26 Cdo 2962/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobkyně E. spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti
žalovaným 1) M. K. a 2) N. K., zastoupeným advokátkou, o určení nájemného z
bytu, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 8 C 203/2003, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 23. ledna 2007, č. j. 23 Co 68/2006-139, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23.
ledna 2007, č. j. 23 Co 68/2006-139, se zrušuje ve výroku I. a věc se vrací v
tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se změněnou žalobou domáhala, aby jí žalovaní zaplatili částku
74.266,- Kč jako rozdíl mezi tím, co na nájemném z bytu (z „bytu č. 15/825,
který se nachází v 5. podlaží domu čp. 825 v P. v ulici Lidmily Malé“ – dále
jen „předmětný byt“, resp. „byt“) zaplatili za dobu od 1. dubna 2003 do 31.
května 2005
a co by za tuto dobu zaplatili při obvyklém nájemném v částce 4.250,- Kč, resp.
později 4.450,- Kč měsíčně (stanoveným v této věci znaleckým posudkem).
Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) usnesením ze dne 4. července
2005, č. j. 8 C 203/2003-82, změnu žaloby připustil a poté rozsudkem ze dne
14. listopadu 2005, č. j. 8 C 203/2003-93, změněné žalobě vyhověl co do částky
23.300,- Kč a uložil žalovaným zaplatit žalobkyni tuto částku (v tam uvedených
splátkách); co do částky 50.966,- Kč žalobu zamítl, určil odměnu ustanovené
zástupkyni žalovaných a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že
žalovaní (společní nájemci předmětného bytu) platí žalobkyni (pronajímatelce
bytu) nájemné v částce 1.556,- Kč měsíčně bez záloh na služby a že toto nájemné
neodpovídá ani výši nákladů souvisejících s předmětným bytem. Poté především
dovodil, že při absenci konkrétní právní úpravy je povinností soudu zasáhnout
do nájemního vztahu
a nájemné z bytu zvýšit. S přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu (a to
včetně majetkových poměrů žalovaných) pak nájemné z bytu zvýšil za dobu od 1.
dubna 2003 do 28. února 2004 o částku 700,- Kč měsíčně, za dobu od 1. března
2004 do 28. února 2005 o částku 1.000,- Kč měsíčně a za dobu od 1. března 2005
do 31. května 2005
o částku 1.300,- Kč měsíčně.
V odvolacím řízení žalobkyně žalobu opět změnila, a to tak, že se po žalovaných
domáhala placení nájemného z bytu v částce 4.250,- Kč měsíčně od 1. dubna 2003,
vždy do patnáctého dne příslušného kalendářního měsíce předem.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací
usnesením ze dne 27. listopadu 2006, č. j. 23 Co 68/2006-121, změnu žaloby
připustil
a následně rozsudkem ze dne 23. ledna 2007, č. j. 23 Co 68/2006-139, rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, aby v době od 1. dubna 2003
do 22. ledna 2007 byli žalovaní povinni platit žalobkyni nájemné z bytu v
částce 4.250,- Kč měsíčně (výrok I.); přerušil řízení ohledně požadavku
žalobkyně na placení nájemného z bytu v částce 4.250,- Kč měsíčně od 23. ledna
2007 nadále, a to do rozhodnutí Ústavního soudu České republiky o návrhu na
zrušení části první zákona č. 107/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů (výrok
II.), který současně podal.
Odvolací soud podrobně zrekapituloval dosavadní judikaturu Ústavního soudu ve
věcech týkajících se stanovení (zvýšení) nájemného z bytu soudem a – s odkazem
na tuto judikaturu – dovodil, že z důvodů absence konkrétní právní úpravy musí
obecné soudy rozhodovat o zvyšování nájemného z bytu. Následně poukázal na
nález Ústavního soudu ze dne 6. dubna 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05, v němž
Ústavní soud akceptoval názory vyjádřené zejména ve věci sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a
v němž dále dovodil, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud
konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo. Jde-li o
rozhodnutí tohoto typu, nelze se podle názoru odvolacího soudu domáhat rozdílu
mezi obvyklým a tzv. regulovaným nájemným za dobu minulou. Navíc má-li soud
konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo, nelze podle
odvolacího soudu „odhlédnout ani od toho, že by takovým postupem měla být
nahrazována zákonodárná činnost státu a mělo by tak dojít k dotvoření chybějící
pozitivní právní úpravy“. S odkazem na tento názor pak odvolací soud dovodil,
že „vydáním konstitutivního rozhodnutí se zpětnými účinky by byla založena
pravá zpětná účinnost (retroaktivita)“, která v našem právním řádu nepřipadá v
úvahu.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Uvedla v
něm, že v době od 1. ledna 2002 do 31. března 2006 (kdy nabyl účinnosti zákon
č. 107/2006 Sb.) neexistovala žádná pozitivní právní úprava ohledně regulace
nájemného z bytu; pak ovšem lze podle jejího názoru „jen stěží hovořit o tom,
že by případné konstitutivní rozhodnutí soudu dotvářející chybějící právo v
materiálním slova smyslu mohlo zakládat nějakou pravou zpětnou účinnost
nějakého právního předpisu. Jestliže v označeném období žádný takovýto právní
předpis v právním řádu České republiky neexistoval, těžko lze hovořit o
zakládání nějaké pravé zpětné účinnosti tohoto předpisu“. Podle názoru
dovolatelky soudu nic nebránilo v tom, aby „dotvořil chybějící právo alespoň za
dobu od podání žaloby, tedy od 7.8.2003 do 31.3.2006, kdy vstoupila v účinnost
výše označená novela OZ“, a žalovanou částku jí přiznal z titulu bezdůvodného
obohacení. Dovolatelka rovněž poukázala na právní názor vyjádřený v rozsudku
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo
1039/2006. Navrhla, aby dovolací soud (v napadeném rozsahu) zrušil rozhodnutí
odvolacího soudu a věc mu vrátil (v tomto rozsahu) k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožnili s právním posouzením věci
odvolacím soudem, uvedli, že konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) mohou být
založena práva a povinnosti účastníků řízení jen od právní moci rozhodnutí, a
navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) shledal,
že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§
240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§
241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.,
neboť směřuje proti výroku I. rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř. (existence těchto vad tvrzena nebyla a takové vady nevyplynuly
ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v
dovolání uplatněny. Byť dovolatelka netvrdila ani existenci vad podle § 241a
odst. 2 písm. a/ o.s.ř., dospěl dovolací soud k závěru, že řízení před
odvolacím soudem je takovou vadou postiženo.
Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 14. srpna 2008, sp. zn. Pl. ÚS
7/07, odmítl návrh Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích
(dál opět jen „odvolací soud“) na zrušení části první zákona č. 107/2006 Sb.,
o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. V citovaném usnesení mimo jiné
konstatoval, že připuštění změny žaloby ve stádiu odvolacího řízení bylo v
posuzovaném případě procesní vadou, k níž se přihlíží i z úřední povinnosti, a
to z toho důvodu, že připuštěním změny žaloby v odvolacím řízení „odvolací soud
rozhodl (jen na základě jeho poučení žalobce změnu žaloby navrhl) vést řízení o
něčem jiném, než o čem probíhalo na základě žaloby původní před soudem prvního
stupně. ... To je však nepřípustné, a to už proto, že vlastní občanskoprávní
spor tak odvolací soud posunul až do druhé, přezkumné, instance“.
Z ustanovení § 211 o.s.ř. (s přihlédnutím k ustanovení § 216 odst. 1 o.s.ř.)
vyplývá, že i v odvolacím řízení lze přiměřeně použít ustanovení § 95 o.s.ř. o
změně žaloby. Odvolací soud je však v tomto směru omezen (a to ustanovením §
216 odst. 2 o.s.ř.) tak, že v odvolacím řízení nemůže připustit takovou změnu
žaloby, která by představovala ve skutečnosti uplatnění nového nároku. Jestliže
by odvolací soud
i v takovém případě změnu žaloby připustil, musel by – v rozporu se zásadou
hospodárnosti řízení – vždy rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu
vrátit k dalšímu řízení proto, aby o nově uplatněném nároku jednal v prvním
stupni právě soud prvního stupně. Jestliže by takto nepostupoval a o takovém
(novém) nároku sám jednal, pak by jednal a rozhodoval (o novém nároku) jako
soud prvního a zároveň jediného stupně (uvažováno z hlediska řádného opravného
prostředku) a nepřípustně by tím účastníkům odňal možnost přezkumu právně
významných skutkových zjištění v odvolacím řízení.
V projednávané věci žalobkyně po poučení ze strany odvolacího soudu v podání ze
dne 22. listopadu 2006 v odvolacím řízení změnila žalobu a odvolací soud
usnesením ze dne 27. listopadu 2006, č. j. 23 Co 68/2006-121, připustil změnu
žaloby, kterou se žalobkyně nadále domáhala určení, že žalovaní jsou povinni
platit žalobkyni společně a nerozdílně z titulu nájemného z předmětného bytu
částku 4.250,- Kč měsíčně počínaje dnem 1. dubna 2003, vždy do patnáctého dne
příslušného kalendářního měsíce předem. O takto změněné žalobě pak odvolací
soud jednal a napadeným výrokem I. svého rozsudku ze dne 23. ledna 2007, č. j.
23 Co 68/2006-139, zamítl žalobu na určení nájemného z bytu v částce 4.250,- Kč
měsíčně za dobu od 1. dubna 2003 do 22. ledna 2007. S přihlédnutím ke shora
řečenému lze uzavřít, že připuštěním změny žaloby v odvolacím řízení a
následným jednáním o této změněné žalobě nastolil odvolací soud situaci, kdy až
v odvolacím řízení jednal o novém nároku (jinak skutkově a zejména časově
vymezeném) „prvostupňově“ a účastníkům tzv. odňal instanci. Tím zatížil řízení
vadou podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
Je-li řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (vadou podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), je – logicky vzato –
bezpředmětné zabývat se otázkou správnosti právních závěrů, které odvolací soud
učinil ve vztahu k požadavku na stanovení (zvýšení) nájemného z předmětného
bytu za dobu od 1. dubna 2003 do 22. ledna 2007 a jejichž správnost byla
prostřednictvím užitého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
(viz obsah dovolání – § 41 odst. 2 o.s.ř.) dovoláním zpochybněna.
Se zřetelem k uvedenému dovolací soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem
o.s.ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku I. a současně mu věc
podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne
v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
V dalším řízení odvolací soud (popřípadě též soud prvního stupně) nepřehlédne,
že Nejvyšší soud České republiky v rozsudcích ze dne 7. července 2006, sp. zn.
26 Cdo 32/2006, a ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1039/2006, dovodil, že
nedošlo-li ohledně výše nájemného k dohodě mezi účastníky právního vztahu nájmu
bytu, pak při absenci pozitivní právní úpravy v době do 30. března 2006 byl
obecný soud oprávněn zasáhnout do obsahu nájemního vztahu a nájemné z bytu
zvýšit (stanovit). Na podporu tohoto názoru lze připomenout, že Ústavní soud
České republiky v nálezu ze dne 26. července 2007, sp. zn. II. ÚS 361/06,
dovodil, že „tento postup je ústavně konformní do doby účinnosti platné právní
úpravy, řešící od 1.1.2007 právní vztah mezi pronajímatelem a nájemcem“. Nelze
však opomenout, že k „dotváření objektivního práva“ rozhodováním obecného soudu
o výši nájemného dochází konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) – srov. nálezy
Ústavního soudu České republiky ze dne 6. dubna 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05, a
ze dne 17. dubna 2007, sp. zn. I. ÚS 123/06, a dále např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 7. července 2006, sp. zn. 26 Cdo 32/2006, ze dne 31. srpna 2006,
sp. zn. 26 Cdo 1039/2006.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. září 2008
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu