22 Cdo 1842/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci
žalobkyně Z. H., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) E. Š., 2) E. M. a 3)
K. M., všem zastoupeným advokátem, o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 26 C 890/2001,
o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka
v Liberci ze dne 18. ledna 2005, č. j. 29 Co 639/2004-152, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 575,- Kč do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení k rukám JUDr. A. Š.
Okresní soud v Liberci (dále „,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
27. dubna 2004, č. j. 26 C 890/2001-108, pod bodem I. výroku zrušil podílové
spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem, zapsaným na LV č. 1293 pro obec a
kat. území L., a to objektu bydlení č. p. 806 na pozemku parc. č. 3183 o výměře
170 m2, zahradě parc. č. 3182/1 o výměře 579 m2, zastavěné ploše parc. č.
3182/2 o výměře 92 m2 a zastavěné ploše parc. č. 3182/3 o výměře 32 m2, a tyto
nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně. Pod bodem II.
žalobkyni uložil, aby zaplatila na úhradu vypořádacího podílu žalované 1)
částku 750 000,- Kč a žalovaným 2) a 3) každému částku 375 000,- Kč. Pod bodem
III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou podílovými
spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a to žalobkyně v rozsahu ½,
žalovaná 1) ¼ a žalovaní 2) a 3) každý 1/8. Ke zhoršení spoluvlastnických
vztahů došlo poté, co se spoluvlastníky nemovitostí stali žalovaní. Žalovaní se
zrušením podílového spoluvlastnictví vyslovili souhlas s tím, aby nemovitosti
byly přikázány do jejich spoluvlastnictví. Soud prvního stupně zrušil podílové
spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem a tyto přikázal do výlučného
vlastnictví žalobkyni s ohledem na výši jejího spoluvlastnického podílu a
skutečnost, že žalobkyně chce nemovitost využít pro svoje bydlení a bydlení své
rodiny, zatímco bytová potřeba minimálně žalované 1) je uspokojena jinde. Při
stanovení přiměřené náhrady za spoluvlastnické podíly žalovaných vycházel ze
znaleckého posudku Ing. S., který stanovil cenu nemovitostí částkou 3 000 000,-
Kč.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací k
odvolání žalobkyně i žalovaných rozsudkem ze dne 18. ledna 2005, č. j. 29 Co
639/2004-152, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, „z toho ve výroku I. ve
správném znění, že se zrušuje podílové spoluvlastnictví účastníků k
nemovitostem zapsaným na LV č. 1293 pro obec a kat. území L., a to objektu
bydlení č.p. 806 (L.-S. M.) se zastavěnou plochou p. č. 3183 o výměře 170 m2,
zahradě p. č. 3182/1 o výměře 579 m2, zastavěné ploše p. č. 3182/2 o výměře 29
m2 a zastavěné ploše p. č. 3182/3 o výměře 32 m2, kteréžto nemovitosti se
přikazují do výlučného vlastnictví žalobkyně Z. H.“. Dále rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud nepřihlédl k námitkám žalovaných,
uplatněným v odvolacím řízení, že byla zanedbávána údržba domu dříve, než v
domě provedli investice a že jedno ze dvou dětí žalobkyně v domě již nebydlí
nebo pouze omezeně, stejně tak jako k tvrzení, že žalovaní jsou spoluvlastníky
garáže postavené na pozemku parc. č. 3182/3, když z výpisu z katastru
nemovitostí a ze znaleckého posudku vyplývá, že garáže na pozemcích parc. č.
3182/3 a 3182/2 náležejí jiným vlastníkům než vlastníkům pozemků, neboť
účastníci přes poučení soudem prvního stupně podle § 119a občanského soudního
řádu (dále „OSŘ“) tyto skutečnosti před vyhlášením rozhodnutí neuplatnili.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního
stupně. Uvedl, že rozpory mezi žalobkyní a žalovanými 2) a 3) se váží k
nastěhování žalovaných do domu, kdy žalovaní prováděli v domě určitá opatření
bez souhlasu žalobkyně a kdy jejich počínání nebylo v souladu s rozsahem jejich
práv při hospodaření se společnou věcí. Soud prvního stupně podle odvolacího
soudu správně zhodnotil, že v domě bydlí stejně jako žalobkyně s manželem
žalovaní 2) a 3), kteří mají dvě malé děti, ale kteří vlastní každý pouze 1/8
předmětných nemovitostí. Žalovaná 1) v domě nebydlí a má svůj byt. Její
tvrzení, že chce v budoucnu v domě bydlet a více se věnovat vnukovi, se s
ohledem na věk vnuka (14 let) jevilo odvolacímu soudu jako účelové. Podle
názoru odvolacího soudu nelze také pominout, že žalobkyně vlastní svůj
spoluvlastnický podíl delší dobu než žalovaní, a to od roku 1984. Neměl
pochybností o tom, že obě strany jsou schopny druhé straně zaplatit přiměřenou
náhradu za její spoluvlastnický podíl. Soud prvního stupně při rozhodování
postupoval v souladu s ustanovením § 142 ObčZ. V daném případě nebylo možno
uvažovat o vypořádání podílového spoluvlastnictví zřízením bytových jednotek se
spoluvlastnictvím ke společným částem domu a pozemkům, neboť takové rozhodnutí
by neřešilo hlavní důvod zrušení podílového spoluvlastnictví, tj. neshody
účastníků.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí
odvolacího soudu spatřují v řešení otázky, „zda § 5 odst. 2 zákona č. 72/1990
Sb. založil další způsob zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, tj.
způsob rozšiřující § 142 a umožňující kromě reálného rozdělení, přikázání a
prodeje třetím subjektům, též řešení vytvořením bytových jednotek“. Další
zásadní právní otázka souvisí s tzv. neúplnou apelací. V odvolacím řízení
namítali, že přikázání pozemku osobě, která není vlastníkem stavby na něm
umístěné (garáž na pozemku parc. č. 3182/3), je nevhodným řešením. Jsou
přesvědčeni, že „systém neúplné apelace nepřikazuje účastníkům řízení, aby po
poučení podle § 119a OSŘ uváděli vůči prvému soudu i skutečnosti, které
korespondují listinám, které nutno posuzovat podle § 134 OSŘ“, a z nichž je
soud povinen vyvodit závěry, aniž by tyto závěry byli povinni činit účastníci
po poučení podle § 119a OSŘ. Skutečnostmi vyplývajícími z výpisu z katastru
nemovitostí se odvolací soud odmítl zabývat právě s odkazem na § 119a OSŘ. Dále
namítají, že v době rozhodování odvolacího soudu již byla neúčinná vyhláška č.
452/2003 Sb. a je proto otázkou, zda soud, který je vázán stavem ke dni
rozhodnutí, může bez dalšího akceptovat znalecký posudek o ceně nemovitostí
vypracovaný podle již neúčinného předpisu. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání s tím, že nejsou splněny podmínky
§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Žalovanými nastolená právní otázka není otázkou
zásadního právního významu. Problematika zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví je v rozhodovací praxi soudů vcelku ustálená. Poukázala na to,
že žalovaní původně navrhovali zrušení podílového spoluvlastnictví k předmětným
nemovitostem a přikázání nemovitostí do jejich spoluvlastnictví. S návrhem na
rozdělení domu na bytové jednotky přišli až v odvolacím řízení poté, co u soudu
prvního stupně byli neúspěšní. Rozdělení domu na bytové jednotky pro zásadní
spory mezi účastníky není možné a odporuje § 142 ObčZ.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde
o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za
splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst.
3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného
ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Řešení otázky možnosti vypořádání
objektu bydlení rozdělením na bytové jednotky rozhodnutí odvolacího soudu
takovým nečiní a jeho rozhodnutí je v tomto směru v souladu se stávající
judikaturou.
K možnosti vypořádání podílového spoluvlastnictví k bytovému domu
rozdělením na jednotky Nejvyšší soud ČR zaujal právní názor již v rozsudku z
22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004, (viz Soubor civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu – právní věty a rejstříky, vydávaný nakladatelstvím C. H.
Beck, C 2846, sešit 30), podle kterého „možnost vypořádání podílového
spoluvlastnictví k bytovému domu rozdělením na jednotky soud posuzuje i z
hlediska dalšího možného soužití účastníků v jednom domě. Soud přistoupí k
takovému rozdělení jen v případě, kdy vztahy mezi účastníky při užívání domu
jsou po delší dobu nekonfliktní a jejich neshody nevyžadují rozhodování soudu
podle § 139 ObčZ“.
Pokud jde o otázku správnosti aplikace ustanovení § 119a OSŘ dovolací soud
především poznamenává, že dovolatelem formulovaná právní otázka, jejíž řešení
má činit dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu významným, musí být
otázkou, jež je pro daný spor právně relevantní. K tomu srov. usnesení
Nejvyššího soudu ČR z 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 604/2000, publikované v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod
C 111, svazek 2, a usnesení téhož soudu z 25. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 574/2001,
uveřejněné tamtéž pod C 1027, svazek 14.
Podle § 119a odst. 1 OSŘ před skončením jednání je předseda senátu povinen, s
výjimkou věcí uvedených v § 120 odst. 2, účastníky přítomné při jednání poučit,
že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve,
než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy
jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v § 205a. Ustanovení § 118b,
118c a § 175 odst. 4 část první věty za středníkem tím nejsou dotčena.
V daném případě dovolatelé nenamítají, že soud prvního stupně nesplnil svou
povinnost, jež pro něj vyplývá z ustanovení § 119a OSŘ, dokonce ani neuvádějí,
že by za řízení před uvedeným soudem tvrdili (ač nepochybně a ve vlastním zájmu
měli a mohli), že na vypořádávaném pozemku parc. č. 3182/3 stojí stavba, která
předmětem vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků není, nebo že by k
tomu včas podali či navrhli důkaz. Jejich námitka, že soud z listiny, jíž
provedl důkaz (výpis z listu vlastnictví), nevyvodil žádné důsledky, je svým
obsahem námitkou nesprávného postupu soudu z hlediska ustanovení § 120 odst. 3
OSŘ. Povaha dovolateli uplatněné námitky pak je ve skutečnosti námitkou vady v
postupu soudu, čili vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci [§ 241 a odst. 2 písm. a) OSŘ]. Takovouto námitkou by se
ovšem mohl dovolací soud zabývat jen v případě přípustného dovolání (§ 241a
odst. 3 OSŘ).
Otázka, zda v konkrétním případě si měl soud na základě určité informace,
obsažené ve veřejné listině – výpisu z katastru nemovitostí – příslušného listu
vlastnictví, jíž prováděl důkaz, uvědomit potřebu dalšího dokazování a toto pak
provádět, nemůže podle přesvědčení dovolacího soudu být otázkou, jejíž řešení
by z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ činilo rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Z uvedených důvodů dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání
žalovaných jako nepřípustné odmítl.
S ohledem na nepřípustnost dovolání se dovolací soud nemohl zabývat ani
námitkou nesprávného ocenění předmětných nemovitostí. Dovolací soud jen
poznamenává, že podle § 241a odst. 4 OSŘ v dovolání nelze uplatnit nové
skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání
žalovaných bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobkyni představují odměnu
advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 3 odst. 1 (z
částky 1 500 000,- Kč), § 4 odst. 1, 2 písm. a), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, §
15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 13 500,- Kč, a dále paušální
náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Platební
místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může
žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. listopadu 2005
JUDr. František
Balák,v.r.
předseda
senátu