26 Cdo 2128/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové
ve věci žalobkyně ELMAD spol. s r. o., se sídlem v Pardubicích, Sladkovského
433, IČ: 15771318, zastoupené JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem v
Pardubicích, nám. Republiky 53, proti žalované N. K.,o určení nájemného z bytu,
vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 8 C 203/2003, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 18. prosince 2008, č. j. 23 Co 68/2006-210, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se změněnou žalobou domáhala, aby jí původní žalovaný M. K. (dále jen
„původní žalovaný“) a žalovaná zaplatili částku 74.266,- Kč jako rozdíl mezi
tím, co na nájemném z bytu (z „bytu č. 15/825, který se nachází v 5. podlaží
domu čp. 825 v P. v ulici L. M.“ – dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“)
zaplatili za dobu od 1. dubna 2003 do 31. května 2005 a co by za tuto dobu
zaplatili při obvyklém nájemném v částce 4.250,- Kč, resp. později 4.450,- Kč
měsíčně (stanoveným v této věci znaleckým posudkem).
Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) usnesením ze dne 4. července
2005, č. j. 8 C 203/2003-82, změnu žaloby připustil a poté rozsudkem ze dne 14.
listopadu 2005, č. j. 8 C 203/2003-93, výrokem I. změněné žalobě vyhověl co do
částky 23.300,- Kč a uložil původnímu žalovanému a žalované povinnost zaplatit
společně a nerozdílně žalobkyni tuto částku (v tam uvedených splátkách), žalobu
co do částky 50.966,- Kč zamítl (výrok II.), určil odměnu ustanovené zástupkyni
původního žalovaného a žalované (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení
účastníků a o povinnosti žalobkyně zaplatit státu tam uvedené částky (výroky
III. a V.).
V odvolacím řízení žalobkyně žalobu opět změnila a nadále se po žalovaných
domáhala placení nájemného z bytu v částce 4.250,- Kč měsíčně od 1. dubna 2003
vždy do patnáctého dne příslušného kalendářního měsíce předem.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací
nejprve usnesením ze dne 27. listopadu 2006, č. j. 23 Co 68/2006-121, uvedenou
změnu žaloby připustil a následně rozsudkem ze dne 23. ledna 2007, č. j. 23 Co
68/2006-139, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, aby v
době od 1. dubna 2003 do 22. ledna 2007 byli žalovaní povinni platit žalobkyni
nájemné z bytu v částce 4.250,- Kč měsíčně (výrok I.); řízení přerušil ohledně
požadavku žalobkyně na placení nájemného z bytu v částce 4.250,- Kč měsíčně od
23. ledna 2007 nadále, a to do rozhodnutí Ústavního soudu České republiky o
návrhu na zrušení části první zákona č. 107/2006 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (výrok II.), který současně podal.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem
ze dne 18. září 2008, č. j. 26 Cdo 2962/2007-173, citovaný rozsudek odvolacího
soudu zrušil ve výroku I. a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Protože původní žalovaný zemřel, rozhodl odvolací soud usnesením ze dne 23.
října 2008, č. j. 23 Co 68/2006-198, že na straně žalované bude v řízení
pokračováno pouze s Naděždou Koblížkovou. Přitom odkázal na ustanovení § 107
odst. 1 a 2 ve spojení s § 211 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Poté žalobkyně v odvolacím řízení žalobu znovu změnila tak, že se po žalované
opětovně domáhala zaplacení nájemného z bytu ve výši 74.266,- Kč za období od
1. dubna 2003 do 31. května 2005.
Odvolací soud pak v pořadí druhým rozsudkem ze dne 18. prosince 2008, č. j. 23
Co 68/2006-210, změnu žaloby připustil (výrok I.), shora citovaný rozsudek
soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že žalované uložil povinnost
zaplatit žalobkyni nájemné z bytu za období od 7. srpna 2003 do 31. května 2005
ve výši 20.642,- Kč a zamítl žalobu ohledně zaplacení nájemného za období od 1.
dubna 2003 do 6. srpna 2003 ve výši 2.658,- Kč (výrok II.); současně rozhodl o
nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů (výrok III.) a nepřiznal státu
právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
Proti citovanému (v pořadí druhému) rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně
dovolání.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem
2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li
napadené rozhodnutí vydáno dne 18. prosince 2008, Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009
Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud především konstatuje, že výrokem II. napadeného rozsudku odvolací
soud citovaný rozsudek soudu prvního stupně v poměru mezi žalobkyní a žalovanou
ohledně částky 20.642,- Kč za dobu od 7. srpna 2003 do 31. května 2005 ve
skutečnosti potvrdil (dále jen „potvrzující výrok“) a je nerozhodné, že i ve
vztahu k této částce uvedl, že ho mění (srov. usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52 v
sešitě č. 9 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud pak
výrokem II. změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že ohledně
částky 2.658,- Kč za dobu od 1. dubna 2003 do 6. srpna 2003 žalobu zamítl,
posoudil práva a povinnosti účastnic řízení oproti rozhodnutí soudu prvního
stupně odlišně, a v tomto ohledu proto lze jeho rozhodnutí o věci samé pokládat
za obsahově měnící (dále jen „měnící výrok“).
Při řešení otázky přípustnosti dovolání přitom dovolací soud nepřehlédl, že
dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – směřuje
především proti výroku II. napadeného rozsudku jako celku. Přitom neopomenul,
že potvrzujícím výrokem bylo žalobě v tam uvedeném rozsahu vyhověno.
Dovolatelka proto nemá subjektivní legitimaci k podání dovolání proti
potvrzujícímu výroku, neboť dovolání je oprávněn podat pouze ten účastník, v
jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že
dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v
sešitě č. 3 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 29. července 1999,
sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné pod č. 7 v sešitě č. 1 z roku 2000 časopisu
Soudní judikatura). Uvedený závěr platí i tehdy, jestliže dovolateli sice byla
rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na jeho právech, avšak nelze ji
odstranit zrušením napadeného rozhodnutí, neboť rozhodujícím je výrok
rozhodnutí odvolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
25. února 1999, sp. zn. 21 Cdo 2023/98, uveřejněné pod č. 39 v sešitě č. 6 z
roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Naproti tomu je dovolatelka subjektivně legitimována k podání dovolání proti
měnícímu výroku (kterým byl žalobní návrh částečně zamítnut).
Přípustnost dovolání (objektivní) proti měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu (v
daném případě proti měnícímu výroku) upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/
o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a
proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé. Podle § 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. však dovolání podle
odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech
50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolání proti měnícímu výroku by tedy mohlo být objektivně přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Bylo-li však tímto výrokem rozhodnuto o částce
nepřevyšující 20.000,- Kč, nelze dovodit přípustnost dovolání z ustanovení §
237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť ustanovení § 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
to vylučuje.
Na uvedených závěrech přitom nemůže nic změnit ani nesprávné poučení (obsažené
v napadeném rozsudku), podle něhož je dovolání proti jeho výroku II. přípustné.
Je tomu tak proto, že takovéto poučení přípustnost dovolání – nestanoví-li ji
zákon – nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.
června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod č. 140 v sešitě č. 7 z
roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
Ve zbývající části směřuje dovolání proti „absentujícímu“ výroku o nákladech
dovolacího řízení, což ostatně dovolatelka sama připustila. Z povahy dovolání
jakožto (mimořádného) opravného prostředku však vyplývá, že v dovolacím řízení
lze přezkoumat správnost pouze těch výroků, které odvolací soud ve svém
rozhodnutí vyslovil. „Neexistující“ výroky přezkoumávat nelze. Navíc i kdyby
byl dovoláním napaden existující výrok o nákladech (dovolacího) řízení, lze –
shodně jako v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002,
sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002
časopisu Soudní judikatura – uzavřít, že podle právní úpravy přípustnosti
dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 není přípustné
dovolání proti nákladovým výrokům, byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud – bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1 věta prvá o. s. ř.) – dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. b/ a c/ o. s. ř. odmítl, aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněného
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahové
konkretizace.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že
žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž
náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. června 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu