušení
služebnosti cesty (§ 1299 odst. 2 o. z.), není zjevně nepřiměřená. V první řadě
je třeba zdůraznit, že žalobci věděli, že kupují pozemek zatížený věcným
břemenem; taková právní závada obvykle ovlivňuje i cenu pozemku. Je-li cesta
přes jejich pozemek vedena nevhodně, jak dovolatelé uvádějí, pak ji lze upravit
za podmínek uvedených např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005, sp.
zn. 22 Cdo 2941/2004; nejde však o změnu poměrů, umožňující zrušení služebnosti
cesty.
To, že došlo ke změně ve vlastnictví služebného pozemku a noví vlastníci jej
chtějí užívat k rekreaci, samo o sobě není relevantní změnou poměrů a není to
důvodem ke zrušení služebnosti. Již ze skutečnosti, že právo cesty bylo zřízeno
jako věcné břemeno, vyplývá vůle zřizovatelů, aby – v souladu s právní úpravou
věcných břemen – toto právo nebylo závislé na konkrétních vlastnících
sousedících pozemků. Dovolatelé odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
29. 9. 1964, sp. zn. 5 Cz 63/64, publikované pod č. 1/1965 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, ve kterém se uvádí: „Změna v osobě vlastníka
nemovitosti, na níž vázne věcné břemeno, je nepochybně změnou, neboť napříště
bude třeba z hlediska § 506 odst. 2 obč. zák. (nyní § 1299 odst. 2 o. z.)
posuzovat případné změny se zřetelem k osobě tohoto nového vlastníka a jeho
poměrům, které se pochopitelně mohou vyvíjet odlišně od předchozího vlastníka“.
Opomíjí však, že text pokračuje větou: „Avšak nový vlastník nemůže nabýt více
práv, než měl jeho předchůdce, a proto jako změna nemůže být posuzována ta
osobní situace, se kterou nový vlastník nahrazoval vlastníka předchozího“.
Jinak řečeno: To, že žalobci chtěli užívat pozemek jinak, než jejich
předchůdce, nezakládá ani podle uvedeného judikátu změnu poměrů ve smyslu §
1299 odst. 2 o. z. Už vůbec pak nemůže služebnost cesty znamenat zásah do
jejich vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod;
omezení práva vlastníka pozemku řádně a svobodně dojednali jejich předchůdci a
žalobci věděli (museli vědět), že nenabývají neomezené vlastnictví. Ostatně
služebnosti jsou tradičním institutem, respektujícím principy soukromého práva,
a to, že vlastníka omezují, není protiústavní.
Změnou poměrů ve smyslu § 1299 odst. 2 o. z. není ani to, že je tu možnost
sjednání přístupu žalované formou služebnosti z pozemku třetích osob. Takový
přístup tu v době rozhodování soudu (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) nebyl. Pokud by
odmítnutí žalované nabízenou smlouvu uzavřít bylo šikanózní (§ 8 o. z.), soud
by k němu nepřihlédl; tak tomu však v dané věci není. Soud prvního stupně
uvedl, že vrata u chat žalované a prostor za nimi nejsou vhodná pro vjezd a
výjezd z pozemku žalované (zjevně ve vztahu k pozemku Č.) a že by k realizaci
vjezdu bylo třeba kácení vzrostlé vegetace (viz str. 7 rozsudku dole); proto
též žalobkyně odmítla v odvolacím řízení na uzavření smlouvy s Č. přistoupit
(č. l. 170). Za těchto okolností nelze tvrdit, že by odmítnutí žalované uzavřít
smlouvu s manžely Č. bylo vůči žalobcům šikanózní; je třeba vyjít z toho, že
jiný přístup žalovaná nyní nemá.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud
je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
Nesplní-li žalobci dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se
žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 6. 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu