22 Cdo 1897/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Zrůsta, ve
věci žalobce Ř. s. a d. ČR, státní příspěvkové organizace, proti žalovanému M.
H., zastoupenému advokátkou, o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 5 C
63/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5.
prosince 2006, č. j. 13 Co 598/2006-149, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Rokycanech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 23. června 2006, č. j. 5 C 63/2002-129, výroky pod body I. a II. zrušil
podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemkům parc. č. 1262/9, 1263/4, 1265/5,
1266/2, 1267/5, 1274/6, 1276/18 a 1276/22 zapsaným u Katastrálního úřadu pro P.
k., Katastrální pracoviště R., na LV č. 496 pro kat. území a obec E. a tyto
pozemky přikázal do výlučného vlastnictví České republiky s tím, že příslušnost
hospodařit s nimi náleží žalobci. Výrokem pod bodem III. uložil žalobci
povinnost zaplatit žalovanému 176 400,- Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně z provedených důkazů zjistil, že shora uvedené
pozemky jsou ve spoluvlastnictví České republiky v podílu dvou třetin a
příslušnost hospodařit s nimi má žalobce a zbývající podíl jedné třetiny je ve
vlastnictví žalovaného. Pozemky jsou na základě pravomocného stavebního
povolení a kolaudačního rozhodnutí zastavěny dálnicí D 5 a dálničním
přivaděčem. Zrušení spoluvlastnictví a přikázání svého spoluvlastnického podílu
státu se žalovaný nebrání. Cena pozemků se podle znaleckého posudku Ing. F. S.
v závislosti na změně cenového předpisu měnila. Cenou obecnou, jíž znalec
shledal cenu určenou podle cenového předpisu (vyhláška č. 640/2004 Sb.), a to s
ohledem na nemožnost disponovat s pozemky na volném trhu vzhledem k zástavbě
dálnicí a doprovodnými objekty, určil znalecký posudek částkou 529 200,- Kč. O
povolení výjimky z ceny stanovené cenovým předpisem podle § 12 odst. 4 zákona
č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních
vztazích, nebylo rozhodnuto. Vzhledem k tomu, že pro rozsudek soudu je
rozhodující stav v době jeho vyhlášení, vycházel soud prvního stupně při
stanovení náhrady za pozemky žalovaného ze skutečnosti, že pozemky jsou
zastavěny dálnicí a doprovodnými objekty, jako takové jsou neprodejné, což
ovlivňuje jejich cenu a při jejím stanovení nelze vycházet z původního určení
předmětných pozemků. Náhradu žalovanému určil jako podíl na celkové ceně
pozemku určené znalcem podle platného cenového předpisu ve výši 176 400,- Kč.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem
ze dne 5. prosince 2006, č. j. 13 Co 598/2006-149, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se
ztotožnil se skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením ze strany soudu
prvního stupně. Výše náhrady žalovanému byla podle odvolacího soudu stanovena
správně s ohledem na povinnost rozhodovat podle stavu v době vyhlášení
rozsudku. Obecná cena předmětných pozemků stanovená podle platného cenového
předpisu se shoduje se stavem, v jakém se pozemky nacházejí. Výše náhrady
tvořící třetinu z částky určené znalcem je tak určena správně.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítl, že vyhláška č.
640/2004 Sb., která stanovuje ceny, podle níž vykupuje do svého vlastnictví
stát, se každoročně mění a proti logice věci vyhlášková cena klesá, přestože
ceny nemovitostí v ČR stále stoupají, resp. nemají klesající tendenci. Existuje
tak dvojí postup při prodeji nemovitostí, přičemž jeden se řídí občanským
zákoníkem, Ústavou a Listinou základních práv a svobod a druhý platí pro
případy, kdy stát nutí soukromé vlastníky prodat své nemovitosti pro účely
sloužící výhradně státu a jeho organizacím. V případě prodeje svého soukromého
vlastnictví má právo na určení prodejní ceny. Jiná situace by byla v případě
vyvlastňovacího postupu, což daný případ není. Zde by bylo na místě postupovat
podle výše uvedené vyhlášky. Žalobce však zvolil jiný postup, kdy pozemky
žalovaného nejprve zastavil a tím je znehodnotil, a poté navrhl žalovanému
kupní smlouvu s podmínkami pro něj jednostranně výhodnými. Teprve když jeho
návrh nebyl akceptován, byl nucen přistoupit k soudnímu řízení. Na počátku
sporu shora zmíněná vyhláška přiznávala náhradu ve výši 317 520,- Kč a při
skončení řízení jen 176 400,- Kč. I zde je patrné znevýhodnění žalovaného.
Žalovaný navrhl, aby byl rozsudek soudu odvolacího zrušen a věc vrácena k
dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za věcně správná a
zákonná. Jako státní příspěvková organizace je povinen výkup a nájem
nemovitostí hradit cenou zjištěnou dle platných cenových předpisů vydávaných a
aktualizovaných Ministerstvem financí ČR. Navrhl, aby dovolání žalovaného bylo
zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po
zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za
splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst.
3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného
ustanovení
§ 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek. V dovolacím
řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se
dokazování ve věci samé neprovádí a dovolací soud je tak vázán skutkovými
zjištěními nalézacích soudů (§ 241a odst. 4, § 243a odst. 2 OSŘ).
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Ten spočívá v řešení otázky
stanovení výše náhrady ve smyslu § 142 odst. 1 ObčZ v případě zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví státu a soukromé osoby k pozemkům, které
měly být vyvlastněny ještě dříve, než takové spoluvlastnictví vzniklo. Dovolání
je tedy přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ
a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Jak plyne již ze žaloby, předmětné pozemky byly zastavěny stavbou dálnice
a dálničního přivaděče na základě stavebního povolení, které nabylo právní moci
20. 12. 1993, a stavba byla kolaudována rozhodnutím, které nabylo právní moci
26. 7. 1996. Stát se stal spoluvlastníkem předmětných pozemků až na základě
kupních smluv uzavřených s bývalými spoluvlastníky v letech 1999 a 2000.
Podle § 17 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (silniční zákon),
zrušeného zákonem č. 13/1997 Sb., o vyvlastnění nemovitostí nebo práv k
nemovitostem pro účely stavby a správy dálnic, silnic a místních komunikací,
jakož i pro plnění ostatních úkolů stanovených tímto zákonem, platí ustanovení
zákona o územním plánování a stavebním řádu a prováděcích předpisů k němu
vydaných.
Podle § 111 odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona č. 50/1976 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu, zrušeného zákonem č. 183/2006 Sb., za vyvlastnění
náležela vyvlastňovanému náhrada ve výši obvyklé ceny pozemku nebo stavby,
včetně všech jejich součástí a příslušenství, došlo-li k odnětí vlastnického
práva k nim. Náhrada se stanoví takovým způsobem a v takové výši, aby
odpovídala majetkové újmě, která se u vyvlastňovaného projeví v důsledku
vyvlastnění. V případě, že obvyklá cena by byla nižší než cena zjištěná podle
cenového předpisu, náležela vyvlastňovanému náhrada ve výši ceny zjištěné.
Z citovaného ustanovení silničního zákona lze dovodit, že předpokladem stavby
dálnice bylo, aby pozemky touto stavbou dotčené byly před jejím započetím
vyvlastněny, nedošlo-li k jinému řešení – především k dohodě příslušných
státních orgánů s vlastníkem o převodu těchto pozemků na stát. Proto nelze
považovat postup, kdy dojde ke stavbě dálnice na cizím pozemku, aniž by k
takovému postupu měl stavebník občanskoprávní oprávnění v podobě souhlasu
vlastníka pozemku, za správný. Pokud by žalobce postupoval řádně a po neshodě o
prodeji předmětných pozemků státu by před zahájením výstavby následovalo
vyvlastnění, dostalo by se žalobci (popřípadě jeho právnímu předchůdci) náhrady
za jejich vyvlastnění podle tehdy platných cenových předpisů. Přitom by se
vycházelo z jejich povahy (účelového určení a dalších kvalitativních a
kvantitativních ukazatelů) před zástavbou dálnicí a dálničním přivaděčem. Pokud
žalobce takto nepostupoval a zastavěl pozemky jiného vlastníka s tím důsledkem,
že uvedenou zástavbou (především změnou kvality a možnosti jejich využití)
klesla jejich cena, pak rozdíl mezi cenou dotčených pozemků před výstavbou
dálnice a po ní představuje škodu, kterou je povinen žalobce vlastníku pozemků
zaplatit.
Způsobení takové škody žalobcem žalovanému, popř. jeho právnímu předchůdci, se
ovšem nemůže projevit v náhradě za zrušené a vypořádávané podílové
spoluvlastnictví účastníků. Je tomu tak nejen proto, že podle zásad pro
vypořádání podílového spoluvlastnictví podle § 142 odst. 1 ObčZ se vychází ze
stavu i ceny společné věci v době vypořádání, ale i proto, že k eventuální výše
vymezované škodě došlo ještě předtím, než se účastníci stali spoluvlastníky. S
ohledem na to nelze považovat řešení otázky výše náhrady, jíž se má žalovanému
podle § 142 odst. 1 ObčZ od žalobce dostat, odvolacím soudem za nesprávné.
Závěr znaleckého posudku Ing. F. S. o ceně předmětu podílového spoluvlastnictví
účastníků, jež předurčovala výši náhrady, kterou je žalobce povinen zaplatit
žalovanému, dovolací soud v daném případě nemohl přezkoumávat, neboť otázka
správnosti obvyklé ceny věci stanovené k tomu povoleným soudním znalcem není
otázkou právní, ale skutkovou. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 6. 6.
2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č.
6/2008.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly
v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 OSŘ). Z obsahu spisu není patrné, že by k
některé z uvedených vad došlo.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud věc posoudil po právní stránce
správně. Proto je správný i dovoláním napadený rozsudek a dovolání muselo být
podle § 243b odst. 2 OSŘ zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalovaný nebyl
úspěšný a žalobci náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst.
1 a § 142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2008
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu