I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Okresní soud v Jeseníku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 4.
2004, č.j. 6 C 28/2004-29, zamítl žalobu o zaplacení částky 21.444,- Kč s
úrokem z prodlení ve výši 2 % p.a. od 1. 1. 2004 do zaplacení a rozhodl o
nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalované vzniklo
k bytu č. 4 v domě č.p. 275 na dříve G., nyní N. ulici v J. sestávajícímu ze
tří pokojů, kuchyně a příslušenství (dále jen „předmětný byt“) právo osobního
užívání, a to na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu (jejíž uzavření
bylo doloženo zápisem ze dne 18. 2. 1969), která ke své platnosti podle § 155
odst. 1, 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále jen „obč. zák. před
novelou“) nevyžadovala písemnou formu, a jíž předcházelo rozhodnutí o přidělení
podnikového bytu ze dne 28. 1. 1969, č.j. 110/69-II c, vydané příslušným
orgánem ve smyslu § 154 odst. 1 obč. zák. před novelou. Soud prvního stupně
dále vyšel z toho, že s účinností od 1. 1. 1992 se právo osobního užívání
transformovalo nejméně na právo nájmu bytu a povahou předmětného bytu se již
nezabýval, neboť nebyla pro posouzení sporu ohledně výše nájemného významná.
Podle soudu prvního stupně upravovala maximální výši nájemného včetně oprávnění
pronajímatele jednostranně zvýšit nájemné či úhradu za plnění poskytovaná s
užíváním bytu vyhláška č. 176/1993 Sb. v platném znění, která však byla
Ústavním soudem ke dni 31. 12. 2001 zrušena. Protože pro určení výše nájemného
byl rozhodující okamžik uzavření nájemní smlouvy a změna jeho výše je podle
současného znění § 696 odst. 1 obč. zák. možná jen na základě dohody stran,
dovodil soud prvního stupně, že pokud žalovaná platila žalobci nájemné ve výši
určené podle posledního příslušného cenového výměru Ministerstva financí České
republiky stanovícího maximální výši nájemného, nebyla povinna platit tržní
nájemné a současně nebylo v pravomoci soudu určit výši nájemného za situace,
kdy neexistuje zvláštní předpis, který by mu to ve smyslu § 696 odst. 1 obč.
zák. umožňoval. Soud prvního stupně závěrem konstatoval, že nájemní smlouva k
předmětnému bytu sjednaná dne 9. 12. 1993 mezi Realitní kanceláří L. Š. a
žalovanou nemohla právo nájmu k tomuto bytu založit, neboť právo nájmu zde
vzniklo již dříve zákonnou transformací práva osobního užívání, a to ke dni 1.
1. 1992.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci
(odvolací soud) rozsudkem ze dne 15. 11. 2004, č.j. 12 Co 651/2004-53, rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací
soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, na něž
v podrobnostech odkázal, a neshledal důvodnými procesní námitky žalobce ani
jeho návrhy na doplnění dokazování.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v jeho potvrzujícím
výroku dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a
v něm uplatněný dovolací důvod podřazuje § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí shledává v tom, zda nájemní vztah k bytu
může být mezi smluvními stranami založen i při neexistenci ujednání o ceně
nájmu. Podle dovolatele totiž po zrušení regulačních předpisů v oblasti ceny
nájmu Ústavním soudem platí zákon č. 526/1990 Sb., o cenách. Navíc podle
vyjádření Ministerstva financí České republiky v jiných řízeních vedených před
soudem prvního stupně má pronajímatel možnost sjednávat nájemné bez regulace. Z
těchto důvodů je cenové ujednání o výši nájmu bytu vyplývající ze zápisu o
dohodě o odevzdání a převzetí bytu ze dne 18. 2. 1969 neplatné, o čemž však
soudy nerozhodly, anebo se platně netransformovalo z cenového ujednání z doby
práva osobního užívání bytu podle § 871 odst. 1 obč. zák. po novele a takto
vzniklý nájemní vztah tedy neobsahuje ujednání o ceně, což jej činí neplatným.
Odvolací soud tak dle mínění dovolatele při absenci speciální úpravy ceny
nájemného jednostranně zvýhodňuje nájemce v rozporu se zásadou ochrany
vlastnictví, neboť nelze odmítnout ochranu subjektivního práva s poukazem na
neexistující právní normu, na kterou odkazuje § 696 odst. 1 obč. zák., jestliže
je součástí právního řádu i zákon o cenách. Dovolatel je proto přesvědčen, že
pokud soud ani po podání ústavní stížnosti v projednávané věci řízení
nepřerušil, zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Další otázkou zásadního významu podle něj je, zda ujednání
účastníků má přednost před ustanovením § 696 odst. 1 obč. zák. a v této
souvislosti dovolatel vyjádřil názor, že ustanovení § 696 odst. 1 obč. zák.
neomezuje smluvní volnost stran nájemní smlouvy. Závěrem dovolatel uvádí, že
podle jeho názoru byla napadeným rozhodnutím porušena ustanovení čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy a že úprava nájmu bytu v
občanském zákoníku je v rozporu s čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a
svobod a článkem Protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod. Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil.
Žalovaná souhlasila s rozsudkem odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti,
dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 240 odst.
1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho
prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Dovolání však není podle § 237 odst. 2 písm. a)
o.s.ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto
o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,-
Kč.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak
důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3
o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3
o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, i kdyby jimi bylo řízení postiženo, přípustnost dovolání
nezakládají a lze k nim přihlédnout (i z úřední povinnosti) pouze v případě
přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř.), nemůže být námitka vady řízení pro posouzení přípustnosti dovolání
právně relevantní. Jestliže tedy dovolatel uplatňuje jako dovolací důvod vadu
řízení, které se odvolací soud měl dopustit tím, že v rozporu s § 109 odst. 1
písm. c/ o.s.ř. nepřerušil řízení přestože jím aplikované ustanovení § 696
odst. 1 obč. zák. je v rozporu s ústavním zákonem a mezinárodní smlouvou, která
má přednost před zákonem a nepodal k Ústavnímu soudu návrh na zrušení tohoto
ustanovení, nemůže tato námitka založit přípustnost dovolání podle § 237 odst.
1 písm. c/ o.s.ř., a Nejvyšší soud k ní proto přihlédnout nemohl, i kdyby
touto vadou bylo řízení skutečně postiženo.
Zbývá tedy posoudit, zda napadené rozhodnutí (z hlediska v něm uplatněných
námitek směřujících proti právnímu posouzení věci) spočívá na právních
závěrech, které jsou v rozporu s hmotným právem či ustálenou judikaturou.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by odvolací soud dospěl k
závěru, podle kterého dikce § 696 odst. 1 obč. zák. omezuje smluvní volnost
stran nájemního vztahu. Naopak, pouze uzavřel, že žalovaná, i poté, co bylo
Ústavním soudem zrušeno nařízení vlády č. 567/2002 Sb., o cenovém moratoriu,
hradila nájemné podle posledního příslušného cenového výměru nájemného a na
tržním nájemném se s pronajímatelem nedohodla, přestože to znění § 696 odst. 1
obč. zák. umožňuje a tímto ustanovením předpokládaný zvláštní právní předpis,
který by pronajímatele opravňoval jednostranně zvýšit nájemné, dosud
neexistuje, nemohlo být žalobě vyhověno. Zásadní právní význam dovoláním
napadeného rozhodnutí tak nelze spatřovat v řešení právní otázky, na němž
napadené rozhodnutí nespočívá.
Odvolací soud založil své potvrzující rozhodnutí na právním
závěru, že pokud po transformaci práva osobního užívání bytu založeného
dohodou, v níž výše úhrady za užívání nebyla sjednána, neboť se řídila
tehdejšími obecně závaznými předpisy, v právo nájmu bytu nedošlo k dohodě mezi
nájemcem a pronajímatelem o změně výše nájemného, které nájemce platí
pronajímateli ve výši stanovené posledním (již zrušeným) výměrem Ministerstva
financí, jímž bylo nájemné regulováno, obecný soud nemůže – z důvodů uvedených
v napadeném rozsudku – uložit nájemci doplatit pronajímateli rozdíl mezi
regulovaným a tržním nájemným, a to ani z titulu bezdůvodného obohacení.
Dovolatel správnost tohoto právního závěru v dovolání napadl, přičemž (též)
tuto otázku – s přihlédnutím k formulaci dovolání – pokládá za otázku zásadního
právního významu. Napadené rozhodnutí by proto mohlo být rozhodnutím zásadního
právního významu (ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s ustanovením §
237 odst. 3 o.s.ř.). Z posléze uvedených důvodů však nelze pro posouzení
uvedené otázky shledat rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným a
tudíž ani dovolání přípustným.
Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 867/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, ročník 2005,
pod poř. č. 171, dovodil, že smlouva o nájmu bytu je smlouvou úplatnou a dohoda
o nájemném musí být její součástí (§ 686 odst. 2 obč. zák.). Pokud ustanovení §
671 odst. 1 obč. zák. stanoví, že v případě nedostatku ujednání o výši
nájemného je nájemce povinen platit nájemné obvyklé v době uzavření smlouvy s
přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání, uplatní se toto
ustanovení pouze v rámci obecné úpravy nájemní smlouvy, nikoli smlouvy o nájmu
bytu, pro kterou platí zvláštní úprava (§ 685 a násl. obč zák.). Dohoda o
nájemném nemůže být jednostranně měněna, pokud to zvláštní předpis nestanoví
(viz § 696 odst. 1 obč. zák.) nebo pokud se tak smluvní strany nedohodly. Se
zřetelem k ustanovení § 871 odst. 1 obč. zák., které změnilo k 1. 1. 1992
právo osobního užívání na právo nájmu, je nutno nájem bytu založený touto
zákonnou transformací považovat za rovnocenný nájmu vzniklému po uvedeném datu
smluvně, nelze tudíž dovozovat, že mu chybí jeden z podstatných (pojmových)
prvků – určení výše nájemného. Z povahy věci vyplývá, že tento prvek nájemního
poměru zůstal zachován z předchozího vztahu osobního užívání (kdy úhrada za
užívání bytu byla stanovena právním předpisem, a logicky tedy nemusela být
sjednávána účastníky). Takto konstituovaný nájemní poměr je rovněž vztahem
závazkovým, který dle § 493 obč. zák. nelze měnit bez souhlasu jeho stran,
pokud občanský zákoník nestanoví jinak. Jednostrannou změnu výše nájemného z
bytů – jak předpokládá ustanovení § 696 odst. 1 obč. zák. – může stanovit
zvláštní právní předpis, který však v současné době neexistuje. Jestliže byla
po vzniku práva osobního užívání, popřípadě po jeho transformaci na nájem, cena
nájmu a plnění poskytovaných s užíváním bytu regulována právními předpisy, je
třeba z tohoto stavu vycházet, dokud nebude přijat příslušný speciální předpis,
jehož existenci předpokládá § 696 odst. 1 obč. zák. Ani skutečnost, že tyto
právní předpisy byly později jako protiústavní zrušeny, na uvedeném závěru
nemůže nic změnit (viz § 71 odst. 3 zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu,
podle něhož práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením
právního předpisu zůstávají nedotčena). V citovaném rozhodnutí dovolací soud
rovněž zdůraznil, že řešení současného konfliktu zájmů pronajímatelů a nájemců
bytů způsobem, jejž zvolil žalobce, nepovažuje za možné též z toho důvodu, že
by takovéto nahrazení činnosti moci zákonodárné a výkonné individuálním aktem
moci soudní – bez současných dalších opatření řešících dopad do sféry
uspokojování základní potřeby bydlení u ekonomicky slabších vrstev obyvatelstva
– vedlo k nepřijatelným sociálním důsledkům. K uvedeným závěrům se Nejvyšší
soud přihlásil i v usneseních ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 80/2005, ze
dne 19. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1674/2005 a ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 26
Cdo 1912/2005, a sdílí je i v projednávané věci.
Uvedené závěry nejsou v
rozporu ani s vyjádřením Ministerstva financí ČR, na něž poukazuje dovolatel,
podle nějž může pronajímatel po zrušení předpisů o regulaci nájemného sjednat
(nikoli však jednostranně nájemci vnutit) nájemné volně bez omezení.
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí,
musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný
plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z
právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých
zdrojů (§ 451 odst. 2 obč. zák.); bezdůvodně se obohatí i ten, za nějž bylo
plněno, co po právu měl plnit sám (§ 454 obč. zák.). Již ve vztahu k ustanovení
§ 451 a násl. obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 ustálená soudní praxe
dovodila, že je třeba rozlišovat mezi nároky z neoprávněného majetkového
prospěchu a nároky z jiných titulů a že podle ustanovení občanského zákoníku o
neoprávněném majetkovém prospěchu nelze posuzovat případy, které jsou upraveny
v jiných ustanoveních zákona (srov. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 1976, poř. č. 26, str. 130 – 131, nebo ročník 1979, poř. č. 1, str. 61 –
62). Závěr, že uvažovat o posouzení nároku na zaplacení peněžitého plnění
uplatněného z důvodu užívání cizí věci podle ustanovení o bezdůvodném obohacení
lze teprve tehdy, pokud důvod plnění nelze opřít o platnou nájemní smlouvu či
jiný závazkový vztah, vyplývá též např. z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 15.
6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, a ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo
1934/2001, uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník
2000, pod č. 53, a ročník 2004, pod č. 78). Logickým důsledkem závěru, že
plnění z titulu bezdůvodného obohacení lze přiznat pouze tehdy, jestliže takové
plnění nenáleží žalobci z jiného právního důvodu, je závěr, že existuje-li mezi
účastníky závazkový právní vztah, z něhož vyplývá pro jednu ze stran povinnost
k určitému peněžitému plnění, nelze dovozovat povinnost téže strany k dalšímu
(vyššímu) peněžitému plnění z titulu bezdůvodného obohacení. Je-li tedy
nájemce povinen platit pronajímateli nájemné v určité výši, nemůže se
pronajímatel na nájemci úspěšně domáhat placení vyšší částky (ani) z titulu
bezdůvodného obohacení.
Z řečeného vyplývá, že právní otázka otevřená dovolacímu přezkumu byla již
dovolacím soudem vyřešena a že odvolací soud se při řešení uvedené otázky od
tohoto řešení neodklonil.
Dovolatel nikterak nekonkretizoval, jakým způsobem měla být napadeným
rozhodnutím porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
a čl. 90 Ústavy, a dovolací soud nesdílí jeho názor, že úprava nájmu bytu v
občanském zákoníku (o níž se opírá dlouholetá právní praxe, včetně rozhodovací
praxe Ústavního soudu) je v rozporu s čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních
práv a svobod a článkem Protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a
§ 218 písm. c/ o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
Žalobce z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak
žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měla proti žalobci právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5
věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2006
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu