22 Cdo 1917/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobce B. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) Z. J., a 2) V. J.,
zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního
soudu Brno-venkov pod sp. zn. 12 C 715/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 18. listopadu 2003, č. j. 21 Co 344/2001-111,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradu
nákladů dovolacího řízení částku 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám Mgr. Z. M.
Žalobce se domáhal, aby soud určil, že je vlastníkem níže podrobně
specifikovaných nemovitostí, neboť kupní smlouva, kterou ohledně nich uzavřel
23. 8. 1990 s žalovanou 1), je neplatná pro simulaci; úmyslem účastníků bylo
totiž uzavřít smlouvu darovací a kupní smlouvu uzavřeli jen na oko.
Okresní soud Brno-venkov (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
4. prosince 2000, č. j. 12 C 715/97-68, výrokem pod bodem I. určil, „že žalobce
je vlastníkem ideální ½ nemovitostí zapsaných pro obec a k. ú. V. B., a to
domu č. p. 451 postaveného na pozemku p. č. 1902 o výměře 276 m², pozemku
p. č. 1902 o výměře 276 m² a pozemku p. č. 1903 – zahrada o výměře 912
m²“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce se stal vlastníkem ideální
poloviny předmětných nemovitostí na základě kupních smluv uzavřených 17. 12.
1966 a 12. 12. 1989 a na základě dědického řízení z roku 1989. Vlastnictví
jejich druhé ideální poloviny nabyla žalobcova sestra L. Ř. s manželem. Žalobce
se žalovanou 1) uzavřel 23. 8. 1990 ohledně svého podílu na nemovitostech kupní
smlouvu s kupní cenou 122.491,- Kč. Ačkoliv kupní smlouva obsahovala údaj, že
kupní cena byla vyplacena v hotovosti před podpisem smlouvy, do dne podání
žaloby od žalované 1) neobdržel. Uzavření kupní smlouvy byl simulovaný právní
úkon, neboť na straně účastníků neexistovala vůle kupní smlouvu uzavřít; ve
skutečnosti šlo o darování. Darovací smlouvou, uzavřenou 12. 3. 1996, převedla
žalovaná 1) předmětné nemovitosti v podílu ¼ na svého manžela, žalovaného
2). Soud dospěl k názoru, že úmyslem žalobce a žalované 1) za situace, kdy mezi
nimi ještě existovaly dobré vztahy, bylo uzavřít ohledně předmětných
nemovitostí darovací smlouvu; až v průběhu jednání u státního notáře uzavřeli
místo darovací smlouvu kupní, a to po informaci o výši poplatkové povinnost
podle zákona č. 146/1984 Sb., o notářských poplatcích. Žalovaná 1) soudu
nepředložila žádný důkaz o tom, že by dohodnutou kupní cenu žalobci uhradila.
Pokud tedy úmyslem žalobce a žalované 1) bylo uzavřít smlouvu darovací a výše
poplatkové povinnosti je vedla k uzavření smlouvy kupní, přičemž kupní cena
uhrazena nebyla, je kupní smlouva z 23. 8. 1990 absolutně neplatná pro
obcházení zákona a žalobce nadále zůstal vlastníkem ideální ½ předmětných
nemovitostí. Žalovaná 1) pak nemohla platně převést jejich ideální ¼ na
žalovaného 2).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem
ze dne 18. listopadu 2003, č. j. 21 Co 344/2001-111, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku pod bodem I., změnil jej ve výroku pod bodem II. o
náhradě nákladů řízení, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Výrokem
pod bodem IV. rozhodl, že „dovolání proti tomuto rozsudku se nepřipouští“.
Odvolací soud předně konstatoval, že věc projednal a rozhodl v souladu
s čl. 15 přechodných a závěrečných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000. Po doplnění
dokazování výpisem z příslušného katastru nemovitosti se ztotožnil se
skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Shrnul rozhodující skutková
zjištění s akcentem na skutečnost, že zmíněný převod vlastnictví sporných
nemovitostí byl součástí realizace rodinné dohody ve vztahu k předmětným
nemovitostem, neboť žalovaná 1) je žalobcovou neteří a dcerou L. Ř., vlastnící
druhou ideální polovinu předmětných nemovitostí. Konstatoval, že vůle účastníků
smluvního vztahu směřovala k bezúplatnému převodu a pokud byla uzavřena smlouva
kupní, stalo se tak pouze ve snaze obejít povinnost hradit poplatek z převodu
nemovitostí v nepoměrné výši. Uzavřel, že vůle jednajících směřovala k uzavření
disimulovaného právního úkonu – darovací smlouvy, zatímco navenek byl simulován
právní úkon – kupní smlouva. Simulovaný právní úkon je neplatný pro absenci
skutečné a vážné vůle jednajících stran - § 34, § 37 odst. 1 občanského
zákoníku (dále „ObčZ“), která nikdy nesměřovala k uzavření kupní smlouvy.
Obstát nemůže ani disimulovaný právní úkon podle § 41a odst. 2 ObčZ, neboť
ačkoliv vůle účastníků odpovídala uzavření darovací smlouvy, nebyla splněna
náležitost písemné formy úkonu. I kdyby došlo k uzavření kupní smlouvy, byl by
takový právní úkon neplatný podle § 39 ObčZ. Odvolací soud se ztotožnil se
soudem prvního stupně i ohledně otázky naléhavého právního zájmu na podání
žaloby na straně žalobce, a neztotožnil se naopak s námitkou žalovaných, že
výkon práva založený žalobou nutno považovat za šikanu. Dovolání žalovaných
proti svému rozsudku nepřipustil s odůvodněním, že z jejich návrhu „nevyplývalo
pro jakou konkrétní otázku by dovolání mělo být připuštěno“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání. Jeho
přípustnost opírají o ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu
účinného do 31. 12. 2000. Uvádějí, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní
stránce zásadního významu, a to proto, že rozhodnutí řeší takovou právní
otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena, resp. rozhodnutí
odvolacího soudu představuje odlišné řešení této právní otázky. Citují
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v části, v níž se soud zabývá otázkou
simulovaného a disimulovaného právního úkonu ve vztahu k vůli žalobce a
žalované 1); s jeho právním názorem zde uvedeným nesouhlasí a ve vztahu k
„uzavření právního aktu ze dne 23. 8. 1990“ uvádějí, že pokud jde o otázku tzv.
poplatkových povinnosti soud z nepochopitelných důvodů odhlíží, že
diskriminující zákonná úprava znevýhodňovala institut darování mezi příbuznými
a nutila je tak proti přirozenosti rodinných vztahů volit formu kupních či
postupních smluv a jinak zastírat jejich skutečnou vůli. Jde o popření této
notoriety soudem, k nepřihlédnutí k povinnosti dané § 130 OSŘ a k odhlížení od
absurdity právní úpravy, nutící k tomu, že blízcí lidé museli platit tam, kde
tak činit nechtěli. V tomto světle dovolatelé považují žalobu za šikanu, a na
určení nebyl dán naléhavý právní zájem. V této souvislosti poukazují na
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 471/99. Uvádějí, že se žalobce
nedomáhal vrácení daru v intencích § 630 ObčZ, kdy by byla aktuální otázka
chování žalovaných k žalobci v návaznosti na porušování dobrých mravů a šlo o
rovinu obecnější. Uzavírají, že není v zájmu společnosti chránit deformovanou
právní úpravu, ani deformovaný výkon práva žalobce, dovolávajícího se vlastní
nepoctivosti. Poukazují na článek 36 Listiny základních práv a svobod a článek
6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhují, aby „rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2003 21 Co 344/2001 byl zrušen a věc
vrácena k dalšímu řízení“.
Žalobce ve vyjádření k dovolání namítá, že dovolání není přípustné.
Argumentaci žalovaných považuje za totožnou s tou, jež byla uplatněna v
odvolacím řízení, a odvolací soud se s ní beze zbytku vypořádal. Navrhuje, aby
dovolací soud dovolání žalovaných odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části
dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“). Dovolací soud věc přezkoumal s hlediska námitek
uvedených v dovolání a zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení, není však přípustné.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Vzhledem k tomu, že předpoklady přípustnosti proti potvrzujícímu rozsudku
odvolacího soudu podle § 237 odst. 1, § 238 odst. 1 písm. b) a § 239 odst. 1
OSŘ nejsou dány (ani dovolatelé je netvrdí), soustředil se dovolací soud na
řešení přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ.
Podle § 239 odst. 2 OSŘ nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení
přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právní otázky zásadního významu. O takovou otázku se jedná tehdy, když odvolací
soud posuzoval právní otázku, která byla zásadní nejen z hlediska rozhodované
věci, ale tato otázka má po právní stránce zásadní význam z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec. Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího
soudu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku,
která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v
judikatuře těchto soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil
určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších
soudů. Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Problematikou vztahu simulované kupní a disimulované darovací smlouvy se
dovolací soud již vícekrát zabýval. V rozsudku ze dne 4. září 2002, sp. zn. 22
Cdo 101/2001, publikovaném pod č. C 1410 ve svazku 20 Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, uvedl: „V případě, že
účastníci uzavřeli simulovanou písemnou kupní smlouvu ohledně nemovitosti,
kterou chtěli zastřít darování této nemovitosti, není darovací smlouva platná,
pokud nebyla uzavřena písemně tak, že by z jejího znění plynulo, že šlo o
darování“. Viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2000, sp. zn. 22
Cdo 102/99, publikovaný v Soudních rozhledech, 2000, č. 8. V daném případě ze
smlouvy o převodu nemovitostí rozhodně neplyne, že by úmyslem účastníků byl
bezúplatný převod nemovitostí, tj. uzavření darovací smlouvy; rozhodnutí
odvolacího soudu je tak v souladu s citovanými rozhodnutími dovolacího soudu. K
námitce týkající se zásady, že nikdo se nemůže dovolávat vlastní nepoctivosti
(nemo turpitudinem suam allegans auditur) se poznamenává, že tato zásada chrání
poctivou stranu proti nepoctivé; v daném případě věděly o simulaci obě strany.
K námitce týkající se zneužití práva – šikany - se uvádí: „Za zneužití výkonu
práva lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu
a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými
dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu“ (rozsudek
Nejvyššího soudu z 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, Soudní judikatura
11/2000). Je zřejmé, že v dané věci mělo podání žaloby jasný hospodářský cíl
stanovený právní normou – určení vlastnického práva žalobce. Ostatně Nejvyšší
soud opětovně vyslovil, že uplatnění žaloby na určení vlastnictví nemůže být
posuzováno jako výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §
3 odst. 1 ObčZ (např. rozsudek ze dne 4. 5. 1999 sp. zn. 22 Cdo 471/99,
publikovaný v Právních rozhledech č. 8/1999).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné ani podle § 239 odst. 2
OSŘ, ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle § 243b odst. 4 a
§ 218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím ke
skutečnosti, že dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobci vznikly náklady (§
243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 občanského soudního řádu ve znění
po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb.); představují odměnu advokáta za
jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a činí podle § 5 písm. b), § 10
odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku
2.500,- Kč a dále náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3
advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a
§ 160 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č.
30/2000 Sb.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalobce
podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. března 2005
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.,v.r.
předseda senátu