22 Cdo 1910/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce J.
S., zastoupeného advokátkou, proti žalované obci S., zastoupené advokátem, o
přikázání stavby na cizím pozemku do vlastnictví žalobce, vedené u Okresního
soudu Praha-západ pod sp. zn. 4 C 444/97, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 5. února 2003, č. j. 26 Co 444/2002-153, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. února 2003, č. j. 26 Co
444/2002-153, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. března 2002, č.
j. 4 C 444/1997-130, ve znění usnesení ze dne 24. září 2002, č. j. 4 C
444/1997-146, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-západ k dalšímu
řízení.
Okresní soud Praha-západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
27. března 2002, č. j. 4 C 444/1997-130, ve znění usnesení ze dne 24. září
2002,. č. j. 4 C 444/1997-146, přikázal do vlastnictví žalobce stavbu umístěnou
„na pozemku č. parc. 173 zastavená plocha, zapsaného na LV č. 950 v kat. území
P., obec S., u Katastrálního úřadu P., označená jako občanská vybavenost –
požární zbrojnice“, a žalobci uložil, aby žalované zaplatil 276 000,- Kč. Dále
rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v katastru nemovitostí je
žalobce veden jako vlastník domu č. p. 8 na stavební parc. č. 14/2 a pozemků
parc. č. 14/2, parc. č. 173 a parc. č. 13/3 v kat. území P., a to na základě
odevzdací listiny z 11. 2. 1992, č. j. D 743/91-48, jako pozůstalosti po J. S.,
zemřelém 31. 5. 1948. Pozemek parc. č. 173 vznikl oddělením od pozemku parc. č.
13/3. Bývalý ONV P. rozhodnutím z 27. 6. 1961, č. j. Výst. 7721/61/Koř, o
přípustnosti stavby – požární zbrojnice na pozemku č. kat. 13/3 v kat. území
P., povolil stavbu pod podmínkou, že před jejím započetím musí být uspořádány
majetkoprávní poměry ohledně staveniště – pozemku č. parc. - 13/3. Směnnou
smlouvou z 20. 8. 1962, uzavřenou mezi J. S., strýcem žalobce, bytem v P., M.
10, a Čs. státem – MNV S., J. S., který se prohlašoval za vlastníka pozemku č.
kat. 13/3 (zahrada) o výměře 1960 m2 v kat. území P., postoupil tento pozemek
státu za jiný pozemek ve vlastnictví státu. Směnná smlouva byla registrována
bývalým Státním notářstvím Praha-západ 10. 9. 1962. Stavba byla kolaudována
rozhodnutím Stavebního úřadu ve Š. z 29. 8. 1995, č. j. 3397/08/95. Starosta
žalované věděl, že pozemek, na kterém byla požární zbrojnice postavena, patřil
otci žalobce. Jedna garáž nacházející se ve zbrojnici je od roku 1991-1992
užívána žalobcem, druhá žalovanou pro garážování hasičské techniky. Obvyklá
cena stavby činí podle znalce Ing. Č. 276 000,- Kč. Soud prvního stupně dospěl
k závěru, že směnná smlouva z 20. 8. 1962 je neplatná a vlastnické právo k
pozemku parc. č. 13/3 na stát nepřešlo, neboť J. S. v době jejího uzavření
nebyl vlastníkem označeného pozemku; byl jen jedním z dědiců J. S. Žalobce
získal vlastnické právo k pozemku až 11. 2. 1992, kdy mu nemovitosti byly
odevzdány. Protože stavba požární zbrojnice byla provedena v letech 1961-1962
na pozemku, který nebyl ve vlastnictví stavebníka – československého státu, jde
o stavbu neoprávněnou. Pro posouzení, zda jde o stavbu neoprávněnou, je
rozhodující stav v době vzniku stavby. K námitce žalované, že žalovaná vydržela
vlastnické právo k pozemku, soud prvního stupně uvedl, že v době vzniku stavby
nemohla uplynout desetiletá vydržecí lhůta a že je irelevantní, zda žalovaná
vydržela vlastnické právo pozemku parc. č. 173 ke dni rozhodování, protože tato
skutečnost nemůže mít vliv na posouzení oprávněnosti stavby. Soud přikázal
spornou stavbu podle § 135c odst. 2 ObčZ žalobci z důvodů, že budova bude
účelně a vhodně využita, bude-li přikázána žalobci, který ji hodlá přestavět na
bydlení pro syna. Žalovaná užívá méně než ¼ budovy a nemá-li finanční
prostředky na stavbu nové požární zbrojnice, lze mít za to, že je nemá ani na
její údržbu. Budova není udržována a je zanedbaná. Při stanovení výše náhrady
vycházel z obvyklé ceny stanovené znalcem.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem
ze dne 5. února 2003, č. j. 26 Co 444/2002-153, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně o
neplatnosti směnné smlouvy s tím, že tuto smlouvu neuzavřel jeden z dědiců J. S., ale strýc žalobce J. S., který vlastnické právo k předmětnému pozemku
odvozoval z trhové smlouvy, kterou uzavřel společně se svou manželkou A. S. s
původním vlastníkem J. S., otcem žalobce. Původní trhová smlouva byla uzavřena
12. 4. 1948 pouze v ústní formě. Po smrti J. S. uzavřeli jeho dědicové na
straně jedné a manželé J. a A. S. na straně druhé 26. 5. 1949 trhovou smlouvu,
podle níž měli J. a A. S. nabýt vlastnické právo mimo jiné k pozemku č. kat. 13/3 v kat. území P. Tato smlouva však na straně dědiců nebyla všemi platně
uzavřena a návrh na její registraci, podaný 29. 3. 1985, byl zamítnut. Námitka
žalované, že stavba zbrojnice byla provedena v polovině šedesátých let, nemá
podle odvolacího soudu oporu v provedených důkazech, a vznik této stavby nelze
vázat ani na okamžik kolaudace stavby v roce 1995. „Vznik stavby je třeba
vztáhnout k okamžiku, kdy stavba byla fakticky dokončena a byla tak způsobilá k
užívání.“ Odvolací soud vznik sporné stavby zasadil rovněž do let 1961 až 1962. Vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku žalovanou podle odvolacího
soudu nebylo možné. Odvolací soud dovodil, že s ohledem na § 868 ObčZ vznik
právních vztahů existujících k 31. 12. 1991, stejně jako k tomuto datu nároky z
nich vzniklé, se posuzují podle ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem
č. 509/1991 Sb., což znamená, že nárok z naplnění vydržecí doby oprávněným
držitelem před 1. 1. 1992 se posuzuje podle § 135a ObčZ ve znění účinném před
tímto datem, podle kterého mohl nabýt vlastnictví k věci vydržením jen občan. Pokud žalovaná tvrdila, že vlastnictví k předmětnému pozemku nabyla vydržením k
1. 1. 1992, kdy dobrou víru odvozovala i od oprávněné držby pozemku státem jako
jejím právním předchůdcem, vydržení státem ani jinou právnickou osobou
nepřicházelo v úvahu. Odvolací soud souhlasil s názorem soudu prvního stupně,
že oprávněnost stavby musí být posuzována podle právních předpisů platných v
době jejího vzniku, v daném případě podle zákona č. 141/1950 Sb., občanský
zákoník. Podle odvolacího soudu je nejednoznačný názor soudní praxe na řešení
otázky, jaká právní úprava by měla být aplikována na uspořádání vztahu mezi
vlastníkem pozemku a vlastníkem neoprávněné stavby. Odvolací soud se postavil
na stanovisko, že pro uspořádání vztahů mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem
neoprávněné stavby by měla být aplikována právní úprava v době rozhodování (§
135c ObčZ), neboť „rozhodnutí soudu o neoprávněné stavbě je rozhodnutím
konstitutivní povahy a práva a povinnosti účastníků právního vztahu vznikají až
právní mocí rozhodnutí“. S ohledem na cenu stavby a skutečnost, že stavba
nevykazuje takové vady, pro které by ji nebylo možno nadále užívat,
nepřicházelo v úvahu její odstranění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodů, že
řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí
odvolacího soudu považuje za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu pro
řešení otázky, „podle jaké právní úpravy se bude oprávněnost stavby na cizím
pozemku posuzovat, a která úprava na uspořádání vztahu mezi vlastníkem pozemku
a vlastníkem stavby má být použita“, protože soudy tuto právní otázku řeší
rozdílně. Odvolací soud vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo
2392/99. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze 16. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon
398/96, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47,
ročník 1999, však „jestliže na cizím pozemku byla za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, postavena trvalá (nemovitá) stavba, aniž
bylo pro stavebníka zřízeno právo stavby, posuzuje se vztah mezi stavebníkem a
vlastníkem pozemku, vzniklý stavbou na cizím pozemku před 1. dubnem 1964, podle
zákona č. 141/1950 Sb. … v případě, kdy ke stavbě na cizím pozemku nebylo
zřízeno právo stavby, které je podmínkou vzniku odděleného vlastnictví stavby a
pozemku ve smyslu § 155, řídí se úprava vzniklého právního vztahu mezi
stavebníkem a vlastníkem pozemku analogicky podle § 125 a násl. zákona č. 141/1950 Sb.“. Pokud by byla pravda, že předmětná stavba vznikla v letech
1961-1962, pak podle názoru žalované s ohledem na § 854 ObčZ (§ 498 ObčZ ve
znění účinném od 1. 4. 1964) je třeba vztah mezi účastníky daný stavbou na
cizím pozemku posuzovat podle zákona č. 141/1950 Sb. nejen co do jeho vzniku,
ale i co do nároků vyplývajících z postavení stavby na cizím pozemku. Žalovaná
má za to, že „soud nemůže zakládat konstitutivní vztahy tam, kde v souladu s
právními předpisy již předtím vznikly právní vztahy jiné“. Setrvala na
stanovisku, že vlastnické právo k pozemku parc. č. 173 a 13/3 nabyla vydržením
k 1. 1. 1992. Vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
žalovaná spatřuje v „opomenutí provedených důkazů a důkazů spočívajících v
písemnostech založených v soudním spise“, a to proto, že pro rozhodnutí ve věci
je podstatné určení doby vzniku předmětné stavby. V této souvislosti odkázala
na výpověď svědka A. K. a stavební dokumentaci, z nichž vyplývá, že stavba
vznikla po dubnu 1964 a proto nemohla být stavbou neoprávněnou, protože
socialistická organizace nemohla být neoprávněným stavebníkem. Přestože oba
soudy konstatovaly, že se dobu vzniku stavby nepodařilo přesně zjistit,
rozhodly ve prospěch žalobce. Další vada řízení, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívá v tom, že odvolací soud podsunul žalované
tvrzení ohledně vydržení vlastnického práva k pozemku žalovanou, která žalovaná
ve svých podáních neuvedla, a na podkladě nich rozhodl o nemožnosti vydržení
předmětného pozemku. Žalovaná nikdy nezasazovala naplnění desetileté vydržecí
doby do období před 1. 1. 1992. Tím, že se otázkou vydržení zabýval až odvolací
soud, došlo k porušení zásady přezkumu rozhodnutí.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o
dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za
splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst.
3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce
zásadní význam, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem neodpovídá
ustálené praxi dovolacího soudu. Dovolání je tak přípustné [§ 237 odst. 1 písm.
c), odst. 3 OSŘ].
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1
a 3 OSŘ v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru,
že dovolání je důvodné.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se
jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít,
nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že
ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Řešení právní otázky vydržení předmětného pozemku právnickou osobou
odvolacím soudem je nesprávné a v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Zákon
č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, připouštěl možnost vydržení vlastnictví věcí
nemovitých do vlastnictví státu. S ohledem na předpokládanou dobu vzniku sporné
stavby za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., tj. do 31. 3. 1964 Sb., nemohlo k
vydržení vlastnictví sporného pozemku dojít vzhledem k tomu, že neuplynula
desetiletá vydržecí doba. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen
„ObčZ“) nabytí vlastnictví vydržením neupravoval vůbec. Novela tohoto zákoníku,
provedená zákonem č. 131/1982 Sb., vydržení vlastnického práva znovu (po
přetržce od 1. 4. 1964) umožnila, avšak pouze občany, když v § 135a stanovila,
že vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane
občan, který má věc nepřetržitě v držbě (§ 132a odst. 1) věc movitou po dobu
tří let a nemovitost po dobu deseti let. Teprve další novela občanského
zákoníku, provedená zákonem č. 509/1991 Sb., umožňuje, aby subjektem vydržení
byla jak fyzická tak právnická osoba, mezi které řadí se i stát, neboť jako
subjekt vydržení označuje v § 134 odst. 1 oprávněného držitele. Podle tohoto
ustanovení se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v
držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o
nemovitost. Do doby podle § 134 odst. 1 ObčZ se započte i doba, po kterou měl
věc v oprávněné držbě právní předchůdce (§ 134 odst. 3 ObčZ). Tato novela
nabyla účinnosti 1. 1. 1992.
Nejvyšší soud ČR v rozsudku z 26. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2570/98,
publikovaném v Právních rozhledech č. 8/2000, a v rozsudku ze 14. 2. 2001, sp.
zn. 22 Cdo 2651/99, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 196, Svazek 2, (dále „Soubor“)
dovodil, že „vlastníkem nemovitosti se po 1. 1. 1992 stane právnická osoba,
která má nemovitost v oprávněné držbě nepřetržitě po dobu deseti let, a to i v
případě, že se stala oprávněným držitelem před 1. 1. 1992“. Neobstojí tedy
názor odvolacího soudu, že podle současné právní úpravy by k vydržení
právnickou osobou mohlo dojít jen tehdy, pokud „by k naplnění vydržecí doby
došlo až po 1. 1. 1992“. Jestliže totiž k vydržení mohlo dojít nejdříve k 1. 1.
1992, nemohla před tímto datem žádná vydržecí doba uplynout.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze 16. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 398/96,
uveřejněný v Soudní judikatuře 5/1999 pod č. 47, a rozsudek téhož soudu z 25.
2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1031/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 13, ročník 2000, nejsou ve vzájemném rozporu – nepředstavují
rozhodnutí, jejichž právní závěry by nebyly v souladu.
Za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. institut neoprávněné stavby
neexistoval a této skutečnosti odpovídá označené rozhodnutí 3 Cdon 398/96,
podle kterého „jestliže na cizím pozemku byla za účinnosti zákona č. 141/1950
Sb., občanského zákoníku, postavena trvalá (nemovitá) stavba, aniž bylo pro
stavebníka zřízeno právo stavby, posuzuje se vztah mezi stavebníkem a
vlastníkem pozemku, vzniklý stavbou na cizím pozemku před 1. dubnem 1964, podle
zákona č. 141/1950 Sb.“. Ve výše označeném rozhodnutí č. 13 Nejvyšší soud
zaujal právní názor, že „při posuzování otázky, zda jde o neoprávněnou stavbu
ve smyslu občanského zákoníku, je třeba vycházet z právní úpravy platné v
okamžiku vzniku stavby jako věci v právním smyslu. O neoprávněnou stavbu nemůže
jít tehdy, byla-li tato stavba zřízena před 1. 1. 1992 tzv. socialistickou
organizací“. Posledně citované rozhodnutí řeší výkladovou otázku ve vztahu k
neoprávněné stavbě vzniklé po 1. 4. 1964, a to zda na vypořádání vztahů
vzniklých z takové stavby lze aplikovat ustanovení o neoprávněné stavbě platné
v době vzniku stavby (§ 221 ObčZ ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.), nebo
platné v době rozhodování soudu (dnes § 135c ObčZ ve znění po novele č.
509/1991 Sb.). Rozhodnutí č. 13 nedopadá tedy na právní vztahy vniklé mezi
stavebníkem a vlastníkem pozemku před 1. 4. 1964. Jestliže odvolací soud
vycházel z doby vzniku stavby v letech 1961 až 1962, aplikoval na daný případ
nepatřičné ustanovení zákona. Právní posouzení věci odvolacím soudem tedy ani v
tomto směru nebylo správné.
Podle § 242 odst. 3 věta druhá OSŘ je-li dovolání přípustné, dovolací
soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3 OSŘ zjištěny nebyly.
Z § 6 ve spojení s § 120 OSŘ lze dovodit, že nezjišťování skutečnosti
rozhodné pro posouzení věci soudem by bylo v rozporu s těmito ustanoveními
(srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 1. 2001, sp. zn. 33 Cdo 748/2000,
publikovaný v Soubor pod C 76, Svazek 1). Okolnost doby vzniku stavby je pro
spor nepochybně významná. Proto se měl odvolací soud vypořádat s důkazy, z
nichž mělo vyplývat, že sporná stavba byla postavena později než v letech 1961
až 1962, a to po 1. 4. 1964. Pokud tak neučinil, zatížil řízení jinou vadou,
která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a)
OSŘ].
Z uvedených důvodů dovolacímu soudu nezbylo, než rozsudek odvolacího
soudu zrušit. Protože ani právní posouzení věci soudem prvního stupně nebylo
správné, dovolací soud zrušil i jeho rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. prosince 2003
JUDr. František
Balák, v. r.
předseda senátu