22 Cdo 1868/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobců: a) Doc. JUDr. J. O., CSc., b) M. O., a c) Doc. JUDr. J. O.,
zastoupených advokátem, proti žalované V. B., zastoupené advokátem, o určení
vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C
13/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.
února 2005, č. j. 19 Co 526/2004-52, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2005, č. j. 19 Co
526/2004-52, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. září 2004, č. j.
11 C 13/2004-25, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
29. září 2004, č. j. 11 C 13/2004-25, zamítl žalobu, aby bylo určeno, „že první
žalobce Doc. JUDr. J. O., CSc., je vlastníkem ¼ pozemku p. č. 1313/2
(ostatní plocha) o výměře 1.367 m² a pozemku p. č. 1314 (zastavěná plocha
a nádvoří) o výměře 525 m², obojí v k. ú. V., zapsáno na LV č. 2516 pro k.
ú. V., obec P., okres Hl. m. P.“, dále že žalobkyně M. O., je vlastnicí ¼
uvedených pozemků a že žalobce Doc. JUDr. J. O., je vlastníkem ½
uvedených pozemků. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci řízení vedli u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 151/91 restituční spor a rozsudkem tohoto
soudu z 24. 3. 1997 byla nynějším žalobcům uložena povinnost uzavřít s nynější
žalovanou dohodu o vydání ideální poloviny výše uvedených pozemkových parcel.
Dne 4. února 2003 pak účastníci uzavřeli v souladu s rozsudkem Obvodního soudu
pro Prahu 2 dohodu o vydání věci a podle této dohody byl učiněn zápis o
vlastnictví v katastru nemovitostí, to je, že žalobci a) a b) mají ve společném
jmění manželů (jejich manželství však bylo rozvedeno již 22. 1. 1980) ¼,
žalobce c) vlastní rovněž ¼ a žalovaná ½ předmětných pozemkových
parcel. Žalobci se poté žalobou podanou soudu prvního stupně 16. 2. 2004
domáhali určení vlastnického práva (správně měli žádat o určení
spoluvlastnického práva) k předmětným pozemkům podle stavu před restitučním
řízením. Soud prvního stupně žalobu zamítl pro nedostatek naléhavého právního
zájmu žalobců na požadovaném určení, když uzavřel, že postavení žalobců není
nejisté, ani není ohroženo jejich právo, neboť zápis vlastnického práva
žalované do katastru nemovitostí byl proveden v souladu s pravomocným
rozhodnutím soudu.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze
dne 23. února 2005, č. j. 19 Co 526/2004-52, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a po
doplnění dokazování dospěl k názoru o správnosti jeho rozhodnutí, byť dospěl k
částečně jinému právnímu závěru. Konstatoval, že na podání určovací žaloby je
dán naléhavý právní zájem tehdy, pokud může vést ke zlepšení postavení žalobce.
V dané věci není postavení žalobců, pokud jde o jejich spoluvlastnictví k
polovině nemovitostí nijak ohroženo, není ani nejisté, je zapsáno v katastru
nemovitostí, žalovaná do jejich vlastnického práva v rozsahu jedné poloviny
nijak nezasahuje, jejich spoluvlastnictví nezpochybňuje, přičemž mezi stavem
právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí je shoda. Na určení
vlastnictví k předmětným pozemkům v rozsahu jedné ideální poloviny žalobci tedy
nemají naléhavý právní zájem. Pokud se domáhají určení vlastnictví k té
polovině nemovitostí, ohledně které jim byla soudem uložena povinnost uzavřít s
žalovanou dohodu o vydání, a tvrdí, že tato dohoda je neplatná pro neurčitost,
a proto nemělo být vlastnictví žalované do katastru nemovitostí zapsáno, pak
jejich názor není správný. Pro zápis do katastru nemovitostí byl v tomto
případě rozhodující pravomocný rozsudek. Skutečnost, že dohoda ze 4. 2. 2003
není perfektní a příslušným katastrálním úřadem je uváděna jako nabývací titul
s uvedením zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových
křivd, nemůže vést k závěru, že žalovaná ideální polovinu předmětných
nemovitostí nenabyla. V tomto směru odkazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze
sp. zn. 7 Cdo 56/94, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu ČR pod č. 39/1996. Jestliže tedy žalobci nejsou podle výsledků
restitučního řízení vlastníky ideální poloviny předmětných pozemkových parcel a
jejich vlastnicí je žalovaná, nejsou k podání určovací žaloby aktivně
legitimováni. Na uvedených závěrech nic nemění to, že vlastnictví žalobců a) a
b) v katastru nemovitostí je zapsáno tak, že jde o společné jmění manželů.
Nedůvodné jsou i námitky, že soudní rozhodnutí, ani dohoda ze 4. 2. 2003
neuvádí, v jakém rozsahu každý z žalobců převádí spoluvlastnický podíl na
žalovanou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož
přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a
s odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Neshodují se s názorem odvolacího soudu, že ve věci nebyli ve věci
aktivně legitimování k podání určovací žaloby. Tuto věcnou legitimaci má podle
jejich názoru i ten, jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné
právo týká. Jejich aktivní věcná legitimace je dána, neboť dohoda o vydání
předmětných pozemků ze 4. 2. 2003 a rozsudek soudu prvního stupně z 24. 3.
1997, sp. zn. 16 C 151/91, nebyly způsobilými podklady pro zápis vlastnického
práva žalované k jedné polovině předmětných pozemků. Uvedený rozsudek a dohoda
neodpovídají stavu, jaký zde existoval nejen v době sepsání dohody, ale již v
době podání žaloby na vydání věci, natož v době vyhlášení rozsudku, tedy, že
společné jmění manželů žalobců a) a b) již zaniklo a bylo vypořádáno. Žalovaná
proto nemohla na základě zmíněného rozhodnutí a dohody nabýt vlastnické právo k
polovině nemovitostí. Připomínají, že se u katastrálního úřadu od roku 1998
marně pokoušeli docílit změnu zápisu vlastnického práva v návaznosti na změnu
vlastnictví na základě vypořádání společného jmění manželů. Trvají dále na tom,
že je dán jejich naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k
předmětným pozemkům, a to jednak proto, že jejich vlastnické právo bylo
žalovanou vždy zpochybňováno, jednak proto, že soudní rozhodnutí určující
vlastnické právo by sloužilo k dosažení shody mezi stavem právním a stavem
zapsaným v katastru nemovitostí. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudky
soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b)
OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a
zjistil, že dovolání je důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v posouzení otázky, kdy lze žádat určení
spoluvlastnického práva, v rozporu s judikaturou dovolacího soudu; v této části
má rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.
1 písm. c) OSŘ].
Žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto
o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý
právní zájem [§ 80 písm. c) OSŘ]. Naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k
nemovitosti může mít i osoba zapsaná v katastru nemovitostí jako vlastník,
bylo-li její nabyté právo k nemovitosti kvalifikovaně zpochybňováno (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 655/2001, Soubor
rozhodnutí NS č. C 1413).
V dané věci z obsahu spisu vyplývá, že žalovaná zpochybňuje, a to i v soudním
řízení, spoluvlastnické právo žalobců i k podílu, který je jako jejich majetek
zapsán v katastru nemovitostí (viz její podání ze dne 4. 7. 2004, č. l. 19). Z
toho vyplývá, že žalobci mají naléhavý právní zájem na určení jejich
spoluvlastnických podílů, a to podle stavu ke dni vyhlášení rozhodnutí, tedy s
přihlédnutím k vypořádání zaniklého BSM prvních dvou žalobců. Pokud odvolací
soud uvažoval jinak, spočívá v této části jeho rozhodnutí na nesprávném právním
posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Z uvedeného je zřejmé, že
dovolání v této části důvodné.
Obnovení vlastnického práva žalované k restituované části soudy posoudily
shodně s R 39/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; nejde tu o právní
otázku, pro jejíž řešení by bylo namístě připustit dovolání.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne
4.října 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu