22 Cdo 1897/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Zrůsta, ve věci žalobce Ř. s. a d. ČR, státní příspěvkové organizace, proti žalovanému M. H., zastoupenému advokátkou, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 5 C 63/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. prosince 2006, č. j. 13 Co 598/2006-149, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Rokycanech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. června 2006, č. j. 5 C 63/2002-129, výroky pod body I. a II. zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemkům parc. č. 1262/9, 1263/4, 1265/5, 1266/2, 1267/5, 1274/6, 1276/18 a 1276/22 zapsaným u Katastrálního úřadu pro P. k., Katastrální pracoviště R., na LV č. 496 pro kat. území a obec E. a tyto pozemky přikázal do výlučného vlastnictví České republiky s tím, že příslušnost hospodařit s nimi náleží žalobci. Výrokem pod bodem III. uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému 176 400,- Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně z provedených důkazů zjistil, že shora uvedené pozemky jsou ve spoluvlastnictví České republiky v podílu dvou třetin a příslušnost hospodařit s nimi má žalobce a zbývající podíl jedné třetiny je ve vlastnictví žalovaného. Pozemky jsou na základě pravomocného stavebního povolení a kolaudačního rozhodnutí zastavěny dálnicí D 5 a dálničním přivaděčem. Zrušení spoluvlastnictví a přikázání svého spoluvlastnického podílu státu se žalovaný nebrání. Cena pozemků se podle znaleckého posudku Ing. F. S. v závislosti na změně cenového předpisu měnila. Cenou obecnou, jíž znalec shledal cenu určenou podle cenového předpisu (vyhláška č. 640/2004 Sb.), a to s ohledem na nemožnost disponovat s pozemky na volném trhu vzhledem k zástavbě dálnicí a doprovodnými objekty, určil znalecký posudek částkou 529 200,- Kč. O povolení výjimky z ceny stanovené cenovým předpisem podle § 12 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, nebylo rozhodnuto. Vzhledem k tomu, že pro rozsudek soudu je rozhodující stav v době jeho vyhlášení, vycházel soud prvního stupně při stanovení náhrady za pozemky žalovaného ze skutečnosti, že pozemky jsou zastavěny dálnicí a doprovodnými objekty, jako takové jsou neprodejné, což ovlivňuje jejich cenu a při jejím stanovení nelze vycházet z původního určení předmětných pozemků. Náhradu žalovanému určil jako podíl na celkové ceně pozemku určené znalcem podle platného cenového předpisu ve výši 176 400,- Kč.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 5. prosince 2006, č. j. 13 Co 598/2006-149, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením ze strany soudu prvního stupně. Výše náhrady žalovanému byla podle odvolacího soudu stanovena správně s ohledem na povinnost rozhodovat podle stavu v době vyhlášení rozsudku. Obecná cena předmětných pozemků stanovená podle platného cenového předpisu se shoduje se stavem, v jakém se pozemky nacházejí. Výše náhrady tvořící třetinu z částky určené znalcem je tak určena správně.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítl, že vyhláška č. 640/2004 Sb., která stanovuje ceny, podle níž vykupuje do svého vlastnictví stát, se každoročně mění a proti logice věci vyhlášková cena klesá, přestože ceny nemovitostí v ČR stále stoupají, resp. nemají klesající tendenci. Existuje tak dvojí postup při prodeji nemovitostí, přičemž jeden se řídí občanským zákoníkem, Ústavou a Listinou základních práv a svobod a druhý platí pro případy, kdy stát nutí soukromé vlastníky prodat své nemovitosti pro účely sloužící výhradně státu a jeho organizacím. V případě prodeje svého soukromého vlastnictví má právo na určení prodejní ceny. Jiná situace by byla v případě vyvlastňovacího postupu, což daný případ není. Zde by bylo na místě postupovat podle výše uvedené vyhlášky. Žalobce však zvolil jiný postup, kdy pozemky žalovaného nejprve zastavil a tím je znehodnotil, a poté navrhl žalovanému kupní smlouvu s podmínkami pro něj jednostranně výhodnými. Teprve když jeho návrh nebyl akceptován, byl nucen přistoupit k soudnímu řízení. Na počátku sporu shora zmíněná vyhláška přiznávala náhradu ve výši 317 520,- Kč a při skončení řízení jen 176 400,- Kč. I zde je patrné znevýhodnění žalovaného. Žalovaný navrhl, aby byl rozsudek soudu odvolacího zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za věcně správná a zákonná. Jako státní příspěvková organizace je povinen výkup a nájem nemovitostí hradit cenou zjištěnou dle platných cenových předpisů vydávaných a aktualizovaných Ministerstvem financí ČR. Navrhl, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení
§ 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a dovolací soud je tak vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§ 241a odst. 4, § 243a odst. 2 OSŘ).
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ten spočívá v řešení otázky stanovení výše náhrady ve smyslu § 142 odst. 1 ObčZ v případě zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví státu a soukromé osoby k pozemkům, které měly být vyvlastněny ještě dříve, než takové spoluvlastnictví vzniklo. Dovolání je tedy přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ
a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Jak plyne již ze žaloby, předmětné pozemky byly zastavěny stavbou dálnice
a dálničního přivaděče na základě stavebního povolení, které nabylo právní moci 20. 12. 1993, a stavba byla kolaudována rozhodnutím, které nabylo právní moci 26. 7. 1996. Stát se stal spoluvlastníkem předmětných pozemků až na základě kupních smluv uzavřených s bývalými spoluvlastníky v letech 1999 a 2000.
Podle § 17 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (silniční zákon), zrušeného zákonem č. 13/1997 Sb., o vyvlastnění nemovitostí nebo práv k nemovitostem pro účely stavby a správy dálnic, silnic a místních komunikací, jakož i pro plnění ostatních úkolů stanovených tímto zákonem, platí ustanovení zákona o územním plánování a stavebním řádu a prováděcích předpisů k němu vydaných.
Podle § 111 odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, zrušeného zákonem č. 183/2006 Sb., za vyvlastnění náležela vyvlastňovanému náhrada ve výši obvyklé ceny pozemku nebo stavby, včetně všech jejich součástí a příslušenství, došlo-li k odnětí vlastnického práva k nim. Náhrada se stanoví takovým způsobem a v takové výši, aby odpovídala majetkové újmě, která se u vyvlastňovaného projeví v důsledku vyvlastnění. V případě, že obvyklá cena by byla nižší než cena zjištěná podle cenového předpisu, náležela vyvlastňovanému náhrada ve výši ceny zjištěné.
Z citovaného ustanovení silničního zákona lze dovodit, že předpokladem stavby dálnice bylo, aby pozemky touto stavbou dotčené byly před jejím započetím vyvlastněny, nedošlo-li k jinému řešení – především k dohodě příslušných státních orgánů s vlastníkem o převodu těchto pozemků na stát. Proto nelze považovat postup, kdy dojde ke stavbě dálnice na cizím pozemku, aniž by k takovému postupu měl stavebník občanskoprávní oprávnění v podobě souhlasu vlastníka pozemku, za správný. Pokud by žalobce postupoval řádně a po neshodě o prodeji předmětných pozemků státu by před zahájením výstavby následovalo vyvlastnění, dostalo by se žalobci (popřípadě jeho právnímu předchůdci) náhrady za jejich vyvlastnění podle tehdy platných cenových předpisů. Přitom by se vycházelo z jejich povahy (účelového určení a dalších kvalitativních a kvantitativních ukazatelů) před zástavbou dálnicí a dálničním přivaděčem. Pokud žalobce takto nepostupoval a zastavěl pozemky jiného vlastníka s tím důsledkem, že uvedenou zástavbou (především změnou kvality a možnosti jejich využití) klesla jejich cena, pak rozdíl mezi cenou dotčených pozemků před výstavbou dálnice a po ní představuje škodu, kterou je povinen žalobce vlastníku pozemků zaplatit.
Způsobení takové škody žalobcem žalovanému, popř. jeho právnímu předchůdci, se ovšem nemůže projevit v náhradě za zrušené a vypořádávané podílové spoluvlastnictví účastníků. Je tomu tak nejen proto, že podle zásad pro vypořádání podílového spoluvlastnictví podle § 142 odst. 1 ObčZ se vychází ze stavu i ceny společné věci v době vypořádání, ale i proto, že k eventuální výše vymezované škodě došlo ještě předtím, než se účastníci stali spoluvlastníky. S ohledem na to nelze považovat řešení otázky výše náhrady, jíž se má žalovanému podle § 142 odst. 1 ObčZ od žalobce dostat, odvolacím soudem za nesprávné.
Závěr znaleckého posudku Ing. F. S. o ceně předmětu podílového spoluvlastnictví účastníků, jež předurčovala výši náhrady, kterou je žalobce povinen zaplatit žalovanému, dovolací soud v daném případě nemohl přezkoumávat, neboť otázka správnosti obvyklé ceny věci stanovené k tomu povoleným soudním znalcem není otázkou právní, ale skutkovou. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 6. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 6/2008.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 OSŘ). Z obsahu spisu není patrné, že by k některé z uvedených vad došlo.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud věc posoudil po právní stránce správně. Proto je správný i dovoláním napadený rozsudek a dovolání muselo být podle § 243b odst. 2 OSŘ zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalovaný nebyl úspěšný a žalobci náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2008
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu