22 Cdo 1893/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně Ing. M. D., zastoupené JUDr. Hanou Nenadálovou, advokátkou se
sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, proti žalovaným: 1) Ing. P. Š., 2) V. Š.,
a oběma zastoupeným Mgr. Romanem Moussawim, advokátem se sídlem v Praze 1,
Pařížská 128/22, 3) L. H., 4) J. Š., a 5) M. Š., a všem zastoupeným JUDr.
Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 437, o
vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 9 C
41/2010, o dovoláních žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
12. srpna 2013, č. j. 28 Co 374/2013-273, takto:
Dovolání se odmítají.
Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 28.
května 2013, č. j. 9 C 41/2010-247, připustil vstup dalších účastníků do řízení
na stranu žalovaných, a to žalovaných 3) až 5).
K odvolání žalovaných 3) až 5) Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“)
usnesením ze dne 12. srpna 2014, č. j. 28 Co 374/2013-273, usnesení soudu
prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal každý z žalovaných obsahově totožná
dovolání, která považují za přípustná podle § 237 občanského soudního řádu,
neboť odvolací soud se podle jejich názoru odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu vztahující se k § 92 odst. 1 občanského soudního řádu.
Podle žalovaných nebyly splněny podmínky pro přistoupení žalovaných 3) až 5) do
řízení, neboť z návrhu žalobkyně nebylo zřejmé, čeho se domáhá proti tomu, kdo
má do řízení na straně žalované přistoupit. Vzhledem k tomu je návrh žalobkyně
vadným podáním, ta měla být proto vyzvána k jeho doplnění, aby bylo zřejmé,
čeho se hodlá proti žalovaným 3) až 5) domáhat. Soudy obou stupňů však tuto
podmínku pro rozhodnutí vůbec neřešily přes to, že žalovaní tuto námitku
uplatnili v rámci odvolacího řízení. Jejich rozhodnutí jsou proto
nepřezkoumatelná pro nedostatek odůvodnění, v nichž absentuje právní posouzení
věci. Žalovaní dále žádají, aby dovolací soud přihlédl k dalším procesním
vadám. Sami přitom upozorňují na to, že řízení dlouhodobě vedla nezákonná
soudkyně, přičemž tato vada byla odstraněna až po více jak 3 letech od zahájení
řízení a více jak 1,5 roku ode dne uplatnění uvedené námitky. V řízení tak
došlo k závažným vadám, na které je nutné reagovat tak, aby již nemohlo dojít k
dalšímu porušování procesních práv žalovaných ze strany soudu prvního stupně.
Proto žalovaní navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů
a aby přikázal věc jinému soudu prvního stupně.
Žalobkyně se k dovoláním žalovaných nevyjádřila.
Obsah usnesení soudů obou stupňů i obsah jednotlivých dovolání jsou účastníkům
známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost
odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 12. srpna 2013 a
dovolací řízení bylo zahájeno dovoláními podanými dne 18. října 2013, projednal
dovolání a rozhodl o nich dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání nejsou přípustná.
Podle § 243f odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným
v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když
nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). V posuzovaném případě žalovaní shodně namítali, že nebyly splněny podmínky pro
rozhodnutí o přistoupení účastníků do řízení na straně žalované, neboť v
rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu nebylo z návrhu na přistoupení
dalších účastníků do řízení ze dne 12. 6. 2012 zřejmé, čeho se žalobkyně vůči
žalovaným 3) až 5) domáhá. Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá. Podle § 92 odst. 1 o. s. ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení
přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je
třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce. Z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že přistoupení dalšího účastníka do
řízení soud nepřipustí zejména tehdy, kdyby v jeho důsledku nastal nedostatek
podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, kdyby nebylo
nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení přistoupit na
straně žalované, kdyby nebylo jednoznačné, čeho se proti žalovanému domáhá ten,
kdo má do řízení přistoupit jako další žalobce, nebo kdyby přistoupení dalšího
účastníka do řízení bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení [srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001
(uveřejněné pod č. 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Je rovněž
nepřípustné, aby návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení byl
obcházen institut záměny účastníka prováděné podle § 92 odst. 2 o. s. ř. [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2006, sp. zn. 29 Odo
119/2006 (uveřejněné pod č. 1/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Souhrnně se k těmto závěrům přihlásil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. dubna
2013, sp. zn. 33 Cdo 4431/2011 (uveřejněném pod č. C 12 631 v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck).
Dovolací soud s ohledem na skutečnost, že procesní úkony nelze posuzovat
striktně (až přepjatě) formálně jen na základě gramatického výkladu, nýbrž je
třeba při jejich výkladu přihlédnout i k dosavadnímu průběhu řízení, jakož i k
žalobnímu nároku, jehož se žalobkyně po původních žalovaných domáhala,
neshledal, že by měly mít soudy obou stupňů pochybnosti o tom, čeho se
žalobkyně po žalovaných 3) až 5) domáhala. V předmětné věci totiž žalobkyně vznesla proti žalovaným 1) a 2) jediný
procesní nárok, a to na vyklizení v žalobě uvedených nemovitostí. Žalobkyně
následně svým návrhem na přistoupení dalších účastníků do řízení navrhla, aby
do řízení vstoupili žalovaní 3) až 5) s tím, že jsou v příbuzenském vztahu s
žalovanými 1) a 2), mají v domě, o jehož vyklizení se žalobkyně domáhala,
trvalé bydliště a že tento dům také fakticky užívají. Navíc žalobkyně v záhlaví
svého podání uvedla, že se návrh týká řízení o vyklizení nemovitostí. Za dané situace dovolací soud neshledal, že by soudy obou stupňů jakkoliv
pochybily, když návrh žalobkyně posoudily jako návrh na přistoupení žalovaných
3) až 5) do řízení o vyklizení nemovitostí, jímž se žalobkyně i vůči těmto
žalovaným domáhá vyklizení, a tomuto návrhu vyhověly, aniž by předtím žalobkyni
vyzvaly, aby odstranila údajnou vadu podání mající spočívat v tom, že není
zřejmé, čeho se žalobkyně po žalovaných 3) až 5) domáhá. Rozhodnutí soudů obou
stupňů proto podle dovolacího soudu obstojí. Dovolací soud nepřisvědčil ani další námitce žalovaných, kteří upozorňovali na
nesprávné obsazení soudu prvního stupně. V daném směru se totiž jedná o
tvrzenou vadu řízení, ke které by – v případě její důvodnosti – mohl dovolací
soud přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání. Vady řízení obecně
nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť jejich případnou existenci může
dovolací soud posuzovat jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Jediným dovolacím
důvodem je totiž podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci
[srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2014, sp. zn. 22 Cdo
3332/2014, nebo ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě
dostupná na www.nsoud.cz)]. Nadto dovolací soud uvádí, že tato tvrzená procesní vada byla již dříve
odstraněna odvolacím soudem přidělením věci nové soudkyni, která o návrhu na
přistoupení účastníků do řízení rozhodla. Jelikož nebylo možné žalovaným přisvědčit ve vymezené přípustnosti dovolání,
Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2015
Mgr. Michal Králík,
Ph.D. předseda senátu