26 Cdo 32/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně A. s.r.o., proti žalovanému M.
L., zastoupenému advokátem, o určení výše nájemného, vedené u Okresního soudu v
Táboře pod sp. zn. 3 C 18/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudkům Okresního
soudu v Táboře ze dne 21. dubna 2005, č. j. 3 C 18/2005-18, a Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 8. srpna 2005, č. j. 15 Co 456/2005-47, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 21. dubna
2005, č. j. 3 C 18/2005-18, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8.
srpna 2005, č. j. 15 Co 456/2005-47, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Táboře (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. dubna
2005, č. j. 3 C 18/2005-18, uložil žalovanému povinnost platit žalobkyni
měsíční nájemné (z bytu č. 563/5 ve V. n. L. /dále jen „předmětný
byt“, resp. „bytová jednotka“ a „předmětný dům“/, jehož je nájemcem) ve výši
1.867,- Kč s účinností od prvního měsíce následujícího po právní moci rozsudku
(výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen platit žalobkyni měsíční
nájemné v další částce 933,- Kč s účinností od prvního měsíce následujícího po
právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok
III.).
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že
žalobkyně je vlastnicí bytové jednotky a (spoluvlastnického) podílu 58/1115 na
společných částech domu, že již dne 5. října 1985 byla mezi tehdejším národním
podnikem J. F. v Č. B. a žalovaným uzavřena smlouva o užívání (předmětného)
bytu (dále jen „smlouva ze dne 5. října 1985“), že podle smlouvy ze dne 5. října 1985 byl předmětný byt žalovanému pronajat na dobu neurčitou počínaje
dnem 15. října 1985 s povinností platit úhradu za užívání bytu ve výši
vypočtené podle tehdy platné a účinné vyhlášky č. 60/1964 Sb. a že podle
evidenčního listu platného od 1. července 2002 předmětný byt sestává ze dvou
pokojů, kuchyně a příslušenství, jeho celková podlahová plocha činí 58,41 m2,
započitatelná podlahová plocha činí 57,87 m2 a sazba za 1 m2 podlahové plochy
činí 16,13 Kč. Dále zjistil, že podle platebního výměru vyhotoveného žalobkyní
dne 28. ledna 2004 činí nájemné z předmětného bytu 1.867,- Kč měsíčně (tj. dvojnásobek regulovaného nájemného – započitatelná podlahová plocha bytu 57,87
m2 krát 16,13 Kč /sazba za 1 m2 podlahové plochy/), že v nájemních smlouvách
uzavřených mezi žalobkyní jako pronajímatelkou a nájemci, a to N. T. dne 21. září 2004 (byt č. 16 v domě čp. 563), manželi J. a M. B. dne 21. září 2004 (byt
č. 13 v domě čp. 564) a manželi J. a M. S. dne 28. ledna 2004 (byt č. 14 v domě
čp. 564), bylo nájemné stanoveno na základě platebního výměru vydaného
pronajímatelkou jako dvojnásobek regulovaného nájemného, že žalovaný platí
nájemné z předmětného bytu v částce 890,- Kč měsíčně a že k dohodě ohledně
zvýšení nájemného mezi účastníky řízení nedošlo. Na tomto skutkovém základě
soud prvního stupně především dovodil, že nájemné z bytu může být (podle § 696
odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době
rozhodování soudu prvního stupně /ve znění do 30. března 2006/ – dále jen „obč. zák.“) jednostranně zvyšováno pouze za předpokladu, že tak stanoví zvláštní
předpisy, jimiž byly vyhláška č. 60/1964 Sb. a později vyhláška č. 176/1993
Sb., a že s ohledem na zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb. nálezem Ústavního soudu
České republiky a neexistenci jiného zvláštního předpisu umožňujícího
jednostranné zvýšení nájemného lze nájemní smlouvu ohledně výše sjednaného
nájemného zásadně měnit souhlasnou vůlí obou účastníků. Poté však rovněž
dovodil, že nedošlo-li, jako v daném případě, k dohodě o změně nájemní smlouvy
ohledně výše nájemného a neexistuje-li předpis umožňující jednostranně zvýšit
nájemné („při selhání úkolů normotvorce“), „může i obecný soud … zasáhnout do
obsahu nájemního vztahu k bytu ohledně stanovení výše nájemného“. Podle názoru
soudu prvního stupně je povinností žalovaného jako nájemce předmětného bytu
platit nájemné obvyklé. Za takové nájemné lze – s přihlédnutím k postupu
žalobkyně jako pronajímatelky dalších bytů v předmětném domě a v domě čp. 564
ve V. n. L.
– pokládat dvojnásobek naposledy regulovaného nájemného; při
stanovení obvyklého nájemného nelze podle soudu prvního stupně opomenout ani
zájem pronajímatelky na přiměřeném zisku, který by měla z nájemného získat po
odečtení nákladů na opravy, správu a údržbu bytu. Podle výpočtu soudu prvního
stupně je zisk v daném případě představován částkou 474,- Kč, což je asi 25 %
měsíčního nájemného. S ohledem na uvedené soud prvního stupně žalobě vyhověl co
do částky 1867,- Kč měsíčně, a to od prvního měsíce následujícího po právní
moci rozsudku; ve zbytku žalobu zamítl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 8. srpna 2005, č. j. 15 Co 456/2005-47, potvrdil citovaný
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. o povinnosti žalovaného
platit měsíční nájemné ve výši 1.867,- Kč a o prvostupňových nákladech řízení
účastníků; současně konstatoval, že ve výroku II. o částečném zamítnutí žaloby
zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně
a za správné pokládal i jeho právní posouzení věci. V odůvodnění napadeného
rozsudku zejména odkázal na ustanovení § 696 odst. 1 obč. zák., uvedl, že v
současné době neexistuje žádný zvláštní právní předpis, jehož existenci
předpokládá citované ustanovení, a uzavřel, že nedojde-li, jako v daném
případě, v této situaci k dohodě účastníků, je (obecný) soud oprávněn zasáhnout
do existujícího nájemního vztahu mezi nimi a nájemné zvýšit. Protože pro
stanovení nájemného ve výši dvojnásobku naposledy regulovaného nájemného měl
soud prvního stupně dostatek skutkových podkladů, potvrdil jeho rozsudek v
napadeném vyhovujícím výroku (a ve výroku o nákladech řízení účastníků).
Proti rozsudkům soudů obou stupňů podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V
dovolání napadl správnost právního závěru, že nedošlo-li k dohodě o změně
nájemní smlouvy ohledně výše nájemného a neexistuje-li zvláštní právní předpis
umožňující jednostranné zvýšení nájemného, jehož existenci předpokládá
ustanovení § 696 odst. 1 obč. zák., je oprávněn obecný soud zasáhnout do obsahu
nájemního vztahu a nájemné z bytu zvýšit (stanovit). Zde namítl, že soudy
nevzaly dostatečně v úvahu, že ustanovení § 696 odst. 1 obč. zák., podle něhož
lze nájemné jednostranně zvyšovat na základě zvláštního právního předpisu, je
součástí platného právního řádu, a musí být proto respektováno. Podle jeho
názoru nelze neexistenci zvláštního právního předpisu podle § 696 odst. 1 obč.
zák. nahradit rozhodnutím soudu, a to proto, že „takovýto postup by zcela
stíral rozdíl mezi mocí zákonodárnou a soudní“. Navíc by v těchto případech
vedlo rozhodování soudů k významné nejednotnosti a k nepředvídatelnosti
soudního rozhodnutí. Dále soudům vytkl, že při stanovení výše nájemného z bytu
se zabývaly jedině a pouze výší zisků pronajímatelky a nevzaly v úvahu sociální
postavení nájemce. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud
zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního
stupně.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání – vzhledem k údajům tam uvedeným –
ztotožnila se zjištěným skutkovým stavem a s právním posouzením věci soudy obou
stupňů a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí
odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek Okresního soudu v Táboře ze
dne 21. dubna 2005, č. j. 3 C 18/2005-18, který byl rovněž dovoláním napaden,
však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu
prvního stupně; ostatně dovolatel to v dovolání ani nezpochybnil. Opravným
prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (dovolatel
uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž podal).
Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro
projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční
příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97,
uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a
dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon
1647/97). Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání proti rozsudku
Okresního soudu v Táboře ze dne 21. dubna 2005, č. j. 3 C 18/2005-18, zastavil
(§ 104 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 243c odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především
shledal, že dovolání (proti rozsudku odvolacího soudu) bylo podáno včas, osobou
k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl, že dovolání –
s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – směřuje proti rozsudku
odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I. o povinnosti žalovaného platit žalobkyni měsíční nájemné z
předmětného bytu v částce 1.867,- Kč od prvního měsíce následujícího po právní
moci rozsudku.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném
případě jeho potvrzujícímu výroku) se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/
a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu
prvního stupně.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého
dovolání opřel dovolatel, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu
a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-
li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím
naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst.
3 o.s.ř.).
Napadený rozsudek odvolacího soudu je založen (rovněž) na právním závěru, že
obecný soud je oprávněn zasáhnout do obsahu nájemního vztahu a nájemné z bytu
zvýšit (stanovit) tehdy, nedošlo-li k dohodě o změně nájemní smlouvy ohledně
výše nájemného a neexistuje-li zvláštní právní předpis umožňující jednostranné
zvýšení nájemného, jehož existenci předpokládá ustanovení § 696 odst. 1 obč.
zák. Dovolatel správnost uvedeného právního závěru zpochybnil, a to – opět s
přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – prostřednictvím
dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí
odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky vymezené
v předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí. Je-li podle závěru
dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím
dovolání (pro řešení uvedené otázky) přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence
uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 31. srpna 2005, sp. zn.
26 Cdo 867/2004 (v rozsudku, na nějž v dovolání odkázal dovolatel), dovodil, že
občanský zákoník (a ani jiný zákon) neumožňuje soudu do závazkového nájemního
vztahu zasáhnout změnou některé z jeho obsahových složek, včetně výše
nájemného, a že toto oprávnění přísluší moci zákonodárné a výkonné, do níž
obecné soudy nejsou oprávněny se vměšovat, popřípadě ji suplovat. K uvedeným
závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v usneseních ze dne 15. září 2005,
sp. zn. 26 Cdo 80/2005, ze dne 19. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 1674/2005, ze dne
26. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 1912/2005, ze dne 27. ledna 2006, sp. zn. 26 Cdo
983/2005, a ze dne 22. září 2005, sp. zn. 26 Cdo 819/2005.
K návrhu Městského soudu v Praze na zrušení ustanovení § 685 až § 716
obč. zák. Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 28. února 2006, sp. zn.
Pl 20/05, publikovaným pod č. 252/2006 Sb., konstatoval, že dlouhodobá
nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního
právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn
jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a
změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje čl. 4 odst.
3, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1
Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod, zamítl návrh na zrušení § 696 odst. 1 obč. zák. a odmítl návrh na
zrušení § 685 až § 695, § 696 odst. 2 a § 697 až 716 obč. zák. V odůvodnění
citovaného nálezu Ústavní soud mimo jiné uvedl, že obecné soudy, i přes absenci
předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v
závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminacím výše
zmíněným. Konkrétní rozhodovací postup Ústavní soud nenabídl (aby nenahrazoval
poslání soudů obecných), avšak připomněl, že je nutno se vyvarovat libovůle,
rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech
okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života,
závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe. K obdobnému
právnímu názoru Ústavní soud dospěl např. v nálezu ze dne 8. února 2006, sp.
zn. IV. ÚS 611/05, a dále také v nálezu ze dne 21. března 2006, sp. zn. I. ÚS
717/05, jímž zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2005,
sp. zn. 26 Cdo 819/2005, vycházející z (nesprávného) právního názoru
vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo
867/2004. V nálezu ze dne 6. dubna 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05, pak Ústavní soud
nad to dodal, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud
konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo.
Vzhledem k citované judikatuře Ústavního soudu lze přisvědčit právnímu
názoru odvolacího soudu, že nedošlo-li k dohodě o změně nájemní smlouvy ohledně
výše nájemného a neexistuje-li zvláštní právní předpis umožňující jednostranné
zvýšení nájemného, jehož existenci předpokládá ustanovení § 696 odst. 1 obč.
zák., je oprávněn obecný soud zasáhnout do obsahu nájemního vztahu a nájemné z
bytu zvýšit (stanovit). V tomto ohledu nebyl dovolací důvod podle § 241a odst.
2 písm. b/ o.s.ř. užit opodstatněně.
Dovolatel rovněž namítl, že při stanovení výše nájemného z bytu se soudy
zabývaly jedině a pouze výší zisků pronajímatelky a nevzaly v úvahu sociální
postavení nájemce. Zde je zapotřebí uvést, že při stanovení výše nájemného
soudy především přihlížely k postupu žalobkyně jako pronajímatelky dalších bytů
v předmětném domě a v domě čp. 564 ve V. n. L., kdy ve třech nájemních
smlouvách nově uzavřených v roce 2004 bylo nájemné stanoveno na základě
platebního výměru vydaného pronajímatelkou jako dvojnásobek regulovaného
nájemného; teprve následně
zohlednily i zájem pronajímatelky na zisku, který by měla z nájemného získat po
odečtení nákladů na opravy, správu a údržbu bytu, přičemž za přiměřený
pokládaly v daném případě zisk představovaný částkou 474,- Kč, což je asi 25 %
měsíčního nájemného. Z uvedeného vyplývá, že je mylná dovolací námitka, že
soudy při stanovení výše nájemného vycházely pouze ze zájmu pronajímatelky na
přiměřeném zisku z nájemného. K samotné námitce týkající se zohlednění
sociálního postavení nájemce při stanovení výše nájemného dovolací soud navíc
dodává, že z žádného právního předpisu nevyplývá, že by výše nájemného měla
odpovídat sociální situaci nájemce. Ani zde nebyl dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř. použit opodstatněně.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace
správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) –
proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a
odst. 6 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy
žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobkyni náklady, na jejichž
náhradu by jinak měla proti žalovanému právo, v souvislosti s tímto řízením
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. července 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu