22 Cdo 1850/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
ve věci žalobce V. S., zastoupeného JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem
v Praze 8, Křižíkova 56, proti žalovanému R. H., zastoupenému JUDr. Jaroslavem
Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 2, Tyršova 7, o určení vlastnického
práva, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 C 196/2000, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2008, č. j.
26 Co 351/2008–310, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2008, č. j. 26 Co
519/2004-233, se ve výrocích II., III., IV. a V. ruší a věc se v tomto rozsahu
vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3.
září 2004, č. j. 7 C 196/2000–188, zamítl žalobu na určení, že žalobce je
výlučným vlastníkem lokomotivy tovární značky ČKD CS400, výrobní číslo
3623/1957 (výrok I.), na základě vzájemného návrhu žalovaného určil, že
žalovaný je výlučným vlastníkem lokomotivy tovární značky ČKD CS400, výrobní
číslo 3623/1957 (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi
účastníky (výrok III.) a o nákladech státu (výroky IV. a V.).
Soud prvního stupně se nejdříve vypořádal s otázkou naléhavého právního zájmu
na požadovaném určení vlastnictví, kterou vyhodnotil kladně ve prospěch obou
stran. Uvedl, že z předloženého usnesení Policie České republiky o odložení
věci oznámení o podezření ze spáchání trestného činu neoprávněného užívání cizí
věci a z výzvy Drážního úřadu k prokázání vlastnictví vyplývá, že postavení
účastníků bez požadovaného určení je nejisté a nejasnosti ohledně vlastnictví
lokomotivy brání ve vydání správních rozhodnutí a provozování lokomotivy v
drážní síti, přičemž tyto nejasnosti jsou navíc zdrojem dalších soudních
řízení. Na základě učiněných skutkových zjištění dospěl soud prvního stupně k
závěru, že lokomotivu zakoupil na základě kupní smlouvy uzavřené s Cukrovarem
Brodce nad Jizerou v roce 1990 za cenu šrotu (3 927,- Kč) žalovaný, jehož
jménem jednal žalobce. Kupní cenu uhradil tak, že do sběrny odevzdal železný
odpad v příslušné hodnotě, což bylo prokázáno listinnými důkazy. Kupní smlouva
byla uzavřena podle příslušných ustanovení obč. zák. ve znění účinném v době
uzavření smlouvy (§ 239 odst. 2 a § 240 – 255 „před novelou účinnou do 1. ledna
1992“). Uvedený závěr učinil zejména na základě listinného důkazu – smlouvy o
smlouvě budoucí ze dne 1. února 1993, kterou uzavřeli na jedné straně žalovaný
a na druhé straně žalobce a dále M. M. a M. Š. V této smlouvě se žalovaný
zavázal, že darovací smlouvou na ostatní účastníky převede ideální
spoluvlastnické podíly na lokomotivě. Soud prvního stupně neuvěřil skutkové
verzi žalobce, že lokomotivu zakoupil v cukrovaru Brodce nad Jizerou on sám pro
sebe již v roce 1989. Zejména v této souvislosti pro rozpornost neuvěřil
výpovědím svědků J. Š., bývalého ekonoma zmíněného cukrovaru, a Ing. I. Z.,
bývalého ředitele zmíněného cukrovaru a výpovědi svědka Ing. B. P. Žalobce ani
nepředložil doklad o tom, že by zaplatil kupní cenu. Soud prvního stupně
neshledal důvodnou ani žalobcem vznesenou námitku vydržení vlastnického práva k
lokomotivě zejména proto, že žalobce s ohledem na učiněná skutková zjištění,
podle nichž lokomotiva byla zakoupena až v roce 1990, nemohl být v dobré víře,
že mu lokomotiva patří, jelikož by mu neuplynula zákonem stanovená vydržecí
doba. Z uvedených důvodů žalobu žalobce zamítl a vzájemnému návrhu žalovaného
na určení jeho vlastnictví k lokomotivě vyhověl.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze
dne 12. listopadu 2008, č. j. 26 Co 351/2008-310, rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku I. zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), ve výroku II.
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů (výroky III. až V.).
Odvolací soud rozhodoval ve věci poté, kdy jeho předchozí rozsudek ze dne 26.
ledna 2005, č. j. 26 Co 519/2004–233, jímž k odvolání žalobce rozsudek soudu
prvního stupně v napadených výrocích I. a II. změnil tak, že určil, že žalobce
je výlučným vlastníkem předmětné lokomotivy a že se zamítá žaloba na určení, že
výlučným vlastníkem lokomotivy je žalovaný, byl k dovolání žalovaného zrušen
rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 2008, č. j. 22 Cdo
986/2006–285, a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)).
Odvolací soud se v prvé řadě vypořádal se zpětvzetím učiněným žalobcem po
zrušení předchozího rozsudku odvolacího soudu rozsudkem dovolacího soudu, které
odůvodnil tím, že v souladu s původním pravomocným rozsudkem odvolacího soudu
ze dne 26. ledna 2005, kupní smlouvou ze dne 1. dubna 2005 prodal a dne 2.
dubna 2005 předal lokomotivu kupujícímu P. B., jenž se na základě této kupní
smlouvy stal jejím vlastníkem. Žalobce ve zpětvzetí mimo jiné uvedl, že na
základě výše uvedené právní skutečnosti ztratil aktivní legitimaci v řízení o
určení vlastnického práva k lokomotivě vůči žalovanému a tedy i naléhavý právní
zájem na určení svého vlastnického práva ve vztahu k žalovanému. S ohledem na
uvedené odvolací soud poté, co zjistil, že žalovaný nemá proti zpětvzetí
námitek, rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku I. a řízení o žalobě na
určení vlastnictví žalobce zastavil.
Ve zbývající části předmětu řízení – ohledně vzájemného návrhu žalovaného na
určení jeho vlastnictví - se odvolací soud ztotožnil se skutkovými i právními
závěry soudu prvního stupně. Co se týče posouzení naléhavého právního zájmu
žalovaného na požadovaném určení uvedl, že v porovnání s předchozím rozsudkem
ve věci své stanovisko nezměnil. K výtce dovolacího soudu v jeho rušícím
rozsudku, podle níž skutkové zjištění odvolacího soudu, že žalobce jednal s
prodávajícím v roce 1989 přímo bez zastoupení, učiněné v rámci zjištění, kdo
byl za prodávající státní podnik Kolínské cukrovary v roce 1989 oprávněn
jednat, nemá oporu v provedeném dokazování, když odvolací soud neměl
přehlédnout, že jako prodávající je v zápise o převzetí z 19. srpna 1989
označen nikoli uvedený státní podnik, nýbrž Kolínské cukrovary k. p. závod 01
Brodce nad Jizerou, a že tento zápis je také opatřen razítkem tohoto podniku,
odvolací soud konstatoval, že za situace, kdy bylo zjištěno, že podnik Kolínské
cukrovary, k. p., již v době pořízení zmíněného zápisu o převzetí neexistoval
(zanikl 31. prosince 1988 s přechodem veškerých práv a povinností na Kolínské
cukrovary, s. p.), uvedený rozpor jej vede k závěru, že tento listinný důkaz je
nevěrohodný z hlediska své pravosti, a nelze tedy jeho obsahem prokázat, že
žalobce při sjednávání koupě lokomotivy jednal svým jménem.
Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce
jednal s prodávající stranou o koupi lokomotivy jménem žalovaného, což dokládá
jak smlouva o smlouvě budoucí ze dne 1. února 1993, tak i jiné důkazy provedené
soudem prvního stupně. Námitky žalobce zpochybňující důkazní váhu listin
zmíněných v uvedené smlouvě odvolací soud odmítl již s ohledem na to, že na
tyto listiny je přímo ve smlouvě odkazováno. Dále se odvolací soud ztotožnil se
závěrem, že žalovaný jako kupující a svědci Ing. Z. a Š., jako zástupci
Cukrovaru Brodce nad Jizerou, projevili vůli uzavřít kupní smlouvu, jejímž
předmětem byla předmětná lokomotiva za kupní cenu odpovídající hodnotě šrotu o
váze lokomotivy, přičemž žalovaný tuto kupní cenu zaplatil, čímž všechny
podmínky tehdy platné zákonné úpravy občanského zákoníku pro převod
vlastnictví, vyjma nevyřešené otázky oprávnění osob jednat za prodávajícího,
byly v daném případě splněny. K otázce vůle prodávajícího odvolací soud
konstatoval, že skutečnost, zda kupní smlouva ohledně lokomotivy byla uzavřena
před anebo po vzniku odštěpného závodu cukrovaru, se navrženými důkazy obou
stran nepodařilo prokázat, nicméně žalovanému se podařilo prokázat pouze to, že
smlouva byla uzavřena v průběhu roku 1990.
Podle názoru odvolacího soudu však vyřešení otázky, kdy přesně v roce 1990 byla
kupní smlouva uzavřena, nemá pro spor zásadní význam, neboť i v případě, že by
kupní smlouva byla absolutně neplatná pro nedostatek projevu vůle
prodávajícího, vlastnické právo k lokomotivě nabyl žalovaný vydržením. Žalovaný
držbu lokomotivy (ve smyslu nakládání s věcí jako s věcí vlastní) ať už sám
nebo prostřednictvím jiných osob začal vykonávat tím, že ji převzal z areálu
Cukrovaru Brodce nad Jizerou nejpozději ke konci roku 1990, zaplatil za ni
dohodnutou kupní cenu a dále v držbě pokračoval tím, že zajišťoval její opravy
za účelem jejího zprovoznění. Dokládá to i smlouva o smlouvě budoucí z 1. února
1993, z níž vyplývá uznání vlastnického práva žalovaného žalobcem, jakož i
pozdější dopisy žalovaného adresované žalobci, v nichž se žalovaný domáhal
plnění ze zmíněné smlouvy a usnesení Policie České republiky ze dne 12.
července 1997, jež prokazuje, že žalovaný se domáhal nápravy právní cestou.
Dobrou víru žalovaného při vydržení vlastnictví spatřuje odvolací soud v tom,
že žalovaný při běžné opatrnosti mohl důvodně předpokládat, že žalobce za něj
uzavřel kupní smlouvu s osobami k tomuto jednání za stranu kupující
oprávněnými, když jinak byly zákonné předpoklady platnosti této kupní smlouvy
splněny. Na základě uvedených důkazů pak odvolací soud dospěl k závěru, že
žalovaný měl lokomotivu v oprávněné držbě nepřetržitě od konce roku 1990 a
uplynutím tříleté vydržecí doby, tedy nejpozději k 31. prosinci 1993, se stal
jejím vlastníkem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce obsáhlé dovolání, jehož
přípustnost spatřuje v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatnil dovolací
důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud se
nijak nevypořádal s tvrzením žalobce o hmotně právní skutečnosti – prodeji
předmětné věci s předáním do držby „dobrověrné“ třetí osobě, k čemuž
prokazatelně došlo po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, ani se jinak
nevypořádal s předloženými důkazy, přičemž tato skutečnost má rozhodující
význam pro samu existenci naléhavého právního zájmu o určení vlastnického práva
a vlastnické právo žalovaného. Rozsudek odvolacího soudu tudíž považuje za
rozporný s hmotným právem, jelikož žalobce v dobré víře v souladu s původním
pravomocným rozsudkem odvolacího soudu, ještě před podáním dovolání žalovaného
prokazatelně prodal třetí osobě na základě kupní smlouvy ze dne 1. dubna 2005
spornou lokomotivu s tím, že ačkoliv byl zmíněný rozsudek odvolacího soudu
později zrušen dovolacím soudem, tato třetí osoba, která nebyla účastníkem
řízení, vlastnické právo k předmětné lokomotivě do doby rozhodnutí dovolacího
soudu v dobré víře založené původním pravomocným rozsudkem odvolacího soudu
oprávněně vydržela, a to minimálně po dobu trvání jeho právní moci do doby, než
byl tento rozsudek zrušen rozsudkem dovolacího soudu ze dne 29. května 2008. Na
základě uvedeného tedy žalobce ztratil svoji pasivní věcnou legitimaci k určení
vlastnictví žalovaného. Dále namítá, že rozsudek odvolacího soudu je založen na
dvou antagonistických skutkových zjištěních, která jsou v rozporu se zásadou
dvojinstančnosti soudního řízení, tj. a) „žalobce“ (správně zřejmě žalovaný) je
vlastníkem předmětné věci na základě platné kupní smlouvy a b)
„žalobce“ (správně zřejmě žalovaný) není (možná) vlastníkem předmětné věci na
základě absolutně neplatné kupní smlouvy, ale na základě vydržení předmětné
věci žalovaným, o němž postrádá rozsudek soudu prvního stupně jakákoli skutková
zjištění a právní posouzení. Rozsudek odvolacího soudu se tak nevypořádal s
novými skutečnostmi a důkazy, které ve smyslu § 205a odst. 1 písm. f) o. s. ř.
nastaly až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, tj. s novými
skutečnostmi o prodeji předmětné věci žalobcem třetí osobě spolu s jejím
předáním třetí osobě, které žalobce soudu předložil před jednáním u odvolacího
soudu proběhlým po zrušení jeho původního rozsudku dovolacím soudem. Podle
názoru dovolatele je uvedený postup odvolacího soudu, který neprovedl žalobcem
předložené důkazy, v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Tímto postupem pak bylo rovněž v neprospěch žalobce jako nevlastníka a třetí
„dobrověrné“ osoby a pravého vlastníka porušeno ustanovení § 243d odst. 2 o. s.
ř. Z uvedených důvodů navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. července 2009 (vyjma ustanovení čl. I
bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která
nabývají účinnosti 23. ledna 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c
odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Ačkoliv dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně „v celém rozsahu“,
vzhledem k tomu, že dovolání podle obsahu směřuje pouze do výroku II. rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen vyhovující výrok II. rozsudku soudu prvního
stupně ve věci samé ohledně vzájemného návrhu žalovaného, dovolací soud se
zabýval přípustností dovolání jen ve vztahu k uvedenému výroku, proti němuž
může být dovolání přípustné za splnění podmínek § 237 odst. 1 písm. c) a odst.
3 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud shledal dovolání žalobce proti výroku II. rozsudku odvolacího
soudu přípustným pro řešení otázky pasivní věcné legitimace žalobce v řízení o
vzájemném návrhu žalovaného na určení vlastnictví, neboť v daném směru je
rozsudek odvolacího soudu v rozporu s právem.
Podle § 205a odst. 1 písm. f) o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly
uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo
usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže nastaly (vznikly)
po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.
V posuzované věci odvolací soud v napadeném výroku II. rozsudku potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, v němž bylo ke vzájemné žalobě
žalovaného určeno jeho vlastnictví k předmětné parní lokomotivě po té, co po
zpětvzetí žaloby zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se
žaloby na určení jeho vlastnictví k lokomotivě a řízení v této části zastavil z
důvodu zpětvzetí žaloby, v rámci kterého žalobce poukazoval na skutečnost, že
již není nadále aktivně věcně legitimován, jelikož vlastnictví ke sporné
lokomotivě v mezidobí převedl na třetí osobu, která lokomotivu převzala.
Odvolací soud přitom shledal na určení vlastnictví žalovaného shodně se soudem
prvního stupně k předmětné věci naléhavý právní zájem.
Předpoklad úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či
není [určovací žaloby ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.], po procesní stránce
spočívá v tom, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na požadovaném určení
je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní
vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva,
o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný vztah nebo sporné právo
týká. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení pak vyjadřuje způsob právní
ochrany, který se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o
určovací žalobě aktivní věcnou legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k
požadovanému určení pasivně legitimován.
Z obsahu spisu vyplývá, že před jednáním odvolacího soudu, jež se konalo (po
zrušení původního rozsudku odvolacího soudu dovolacím soudem) 12. listopadu
2008, zástupce žalobce doručil soudu 7. listopadu 2008 podání označené jako
„částečné zpětvzetí žaloby s vyjádřením ke vzájemné žalobě“, v němž žalobce s
odkazem na předložený opis kupní smlouvy ze dne 1. dubna 2005 a na listinu o
předání parní lokomotivy kupujícímu ze dne 2. dubna 2005 bere žalobu zpět,
jelikož s ohledem na uvedené listiny, na základě nichž převedl vlastnictví k
lokomotivě na třetí osobu – P. B. - ztratil aktivní i pasivní věcnou legitimaci
v řízení o určení vlastnického práva, a proto není dán naléhavý právní zájem na
určení vlastnictví vůči žalobci jakož i vůči žalovanému. V protokolu z jednání
před odvolacím soudem dne 12. listopadu 2008 odvolací soud krátkou cestou
doručil stejnopis podání žalobce zástupci žalovaného. Zástupce žalovaného na
výzvu soudu uvedl, že se zpětvzetím žaloby souhlasí, avšak že trvá na vlastní
vzájemné žalobě, kterou uplatnil proti žalobci, s tím, že nenavrhuje žádná
další opatření ani procesní postupy vyjma dalších důkazů, které jsou způsobilé
zpochybnit zápis o předání lokomotivy datovaný dne 18. srpna 1989.
Z uvedeného je zřejmé, že po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně nastala
nová skutečnost ve smyslu § 205a odst. 1 písm. f) o. s. ř. (převod předmětu,
jehož se týká určení vlastnictví v řízení), jež v režimu tzv. neúplné apelace
mohla být, a také byla, žalobcem v odvolacím řízení uplatněna. Žalobce na tuto
skutečnost poukázal výslovně v souvislosti se zpětvzetím žaloby, kdy zdůraznil,
že v důsledku prodeje předmětné lokomotivy pozbývá aktivní legitimaci k určení
jeho vlastnického práva a pasivní legitimaci k určení vlastnického práva
žalovaného, přičemž uvedené skutečnosti doložil příslušnými listinnými
důkazními prostředky (kupní smlouvou a zápisem o předání a převzetí
lokomotivy). Žalovaný vůči těmto důvodům zpětvzetí žaloby žádné výhrady
neuplatnil a připojil se bez dalšího k jeho návrhu na částečné zrušení rozsudku
soudu prvního stupně a zastavení řízení ohledně podané určovací žaloby žalobce.
V řízení o ochranu vlastnického práva k movitým věcem může být v obecné rovině
pasivně legitimován ten, kdo věc vlastníkovi zadržuje (případně jiným způsobem
do jeho vlastnického práva zasahuje) nebo vlastnické právo žalobce relevantním
způsobem zpochybňuje.
Z dosavadního řízení je zřejmé, že soud prvního stupně spojil svůj závěr ve
vztahu ke vzájemnému návrhu žalovaného ohledně pasivní legitimace žalobce se
skutečností, že po celou dobu řízení před soudem prvního stupně měl žalobce
předmětnou lokomotivu v držbě, považoval se za jejího vlastníka a tvrzené
vlastnické právo žalovaného k ní zpochybňoval poukazem na skutečnost, že
vlastnické právo svědčí jemu (žalobci). Tomu také korespondovala žaloba žalobce
na určení vlastnického práva k lokomotivě, jestliže žalovaný taktéž tvrzené
vlastnické právo žalobce neuznával.
Ze stejných východisek však nebyl oprávněn vycházet bez dalšího odvolací soud.
Okolnost, jež podle názoru soudu prvního stupně zakládal pasivní legitimaci
žalobce ve vztahu ke vzájemnému návrhu totiž ke dni vyhlášení rozhodnutí
odvolacího soudu již nebyla dána. Po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně
totiž žalobce předmětnou lokomotivu prodal kupní smlouvou třetí osobě, která
tuto lokomotivu podle učiněných zjištění převzala.
Ke dni rozhodování odvolacího soudu tak vzájemný návrh na určení vlastnického
práva žalovaného k lokomotivě směřoval vůči osobě, která lokomotivu již neměla
v držení a která žádné vlastnické nároky k ní vůči žalovanému neuplatňovala;
naopak žalobu na určení vlastnického práva žalobce k lokomotivě tento vzal po
vydání rozhodnutí soudu prvního stupně zpět, proti čemuž žalovaný neměl
námitky.
Byla-li lokomotiva shora uvedeným způsobem převedena ze žalobce na třetí osobu,
nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod práva nebo
povinnosti účastníka řízení. Vzhledem k tomu, že žalovaný za této situace na
výzvu odvolacího soudu neučinil, ač zastoupen advokátem a při vědomí, že k
prodeji a převzetí lokomotivy došlo, ve vztahu ke shora uvedené právní
skutečnosti žádný procesní návrh, odvolací soud měl na tuto změněnou situaci
reagovat tím, že se měl zabývat posouzením, zda obstojí závěr soudu prvního
stupně o pasivní legitimaci žalobce ve vztahu ke vzájemnému návrhu. Touto
otázkou se však odvolací soud v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval,
nevyložil, na základě čeho dovozuje pasivní legitimaci žalobce a s tím spojený
naléhavý právní zájem žalovaného na jím požadovaném určení, jestliže ke dni
rozhodnutí odvolacího soudu žaloba směřovala proti subjektu, který lokomotivu
ve faktické dispozici neměl, do tvrzeného vlastnického práva žalovaného
nezasahoval a žádný vlastnický nárok k ní neuplatňoval. Z odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu je zřejmé, že se zaměřil toliko na okolnosti týkající se
posouzení nabytí vlastnického práva k lokomotivě v roce 1989, resp. 1990 v
návaznosti na obsah předchozího rušícího rozsudku dovolacího soudu.
Právní posouzení pasivní legitimace odvolacím soudem nezohledňuje všechna
podstatná skutková zjištění a skutkové okolnosti, které vyšly v průběhu řízení
najevo, a tudíž ho nelze považovat za správné. Na základě toho pak nemůže bez
dalšího obstát ani závěr o naléhavém právním zájmu na určení požadovaném
žalovaným, neboť naléhavý právní zájem představuje předpoklad právní ochrany,
který se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě
aktivní věcnou legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k požadovanému určení pasivně
legitimován. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl uplatněn
právem.
Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b
odst. 2, 3 o. s. ř. v rozsahu, ve kterém byl napaden, ve věci samé a v
závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení, v němž je tento vázán vysloveným právním názorem
dovolacího soudu a v němž rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2011
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu