22 Cdo 1928/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila,
CSc., ve věci žalobce statutárního města Plzeň, se sídlem v Plzni, nám.
Republiky 1, IČO 075370, proti žalované ProMed Trading s. r. o., se sídlem v
Plzni, Čechova 61, IČO 26375010, zastoupené Mgr. Martinem Pechem, advokátem se
sídlem v Plzni, Malá 6, o vyklizení pozemků, vedené u Okresního soudu Plzeň-
město pod sp. zn. 28 C 116/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 26. ledna 2010, č. j. 14 Co 693/2009-118, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) v odůvodnění
usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací
řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání
opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení
zastaveno.
Nejvyšší soud vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i
obsah dovolání jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného
u soudu prvního stupně.
Okresní soud Plzeň-město jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2.
září 2009, č. j. 28 C 116/2009-97, mimo jiné rozhodl, že žalovaná je povinna
vyklidit část dvou pozemků žalobce. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací
toto rozhodnutí potvrdil, a to shora označeným rozsudkem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež považuje za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a za důvodné podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Má za to, že rozsudek řeší právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Odvolacímu soudu, jakož i soudu prvního stupně vytýká, že
nenechaly vypracovat znalecký posudek, který jedině mohl odpovědět na odbornou
otázku, zda „specializovaná stavba určená k dlouhodobému stání, resp. provozování autobazaru,“ (dále jen „parkoviště“) je stavbou ve smyslu
občanského práva, a tedy samostatnou věcí. Zároveň žalovaná popsala konstrukci
parkoviště a tvrdí, že samostatnou věcí je. (V řízení přitom argumentovala, že
neužívá pozemky žalobce, ale právě toto parkoviště, a to z titulu nájmu). Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas
oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, zkoumal, zda je dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jsa přitom podle § 242 odst. 3 první věta
o. s. ř. vázán jeho obsahem. Dospěl k závěru, že přípustné není. Posouzení, zda výsledek stavební činnosti je stavbou ve smyslu občanského
práva, a tedy samostatnou věcí v právním smyslu, je předmětem uvážení
nalézacích soudů, které by Nejvyšší soud v řízení o dovolání jakožto mimořádném
opravném prostředku mohl přezkoumat jen z toho hlediska, zda zohledňuje zákonná
kritéria a zda není zjevně nepřiměřené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 22 Cdo 3087/2009). To v daném případě říci
nelze. To, že žalovaná pouze předkládá jiný názor na povahu sporného
parkoviště, nečiní z napadeného rozsudku rozhodnutí zásadního významu, a
nezakládá tudíž přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Soud prvního stupně na základě svědecké výpovědi stavebníka parkoviště zjistil
– a tímto zjištěním je dovolací soud vázán (§ 241a odst. 3 o. s. ř. a
contrario) – že parkoviště, které žalovaná užívá, je „zpevněnou plochou, která
byla vybudována tak, že byla odtěžena ornice, poté byly naneseny zátěžové
vrstvy, následně provedeny izolace, zakrytí geotextilií a nakonec vybudovány
inženýrské sítě, odkanalizování a osvětlení.“ Na základě toho usoudil, že „tyto
změny… neměly za následek vybudování nové a svébytné nemovitosti, tedy stavby
spojené se zemí pevným základem. Parkoviště totiž žádný pevný základ nemá. Jedná se toliko o povrchovou úpravu pozemků, která není samostatnou věcí.“
Odvolací soud považoval skutkové zjištění a právní závěr soudu prvního stupně
za správné a doplnil k nim, že sporné parkoviště není parkovištěm veřejným, na
něž by dopadal zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ale slouží
obchodní činnosti žalované. Z uvedeného skutkového zjištění neplyne nic, co by sporné parkoviště podstatně
odlišovalo od jiných (neveřejných) parkovišť či podobných ploch, jež judikatura
považuje za pouhou součást pozemku, nikoliv samostatnou věc.
Judikatura přitom
vedle technického hlediska považuje za významné i hledisko účelové, dodávajíc,
že „není ani dobře představitelné, že by někdo mohl převést na jiného
parkoviště, chodník nebo tenisový kurt bez současného převodu pozemku, na němž
se tato zařízení či konstrukce bezprostředně nacházejí“ (rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, uveřejněný v časopise
Právní rozhledy č. 1/2000, s. 35, týkající se parkoviště, „jehož povrch byl
zpracován tak, že sestává ze tří vrstev stavebního materiálu“; dále srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01, uveřejněný
ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 48/2002, týkající se zpevněné
asfaltové plochy parkoviště; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února
2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 20/2008, s. 754, týkající se tenisového dvorce). Pokud žalovaná namítá, že povaha parkoviště nebyla zjištěna odborným
posouzením, je třeba uvést, že otázka, zda výsledek stavební činnosti je
stavbou ve smyslu občanského práva, tedy zda naplňuje skutkovou podstatu § 119
odst. 2 občanského zákoníku, je otázkou právní, nikoliv skutkovou. Odpověď na
ni proto nemůže náležet znaleckému posudku, sloužícího zjišťování skutkového
stavu. Zákonná úprava je v těchto ohledech jednoznačná a nečiní v soudní praxi
výkladové těžkosti, tudíž zde nelze shledat otázku zásadního právního významu
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99,
uveřejněné pod C 102 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Znalec v daném případě mohl toliko objasnit, jakou má parkoviště konstrukci
(např. ve věci, jíž se Nejvyšší soud zabýval v citovaném rozsudku sp. zn. 22
Cdo 1118/2005, znalec popsal, „z jakých všech vrstev stavebního materiálu
předmětné tenisové dvorce sestávají“). To bude jistě zpravidla zjistitelné
pomocí znaleckého posudku, neboť je-li již parkoviště vybudováno, běžným
ohledáním jeho konstrukci zjistit nelze. Právě tento fakt činí ze zjišťování
konstrukce parkoviště otázku odbornou. Jestliže však soud prvního stupně učinil
potřebné zjištění výslechem osoby, jež byla svědkem výstavby, mohlo to být
dostačující. Posouzení, zda bylo či nebylo, náleželo soudu prvního stupně v
rámci volného hodnocení důkazů, jež v řízení o dovolání proti potvrzujícímu
rozhodnutí odvolacího soudu s ohledem na § 241a odst. 3 o. s. ř. a contrario
nemůže dovolací soud nijak přezkoumávat a jež podle § 237 odst. 3 o. s. ř. nemůže založit zásadní právní význam tohoto rozhodnutí. Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že v dovolacím řízení
byl úspěšný žalobce, kterému žádné náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. července 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu