22 Cdo 1836/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobců: A) J. H., B) Z. H., C) D. Č., zastoupených advokátkou, a D) P. Č.,
proti žalovanému S. L., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k
nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 845/98, o
dovolání žalovaného a žalobců A), B) a C) proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 3. dubna 2002, č. j. 30 Co 31/2002-181, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Dovolání žalobců A), B) a C) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
3. dubna 2002, č. j. 30 Co 31/2002-181, pokud jím byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně tak, že byl zamítnut návrh na určení, že žalovaný není
vlastníkem nemovitostí – rekreačního domku číslo 0133 ve M. Ž., stavební
parcely číslo 295 a ostatní plochy číslo 296 zapsaných na LV číslo 378 a LV
číslo 483 pro obec a katastrální území M. Ž. u Katastrálního úřadu R.“, a tak,
že byl zamítnut návrh na určení, že žalobci D. a P. Č. jsou podílovými
spoluvlastníky, a to každý jedné ideální poloviny nemovitostí – stavební
parcely číslo 295 a ostatní plochy číslo 296 zapsaných na LV číslo 378 pro obec
a katastrální území M. Ž. u Katastrálního úřadu R.“ se zamítá.
III. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2002, č. j. 30 Co
31/2002-181, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byl
zamítnut „návrh na určení, že žalobkyně D. Č. je podílovým spoluvlastníkem co
do ideální jedné poloviny rekreačního domku číslo evidenční 0133 ve M. Ž.“, se
zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobci A) a B) se domáhali určení svého vlastnického práva k
nemovitostem uvedeným ve výroku; tvrdili, že 29. 12. 1993 koupili tyto
nemovitosti od jejich spoluvlastníků, kteří později přistoupili k žalobě jako
žalobci C) a D). Žalobkyně C) však dříve než žalobcům A) a B) prodala sporné
nemovitosti žalovanému, který je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník
rekreačního domku (vklad smlouvy týkající se pozemků do katastru nebyl
proveden); žalobci namítali absolutní neplatnost této smlouvy, a to zejména
proto, že jejím účastníkem nebyl žalobce C), který byl spoluvlastníkem
převáděných nemovitostí. Žalobci poté změnili žalobní petit tak, že se nadále
domáhali, aby bylo určeno, že žalobci A) a B) jsou spoluvlastníky nemovitostí
uvedených níže (rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byl tento návrh
zamítnut, nabylo právní moci a věc nebyla předmětem odvolacího přezkumu), dále
určení, že žalobci B) a C) jsou podílovými spoluvlastníky sporných nemovitostí,
a to každý jedné ideální poloviny. Žalobci dále žádali aby soud určil, že
žalovaný není vlastníkem sporných nemovitostí.
Okresní soud v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 23. listopadu 2001, č. j. 3 C 845/98-148, výrokem I. zamítl „návrh, aby
bylo určeno, že žalobci J. H. a Z. H., jsou vlastníky ve společném jmění
manželů nemovitostí – rekreačního domku číslo evidenční 0133 ve M. Ž. se
stavební parcelou číslo katastru 295 o výměře 234 m2 a ostatní plochou číslo
katastru 296 o výměře 275 m2 zapsaných na listu vlastnictví číslo 378 pro obec
a katastrální území M. Ž. u Katastrálního úřadu R.“, výrokem II. určil, „že
žalobci D. Č., a P. Č., jsou podílovými spoluvlastníky, a to každý co do jedné
ideální poloviny nemovitostí – rekreačního domku číslo evidenční 0133 ve M. Ž.
se stavební parcelou číslo katastru 295 o výměře 234 m2 a ostatní plochou číslo
katastru 296 o výměře 275 m2 zapsaných na listu vlastnictví číslo 378 pro obec
a katastrální území M. Ž. u Katastrálního úřadu R.“, výrokem III. určil, „že
žalovaný není vlastníkem nemovitostí – rekreačního domku číslo evidenční 0133
ve M. Ž. na stavební parcele číslo 295, stavební parcely p. č. 295 o výměře 234
m2 a ostatní plochy číslo katastru 296 o výměře 275 m2, zapsaných na listu
vlastnictví číslo 378 a na listu vlastnictví číslo 483 pro obec a katastrální
území M. Ž. u Katastrálního úřadu R.“, a výrokem IV. rozhodl o nákladech
řízení.
Soud prvního stupně konstatoval, že žalobci A) a B), dožadující se
určení, že jsou vlastníky sporných nemovitostí, uzavřeli ohledně nich 29. 12.
1993 kupní smlouvu s prodávající D. Č., která současně zastupovala jako zákonná
zástupkyně svého syna, nezletilého P. Č. Tato kupní smlouva však nebyla vložena
do příslušného katastru nemovitostí a proto vlastnictví nemohlo na jejím
základě přejít. Soud dále vyšel ze zjištění, že 31. 8. 1993 uzavřel žalovaný s
žalobkyní C) kupní smlouvu, podle níž koupil ve výroku uvedený rekreační domek
a vklad vlastnického práva byl v katastru nemovitostí proveden 10. 11. 1993.
Téhož dne žalovaný s žalobkyní C) uzavřel ještě kupní smlouvu ohledně ideální
poloviny stavební parcely č. 295 a parcely č. 296; v tomto případě ale vklad
vlastnického práva pro žalovaného nebyl v katastru nemovitostí proveden. Soud
prvního stupně uzavřel, že žalovaný se vlastníkem parcel č. 295 a č. 296
nestal, neboť nedošlo ke vkladu jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí
a jejími spoluvlastníky jsou proto nadále žalobci C) a D). Nestal se ale ani
vlastníkem rekreačního domku, když kupní smlouva ohledně něho byla neplatná,
neboť při jejím uzavírání byl opomenut spoluvlastník, tehdy nezletilý žalobce
D).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. dubna 2002, č. j.
30 Co 31/2002-181, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, „že
návrh na určení, že žalobkyně D. Č. je podílovým spoluvlastníkem co do ideální
jedné poloviny nemovitostí – rekreačního domku číslo evidenční 0133 ve M. Ž. a
na určení, že žalobci D. a P. Č. jsou podílovými spoluvlastníky a to každý co
do jedné ideální poloviny nemovitostí – stavební parcely číslo 295 a ostatní
plochy číslo 296 zapsaných na LV číslo 378 pro obec a katastrální území M. Ž. u
Katastrálního úřadu R., se zamítá“, dále změnil rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku III. tak, „že návrh na určení, že žalovaný není vlastníkem
nemovitostí – rekreačního domku číslo 0133 ve M. Ž., stavební parcely číslo 295
a ostatní plochy číslo 296 zapsaných na LV číslo 378 a LV číslo 483 pro obec a
katastrální území M. Ž. u Katastrálního úřadu R., se zamítá“ a potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., „jímž bylo učeno, že P. Č., je
podílovým spoluvlastníkem co do ideální jedné poloviny rekreačního domku číslo
evidenční 0133 ve M. Ž.“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud s názorem soudu prvního stupně ohledně existence naléhavého
právního zájmu na určení vlastnictví u všech žalobců a ve vztahu ke všem
nemovitostem souhlasil jen částečně. Žalobci C) a D) nemají naléhavý právní
zájem na určení vlastnictví k pozemkovým parcelám č. 295 a č. 296, neboť jsou v
katastru nemovitostí vedeni jako jejich spoluvlastníci, přičemž žalovaný
nepopíral, že nepodal návrh na vklad svého vlastnického práva k nim a netvrdil,
že by byl jejich vlastníkem. Jiná je situace, pokud jde o naléhavý právní zájem
na určení vlastnického práva k rekreačnímu domku. Při správnosti skutkového
zjištění soudu prvního stupně, že D. Č. prodala domek 31. 8. 1993 žalovanému a
poté 23. 12. 1993 žalobcům A) a B), a jako výlučný vlastník domku v je katastru
nemovitostí veden žalovaný, mají všichni žalobci naléhavý právní zájem na
určení vlastnictví k této nemovitosti. Ti pak nejen že museli tvrdit, ale
především prokázat, že kupní smlouva z 31. 8. 1993 byla absolutně neplatná. V
době jejího uzavření byli vlastníky domku žalobci C) a D), každý v rozsahu
jedné ideální poloviny. Za žalobkyni C) kupní smlouvu s žalovaným uzavřel její
syn J. na základě plné moci, podle níž byl oprávněn k prodeji celého domku. Šlo
o řádnou plnou moc ve smyslu § 31 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“).
Žalobkyně C) ale překročila své oprávnění a disponovala celou nemovitostí, tedy
bez ohledu na dalšího spoluvlastníka. Odvolací soud v této souvislosti odkázal
na § 41 ObčZ a na rozdíl od závěru soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti
kupní smlouvy jako celku konstatoval, že co do ideální poloviny předmětné
nemovitosti, prodané žalobkyní C) žalovanému, šlo o kupní smlouvu platnou a
žalovaný se v tomto rozsahu stal řádným podílovým spoluvlastníkem domku. Na tom
nic nemění dobrá víra žalovaného, že žalobkyně C) byla výlučnou vlastnicí
domku. Dobrá víra žalovaného by měla význam pouze v případě možnosti namítnout
vydržení vlastnického práva k domku, ale podmínky pro vydržení vlastnického
práva v daném případě nenastaly. Pokud pak jde o žalobu na negativní určení
vlastnictví žalovaného ke sporným nemovitostem, odvolací soud uzavřel, že na
něm žádný z žalobců nemá naléhavý právní zájem, neboť takové určení by
nezlepšilo jejich právní postavení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný a žalobci A), B) a C)
dovolání. Žalovaný namítá, že soudy obou stupňů nesprávně interpretovaly § 11
zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem.
Dovolatel připomenul význam katastru nemovitostí, zápisů vlastnických vztahů a
dobré víry, že sporné nemovitosti získal právem. Poukázal na zásadu materiální
publicity upravenou v § 11 citovaného zákona. Uvádí, že toto zákonné
ustanovení klade důraz na dobrou víru jako předpoklad nabytí vlastnictví od
nevlastníka. Dovozuje, že nabyvatel, který by nebyl v dobré víře, by nenabyl
vlastnictví k věci; nastanou-li však skutečnosti naplňující citované zákonné
ustanovení, může za splnění zákonných podmínek věc od nevlastníka nabýt do
vlastnictví třetí osoba. Pokud D. Č. byla zapsána v katastru nemovitostí jako
jediná vlastnice domku a žalovaný byl v dobré víře ve správnost údaje o jejím
vlastnictví celého domku, nastoupila nevyvratitelná domněnka, že jde o stav
skutečný, a proto nabyl rozhodnutím o povolení vkladu podle kupní smlouvy
vlastnické právo k celému domku a nikoliv jen k jeho polovině. Uzavírá, že
rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího spočívají na nesprávném
právním posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil a a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci A), B) a C) v dovolání namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci a skutková zjištění nemají oporu v
provedeném dokazování. Připomínají, že žalobci A) a B) uzavřeli s žalobci C) a
D) 29. 12. 1993 kupní smlouvu týkající se jak rekreačního domku, tak pozemků č.
295 a č. 296. Tuto smlouvu pokládají za platnou. Naopak smlouvu, kterou
uzavřela žalobkyně C) 31. 8. 1993 s žalovaným pokládají za absolutně
neplatnou. Namítají, že plná moc D. Č. k uzavření této kupní smlouvy
nezohledňovala práva nezletilého P. Č. Zdůrazňují svoje předkupní právo a dále
skutečnost, že právní úkon učiněný jmenovanou za nezletilého syna měl být
schválen opatrovnickým soudem. Odvolací soud se nesprávně přiklonil k názoru,
že neplatnost plné moci se vztahuje pouze na část úkonu. Z textu kupní smlouvy
je ale zřejmé, že na straně prodávající je uveden pouze jeden z vlastníků, o
existenci nezletilého P. zde není žádná zmínka. Rovně tak v plné moci, na
jejímž základě byla kupní smlouva uzavřena. Naopak kupní smlouvu z 29. 12. 1993
pokládají za bezchybnou, zejména pro následné rozhodnutí soudu o schválení
úkonu za nezletilého. V jejich případě je dán naléhavý právní zájem na určení
vlastnického práva. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalovaného je přípustné podle §
237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), že je
uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ, a že jsou
splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §
240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že
dovolání není důvodné. Zásadní otázkou, pro jejíž řešení bylo dovolání
připuštěno, je možnost nabytí vlastnictví nemovitosti od nevlastníka v dobré
víře, opírající se o zápis v katastru nemovitostí.
V dané věci jde o účinky jednání v dobré víře ve správnost zápisu v katastru
nemovitostí; tato otázka nebyla v publikované judikatuře Nejvyššího soudu
výslovně (tj. v publikované právní větě) řešena, i když je třeba konstatovat,
že řešení této otázky je v soudní praxi ustáleno, a že odvolací soud se od této
ustálené praxe neodchýlil.
Podle § 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných
práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, ten, kdo vychází ze zápisu
v katastru učiněného po 1. lednu 1993, je v dobré víře, že stav katastru
odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v
katastru neodpovídá skutečnosti. Ke dni 31. 8. 1993, kdy žalovaný a žalobkyně
C) uzavřeli kupní smlouvu, znělo toto ustanovení takto: Ten, kdo vychází ze
zápisu v katastru učiněného po dni účinnosti tohoto zákona, je v dobré
víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci. Z textu zákona nelze
dovodit nic jiného, než skutečnost, že ten, kdo vychází ze zápisu v katastru
nemovitostí, je v dobré víře, že tento stav odpovídá skutečnosti, samozřejmě za
předpokladu, že nemusel vědět, že tomu tak není. Na dobrou víru nabyvatele však
zákon neváže bezprostřední nabytí vlastnictví, ale jen zakládá právo oprávněné
držby (§ 130 ObčZ) a možnost nabytí vlastnického práva vydržením (§ 134 ObčZ).
Proto pokud někdo nabyl nemovitost od nevlastníka (případně celou věc od osoby,
která byla jen jejím podílovým spoluvlastníkem), přičemž vycházel ze zápisu v
katastru nemovitostí označujícího převodce za vlastníka této nemovitosti,
nestal se vlastníkem (v případě nabytí od spoluvlastníka výlučným vlastníkem)
této věci. Jinak řečeno, ani § 11 zákona o zápisech vlastnických a jiných
věcných práv k nemovitostem neprolomil zásadu, že nikdo nemůže převést na
jiného více práv, než sám měl.
Podobný případ řešil dovolací soud již v rozsudku ze dne 21. srpna 2000, sp.
zn. 22 Cdo 536/2000, kde zaujal názor, že oprávněný držitel má právo na takovou
dispozici s věcí, při které nedochází ke změně vlastnického práva. Pokud
oprávněný držitel věc prodá, může nabyvateli vzniknout jen právo oprávněné
držby, nikoliv právo vlastnické (nejde-li o výjimky výslovně stanovené
zákonem). Otázka, zda nabyvatel byl v dobré víře ohledně vlastnického práva
prodávajícího může mít vliv jen na posouzení oprávněnosti jeho držby; jako
námitka proti vlastnické žalobě je však právně nevýznamná. Také Krajský soud v
Ústí nad Labem vyslovil v rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 15 Ca
549/2000, publikovaném např. v ASPI pod ev. č. 11712 (JUD), názor, že osoba
jednající v dobré víře ve správnost údajů v katastru nemůže nemovitost nabýt
od nevlastníka.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je v této části správné.
Proto nezbylo, než dovolání žalovaného zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ, věta před
středníkem).
Dovolání žalobců jsou přípustná podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, splňují i
náležitosti dovolání a jsou i dány podmínky dovolacího řízení. Dovolání
žalobců, jejichž rozsah nebyl omezen jen na některou část rozsudku odvolacího
soudu pro ně nepříznivou, napadá i rozhodnutí odvolacího soudu v té části, ve
které byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byl zamítnut návrh na
určení, že žalovaný není vlastníkem nemovitostí; zamítavý rozsudek vycházel z
toho, že v dané věci nemají žalobci na takovém negativním určení naléhavý
právní zájem. Dovolatelé s tímto právním názorem nijak nepolemizují; proto
dovolací soud odkazuje na věcně správné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v
této části a konstatuje, že v této části je rozsudek odvolacího soudu správný a
dovolání není důvodné; proto bylo v této části zamítnuto.
Konečně jde o dovolání žalobců proti rozhodnutí odvolacího soudu v
části, ve které bylo vysloveno, že návrh na určení, že žalobkyně C) je
podílovým spoluvlastníkem ideální poloviny nemovitostí – rekreačního domku
číslo evidenční 0133 ve M. Ž. a na určení, že žalobci D. a P. Č. jsou
podílovými spoluvlastníky a to každý co do jedné ideální poloviny nemovitostí –
stavební parcely číslo 295 a ostatní plochy číslo 296 zapsaných na LV číslo 378
pro obec a katastrální území M. Ž. u Katastrálního úřadu R., se zamítá.
Odvolací soud zde vyšel z toho, že žalobkyně C), která uvedené nemovitosti
prodala žalovanému, sice neměla právo prodat celé nemovitosti, nicméně byla
jejich podílovou spoluvlastnicí a proto mohla převést svůj podíl; pokud jde o
vlastnictví k pozemkům, nemají žalobci na určení naléhavý právní zájem, neboť
žalovaný netvrdí, že by byl jejich vlastníkem a ani není jako vlastník zapsán v
katastru nemovitostí. I zde je třeba konstatovat, že dovolatelé nepolemizují
výslovně se zamítnutím žaloby ohledně určení práva k nemovitostem, neuvádí nic,
co by mohlo zpochybnit rozsudek odvolacího soudu v této části; není-li žalovaný
v katastru nemovitostí veden jako vlastník pozemků a ani si vlastnictví k nim
neosobuje, nemá žalobkyně C) a ostatně ani zbývající žalobci vůči němu
naléhavý právní zájem na určení vlastnictví. I v této části je dovolání
nedůvodné.
Odvolací soud však dospěl k závěru, že kupní smlouvou ohledně
předmětných nemovitostí převedla žalobkyně C) na žalovaného tu ideální část
rekreačního domku, se kterou byla oprávněna disponovat; přitom smlouva o
převodu domku byla vložena do katastru nemovitostí. Úvaha o tom, že pokud
spoluvlastník převede na nabyvatele smlouvou celou věc, jejíž ideální část je
v jeho spoluvlastnictví, může být tato smlouva považována za splnění podmínek
uvedených v § 41 ObčZ jen za částečně neplatnou a předmětem převodu je
spoluvlastnický podíl, je správná. Podle § 41 ObčZ vztahuje-li se důvod
neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud
z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu
došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. Odvolací soud
se však splněním uvedených zákonných podmínek v odůvodnění rozhodnutí
nezabýval. V projednávaném případě také nikdo z účastníků netvrdil, že by
žalovaný nabyl jen ideální polovinu rekreačního domku. Právní názor o tom, že
kupní smlouva uzavřená mezi žalobkyní C) a žalovaným ohledně tohoto domku je
neplatná jen částečně, byl vnesen do řízení až rozsudkem odvolacího soudu, byl
pro účastníky neočekávaný a účastníci se nemohli vyjádřit k právní stránce
věci a tvrdit skutečnosti, které by uplatnění normy, aplikované odvolacím
soudem, v daném případě vyloučily, a navrhovat důkazy k prokázání těchto
skutečností. Vzhledem k tomu, že povinnost tvrzení i povinnost důkazní jsou
povinnostmi procesními, bylo věcí soudu v tomto případě poučit účastníky o této
povinnosti ve vztahu ke skutečnosti, o kterou soud zamýšlel opřít rozhodnutí a
kterou dosud žádný z účastníků neuplatňoval (viz § 5 a přiměřeně také § 118a
odst. 2 OSŘ, podle kterého má-li předseda senátu za to, že věc je možné po
právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru,
vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných
skutečností). Pokud tak odvolací soud neučinil, trpí řízení v této části
vadou, uvedenou v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ. Je třeba poukázat i na právní
názor Ústavního soudu, vyjádřený v nálezu z 24. 9. 1998 sp. zn. III. ÚS
139/98, podle kterého „změna právního náhledu odvolacího soudu je tudíž
důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska
ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit
se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního
nebyly relevantní“. Bylo by nyní předčasné hodnotit, zda rozhodnutí odvolacího
soudu je v této části správné po právní stránce; nejprve je totiž třeba dát
účastníkům možnost vznést potřebná tvrzení a budou-li právně významná, provést
k nim dokazování.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalobkyně C) je v této části důvodné. Proto
nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v dotčené části zrušit a věc vrátit v
tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ). O
nákladech dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d
odst. 1 OSŘ).