22 Cdo 1118/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobců: a) Ing. M. K. a b) Ing. M. Z., zastoupených Mgr. M. Š., proti
žalovanému Tenisovému klubu S., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického
práva, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 8 C 699/98, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. listopadu
2204 (správně 2004), č. j. 19 Co 82/2004-254, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Semilech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
3. listopadu 2003, č. j. 8 C 699/98-214, ve znění usnesení téhož soudu ze dne
4. prosince 2003, č. j. 8 C 699/98-221, určil, „že vlastníkem tří tenisových
dvorců na pozemkové parcele č. 565/1 v katastrálním území S., zapsané na LV č.
2407 u Katastrálního úřadu v S., jsou na základě kupní smlouvy ze dne 1. 12.
1993 žalobci, a to první žalobce v podílu ideálních ¾ a druhý žalobce v
Soud prvního stupně vyšel z těchto skutkových zjištění: Kupní smlouvou
z 1. 12. 1993 uzavřenou na základě privatizačního projektu bývalé K. v S. mezi
F. n. m. ČR v P. a žalobci nabyli spoluvlastnické právo mj. k pozemkům
parcelních čísel 561/1, 565/1 a 565/3 v kat. území S., které jsou nyní označeny
parcelními čísly 565/1, 565/9 a 561/3, a to žalobce 1) v rozsahu ¾ a
žalobce 2) ¼. Předmětné tenisové dvorce v kupní smlouvě z 1. 12. 1993
uvedeny nejsou. V katastru nemovitostí jsou jako spoluvlastníci pozemku parc. č. 565/1 vedeni oba žalobci, není v něm vyznačeno, že by se na uvedeném pozemku
nacházela stavba, a jako způsob využití tohoto pozemku je uvedeno sportoviště a
rekreační plocha. Stanovy žalovaného byly registrovány Ministerstvem vnitra ČR
30. 12. 1991. Dohodou z 31. 3. 1992 došlo k témuž datu k delimitaci Tenisového
oddílu S. z TJ S. a podle čl. II. dohody přešel veškerý movitý i nemovitý
majetek bezplatně na nový subjekt, a to žalovaného. Podle seznamu předávaného
majetku, který je součástí označené dohody, byly předmětem předání mj. tenisové
kabiny, čtyři tenisové kurty a oplocení tenisových kurtů. Nájemní smlouvou z
16. 2. 1954 pronajaly P. b. z. v S. TJ J. S. pozemkovou parcelu, která je již
od roku 1922 užívána jako tenisové hřiště, na dobu od 31. 12. 1954 s možností
prodloužení nájemního poměru. Koncem 70. a poté koncem 80. let minulého století
došlo k rekonstrukci tenisových kurtů. Podle znalce Ing. J. H. základ
tenisových kurtů tvoří 32-38 cm silná vrstva balvanitého štěrku s
hlinitopísčitou výplní sahající až do hloubky 62-70 cm pod povrch terénu. Na ní
se nachází vyrovnávací vrstva hlinitého písku, následuje 15-20 cm hrubé škváry,
5 cm jemné škváry a 5 cm antuky. Soud prvního stupně se především zabýval
otázkou, zda tenisové kurty mají povahu stavby, neboť v kladném případě by
nemohly být součástí pozemku. Uvedl, že při pozitivním vymezení nelze tenisový
kurt považovat za stavbu, protože zde chybí jeho pevné spojení se zemí pevným
základem. „Pouhé vrstvení jednotlivých druhů materiálu bez užití stmelujícího
pojiva nelze považovat za spojení pevným základem. Proces zhotovení tenisového
dvorce je typovou přeměnou nejsvrchnějších částí zemského povrchu (terénní
úprava), není však zhotovením stavby s fixací ve formě pevného základu. Není
možné extrahovat jen některé vrstvy tenisového dvorce, označit je za pevný
základ svrchních částí, a ostatní vrstvy, zejména nejsvrchnější část kurtu,
považovat za vlastní stavbu.“ Ani při negativním vymezení tenisový kurt není
stavbou. K tomu soud uvedl, že „povrch pozemku netvoří samostatný předmět
občanskoprávních vztahů a nelze s ním nakládat bez současné dispozice s
pozemkem. Pozemek je částí zemského povrchu bez ohledu na charakter jeho
povrchu. Pouze vlastník věci hlavní (pozemku) je oprávněn disponovat také
součástmi věci (povrch), které jsou podrobeny režimu akrescence k věci hlavní. Nelze-li oddělit součást věci od věci hlavní, nelze argumentací a simili
oddělit povrch od vlastního pozemku“.
Poukázal na stávající soudní praxi, podle
níž „je za samostatnou považována věc, která si i po připojení k jiné zachovává
svou samostatnou funkci tak, že se nezmění povaha spojených věcí, tyto netvoří
jediný celek a i nadále izolovaně existují.“ Dovodil, že v projednávané věci
tomu tak není, poněvadž „tenisový kurt a podloží nelze samostatně vymezit jako
dvě izolované nemovité věci, neboť ani jedna není způsobilá samostatně právně
existovat a pouze jako celek je tato jediná věc zužitkovatelnou věcí v právním
smyslu a vytváří pozemkovou parcelu“. Soud prvního stupně ve shodě s právním
názorem Krajského soudu v Hradci Králové, vysloveným v usnesení z 23. 4. 2003,
č. j. 19 Co 376/2002-193, považoval naléhavý právním zájem žalobců na
požadovaném určení za prokázaný. Žalobě vyhověl s tím, že předmětné tenisové
dvorce jsou součástí věci hlavní, tj. pozemku par. č. 565/1.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaného
rozsudkem ze dne 2. listopadu 2004, č. j. 19 Co 82/2004-254, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací
soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho
právním posouzením věci. Dodal, že tenisové kurty vznikly vrstvením různých
přírodních materiálů na sebe, čímž však nevznikla samostatná věc v právním
slova smyslu. Došlo jen k tomu, že se kurty staly součástí pozemku, na němž se
nacházejí. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn.
2 Cdon 1414/97, publikovaný v Právních rozhledech č. 1/2000, a rozsudek téhož
soudu z 13. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 737/2002. Jestliže kurty jsou součástí
předmětného pozemku parc. č. 565/1, nebylo třeba je výslovně uvádět v kupní
smlouvě uzavřené mezi F. n. m. ČR a žalobci. Proto ze skutečnosti, že v
označené kupní smlouvě nejsou výslovně zmíněny, nelze usuzovat na neplatnost
této smlouvy.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že
rozhodnutí vycházejí ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Přípustnost dovolání žalovaný
opírá jednak o § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“),
neboť soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným ve zrušujícím usnesení
ohledně naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, jednak o § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ. Zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
spatřuje v tom, že právní otázku, zda tenisový dvorec je či není nemovitostí,
odvolací soudy a dovolací soud řeší rozdílně. Zde poukázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Odon 23/97, ve kterém soud vyslovil právní názor, že
tenisové kurty jako stavba nejsou součástí pozemku, a rozhodnutí téhož soudu
sp. zn. 2 Cdon 1414/97, podle kterého „není dobře představitelné, že by někdo
mohl převést na jiného parkoviště, chodník nebo tenisový kurt bez současného
převodu pozemku, a němž se tato zařízení či konstrukce bezprostředně
nacházejí“. Podle žalobce „pro posouzení otázky, zda tenisové dvorce jsou
nemovitostí či nikoli, a pak tedy součástí předmětného pozemku, je rozhodující
posouzení otázky, zda podzemní vrstvy tenisových dvorců a betonová zeď
ohraničující tenisové dvorce lze považovat za pevné základy, kterými jsou
spojeny se zemí“. S poukazem na nález Ústavního soudu ČR č. 483/01 „pevným
základem může být stavební konstrukce, vykazující určitou míru pevnosti, jejímž
účelem je do určité míry zabránit pohybu stavby, která se na takové stavební
konstrukci nachází“. Podle názoru žalovaného oba soudy pochybily, když ze
znaleckého posudku učinily závěr, že předmětný tenisový dvorec základ nemá. Předmětný tenisový dvorec je mj. tvořen betonovou zdí, která se nachází na
obvodu předmětného pozemku a tedy tenisových dvorců, sahající asi 1 m do
hloubky a vyčnívající nad úroveň terénu 30-50 cm, a betonovou vodovodní
šachticí, sahající asi 2 m do hloubky, v níž se nachází přívod vody na tenisové
dvorce. Oba soudy nepostupovaly řádně, když nevyhověly návrhu žalovaného a
znalci nezadaly vypracování nového znaleckého posudku, jímž by byly zohledněny
betonová zeď a vodovodní šachtice. Žalovaný tvrdí, že základy tenisových dvorců
„vykazují takovou míru pevnosti, že jsou zcela způsobilé za běžných okolností
zabránit pohybu předmětných tenisových dvorců. Ostatní části tenisových dvorců
jsou pak stavbou samotnou“. Podle názoru žalovaného předmětné tenisové dvorce a
pozemek lze vymezit jako dvě izolované nemovité věci, mohou být samostatně
převáděny a v případě převodu musí být tenisové dvorce výslovně ve smlouvě
uvedeny. S ohledem na to, že tenisové dvorce nebyly výslovně uvedeny v kupní
smlouvě uzavřené mezi F. n. m. ČR a žalobci, žalobci se jejich vlastníky nikdy
nestali.
Pokud by tenisové dvorce byly předmětem označené kupní smlouvy, musela
by být kupní cena uvedená ve smlouvě mnohem vyšší. Tenisové dvorce nevznikly
pouhým provedením povrchové úpravy pozemku, nýbrž jejich výstavba je složitý a
nákladný stavební proces, který se řídí určitými pravidly. Označená kupní
smlouva je podle žalovaného pro její neurčitost a nesrozumitelnost absolutně
neplatná. Předmětný pozemek neměl výměru 1915 m2, ale 2173 m2, způsob využití
pozemku není ve smlouvě uveden, stejně tak jako v ní nejsou uvedeny tenisové
dvorce a jejich kupní cena. S ohledem na § 476 odst. 1 zákona č. 513/1991.,
obchodní zákoník, ve znění platném k 1. 12. 1993, předmětný pozemek ani
tenisový dvorec nemohl být předmětem převodu podle kupní smlouvy a proto je
kupní smlouva absolutně neplatná pro rozpor se zákonem. Pozemek s tenisovým
dvorcem nesloužily podniku K. S., ale Tělovýchovné jednotě S. a žalovaného. Kupní smlouva je rovněž neplatná pro rozpor s cenovými předpisy s ohledem na
nápadně nízkou kupní cenu předmětného pozemku a bezúplatný převod tenisového
dvorce na žalobce. Žalovaný je dále toho názoru, že nabyl vlastnictví k
předmětnému pozemku vydržením, neboť od uzavření dohody s Tělovýchovnou
jednotou S. z 31. 3. 1992 do sepsání dovolání pozemek v dobré víře oprávněně
nepřetržitě drží a užívá. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud ČR (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas,
nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za
splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst.
3 OSŘ.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku z 13.
6. 2002, neboť byl vázán právním názorem odvolacího soudu, vysloveným v
usnesení z 23. 4. 2003, jímž zrušil dřívější rozsudek soudu prvního stupně z
13. 6. 2002, nejen v otázce existence naléhavého právního zájmu žalobců na
požadovaném určení, ale i v otázce, zda sporné tenisové dvorce mohou být jako
stavba předmětem občanskoprávních vztahů, stejně jako v otázce platnosti kupní
smlouvy z 1. 12. 1993, uzavřené mezi F. n. m. a žalobci, z hlediska její
určitosti (viz odkaz odvolacího soudu na jeho usnesení ze 6. 3. 2002, č. j. 24
Co 460/2001-169). Dovolání je tak přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1
a 3 OSŘ v rozsahu uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání
není důvodné.
Podle § 242 odst. 3 věta druhá OSŘ je-li dovolání přípustné, dovolací
soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, tj. že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, avšak výslovně neuvedl, v čem konkrétně tuto vadu spatřuje. Pokud takovou
vadou měl na mysli to, že soudy nevyhověly jeho návrhu na provedení místního
šetření a vypracování nového znaleckého posudku, nejde o vadu, která měla za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud není vázán důkazními návrhy
účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy, ale je na
něm, aby posoudil, které důkazy provede. Vady, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud nezjistil.
Podle § 241a odst. 3 OSŘ je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a
238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
C. H. Beck, (dále „Soubor rozhodnutí“) pod C 8, svazek 1, dovodil, že „za
skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu
ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb.
považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu
vyplývajícímu z ustanovení § 132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti,
které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak
nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v
hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje
ustanovení § 133 až 135 OSŘ. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném
dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné
pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba
rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u
soudu odvolacího“. Pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, které jsou
způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno,
eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích
úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry (k tomu
srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné v Souboru pod C 638, svazek 8).
Uvedené právní závěry jsou zcela použitelné pro posouzení dovolacího důvodu z
hlediska § 241a odst. 3 OSŘ.
Skutkové zjištění o tom, že tenisový dvorec nemá pevný základ, má oporu v
provedeném dokazování – vychází z již citovaného znaleckého posudku ing. J. H.,
v němž je popsáno, z jakých všech vrstev stavebního materiálu se předmětné
tenisové dvorce sestávají. Ke stavebně technickým námitkám dovolatele,
spočívajícím v tvrzení, že předmětné dvorce jsou nemovitou stavbou ve smyslu §
119 odst. 2 ObčZ i proto, že podle znaleckého posudku mají pevný základ tvořený
35-38 cm silnou vrstvou balvanitého štěrku s hlinitopísčitou výplní sahající až
do hloubky 62-70 cm pod povrch terénu, a že tudíž závěr soudů obou stupňů o
sporné právní otázce není správný, lze jen poznamenat, že stačí běžné empirické
zkušenosti (tzv. obecně známé poznatky či notoriety, které není třeba blíže
dokazovat) o tom, že štěrk a hlinitopísčitá půda není (na rozdíl od souvislé
vrstvy betonu, cihel, tvárnic a podobně) pevným materiálem a tudíž nemůže
tvořit pevné základy stavby (konstrukce) na nich postavené.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se
jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít,
nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že
ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Otázka určení vlastnictví k předmětným tenisovým dvorcům byla odvislá
od vyřešení otázky, zda jsou součástí pozemku, jehož spoluvlastníky jsou
žalobci či nikoli, a tudíž i od prvotního posouzení, zda jsou stavbou – věcí v
právním smyslu, tedy způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů.
Podle § 119 odst. 2 ObčZ nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se
zemí pevným základem.
Podle § 120 odst. 1 ObčZ součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží
a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.
Podle § 120 odst. 2 stavba není součástí pozemku.
Soud prvního stupně učinil zcela správný a přesvědčivý právní závěr,
který byl odvolacím soudem v podstatě stvrzen, že předmětné tenisové dvorce
nejsou stavbou ve smyslu občanskoprávním; jsou proto součástí pozemku a tudíž
náleží žalobcům jako spoluvlastníkům pozemku. Tento právní závěr je v souladu s
judikaturou Nejvyššího soudu, týkající se rozdílu v pojetí stavby ve smyslu
občanskoprávním a ve smyslu veřejnoprávním. Zde lze především odkázat na
rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1395/96, publikovaný v
časopise Soudní rozhledy č. 8, ročník 1998, pod č. 68, v němž Nejvyšší soud
dovodil, že „v případě, že občanskoprávní předpisy používají pojem „stavba“,
nelze obsah tohoto pojmu vykládat jen podle stavebních předpisů“ s tím, že
„stavební předpisy chápou pojem „stavba“ dynamicky, tedy jako činnost,
směřující k uskutečnění díla (někdy ovšem i jako toto dílo samotné)“, a že „pro
účely občanského práva je pojem „stavba“nutno vykládat staticky, jako věc v
právním smyslu“ a že „stavba, která není věcí podle § 119 ObčZ, je součástí
pozemku“, a dále na rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo
52/2002, (viz C 2901 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu –C. H. Beck,
dále „Soubor civilních rozhodnutí“), v němž Nejvyšší soud zaujal právní názor,
že „stavbou v občanskoprávním smyslu se rozumí výsledek stavební činnosti, tak
jak tuto činnost chápe stavební zákon a jeho prováděcí předpisy, pokud
výsledkem této činnosti je věc v právním smyslu, tedy způsobilý předmět
občanskoprávních vztahů, nikoli součást jiné věci“. Z obou uvedených rozsudků
Nejvyššího soudu tedy plyne závěr: aby určitá stavba byla stavbou ve smyslu
občanského práva (občanskoprávních předpisů) a nebyla pouhou součástí pozemku,
na němž byla vystavěna, musí být způsobilá být samostatným předmětem
občanskoprávních vztahů.
Oba nalézací soudy se zcela správně, důkladně, přesvědčivě a v souladu se
stávající judikaturou dovolacího soudu vypořádaly s otázkou, proč sporné
tenisové dvorce nemohou být předmětem občanskoprávních vztahů a proč o nich
nelze uvažovat jako o samostatné věci z občanskoprávního hlediska. Nejvyšší
soud v rozsudku z 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, uveřejněném v časopise
Právní rozhledy č. 1, ročník 2000, str. 35, vyslovil právní názor, že
„parkoviště představované pozemkem, jehož povrch byl zpracován zpevněním
povrchu za účelem parkování automobilů, není z hlediska občanskoprávního
stavbou“. Ze skutkových zjištění v dané věci vyplývá, že předmětné tenisové
dvorce vznikly vrstvením jednotlivých přírodních stavebních materiálů, čili
stavební činností - zpracováním a ztvárněním pozemku, tedy obdobným způsobem
jako je tomu v případě vybudování komunikace, případně parkoviště. Dovolací
soud je toho názoru, že není proto důvodu pohlížet na tenisové dvorce jinak,
než stejně jako v případě parkoviště, t. j. na věc, která není stavbou ve
smyslu § 119 odst. 2 a § 120 odst. 2 ObčZ. Ostatně podle charakteristiky druhu
pozemků pro účely katastru nemovitostí – pod bodem 2. přílohy vyhlášky č.
190/1996 Sb., kterou se provádí katastrální zákon, se uvádí jako druh pozemku –
ostatní plochy m. j. hřiště, přičemž nelze pochybovat o tom, že tenisový
dvorec je druhem hřiště. Tenisový dvorec tak nemůže být současně pozemkem a
současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci s rozdílným
právním režimem. Obecněji pak lze konstatovat, že stavbou ve smyslu
občanskoprávním nemůže být stavební činností vytvořená stavba či konstrukce, u
níž nelze určit jasnou hranici, kde končí pozemek a kde začíná samotná stavba.
Pokud žalovaný až v dovolání argumentuje tím, že k tenisovým dvorcům patří též
betonová zeď na obvodu pozemku a betonová vodovodní šachtice, pak jde o nové
skutečnosti, které žalovaný v nalézacím řízení neuplatnil a k nimž dovolací
soud nemohl přihlížet, neboť podle § 241a odst. 4 OSŘ v dovolání nelze uplatnit
nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Ostatně tyto skutečnosti by nemohly
mít vliv na posouzení vlastnictví tenisových dvorců jako součásti pozemku,
pokud jsou představovány toliko jednotlivými vrstvami zpevněného stavebního
materiálu s antukovým povrchem. Vlastnictví nově uváděných staveb se nestalo
předmětem daného nalézacího řízení.
Podle § 37 odst. 1 ObčZ právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a
srozumitelně; jinak je neplatný.
Soudy obou stupňů učinily právní závěr, že kupní smlouva uzavřená mezi F. n. m.
ČR a žalobci 1. 12. 1993 je platná. Na tomto právním závěru dovolací soud neměl
důvod nic měnit. Pozemek, který je předmětem převodní smlouvy, je dostatečně
vymezen uvedením parcelního čísla pozemku a katastrálního území, v němž se
nachází. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 16. 11. 2001, sp. zn. 22 Cdo
1236/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí pod C 837, svazek 12. Pokud jde o
výměru pozemku, Nejvyšší soud již v rozsudku z 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon
1034/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 25,
ročník 2001, vyslovil právní názor, že „výměra parcely není součástí údajů
nutných k identifikaci pozemku jako určitého předmětu právního vztahu“. Je-li
ve smlouvě o převodu pozemku s dostatečně vymezeným pozemkem přiřazena výměra,
jež neodpovídá skutečnému stavu, přičemž mezi účastníky panuje shoda o tom, že
se převádí celý takovýto pozemek, nečiní takováto identifikační nepřesnost
převodní smlouvu neurčitou a tudíž podle § 37 odst. 1 ObčZ neplatnou.
Skutečnost, že v uvedené smlouvě výslovně nebyly uvedeny předmětné tenisové
dvorce, které jsou součástí pozemku parc. č. 565/1, nečiní tuto smlouvu
neplatnou. Odvolací soud se také správně vypořádal s námitkou neplatnosti
uvedené smlouvy, jíž žalovaný dovozoval z toho, že tenisové dvorce nebyly
výslovně uvedeny ve smlouvě, neboť součást věci není třeba při převodu věci,
jejíž je součástí uvádět. Srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11.
2003, sp. zn. 22 Cdo 1432/2002 (Soubor civilních rozhodnutí č. C 2251), podle
kterého “součást věci přechází na nabyvatele věci bez ohledu na to, zda byla ve
smlouvě o převodu vlastnického práva k této věci součást výslovně uvedena; není
významné, zda si nabyvatel uvědomil, že nabývá i tuto součást věci“.
Nízká cena pozemku, jež má nasvědčovat tomu, že nebylo přihlíženo k ceně
tenisových dvorců, není skutečností, jež by bez dalšího zakládala neplatnost
převodní smlouvy. Námitka, že v uvedené smlouvě nebyl uveden způsob využití
pozemku, je rovněž novou námitkou, k níž dovolací soud nemůže přihlížet.
Dovolací soud nemohl přisvědčit ani námitce dovolatele, že vlastnictví k
pozemku parc. č. 565/1 včetně tenisových dvorců nabyl vydržením, jednak proto,
že v řízení před nalézacími soudy uplatněna nebyla, a jednak proto, že žalovaný
tvrzenou dobrou víru (jíž měl získat k 31. 3. 1992, že mu pozemek spolu s
tenisovými dvorci patří, a že je oprávněným držitelem sporné věci, pozbyl v
okamžiku, kdy byl vyrozuměn o tom, že vůči němu jako žalovanému bylo zahájeno
řízení s návrhem na určení, že vlastníkem sporné věci je žalobce. Desetiletá
vydržecí doba nezbytná pro vydržení podle § 134 ObčZ tedy nemohla uplynout.
Ze všech uvedených důvodů dovolacímu soudu nezbylo než podle § 243b odst. 2 OSŘ
dovolání žalovaného zamítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalovaný nebyl
úspěšný a žalobcům náklady tohoto řízení nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.