U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobců: a) Ing. O. K., a b) PharmDr. M. K., proti žalovaným: 1) J. S., a
2) Mgr. P. P., zastoupeným Mgr. Ladislavem Bašem, advokátem se sídlem v Praze
2, Římská 104/14, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v
Pardubicích pod sp. zn. 11 C 259/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích ze dne 25. října 2011,
č. j. 23 Co 644/2010-679, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
50012 u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, jsou žalobci, a rozhodl o
náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, jako soud odvolací k
odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 12. ledna 2012, č. j. 23 Co 644/2010-679,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve správném znění, že žalobci vlastní ve
společném jmění manželů dům na pozemku parc. č. st. 148 v k. ú. S., zapsaný na
listu vlastnictví č. 50012 u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj,
Katastrální pracoviště Pardubice. Dále znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost
dovozují z § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s odst. 3 občanského soudního řádu
a uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a
odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu.
Žalobci navrhují odmítnutí dovolání.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů.
Protože k nabytí vlastnického práva k domu č. p. 85 v k. ú. Spojil mělo dojít
před 1. lednem 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle
příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s
výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí
účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 25. října
2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek
(jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění
přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní
otázky zásadního významu.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem
pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k
tomu, že v době podání dovolání měli dovolatelé právo legitimně očekávat, že
splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
povede k věcnému přezkumu jimi podaného dovolání (k tomu srovnej též nález
Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné
jen pro řešení právních otázek, jsou v tomto případě dovolatelé oprávněni
napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet
ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže
zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Dovolatelé žádnou relevantní otázku zásadního významu nevymezují a tato se
nepodává ani z obsahu dovolání.
Dovolací soud se opakovaně zabýval otázkou posouzení vzniku stavby jako věci v
právním slova smyslu a dospěl k závěru, že rozhodný je okamžik, v němž je
stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další
stavební práce směřují již k dokončení takto druhové i individuálně určené věci
[k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2007, sp. zn. 22 Cdo
2554/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod pořadovým č. C 5470]. K tomu u
nadzemních staveb dochází vytvořením stavu, kdy je již jednoznačně a
nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního
podlaží (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2002,
sp. zn. 22 Cdo 2534/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1008). Je
tedy zřejmé, že pokud se soudy obou stupňů při úvahách o tom, kdy se sporná
stavba stala samostatnou věcí, zabývaly tím, jaký byl stupeň její
rozestavěnosti, a zda již bylo patrno dispoziční uspořádání prvního nadzemního
podlaží, a tento okamžik spojily s dobou, kdy „…byla hrubá stavba předmětného
domu dokončena, tj. byla zhotovena základová deska a dokončeny obvodové zdi i
příčky 1. nadzemního podlaží domu“, posoudily tuto věc v souladu s judikaturou
a jejich závěrům nelze nic vytknout.
Jestliže dovolatelé i dále tvrdí, že uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve skutečnosti podle obsahu dovolání zpochybňují
zejména skutková zjištění a podávají svou verzi skutkového stavu na základě
odlišného hodnocení důkazů. Jejich námitky ústí ve zpochybnění závěru o tom, že
žalobci prokázali, že stavbu domu vybudovali do rozhodného okamžiku, tj. do
stádia, kdy bylo jednoznačně a nezaměnitelně patrné dispoziční řešení prvního
nadzemního podlaží a nabyli tak vlastnické právo k ní. Tím, že dovolatelé na
odlišných skutkových závěrech budují jiný názor na posouzení důvodnosti jimi
uplatněného nároku, nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, ale
skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem
rozhodující, a uplatňují tak ve skutečnosti dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. založit nelze; skutková zjištění u dovolání přípustného podle
uvedeného zákonného ustanovení nepodléhají přezkumu dovolacím soudem [srovnej
např. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod č. C 3078 (dále
jen „Soubor“) nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009,
sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu
České republiky – nalus.usoud.cz].
Stejný závěr se prosadí i k té části dovolání, kde dovolatelé kritizují způsob
hodnocení důkazů odvolacím soudem, konkrétně svědeckých výpovědí a listinných
důkazů zejména smlouvy o zhotovení domu ze dne 14. října 1999). K tomu dovolací
soud uvádí, že způsob hodnocení důkazů je jasně upraven v § 132 o. s. ř. a
nemůže v zásadě založit otázku zásadního právního významu; navíc toto tvrzení
naplňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř., který podle
výslovného znění § 237 odst. 3 o. s. ř. v tomto řízení nelze uplatnit.
Rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na posouzení „dopadu“ smlouvy
uzavřené mezi žalobci a zhotovitelem stavby „do majetkové sféry žalovaných“.
Odvolací soud uzavřel, že žalobci „prokázali uzavření smlouvy o dílo se
zhotovitelem rodinného domu“, a že „stavbu domu vybudovali do rozhodného
okamžiku, tj. do stádia, kdy bylo jednoznačně a nezaměnitelně patrné řešení
prvního nadzemního podlaží“. Na základě těchto skutečností dospěl k právnímu
závěru, že žalobci nabyli ke stavbě domu vlastnické právo. Je nedovolenou
kritikou skutkových zjištění, jestliže žalovaní namítají rozpor smlouvy o dílo
uzavřené mezi žalobci a zhotovitelem stavby dne 27. září 1999 a smlouvy o
smlouvě budoucí uzavřené mezi žalovanými a zhotovitelem dne 3. prosince 1999,
když odvolací soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že k
uzavření smlouvy ze dne 3. prosince 1999 vůbec nedošlo.
Námitka neplatnosti smlouvy o dílo ze dne 27. září 1999 pro neexistenci
pozemku, na kterém měla být stavba realizována, naráží na skutková zjištění
odvolacího soudu, podle kterých byl v geometrickém plánu vyznačen pozemek p. č.
81/5 a žalovaní se zavázali poskytnout takto označený pozemek pro výstavbu
rodinného domu. Popření těchto skutečností představuje opět nepřípustnou
kritiku skutkových zjištění.
Nepřípustnou kritikou skutkových zjištění je i námitka žalovaných popírající
existenci smluvního vztahu mezi společností TACO styl interiér, s. r. o. jako
zhotovitelem stavby a společností TACO styl interiér, s. r. o., Hradec Králové
jako jeho subdodavatelem.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
dovolání jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšným žalobcům v
dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2014
Mgr. David Havlík
předseda senátu