22 Cdo 1943/2024-384
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce P. N., zastoupeného JUDr. Jolanou Bartošovou, advokátkou se sídlem v Praze, Štěpánská 540/7, proti žalované H. N., zastoupené Mgr. Janou Latkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Masarykovo nábřeží 2018/10, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 370/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2023, č. j. 28 Co 2/2023-325, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 24 587,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jany Latkové, advokátky se sídlem v Praze, Masarykovo nábřeží 2018/10.
1. Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 6. 2021, č. j. 3 C 370/2020-35, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 3. 2022, č. j. 3 C 370/020-55, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 17. 3. 2023, č. j. 3 C 370/2020-106, ze zaniklého společného jmění manželů (dále jen „SJM“) žalobce a žalované přikázal do výlučného vlastnictví žalobce položky blíže specifikované ve výroku I a do výlučného vlastnictví žalované položku blíže specifikovanou ve výroku II. Dále uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na vypořádací podíl částku ve výši 2 068 637 Kč, a to do 60 dnů od
právní moci tohoto rozsudku (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). Řízení poté zastavil v částech blíže specifikovaných ve výrocích V– VII.
2. K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 12. 2023, č. j. 28 Co 2/2023-325, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích II a III tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované vypořádací podíl ve výši 2 941 788 Kč do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a potvrdil ve výroku I (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Předložil otázku, zda chyba v psaní – seznatelná z obsahu spisu a představující jen jeden z více znaků, kterým bylo možné pozemek charakterizovat – způsobená soudem prvního stupně měla za následek běh nové odvolací lhůty proti rozsudku soudu prvního stupně, tj. zda se žalovaná včas odvolala. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4462/2016 a 28 Cdo 2208/2018. Odvolacímu soudu
vytkl nesprávné právní posouzení věci, a to § 164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), neboť opravné usnesení nebylo v dané věci způsobilé založit běh nové odvolací lhůty proti rozsudku soudu prvního stupně. Dále dovolatel namítl, že odvolací soud nesprávně nezohlednil dovolatelem uplatněný vnos, který byl soudem prvního stupně akceptován, vypořádán a žalovanou nerozporován. Postup, jakým se odvolací soud dobral k výslednému vypořádacímu podílu, jestliže nevypořádal dovolatelem označený vnos ve výši 812 720 Kč, není v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudkem sp. zn. 22 Cdo 2020/2018, který jasně stanovuje pravidla pro uplatnění vnosu v souladu s § 742 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Z rozsudku není patrné, z jakého důvodu odvolací soud dovolatelem označený vnos při vypořádání nezohlednil, ačkoli sám konstatoval, že šlo o finanční prostředky dovolatele (bod 59 rozsudku odvolacího soudu). Odůvodnění rozsudku tak neodpovídá požadavkům stanoveným v § 157 odst. 2 o. s. ř. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a řízení zastavil nebo vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí považuje za správné, a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce jako zcela nedůvodné odmítl. 5. Dovolání není přípustné. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Dovolatel vymezil otázku, zda chyba v psaní – seznatelná z obsahu spisu a představující jen jeden z více znaků, kterým bylo možné pozemek charakterizovat – způsobená soudem prvního stupně měla za následek běh nové odvolací lhůty proti rozsudku soudu prvního stupně. Tato otázka měla být podle jeho přesvědčení řešena odvolacím soudem v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. 9. Dovolatel však označil pouze taková rozhodnutí Nejvyššího soudu [usnesení ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4462/2016, a usnesení ze dne 3. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2208/2018 (obě dostupná na www.nsoud.cz)], která se problematikou běhu odvolací lhůty po vydání opravného usnesení vůbec nezabývají. Z povahy věci se proto odvolací soud od dovolatelem označených rozhodnutí dovolacího soudu ani nemohl odchýlit. 10. Dále žalobce namítl, že odvolací soud nesprávně v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2020/2018, nezohlednil dovolatelem uplatněný vnos ve výši 812 720 Kč poté, co jej soud prvního stupně akceptoval, vypořádal a žalovanou nebyl rozporován. 11. V této části nemůže být dovolání žalobce přípustné už jen z toho důvodu, že napadené rozhodnutí se na posouzení vnosu žalobce vůbec nezakládá, neboť žádný vnos ze strany žalobce nebyl v průběhu řízení před nalézacími soudy uplatněn. 12. Žalobce navrhl k vypořádání mj. zůstatky na bankovních účtech manželů ke dni zániku manželství. Soud prvního stupně (bod 18 odůvodnění jeho rozsudku) dospěl k závěru, že zůstatek na spořícím účtu ING Konto ve výši 785 984,50 Kč je ve výlučném vlastnictví žalobce, neboť jde o nižší zůstatek na tomtéž účtu, než zde byl ke dni uzavření manželství. Naproti tomu odvolací soud dospěl k závěru (bod 59 odůvodnění napadeného rozsudku), že finanční prostředky ve výši 812 720 Kč ve výlučném vlastnictví žalobce uložené na předmětném spořicím účtu byly za trvání manželství „vyčerpány“. Ke dni zániku SJM pak byly na účtu uloženy jednak finanční prostředky ve výlučném vlastnictví žalobce a jednak finanční prostředky ve SJM, přičemž pouze společné prostředky v řízení k požadavku žalobce vypořádal. 13. Odvolací soud se zcela správně nezabýval vnosem žalobce, nebyl-li v řízení uplatněn. V souladu se žalobním požadavkem vypořádal toliko zůstatek na předmětném bankovním účtu ke dni zániku SJM. 14. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl. 15. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 8. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu