22 Cdo 986/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila,
CSc., ve věci žalobce V. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému R. H.,
zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva k parní lokomotivě, vedené
u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 C 196/2000, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2005, č. j. 26 Co
519/2004-233, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2005, č. j. 26 Co
519/2004-233, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby soud určil, že je výlučným vlastníkem níže
specifikované parní lokomotivy. Koupil ji v roce 1989 od „cukrovaru B. nad J.“.
S vedoucím vlečky Š., ekonomem Š. a ředitelem Ing. Z. se ústně dohodl na
prodeji lokomotivy za cenu šrotu, což byla částka kolem 20 000,- Kč. Do
kovošrotu předal šrot v dohodnuté ceně, která byla vyplacena cukrovaru.
Lokomotivu převzal, připravoval na generální opravu a zprovoznění. Činil tak v
dobré víře, že mu lokomotiva patří. Tím byly naplněny i předpoklady pro
vydržení vlastnického práva k této movité věci a jejím vlastníkem se žalobce
stal nejpozději k 31. 12. 1992. Žalovaný se však bezdůvodně považuje za
vlastníka lokomotivy a oznámil i policii, že mu žalobce odmítá lokomotivu
vydat. Ta sice oznámení odložila, ale správní orgán pro rozhodnutí o
provozování lokomotivy v drážní síti po žalobci požaduje doklad o jejím
vlastnictví.
Vzájemným návrhem se určení vlastnického práva k lokomotivě domáhal
i žalovaný. Tvrdil, že vlastnictví nabyl ústní kupní smlouvou, kterou uzavřel
s cukrovarem B. nad J. v roce 1990, se kterým jednal žalobce v jeho zastoupení,
a to podle písemného pověření z 20. 4. 1990. Jedna z podnikatelských aktivit
žalovaného se týkala i prodeje druhotných surovin, takže byl „kovošrotem“,
který lokomotivu jako šrot odkoupil. Žalobce pak pro žalovaného zajišťoval
opravu lokomotivy, avšak odmítá mu ji vydat.
Okresní soud v Berouně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. září
2004, č. j. 7 C 196/2000-188, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu na určení, že
„žalobce je výlučným vlastníkem lokomotivy“, výrokem pod bodem II. určil, že
„výlučným vlastníkem lokomotivy“ je žalovaný. Dále rozhodl o nákladech řízení a
soudním poplatku.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že spornou lokomotivu za cenu šrotu
zakoupil „v cukrovaru B. nad J. v roce 1990“ žalovaný. Vyšel ze zjištění, že 1. 2. 1993 uzavřeli žalovaný jako strana zavázaná a žalobce spolu s M. M. a M. Š. jako strana oprávněná smlouvu o smlouvě budoucí. Účastníci smlouvy na straně
oprávněné se zavázali osobně, případně i finančně, podílet se na opravě
lokomotivy a žalovaný se jako vlastník lokomotivy zavázal, že nejpozději do
jednoho měsíce po úspěšném absolvování technicko-bezpečnostních zkoušek a
úředním schválení jejího provozu, jim ideální část lokomotivy daruje. Vlastnické právo žalovaného k lokomotivě bylo v bodě II. smlouvy deklarováno
dobropisem z 19. 11. 1990, přejímacím listem z téhož data a výpisem z účtu
žalovaného ze 14. 12. 1990. I když svědci M. M. a M. Š. vypověděli, že za
vlastníka lokomotivy považovali žalobce, nebyli schopni uzavření smlouvy
vysvětlit, jen žalobce tvrdil, že šlo o daňové účely. Žalovaný však soudu
předložil i listiny, které byly ve smlouvě citovány, a ze kterých bylo
zjištěno, že 19. 11. 1990 cukrovaru B. nad J. vystavil dobropis na 3 927,- Kč
za dodávku neupraveného ocelového odpadu, který podle přejímacího listu z téhož
data převzal, a uvedenou částku „K. cukrovaru“ skutečně zaplatil. Vlastnické
právo žalovaného nepřímo prokazuje i svědecká výpověď Ing. M. G., který si je
ověřoval u zaměstnance cukrovaru J. Š., pracovníka cukrovaru. Ten potvrdil, že
lokomotiva byla prodána firmě H. (tedy žalovanému), že “dobropis žalovaného je
účetně zaveden na závodě, ovšem platba žalovaného byla směrována na účet K. cukrovarů K., s. p.“ Také z výpovědi svědka Z. S. vyplývá, že žalovaný v květnu
1991 jednal o pronájmu areálu IPS pro zřízení provozu kovošrotu, kam pak
žalobce lokomotivu přivezl a kde ji s dalšími lidmi opravoval. Byl to také
žalovaný, který 3. 5. 1999 uzavřel s Ing. B. P. smlouvu o dílo, jejímž
předmětem byla oprava parního kotle lokomotivy a ve které byl žalobce označen
jen jako osoba pověřená koordinací a kontrolou díla. Za opravu byla žalovanému
vystavena faktura na 75 000,- Kč. Tu žalovaný nezaplatil, avšak tvrzení tohoto
svědka „ohledně úhrady opravy, resp. problémů s tím, nemají význam pro vyřešení
otázky vlastnictví lokomotivy.“ Z výpovědí svědků Ing. I. Z. a J. Š. a jejich
písemných prohlášení, soud prvního stupně zjistil, že sice jednali o prodeji
lokomotivy se žalobcem, ale nikoli, že lokomotiva byla prodána v roce 1989
žalobci, a to vzhledem k rozporům v jejich výpovědích, týkajících se formy
kupní smlouvy, splatnosti kupní ceny a jejího zaplacení. Soud prvního stupně
uvedl dále k výpovědím svědků M. M., M. Š. a B. G., že byli o vlastnickém právu
žalobce ujištěni jen žalobcem samotným, a že svědek J. H. sice byl se žalobcem
v cukrovaru jednat o koupi lokomotivy, ale obsahu jednání nevěnoval pozornost. Svědek Ing. J. K. „sponzoroval“ na žádost žalobce opravu lokomotivy provedenou
Ing. B. P., ale byl o vlastnickém právu žalobce ujištěn rovněž jen žalobcem
samotným. Dále soud prvního stupně považoval za účelové tvrzení o vlastnictví
lokomotivy ve věci sp. zn. 3 C 127/99 (žalobce V. C. WW II P.
proti M. H.),
neboť nejprve se za vlastníka označil uvedený žalobce, a posléze se opravil
tak, že lokomotivu mu zapůjčil vlastník V. S. Soud prvního stupně se rovněž
zabýval pravostí listiny ze dne 20. 4. 1990, kterou předložil žalovaný a podle
které pověřil žalobce, aby za něho sjednal odkoupení lokomotivy, a žalobce
potvrdil svým podpisem, že je poučenou a způsobilou osobou pro vstup do
kolejiště ČSD a doprovod lokomotivy, neboť žalobce uvedl, že nejde o jeho
podpis. Podle znaleckého posudku PhDr. J. V. z oboru grafologie byly obě části
listiny napsány jedním strojem a podpis žalobce pravděpodobně není jeho pravým
podpisem, nicméně kategorický závěr znalec neučinil, neboť měl k dispozici jen
kopii listiny, podpis žalobce je relativně krátký a nelze vyloučit jeho
variantnost. Soud prvního stupně označil znalecký posudek za důkaz pro
projednávanou věc nerozhodný, neboť jím nebylo zpochybněno vlastnické právo
žalovaného ani potvrzeno vlastnické právo žalobce. Dovodil, že v daném případě
existuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c)
občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), neboť jak vyplývá „z usnesení Policie ČR
o odložení věci oznámení o podezření ze spáchání trestného činu neoprávněného
užívání cizí věci a výzvy Drážního úřadu“, je postavení účastníků nejisté,
nejasnosti ohledně vlastnického práva k lokomotivě brání vydání správních
rozhodnutí a jsou zdrojem dalších sporů. Dospěl k závěru, že žalovaný jako
kupující uzavřel s cukrovarem B. nad J. kupní smlouvu, jejímž předmětem byla
sporná lokomotiva, a to podle § 239 odst. 2 a §§ 240-255 za použití § 256
občanského zákoníku, ve znění před novelou účinnou od 1. 1. 1992. Lokomotivu
cukrovar žalovanému odevzdal a žalovaný zaplatil dohodnutou kupní cenu. Žalobce
nenabyl podle soudu prvního stupně vlastnictví k lokomotivě ani vydržením podle
§ 134 odst. 1, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále „ObčZ“), ve
znění novely č. 509/1991 Sb., neboť nebyl jejím oprávněným držitelem (§ 130
odst. 1 ObčZ), a nebyl splněn ani předpoklad nepřetržité držby po tříletou
vydržecí dobu: lokomotiva byla zakoupena v roce 1990 a již ve smlouvě z 1. 2. 1993 účastníci shodně označili za jejího vlastníka žalovaného.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 26. ledna 2005, č. j. 26 Co 519/2004-233, výrokem pod bodem I. rozsudek
soudu prvního stupně v napadených výrocích pod body I. a II. změnil tak, že
určil, že „výlučným vlastníkem lokomotivy“ je žalobce, žalobu na určení, že
„vlastníkem shora uvedené lokomotivy je žalovaný“, zamítl. Současně rozhodl o
soudním poplatku a nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o naléhavém právním zájmu na
požadovaném určení. Za nesprávný však považoval závěr, že žalovaný nabyl
vlastnictví k lokomotivě platnou kupní smlouvou, neboť s ohledem „na povahu
převodu a právní postavení převodce by kupní smlouva měla být spíše posuzována
podle § 399 odst. 1 ObčZ, ve znění účinném do 31. 12. 1991“. Nejdříve se
zabýval otázkou platnosti kupní smlouvy z hlediska oprávnění prodávajícího,
respektive za něj jednajících osob, nakládat s vlastnictvím k předmětné
lokomotivě. I když to soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku neuvedl,
z výpovědi svědka Ing. I. Z. zjistil, že při uzavírání zmíněné kupní smlouvy
vystupoval na straně prodávajícího cukrovar B. nad J., jehož byl ředitelem, a
který byl součástí státního podniku K. cukrovary. Současně zopakoval dokazování
usnesením Policie ČR, oddělení železniční policie V., z 12. 7. 1999 a z 24. 2. 2000, č. j. OR10-20/OŽP-Tč-99, ve kterých je uvedeno, že žalovaný sám tvrdil,
že „je majitelem parní lokomotivy, rok výroby 1957, v. č. 3623, v. č. kotle
591, kterou měl zakoupit v roce 1989 od K. cukrovarů, závod 01 – B. nad J. za
cenu šrotu“. Podle tvrzení obou procesních stran, obsažených jak v odvolání
žalobce, tak vyjádření žalovaného, státní podnik K. cukrovary byl do tehdejšího
podnikového rejstříku zapsán 30. 12. 1988 s datem vzniku 1. 1. 1989 a vymazán
byl z obchodního rejstříku 4. 10. 1996. Odštěpný závod 01, B. nad J. tohoto
státního podniku byl do podnikového rejstříku zapsán 29. 7. 1990 a k témuž dni
se jeho vedoucím stal Ing. I. Z. Dále odvolací soud citoval ustanovení § 4 a §
5 odst 1 zákona č. 88/1988 Sb., o státním podniku, a rozebral, za jakých
podmínek byla v době účinnosti tohoto zákona organizační jednotka státního
podniku oprávněna nakládat s jeho majetkem. Dospěl k závěru, že Ing. I. Z. nemohl kupní smlouvou převést vlastnické právo k lokomotivě na jinou osobu,
neboť v době, kdy měla být kupní smlouva uzavřena, tj. v roce 1989, neměl
oprávnění činit jménem podniku právní úkony týkající se tohoto odštěpného
závodu. K tomu byl podle § 10 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb., o státním
podniku, účinném od 1. 5. 1990, oprávněn až od 29. 7. 1990, kdy byl odštěpný
závod zapsán do podnikového rejstříku a kdy se stal jeho vedoucím. Z těchto
důvodů nemohla být uzavřená kupní smlouva platná, přičemž není rozhodné, zda-li
byla uzavřena se žalobcem nebo žalovaným. Dále se odvolací soud zabýval
otázkou, zda některý z účastníků nabyl vlastnické právo k lokomotivě vydržením. Za tímto účelem zopakoval dokazování pověřením z 20. 4. 1990 a znaleckým
posudkem PhDr. J. V. a provedl důkaz zápisem o předání z 18. 8.
1989, který
žalobce nově předložil v průběhu odvolacího řízení. Dovodil, že nově uplatněný
důkaz je podle § 205a odst. 1 písm. c) OSŘ přípustný, neboť svým obsahem
zpochybňuje věrohodnost důkazního prostředku, na němž spočívá rozhodnutí soudu
prvního stupně, a sice pověření z 20. 4. 1990, podle něhož žalobce při
uzavírání kupní smlouvy, jejímž předmětem byla sporná lokomotiva, jednal v
zastoupení žalovaného. Uvedl, že věrohodnost tohoto pověření zpochybňuje také
znalecký posudek PhDr. J. V., který nelze vykládat ve prospěch žalovaného, jak
to učinil soud prvního stupně, a již zmíněná usnesení Policie ČR z 12. 7. 1999
a z 24. 2. 2000, v nichž sám žalovaný tvrdil, že lokomotivu koupil v roce 1989. Z hodnocení důkazů v jejich vzájemné souvislosti se zápisem o předání z 18. 8. 1989 pak vyplývá, že žalobce jednal s prodávajícím přímo bez jakéhokoliv
pověření žalovaným a nejpozději ke dni uvedeném v zápise, tj. 18. 8. 1989,
lokomotivu od prodávajícího převzal a splnil ujednání o úhradě dodávkou
kovového šrotu. I když žalovaný věrohodnost zápisu o předání zpochybnil, žádné
důkazní návrhy neučinil. Odvolací soud vzal ze zápisu z 18. 8. 1989 za
prokázané, že tímto dnem započala oprávněná držba žalobce. Ten pak lokomotivu
přivezl do areálu IPS v P. K., kde ji spolu s dalšími osobami opravoval a
zajišťoval její další převozy na vlečky různých vlastníků, což charakterizuje
jeho faktický vztah k věci. Pro držbu samotnou není rozhodné, že lokomotiva
byla umístěna na kolejích ve vlastnictví jiného subjektu. Jeho dobrou víru
nezpochybňuje nedostatek oprávnění prodávajícího, neboť žalobce vycházel z
objektivně zjištěného stavu, že vlastníkem lokomotivy je cukrovar B. nad J.,
ani neprokázaná tvrzení žalovaného, že s lokomotivou bylo vždy nakládáno na
jeho popud, či s jeho souhlasem. Oprávněná držba žalobce tak mohla být narušena
až 1. 2. 1993, kdy účastníci uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí, v níž je jako
vlastník uveden žalovaný. Avšak předtím již žalobce podle § 130 odst. 1 a § 134
odst. 1 ObčZ vlastnické právo k předmětné lokomotivě vydržel, a to k 18. 8. 1992, kdy uplynula potřebná tříletá vydržecí doba. Vzhledem k tomu, že podmínky
vydržení byly splněny až po účinnosti novely občanského zákoníku č. 509/1991
Sb., bylo možné do vydržecí doby započíst i dobu, po kterou žalobce věc držel
před 1. 1. 1992, a to i v případě, že šlo o věc ve státním vlastnictví.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ. Jako důvody dovolání uvádí, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Namítá, že připuštění nového důkazu, zápisu o předání z
18. 8. 1989, odvolacím soudem odporuje § 205a OSŘ. Podáním z 19. 1. 2005
navrhoval žalobce jeho provedení s odůvodněním, že nebyl řádně poučen podle §
119a odst. 1 OSŘ, a odvolací soud návrhu vyhověl, přestože účastníci byli řádně
poučeni podle tohoto ustanovení při jednání 25. 8. 2004. Pokud odvolací soud
uvedl, že důvodem připuštění tohoto důkazu bylo, že jím má být zpochybněna
věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního
stupně, byl nový důkaz připuštěn z jiného než navrhovaného důvodu. Nadto
žalovaný nesouhlasí s odvolacím soudem, že nově předložený důkaz zpochybňuje
věrohodnost pověření z 20. 4. 1990 a že uvedené pověření je důkazem, na němž
spočívalo rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud se nezabýval ani jeho
námitkami k pravosti zápisu z 18. 8. 1989: jde jen o kopii opatřenou jakousi
„doložkou“ správce vleček p. B., nelze zjistit okamžik jejího vzniku a posoudit
pravost podpisu. Odvolací soud se navíc spokojil s prohlášením žalobce, že
listina byla nalezena ve společnosti P. t., a. s. M. v době, kdy zpracovával
své odvolání, což žalobce nijak neprokázal. Po skončení jednání odvolacího
soudu žalovaný zjistil, že p. B. je bývalým spolupracovníkem žalobce z teplárny
M., že je se žalobcem v kamarádském vztahu, a dotazem v archivu P. t., a. s.,
že předmětná listina tam nikdy uložena nebyla. Kromě toho ke dni jejího
podpisu, tj. k 18. 8. 1989, koncernový podnik K. cukrovary neexistoval, neboť
byl vymazán z obchodního rejstříku ke dni 31. 12. 1988, a ani neměl nikdy ve
své struktuře odštěpný závod 01 B. nad J. Ke zjištění, že smlouva o koupi
lokomotivy byla uzavřena už v roce 1989, které odvolací soud učinil jen na
základě údajů uvedených v usneseních Policie ČR, žalovaný předkládá kopii
protokolu o trestním oznámení sepsaného s ním 11. 3. 1999, kde v první větě
uvedl, že se majitelem předmětné lokomotivy stal v roce 1990. Dále namítá, že
závěr odvolacího soudu o neplatnosti zmíněné kupní smlouvy uzavřené v roce 1989
pomíjí skutečnost, že se v daném případě jednalo o běžnou hospodářskou činnost,
k níž byl v rámci své pracovní činnosti oprávněn každý zaměstnanec. Žalobce,
který uzavření kupní smlouvy v roce 1989 neprokázal, rovněž nemohl vlastnické
právo ke sporné lokomotivě ani vydržet, neboť k 1. 2. 1993 neuběhla potřebná
vydržecí doba. Pokud odvolací soud při stanovení počátku oprávněné držby
žalobce vycházel ze zápisu o předání z 18. 8. 1989, žalovaný podotýká, že z
této listiny přesná doba, kdy se žalobce skutečně držby chopil, nevyplývá,
navíc v období od srpna 1991 od roku 1994 byla lokomotiva deponována na vlečce
IPS P.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu.
Podrobně se zabývá námitkami žalovaného a rozebírá okolnosti, z nichž dovozuje
oprávněnost svojí držby. Uvádí, že zápis o předání lokomotivy 18. 8. 1989 je v
držení správce vlečky p. B. proto, že byl v letech 1989-1990 jeho vedoucím a
žalobce s ním dojednal deponování lokomotivy na vlečce této teplárny. V roce
1981, když žalobce z teplárny M. odešel, byla lokomotiva přemístěna na vlečku
IPS v K. Není také pravda, že se S. ujednal umístění lokomotivy žalovaný,
neboť S. uvedl, že k dohodě mezi žalovaným a IPS nikdy nedošlo. Na zápis o
předání žalobce po mnoha letech zapomněl, v teplárně M. nebyl 15 let a kromě
dvou náhodných setkání se s p. B. neviděl. Žalobce připomíná, že dobropis z 19.
11 1990 a potvrzení z 19. 11. 1990 si vystavil sám žalovaný a dodavatelem byl
neexistující koncernový podnik K. cukrovary. V každém případě byl žalobce od
roku 1989 dobromyslným držitelem lokomotivy, a to na základě jednání se
statutárními zástupci státního podniku, jehož předmětem byl prodej vyřazené
lokomotivy tehdy bezcenné za cenu šrotu. Z provedených důkazů se jeví účelové a
zištné jednání žalovaného v rozporu s § 39 a § 3 odst. 1 ObčZ, neboť žalovaný
jako kamarád věděl o zakoupení lokomotivy žalobcem, o opravě lokomotivy
žalobcem s předpokladem jejího zhodnocení, následoval příslib žalovaného o
budoucím sponzorství obsažený ve smlouvě z 1. 2. 1993, neplacení oprav
žalovaným, který lokomotivu ani nedržel, a teprve po mnoha letech po provedení
oprav tvrzení žalovaného, že je jejím vlastníkem. Naproti tomu žalobce by neměl
mít ani lokomotivu, ani prostředky a práci, které do ní investoval. Žalobce
navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bod 3 zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
(tj. před
1. dubnem 2005) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno 26. ledna 2005, Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo včas podáno oprávněnou,
řádně zastoupenou osobou – účastníkem řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího
soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a 3 OSŘ.
Podle § 242 odst. 3 OSŘ rozhodnutí dovolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů
uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k
vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci.
Dovolací soud nejprve zabýval otázkou, zda dokazování provedené odvolacím
soudem je v souladu s občanským soudním řádem, tj. zda nedošlo k vadě řízení,
která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle § 213 odst. 1 OSŘ odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej
zjistil soud prvního stupně.
Podle § 213 odst. 2 OSŘ odvolací soud může opakovat dokazování nebo je i
doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů.
Podle § 120 odst. 3 OSŘ nejde-li o řízení uvedená v odstavci 2, může soud
provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich
provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo.
Podle § 213 odst. 3 OSŘ při zjišťování skutkového stavu odvolací soud
nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky uplatněny v
rozporu s § 205a nebo § 211a.
Podle § 205a odst. 1 OSŘ skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před
soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci
samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže
a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce nebo
obsazení soudu;
b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci;
c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá
rozhodnutí soudu prvního stupně;
d) odvolatel nebyl řádně poučen podle § 119a odst. 1;
e) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.
Podle § 119a odst. 1 OSŘ před skončením jednání je předseda senátu povinen, s
výjimkou věcí uvedených v § 120 odst. 2, přítomné účastníky poučit, že všechny
rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve
věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy mohou být
odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v § 205a odst. 1.
Z těchto ustanovení vyplývá, že odvolací soud může dospět k jinému skutkovému
zjištění než soud prvního stupně jen pokud dokazování opakuje nebo doplní,
přičemž nové důkazy (tj. důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního
stupně) může provést jen v případech vyjmenovaných v § 205a odst. 1 OSŘ, pokud
byly odvolatelem uplatněny, případně jinými účastníky než odvolatelem uplatněny
jen za podmínek stanovených v § 211a OSŘ. Jiné než účastníky navržené důkazy
může v řízeních sporných odvolací soud provést jen za podmínek uvedených v §
120 odst. 3 OSŘ.
V dané věci soud prvního stupně učinil zjištění, že kupní smlouvu o prodeji
lokomotivy jako šrotu uzavřel s cukrovarem B. nad J. v roce 1990 žalovaný, za
něhož jednal žalobce – to ze smlouvy o smlouvě budoucí z 1. 2. 1993, dobropisu
a přejímacího listu z 19. 11. 1990, výpisu z účtu ze 14. 12. 1990 a dalších
shora uvedených důkazů. Odvolací soud dospěl k jinému zjištění, že lokomotiva
byla prodána K. cukrovary, státním podnikem, v roce 1989, a to z rozhodnutí
Policie ČR z 12. 7. 1999 a 24. 2. 2000, podle kterých žalovaný učinil 11. 3.
1999 trestní oznámení, ve kterém se označil za vlastníka lokomotivy zakoupené v
roce 1989 od K. cukrovarů, závod 01 – B. nad J., dále z toho, že „soud prvního
stupně sice ve svém rozhodnutí neuvádí, ale z výpovědi svědka Ing. I. Z.
zjistil, že byl v rozhodné době ředitelem cukrovaru B. nad J.“, a z tvrzení
obou procesních stran obsažených v odvolání a vyjádření k němu, že závod B. nad
J. byl zapsán do podnikového rejstříku jako odštěpný závod státního podniku K.
cukrovary až 29. 7. 1990. Zjištění, že „s prodávajícím jednal v roce 1989 sám
žalobce bez jakéhokoliv pověření žalovaným a nejpozději ke dni uvedeném v
zápise o předání, tj. k 18. 8. 1989, lokomotivu od prodávajícího převzal a
splnil ujednaní o úhradě ceny dodáním kovového šrotu“, učinil odvolací soud ze
zápisu o převzetí z 18. 8. 1989 a opakováním důkazů, pověřením z 20. 4. 1990,
smlouvy o smlouvě budoucí z 1. 2. 1993 a znaleckým posudkem PhDr. J. V.
Předmětnými usneseními Policie ČR soud prvního stupně provedl důkaz při jednání
6. 12. 2000 a učinil z nich jen to zjištění, že mezi účastníky je stav
nejistoty ohledně vlastnictví lokomotivy, a z této skutečnosti dovodil
existenci naléhavého právního zájmu na určení jejich vlastnictví. Odvolací
soud tedy v souladu s § 213 odst. 2 OSŘ tyto důkazy opakoval, aby z nich
učinil zjištění, ke kterému soud prvního stupně nepřihlédl – totiž, co uvedl
žalovaný o době, kdy lokomotivu od cukrovaru zakoupil. Dokazování o tom, jakým
druhem podniku byl cukrovar v době, kdy s ním měli účastníci sjednávat koupi
lokomotivy jako šrotu, lze považovat za významné ve smyslu § 120 odst. 3 OSŘ a
nelze tak vyloučit, že odvolací soud učinil skutkové zjištění ze shodných
tvrzení účastníků.
V průběhu odvolacího řízení žalobce (odvolatel) podáním z 19. 1. 2005 předložil
„na důkaz nevěrohodnosti důkazních prostředků žalovaného o tvrzeném vlastnictví
lokomotivy“ zápis o přední kovového šrotu z 18. 8. 1989 „s razítkem a podpisem
statutárního orgánu“, který „nemohl předložit v řízení před soudem prvního
stupně, neboť o něm bez vlastní viny nevěděl, a tudíž jej nemohl vyžádat s tím,
že nebyl řádně poučen podle § 119a odst. 1 OSŘ.“
V protokolu o jednání soudu prvního stupně ze dne 25. srpna 2004 je před
závěrečnými návrhy účastníků uvedeno, že „návrhy na doplnění dokazování nejsou,
a to ani po poučení podle § 119a odst. 1 OSŘ, jehož znění se čte, dokazování se
končí.“ Z tohoto protokolu vyplývá, že soud prvního stupně poučovací povinnost,
vyplývající pro něj z § 119a odst. 1 OSŘ, řádně splnil (k tomu srovnej rozsudek
Nejvyšší soudu z 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 715/2002, uveřejněný na
internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, v němž Nejvyšší soud
uvedl, že k řádné protokolaci poučení podle § 119a odst. 1 OSŘ postačuje,
poznamená-li se v protokolu o jednání s odkazem na § 119a odst. 1 OSŘ, včetně
toho, zda a jak účastníci a jejich zástupci reagovali).
Jestliže účastníci byli soudem prvního stupně podle § 119a odst. 1 OSŘ řádně
poučeni, zápis o převzetí kovového šrotu z 18. 8. 1989 existoval nepochybně
před rozhodnutím soudu prvního stupně (skutečnost, že si na něj žalobce, jak
uvádí v dovolání, nevzpomněl, není významná), nemohl být zápis z 18. 8. 1989
žalobcem uplatněn podle § 205a odst. 1 písm. d) a e) OSŘ. Nebyl ani uplatněn
jako důkaz, týkající se důvodů uvedených v § 205a odst. 1 písm. a) a b) OSŘ.
Zbývá tedy otázka, zda potvrzení o převzetí lokomotivy žalobcem z 18. 8. 1989
je důkazem, kterým žalobce zpochybnil věrohodnost důkazního prostředku, na
kterém spočívalo rozhodnutí soudu prvního stupně [§ 205a odst. 1 písm. c) OSŘ].
Podle odvolacího soudu tímto zápisem byla zpochybněna věrohodnost pověření z
20. 4. 1990, kterým měl žalovaný zmocnit žalobce k tomu, aby za něj sjednal
koupi lokomotivy,
a mělo být žalobcem podepsáno. O uvedené pověření se také rozsudek soudu
prvního stupně opírá. I když znalecký posudek z oboru grafologie o pravosti
podpisu žalobce na uvedeném potvrzení označil soud prvního stupně za
nerozhodný, současně uvedl, že vlastnické právo žalovaného nevyloučil; vyšel
tedy ze zjištění, že koupi sjednával pro žalovaného žalobce, a to podle
pověření z 20. 4. 1990 (jak to bylo žalovaným tvrzeno). Žalobce také návrh na
provedení tohoto důkazu ve smyslu § 205 odst. 1 písm. c) OSŘ učinil. K výkladu
§ 205 odst. 1 písm. c) OSŘ Nejvyšší soud v rozsudku z 16. 7. 2003, sp. zn. 21
Cdo 818/2003, uveřejněném pod C 2051 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, uvedl že „zpochybnění
věrohodnosti důkazních prostředků může spočívat i na takových skutečnostech,
které – kdyby byly prokázány – mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již
známými skutečnostmi jen vliv na hodnocení provedených důkazních prostředků, z
nichž vychází rozhodnutí soudu prvního stupně, z hlediska jejich věrohodnosti.
Věrohodnost důkazních prostředků může být zpochybněna například tehdy, bude-li
tvrzeno a prokázáno, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky
(tedy „křivě“) nebo listina je ve skutečnosti falzifikátem.“ Prostřednictvím
zápisu o převzetí z 18. 8. 1989, podle kterého žalobce jako kupující téhož dne
lokomotivu převzal, žalobce zpochybnil pravost svého podpisu na plné moci,
kterou mu měl ke koupi udělit žalovaný 20. 4. 1990.
Žalovaný dále namítl, že skutková zjištění odvolacího soudu, že žalobce jednal
v roce 1989 „s prodávajícím přímo, že lokomotivu 18. 8. 1989 převzal a uhradil
ujednanou cenu šrotu“, nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Odvolací soud učinil zjištění z rozhodnutí Policie ČR, podle kterých žalovaný
sám
v roce 1999 oznámil, že lokomotivu, kterou zakoupil v roce 1989, mu žalobce
neoprávněně zadržuje. I když odvolací soud opakoval důkaz smlouvou o smlouvě
budoucí z 1. 2. 1993, nekonfrontoval uvedené zjištění s tím, že v této smlouvě
byl jako vlastník lokomotivy označen žalovaný, a to na základě dalších listin z
roku 1990, kterými soud prvního stupně rovněž provedl důkaz. Kromě toho učinil
odvolací soud ze zápisu z 18. 8. 1989 zjištění, že žalobce jednal „s
prodávajícím“ přímo bez zastoupení, lokomotivu převzal a splnil ujednání o
úhradě ceny kovového šrotu, a v návaznosti na znalecký posudek z oboru
grafologie rovněž zjištění, že podpis žalobce na plné moci z 20. 4. 1990 není
jeho podpisem pravým. Jestliže však odvolací soud rovněž činil zjištění, kdo
byl oprávněn za prodávajícího státní podnik K. cukrovary v roce 1989 jednat,
pak neměl přehlédnout, že jako prodávající je v zápise o převzetí z 18. 8. 1989
označen nikoli uvedený státní podnik, ale K. cukrovary k. p. závod 01 B. nad J.
a rovněž tak je opatřen razítkem tohoto podniku. Tyto skutečnosti, které vyšly
najevo, odvolací soud pominul. Skutková zjištění, že žalobce jednal
„s prodávajícím“ v roce 1989 přímo bez zastoupení, lokomotivu převzal a splnil
ujednání o ceně šrotu, tak nemají v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění,
které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3
OSŘ), dovolací soud, aniž se zabýval otázkou vydržení vlastnického práva,
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§
243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2008
JUDr. Marie R e z k o v á , v. r.
předsedkyně senátu