22 Cdo 1841/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobkyně M. N., zastoupen advokátem, proti žalovaným: 1) J. K. a 2) E. K., o
zrušení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C
35/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1.
listopadu 2005, č. j. 11 Co 930/2004-142, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby soud zrušil věcné břemeno přístupové cesty zřízené k
tíži jejího pozemku ve prospěch žalovaných, neboť v průběhu doby vznikl mezi
věcným břemenem a výhodou oprávněných hrubý nepoměr. Žalovaní mají ke svým
nemovitostem přístup z veřejného prostranství, služebný pozemek používají jako
sklad materiálu a parkoviště pro automobil, na údržbu služebného pozemku
nepřispívají. Na pozemku vázne pouze služebnost průjezdní cesty a nikoliv
užívání celé jeho plochy.
Okresní soud v Domažlicích („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26.
října 2004, č. j. 3 C 35/99-101, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu „na zrušení
věcného břemene přístupové cesty k tíži pozemku parcelní č. 69/1 ve S. ve
vlastnictví žalobkyně, zřízeného ve prospěch žalovaných rozsudky Okresního
soudu v Domažlicích, sp. zn. 3 C 224/71 – 42 ze 4. 2. 1973 ve znění rozsudku
Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 11 Co 23/74 z 12. 2. 1974“, a výrokem pod
bodem II. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně užívá svoje nemovitosti k
rekreačním účelům, zatímco žalovaní k trvalému bydlení. Před rozhodnutím o
věcném břemeni žalobkyně předmětný pozemek oplotila, takže je vyloučené, aby
jej žalovaní užívali ke skladování materiálu či k parkování auta. Konstatoval,
že k zásadní změně v užívání pozemku od roku 1983, kdy byl předchozí návrh na
zrušení věcného břemene soudem zamítnut, nedošlo. Nezjistil důvod, aby žalovaní
přispívali na údržbu pozemku, protože jej nepoškozují. Uzavřel, že nedošlo
změnou poměrů k hrubému nepoměru mezi věcným břemenem a výhodou oprávněných ve
smyslu § 151p odst. 3 občanského zákoníku (dále „ObčZ“).
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne
1. listopadu 2005, č. j. 11 Co 930/2004-142, rozhodl, že „rozsudek soudu
prvního stupně se ve výrocích pod body I a II potvrzuje ve správném znění
výroku pod bodem I citovaného rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze 4. 12.
1973 č. j. 3 C 224/71-42“, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Se
závěry soudu prvního stupně se ztotožnil. Konstatoval, že žalobkyně neprokázala
vznik hrubého nepoměru mezi věcným břemenem, váznoucím na jejím pozemku, a
oprávněním žalovaných spočívajícím v užívání předmětného pozemku jako
přístupové cesty k jejich nemovitostem; případnou náhradu kapitalizovala
nepřiměřenou částkou 50,- Kč. Uzavřel, že nejsou důvody k postupu podle § 151p
odst. 3 ObčZ.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ a uplatňuje v něm dovolací důvody uvedené v
§ 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm.
a) je podle žalobkyně nevyřešená námitka podjatosti soudce soudu prvního stupně
JUDr. V. M. Pokud jde o dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. písm. b),
spatřuje nesprávné právní posouzeni věci v závěru soudu, že se za 25 let v
daném místě nezměnily poměry pro rozhodnutí ve smyslu § 151p odst. 3 ObčZ.
Připomíná změnu v přístupu k vlastnictví a vázanost České republiky shora
uvedenou Úmluvou a dále čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Podotýká, že
předmětná přístupová cesta není v terénu geodeticky vyměřená, takže služebnost
zahrnuje celý pozemek a žalobkyni tak vyřazuje z jeho užívání pro jiný účel. Ve
zřízené služebnosti není vymezeno, jaká vozidla mohou žalovaní na přístupové
cestě užívat, aby neohrozili majetek žalobkyně. V souvislosti s plynovou
přípojkou k domku žalobkyně soud bagatelizoval skutečnost, že zde bydlí trvale
její 94 let stará teta. Hrubým nepoměrem je i to, že si žalobkyně nemůže na
předmětném pozemku zřídit studnu. Soud měl k namítaným skutečnostem přihlédnout
bez zřetele, jak bylo rozhodováno v letech 1972 a 1983. Uzavírá, že u § 151p
ObčZ platí clausula rebus sic stantibus. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil
rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání polemizují s argumentací žalobkyně uvedené v
dovolání. Předmětné služebnosti využívají pouze při úklidu topiva, které po
pozemku přepravují kolečky a pozemek posléze vždy uklidí. Po koupi svého
„baráčku“ v roce 1979 žalobkyně vyvolá proti nim a proti paní Č., u které jde o
tutéž služebnost, „kolotoč soudů“.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí
řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm.
b) OSŘ]. V dané věci soud prvního stupně opětovně žalobu zamítl, tedy nerozhodl
jinak než v dřívějším rozsudku; proto dovolatelkou tvrzená přípustnost dovolání
podle naposledy uvedeného ustanovení není dána.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam,
se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané
konkrétní věci.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Hmotněprávní posouzení věci, provedené soudy v nalézacím i v odvolacím řízení,
je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. V rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 25. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1665/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod č. C 70, se uvádí: „Při rozhodování o omezení nebo o
zrušení věcného břemene v důsledku změny poměrů je třeba brát v úvahu všechny
okolnosti věci. Především je třeba zjistit, zda došlo ke změně poměrů a v
kladném případě posoudit, nakolik tato změna měla vliv na způsob výkonu práva,
odpovídajícího věcnému břemeni, jak se projevila na užívání nemovitosti věcným
břemenem zatížené a vzít do úvahy újmu, která oprávněnému nastane v důsledku
omezení nebo zrušení věcného břemene za náhradu a porovnat ji s případnou
újmou, která vznikla vlastníkům zatíženého pozemku v důsledku změny poměrů.
Právně významný je jen ten hrubý nepoměr, který vznikl v důsledku změny poměrů.
Jako změna poměrů nemůže být posuzována ta osobní situace, se kterou nový
vlastník zatížené věci nahrazoval vlastníka předchozího“. V usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1043/2004, publikovaném v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 3669, se uvádí: „Vykonává-li oprávněný z
věcného břemene právo v širším rozsahu, než mu věcné břemeno umožňuje, resp.
rozšiřuje-li svémocně toto břemeno, může se oprávněný bránit negatorní žalobou
podle § 126 odst. 1 ObčZ; nejde však o změnu poměrů, která by měla za následek
možnost zrušení věcného břemene soudem“. V dané věci je sice tvrzen hrubý
nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, není tu však nic, z čeho by
bylo možno dovodit, že tento nepoměr (pokud je vůbec dán) vznikl v důsledku
změny poměrů.
Námitka podjatosti soudce je uplatněním vady řízení uvedené v § 229 odst. 1
OSŘ, ke které lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (§ 242 odst.
3 OSŘ). V dané věci však dovolání přípustné není, a proto na tuto námitku
nemohl dovolací soud vzít zřetel.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatelka s
ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovaným v
dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohli požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. dubna 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu