26 Cdo 4462/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobce JUDr. T. P., advokáta se sídlem v Praze 4, Kyjovská 1986/15, jako
insolvenčního správce majetkové podstaty dlužníka Pražského stavebního bytového
družstva, v konkursu, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 300/7, IČO: 00033243,
zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5 – Smíchově,
Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalovaným 1/ Ing. J. R. a 2/ E. M.,
zastoupeným JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem v Praze 1 – Josefově,
Pařížská 68/9, o vyklizení bytů a garáže, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5
pod sp. zn. 9 C 47/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 20. ledna 2016, č. j. 18 Co 435/2015-1339, ve spojení s usnesením
ze dne 1. září 2016, č. j. 18 Co 435/2015-1413, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 3.600,- Kč k rukám Mgr. Karla Volfa, advokáta
se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Jindřicha Plachty 3163/28, do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. srpna 2015,
č. j. 9 C 47/2009-1288, zamítl žalobu na vyklizení tam označených bytů (výrok
I.) i garáže (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.) a
státu (výrok IV.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20.
ledna 2016, č. j. 18 Co 435/2015-1339, ve spojení s usnesením ze dne 1. září
2016, č. j. 18 Co 435/2015-1413, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil
ve výrocích I. a II. tak, že vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost
vyklidit a vyklizené předat žalobci do tří měsíců od právní moci rozsudku byty
i garáž, a ve výroku IV. tak, že státu se náhrada nákladů řízení nepřiznává;
současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Dovolání žalovaných (dovolatelů) proti rozsudku odvolacího soudu (ve spojení s
usnesením) není přípustné podle § 237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení
s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť napadené
rozhodnutí je v souladu s již ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od
níž není – ani přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky – důvod se
odchýlit.
Předně je zapotřebí zdůraznit, že vedle způsobilého dovolacího důvodu
nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) dovolatelé
uplatnili rovněž nezpůsobilé důvody, a to zejména v podobě námitek skutkových
(v tomto směru nabídli pro podle nich správné řešení otázek vymezených v bodech
82, 90 a 98 dovolání vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také
vlastní verzi toho, co měl podle jejich názoru odvolací soud z provedených
důkazů zjistit). Kromě toho nelze ani přehlédnout, že uvedené námitky se
přinejmenším zčásti vztahovaly k posouzení otázek, na jejichž vyřešení napadené
rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá (viz posléze uvedený výklad týkající se
důsledků neúspěchu dovolatelů v incidenčním sporu o vyloučení bytů a garáže ze
soupisu majetkové podstaty dlužníka). Nezpůsobilé dovolací důvody (v podobě vad
řízení) pak dovolatelé uplatnili rovněž výtkami, že odvolací soud nerespektoval
zásadu projednací (zde ovšem nelze přehlédnout, že na porušení zmíněné zásady
usuzovali na podkladě zjevně nesprávného předpokladu, že odvolací soud „rozhodl
o odvolání žalobce v rozporu s obsahem podané žaloby, kterou byl vázán“) a že
jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. K posléze uvedené námitce dovolací soud
přesto výjimečně dodává, že napadené rozhodnutí je pochopitelné a srozumitelné
a nelze ho považovat za nepřezkoumatelné, což platí tím spíše, že případné
nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění
práv dovolatelů. Pro úplnost zbývá dodat, že k zmatečnostním vadám lze
přihlédnout, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); samy o
sobě však přípustnost dovolání založit nemohou a jsou řešitelné pouze cestou
žaloby pro zmatečnost.
Ve smyslu § 164 o. s. ř. lze opravit rozsudek jen tehdy, jde-li o chyby v psaní
a počtech a dále o takové chyby, které jsou jako zřejmé nesprávnosti podobného
původu jako chyby v psaní a počtech, tj. k nimž došlo jen zjevným a okamžitým
selháním v duševní či mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti došlo k
vyhlášení anebo vyhotovení rozsudku, a které jsou každému zřejmé; zřejmost
takové nesprávnosti vychází zejména z porovnání výroku rozsudku s jeho
odůvodněním, případně i z jiných souvislostí (srov. rozhodnutí bývalého
Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. září 1968, sp. zn. 2 Cz 57/68, uveřejněné pod
č. 37/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR). V usnesení ze dne
20. května 2000, sp. zn. 20 Cdo 1238/99, pak dovolací soud dospěl k závěru, že
ze znění první věty ustanovení § 164 o. s. ř. plyne, že zřejmá nesprávnost je
pochybením podobného původu jako chyby v psaní a počtech, tj. vzniklým v
důsledku zjevného a okamžitého selhání v duševní nebo mechanické činnosti
osoby, za jejíž účasti došlo k vyhlášení nebo vyhotovení rozsudku, a které je
pro každého snadno poznatelné, zejména z porovnání výroku rozsudku s jeho
odůvodněním, případně i z jiných souvislostí (obdobně srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. srpna 2016, sp. zn. 30 Cdo 758/2016). Rovněž Nejvyšší správní
soud ve svém rozhodnutí ze dne 21. února 2007, sp. zn. 4 Ans 3/2006, dospěl k
závěru, že důvodem opravy výroku rozhodnutí podle § 54 odst. 4 s.ř.s. může být
pouze písařská nebo početní chyba či nesprávnost, která je každému zřejmá.
Tento závěr lze – vzhledem ke shodnému znění § 54 odst. 4 zákona č. 150/2002
Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, a § 164 o. s. ř. –
aplikovat i pro opravný postup podle § 164 o. s. ř. (obdobně srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2016, sp. zn. 22 Cdo 4943/2015).
V posuzované věci byl napadený rozsudek (v podobě, v jaké byl vyhlášen při
jednání odvolacího soudu dne 20. ledna 2016 a posléze písemně vyhotoven)
postižen zřejmými nesprávnostmi, jež spočívaly v tom, že v prvním a druhém
odstavci výroku byly chybně uvedeny některé dílčí údaje sloužící k označení
bytů a garáže, konkrétně číslo listu vlastnictví, na němž jsou dotčené
(vyklizované) nemovitosti zapsány (dále jen „list vlastnictví“), a dále
identifikační číslo garáže. Uvedené nesprávnosti jsou jasně patrné z obsahu
spisu a musely být (a současně byly, jak plyne z obsahu spisu, resp. z
některých podání samotných dovolatelů) zřejmé i dovolatelům. Odvolací soud se
tedy od citované judikatury neodchýlil, jestliže postupem podle § 164 o. s. ř.
opravil v prvním a druhém odstavci výroku napadeného rozsudku zjevně nesprávné
číslo listu vlastnictví a identifikační číslo garáže, přičemž vzhledem k tomu,
že uvedené nesprávnosti musely být dovolatelům zřejmé, mu nelze úspěšně
vytýkat, že otázku „zjevnosti“ opravených nesprávností snad hodnotil z jiné
perspektivy, než z pohledu účastníka soudního řízení, jak – s odkazem na nález
Ústavního soudu ze dne 22. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 2678/13 – naznačují
dovolatelé v doplňku k dovolání. Lze jen dodat, že ostatní tam uvedené úvahy
(např. že opravné usnesení představuje „útok na materiální jádro ústavy“) již
jsou zcela evidentně absurdní, pročež se k nim dovolací soud ani blíže
nevyjadřuje.
Při posouzení otázky, zda v daném případě (ne)jde o výkon práva v rozporu s
dobrými mravy v tom smyslu, že by bylo namístě vyklizovací žalobu zamítnout,
dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§ 3028 odst. 2 věta za
středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“).
Jde-li o žalobu na vyklizení bytů, byla soudní praxe usměrněna stanoviskem
občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn
6/2009, uveřejněným pod č. 6/2010 (ve znění redakční opravy uveřejněné v sešitě
č. 5-6) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož skutečnost, že
výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo
nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se
podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k
vyklizení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší
či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát).
V případě žaloby na vyklizení garáže byla rozhodovací praxe rovněž usměrněna, a
to rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12.
listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněným pod č. 15/2015 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 15/2015“). V něm Nejvyšší soud
přijal a odůvodnil právní závěr, že pro rozpor s dobrými mravy lze odepřít
výkon práva realizovaný žalobou na vyklizení i v případě nebytových prostor. K
uvedenému právnímu závěru se poté přihlásil např. v rozhodnutích z 20. ledna
2015, sp. zn. 26 Cdo 2495/2014, z 11. února 2015, sp. zn. 26 Cdo 3865/2014, a z
15. května 2015, sp. zn. 26 Cdo 4907/2014, a sdílí ho i v poměrech souzené věci.
Vzhledem k okolnostem posuzovaného případu však současně nelze přehlédnout, že
v R 15/2015 formuloval Nejvyšší soud také právní názor, že po prohlášení
konkursu na majetek osoby, která byla původcem jednání, v němž lze spatřovat
rozpor s dobrými mravy, musí soud ve sporu zahájeném reivindikační žalobou o
vyklizení nemovitosti při úvaze, zda ve vztahu k insolvenčnímu správci (jako
stávajícímu žalobci) lze pro jednání (insolvenčního) dlužníka (původního
žalobce) odepřít právo na vyklizení nemovitosti (garáže), přihlédnout i k tomu,
zda to lze spravedlivě žádat též s přihlédnutím ke společnému zájmu věřitelů
(insolvenčního) dlužníka. Z odůvodnění citovaného rozhodnutí současně vyplývá,
že v uvedeném sporu je nutno přihlédnout též k dalším insolvenčním souvislostem
(obsahově shodný závěr vyplývá též z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 28. ledna 2015, sp. zn. 26 Cdo 1224/2014).
Se zřetelem k řečenému nelze tedy v poměrech souzené věci opomenout, že mezi
účastníky (dovolateli jako žalobci a insolvenčním správcem jako žalovaným) byl
veden incidenční spor o vylučovací (excindační) žalobě, kterou se dovolatelé
domáhali (ve smyslu ustanovení § 225 insolvenčního zákona) vyloučení bytů a
garáže ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, a že uvedená vylučovací žaloba
byla pravomocně zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. září
2014, č. j. 196 Cm 2/2010-275, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Vrchního
soudu v Praze ze dne 13. dubna 2015, č. j. 16 Cmo 3/2015-375. Se zřetelem k
této podstatné okolnosti vyřešil odvolací soud otázku rozporu výkonu práva s
dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) v intencích judikatorních závěrů
vyslovených v R 15/2015, jestliže dovodil, že má-li podle výsledku řízení o
vylučovací žalobě k bytům a garáži silnější právo majetková podstata dlužníka,
nelze žalobu na vyklizení dotčených nemovitostí zamítnout na základě v zásadě
shodných argumentů, které již řešil soud v uvedeném (incidenčním) sporu, tedy
argumentů, z nichž dovolatelé usuzovali, že jim svědčí legitimní očekávání
(které může být důvodem pro zamítnutí žaloby na vyklizení pro rozpor s dobrými
mravy), že se po právu stanou vlastníky bytů a garáže. Je tomu tak proto, že
neuspěli-li dovolatelé s vylučovací žalobou, pak důvodem, pro který se prosadí
práva „majetkové podstaty“ na úkor práv „vyklizovaných“, je (bez zřetele k
možným vlastnickým poměrům v rovině práva hmotného) nevyvratitelná domněnka
oprávněnosti soupisu (§ 225 odst. 3 insolvenčního zákona). Řízení o vylučovací
žalobě je právě tím řízením, v jehož rámci má být pro účely následného
zpeněžení majetku sepsaného do majetkové podstaty dlužníka, řešen spor o to,
zda silnější právo k majetku má majetková podstata nebo vylučovatel (srov.
odůvodnění R 15/2015).
Z uvedeného pro danou věc vyplývá, že byla-li pravomocně zamítnuta žaloba na
vyloučení bytů a garáže ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, pozbyli
dovolatelé legitimní očekávání, že se (právě oni) po právu stanou vlastníky
dotčených nemovitostí, neboť v důsledku nevyvratitelné domněnky oprávněnosti
soupisu lze v insolvenčním řízení přikročit ke zpeněžení vylučovaného majetku
(zde bytů a garáže), v jehož rámci může být tento majetek zcizen i jiné osobě
(jiným osobám) než dovolatelům. Pakliže dovolatelé nadále nemohou legitimně
očekávat nabytí vlastnického práva k bytům a garáži, nejsou zjištěné okolnosti
posuzované věci již natolik závažné, aby žaloba na vyklizení dotčených
nemovitostí mohla být zamítnuta pro rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.
zák.); okolnosti prospívající dovolatelům (obdobné jako v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 24. dubna 2016, sp. zn. 26 Cdo 2249/2015) se – i s přihlédnutím ke
společnému zájmu věřitelů dlužníka – projeví (stejně jako v uvedené věci) jen
poskytnutím delší lhůty k vyklizení, tedy právě tím způsobem, jaký zvolil
odvolací soud.
Lze tudíž uzavřít, že napadené rozhodnutí je ve svých důsledcích odrazem již
ustálené soudní praxe (viz zejména R 15/2015). Na tom nemohou nic změnit ničím
nepodložené úvahy dovolatelů vztahující se k některým závěrům vysloveným v
citovaném rozhodnutí a ani další dovolací námitky, k nimž dovolací soud pro
úplnost doplňuje následující.
Domáhali-li se dovolatelé aplikace § 2, § 3, § 6 a § 8 ve spojení s § 3030 o.
z., lze uvést, že možnou aplikací § 1 až 14 o. z. na dříve (do 31. prosince
2013) vzniklé právní vztahy (poměry) se Nejvyšší soud již zabýval při výkladu
přechodného ustanovení § 3030 o. z. V rozsudku ze dne 16. června 2015, sp. zn.
21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod č. 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 55/2016 časopisu
Soudní judikatura), vysvětlil, že toto (přechodné) ustanovení nelze vykládat
tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až
14 o. z. na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).
Ve zbývající části směřuje dovolání proti „chybějícímu“ výroku o odvolání
žalobce proti rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení účastníků, což
ostatně dovolatelé sami připustili. Z povahy dovolání jakožto (mimořádného)
opravného prostředku vyplývá, že v dovolacím řízení lze přezkoumat správnost
pouze těch výroků, které odvolací soud ve svém rozhodnutí vyslovil.
„Neexistující“ výroky přezkoumávat nelze (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 15.
června 2010, sp. zn. 26 Cdo 2128/2009). Snad jen na okraj lze v tomto
konkrétním případě výjimečně podotknout, že žalobcovo odvolání proti citovanému
rozhodnutí odvolací soud „beze zbytku“ vypořádal postupem podle § 224 odst. 2
o. s. ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s.
ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro
nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele,
jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých
žalobci v souvislosti s jeho podáními učiněnými prostřednictvím advokáta
(vyjádření k dovolání z 25. dubna 2016 a „duplika“ z 21. září 2016). Tyto
náklady sestávají z odměny advokáta za dva úkony právní služby ve výši dvakrát
1.500,- Kč (§ 9 odst. 1 ve spojení s § 7 a § 11 odst. 1 písm. k/ a odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky
náhrad hotových výdajů ve výši dvakrát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov.
§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů). K uvedenému se pak sluší – s ohledem na obsah dovolání –
připomenout, že právo na náhradu nákladů řízení spojených s advokátním
zastoupením má i účastník řízení, který je sám advokátem (srov. nález Ústavního
soudu z 24. března 2014, sp. zn. I. ÚS 3819/13, či usnesení Nejvyššího soudu z
10. února 2015, sp. zn. 21 Cdo 756/2014), což platí i tehdy, vystupuje-li v
řízení jako insolvenční správce (o čemž svědčí např. rozsudky Nejvyššího soudu
z 19. září 2013, sp. zn. 26 Cdo 192/2013 /ústavní stížnost proti tomuto
rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením z 12. listopadu 2014, sp. zn. II. ÚS
3668/13/, a z 31. března 2015, sen. zn. 29 ICdo 62/2014, uveřejněný pod č.
85/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 27. června 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu