26 Cdo 1912/2005

26 Cdo 1912/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z

předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry

Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a) V. Š., b) D. Š., c)

M. Š., a d) O. Š., zastoupených advokátem, proti žalované H. E., zastoupené

advokátem, o zvýšení nájemného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.

zn. 9 C 449/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze

dne 8. února 2005, č. j. 15 Co 421/2004-47, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalované se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.

Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17.

června 2004, č. j. 9 C 449/2003-27, zamítl žalobu s návrhem, aby nájemné z bytu

(„bytu č. 12 ve třetím nadzemním podlaží v P. o výměře 43,20 m2“ – dále jen

„předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“) stanovené ve výši

1.210,- Kč měsíčně bylo od 1. června 2003 zvýšeno na částku 5.054,- Kč měsíčně

se splatností do 25. dne předchozího měsíce na společný účet žalobců a aby

takto stanovenou výši nájemného byli žalobci oprávněni každoročně vždy počínaje

1. červnem jednostranně zvyšovat o míru inflace v České republice vyhlašovanou

Českým statistickým úřadem podle ukazatele indexu spotřebních cen podle

klasifikace COICO5 domácnosti, kód 041. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé

rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů za zjištěno, že žalobci jsou

spoluvlastníky předmětného domu, a to žalobci a) a b) k jedné třetině, kterou

mají ve společném jmění manželů, a žalobci c) a d) ke dvěma třetinám, které

mají rovněž ve společném jmění manželů, že dne 1. června 1997 uzavřeli městská

část P. jako původní pronajímatelka předmětného bytu a manželé L. a H. E. jako

nájemci smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen „nájemní smlouva ze

dne 1. června 1997“), že L. E. v mezidobí zemřel a v současné době v

bytě bydlí pouze H. E. (žalovaná), že z titulu nájemného z bytu platí žalovaná

částku 1.210,- Kč měsíčně, že podle znaleckého posudku znalce Ing. M. K. činí

ekonomické nájemné z předmětného bytu 5.054,- Kč měsíčně a že dopisem ze

dne 28. dubna 2003 odmítla žalovaná návrh žalobců na zvýšení nájemného

ze dne 8. dubna 2003. Na tomto skutkovém základě dovodil, že ustanovení § 671

odst. 1 obč. zák., které stanoví, že v případě nedostatku ujednání o výši

nájemného je nájemce povinen platit nájemné obvyklé v době uzavření smlouvy s

přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání, se uplatní

pouze v rámci obecné úpravy nájemní smlouvy, nikoli smlouvy o nájmu bytu, pro

kterou platí zvláštní úprava (§ 685 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský

zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), že nájemné z

bytu může být (podle § 696 odst. 1 obč. zák.) jednostranně zvyšováno pouze za

předpokladu, že tak stanoví zvláštní předpisy, jimiž byly vyhláška č. 60/1964

Sb. a později vyhláška č. 176/1993 Sb., že s ohledem na zrušení vyhlášky č.

176/1993 Sb. nálezem Ústavního soudu České republiky a neexistenci jiného

zvláštního předpisu umožňujícího jednostranné zvýšení nájemného lze nájemní

smlouvu ohledně výše sjednaného nájemného měnit pouze souhlasnou vůlí obou

účastníků, a pokračoval, že nedošlo-li k dohodě o změně nájemní smlouvy ohledně

výše nájemného a neexistuje-li předpis umožňující jednostranně zvýšit nájemné,

nelze vyhovět žalobě, jíž se žalobci jako pronajímatelé domáhají placení tzv.

ekonomického nájemného. Zde uvedl, že neexistuje ustanovení zákona umožňující

změnu v právním vztahu nájmu bytu založeném nájemní smlouvou jinak než dohodou

účastníků (jejich souhlasnou vůlí); proto nelze takovou změnu provést ani

rozhodnutím soudu.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8.

února 2005, č. j. 15 Co 421/2004-47, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil

(výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně

a za správné pokládal i jeho právní posouzení věci. V odůvodnění napadeného

rozsudku zejména odkázal na ustanovení § 696 odst. 1 obč. zák., uvedl, že v

současné době neexistuje žádný zvláštní právní předpis, jehož existenci

předpokládá citované ustanovení, zdůraznil, že ustanovení § 671 odst. 1 obč.

zák. nelze vzhledem ke speciální právní úpravě aplikovat na právní vztah nájmu

bytu, a uzavřel, že nesouhlas žalované se zvýšením nájemného nelze vzhledem k

absenci právní úpravy nahradit rozhodnutím soudu; v této souvislosti výslovně

uvedl, že soud „není oprávněn nahradit nedostatek pozitivní právní úpravy svým

rozhodnutím“. Dodal, že „neústavní právní stav v oblasti regulace nájemného

není zapříčiněn existujícím ustanovením zákona, nýbrž absencí právního

předpisu“, a proto nepřichází v úvahu předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem

na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení, tj. postup podle čl. 95

odst. 2 Ústavy a § 109 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní

řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož

přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“). Uvedli, že napadené rozhodnutí musí být

rozhodnutím zásadního právního významu již proto, že podle jejich poznatků byla

daná problematika řešena pouze v jednom případě Městským soudem v Praze tak, že

řízení bylo přerušeno a věc byla předložena – z důvodů citovaných v dovolání –

Ústavnímu soudu České republiky s návrhem na zrušení části občanského zákoníku

upravující nájem bytu, tj. části zahrnující ustanovení § 685 až § 716 obč. zák. Přitom za otázku zásadního právního významu pokládají otázku následujícího

znění: „Je oprávněn se pronajímatel v případě, že účastníci nájemní smlouvy k

bytu nedospějí k dohodě o výši nájemného a nájemce neplatí tzv. nájemné obvyklé

ani nájemné tzv. ekonomické, tj. takové, které kryje náklady spojené s

vlastnictvím předmětu nájmu, a při neexistenci pozitivní právní úpravy obrátit

na soud a požadovat, aby tento soud určil, že nájemce je povinen platit nájemné

v obvyklé výši nebo alespoň nájemné ekonomické ?“. Uplatněné dovolací námitky

podřadili pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu zpochybnili správnost právního

závěru, že zákon neumožňuje soudu vydat v daném případě konstitutivní

rozhodnutí, jímž by bylo určeno nájemné z bytu ve výši ekonomického nájemného. V této souvislosti zmínili ustanovení § 696 odst. 1 a § 671 odst. 1 obč. zák. a

– s odkazem na nálezy Ústavního soudu České republiky uveřejněné pod č. 231/2000 Sb., č. 528/2002 Sb., 84/2003 Sb. a zcela aktuální nález sp. zn. IV. ÚS 524/04 (který byl uveřejněn v časopisu Soudní rozhledy č. 1/2005) – uvedli,

že okolnost, že dosud nebyla přijata zákonná úprava nájemného, která by vedla k

jeho deregulaci, nemůže jít k tíži pronajímatelů. Deformace trhu s byty,

způsobená dlouhodobým neřešením problému nájemních bytů s tzv. regulovaným

nájemným, nemůže být dále konzervována judikaturou soudů. Je v rozporu s

ústavními principy, jestliže se uměle např. soudními rozhodnutími vytváří

nerovnost subjektů soukromoprávních vztahů. Nelze stavět do nerovného postavení

nájemce bytů s tzv. regulovaným nájemným a nájemce bytů s neregulovaným

nájemným, stejně jako nelze do nerovného postavení stavět pronajimatele, kteří

vlastní domy s byty s tzv. regulovaným nájemným, proti pronajimatelům, kteří

vlastní domy s byty s neregulovaným nájemným. Proto dosáhne-li pronajimatel

exekučního titulu na vyklizení bytu s tzv. regulovaným nájemným, má právo se

domoci exekučního vyklizení za stejných podmínek jako pronajimatel, který

dosáhl téhož u bytu s neregulovaným nájemným. Soudům dále vytkli, že

nezkoumaly, za jakých okolností došlo k uzavření nájemní smlouvy ze dne 1. června 1997, že k osvětlení těchto okolností nevyslechly účastníky řízení a

odepřely tak žalobcům provést navržený důkaz, čímž podle dovolatelů současně

porušily zásadu ústnosti.

Podle dovolatelů se také žádný ze soudů nezabýval

tím, že jako pronajímatelé nepožadují obvyklé nájemné (v daném případě ve výši

7.776,- Kč měsíčně), nýbrž pouze ekonomické nájemné (v daném případě ve výši

5.054,- Kč měsíčně); zde odkázali na předložený znalecký posudek. Mají za to,

že stát prostřednictvím moci soudní opět nutí pronajímatele hradit ze svého

důsledky nečinnosti státu – tentokrát moci zákonodárné, která dlouhodobě není

schopna přijmout ústavně konformní právní úpravu nájemného z bytu. Dovolatelé

očekávali, že v tomto případě na sebe vezme soud odpovědnost a věc rozhodne a

nikoli alibisticky zamítne. Nakonec uvedli, že – z důvodů v dovolání rovněž

zmíněných – nesouhlasí ani s nákladovými výroky obsaženými v obou rozhodnutích. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k

dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s názorem, že neexistuje žádný

právní předpis, který by soudu umožňoval stanovit výši nájemného z bytu, a

uvedla, že jediným východiskem je vydání právního předpisu, který výši

nájemného z bytu upraví a který přinese adekvátní úpravu také v oblasti státní

sociální podpory; v této souvislosti dodala, že požadované nájemné by nebyla

schopna platit a že pokud by soudy takovým žalobám vyhovovaly, velký počet

nájemců by přišel o bydlení. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl,

popřípadě zamítl.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963

Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,

dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti

tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle

dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních

právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 8. února 2005,

Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona

č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem

č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).

Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu

oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky

advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z

podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného

rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o napadený nákladový výrok (výrok II. napadeného rozsudku), je zapotřebí

zdůraznit, že rozhodnutí o nákladech řízení (a to i v případě, že je součástí

výrokové části rozsudku) má, jde-li o jeho formu, povahu usnesení (§ 167 odst.

1 o.s.ř. ve spojení s § 211 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího

soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního

stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), proto,

že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí

zrušil,

c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není

přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené

rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ o.s.ř. nemůže být dovolání proti

napadenému nákladovému výroku přípustné už proto, že výrok o nákladech řízení

není rozhodnutím ve věci samé. Pojem „věc sama” je totiž právní teorií i soudní

praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede –

tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má být v řízení věcně rozhodnuto.

Přípustnost dovolání proti nákladovému výroku však nelze opřít ani o

další ustanovení občanského soudního řádu upravující přípustnost dovolání proti

usnesení odvolacího soudu (srov. § 238 odst. 1, § 238a odst. 1, § 239 o.s.ř.).

Z řečeného vyplývá, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu o nákladech

řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu

účinném od 1. ledna 2001 přípustné. Ostatně ke stejnému právnímu závěru dospěl

dovolací soud již v usnesení ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,

uveřejněném pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí

ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. K jiným vadám, které mohly mít

za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – k vadám podle § 241a odst. 2 písm.

a/ o.s.ř., které dovolatelé rovněž v dovolání uplatnili v podobě námitek

týkajících se provádění a hodnocení důkazů, jakož i k vadám uvedeným v § 229

odst. 1 , § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud

přihlíží (i z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242

odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány,

přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,

že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu

prvního stupně.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého

dovolání opřeli dovolatelé, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího

soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu

prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací

soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce

zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu

má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-

li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena

nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo

řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata

se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také

dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým

dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen

důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,

že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak

důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3

o.s.ř.).

Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrno, že odvolací soud založil své

potvrzující rozhodnutí na právním závěru, že obecný soud nemůže – z důvodů

uvedených v napadeném rozsudku – vydat konstitutivní rozhodnutí ohledně výše

nájemného z bytu. Dovolatelé správnost tohoto právního závěru v dovolání

napadli, přičemž tuto otázku – s přihlédnutím k formulaci zásadně právně

významné otázky v dovolání – pokládají za otázku zásadního právního významu.

Napadené rozhodnutí by proto mohlo být rozhodnutím zásadního právního významu

(ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s ustanovením § 237 odst. 3

o.s.ř.). Z posléze uvedených důvodů však nelze pro posouzení uvedené otázky

shledat rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným a tudíž ani

dovolání přípustným.

Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 867/2004, dovodil, že občanský zákoník (a ani jiný zákon) neumožňuje

soudu do závazkového nájemního vztahu zasáhnout změnou některé z jeho

obsahových složek, včetně výše nájemného, a že toto oprávnění přísluší moci

zákonodárné a výkonné, do níž obecné soudy nejsou oprávněny se vměšovat,

popřípadě ji suplovat (srov. čl. 2 odst. 1, 3 Ústavy). V citovaném rozsudku

Nejvyšší soud dále mimo jiné uvedl, že vyhláškou č. 176/1993 Sb. (zrušenou ke

dni 31. prosince 2001 nálezem Ústavního soudu č. 231/2000 Sb.) Ministerstvo

financí stanovilo podle § 20 odst. 1 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění

účinném do 28. června 1994, způsob určení maximální výše nájemného z bytu a

úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu a způsob sjednávání a placení

nájemného a cen služeb mezi pronajímatelem a nájemcem. Smlouva o nájmu bytu je

smlouvou úplatnou a dohoda o nájemném musí být její součástí (§ 686 odst. 2

obč. zák.). Pokud ustanovení § 671 odst. 1 obč. zák. stanoví, že v případě

nedostatku ujednání o výši nájemného je nájemce povinen platit nájemné obvyklé

v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu

jejího užívání, uplatní se toto ustanovení pouze v rámci obecné úpravy nájemní

smlouvy, nikoli smlouvy o nájmu bytu, pro kterou platí zvláštní úprava (§ 685 a

násl. obč žák.). Dohoda o nájemném nemůže být jednostranně měněna, pokud to

zvláštní předpis nestanoví (viz § 696 odst. 1 obč. zák.) nebo pokud se tak

smluvní strany nedohodly. Taková dohoda musí obsahovat jasně stanovené

podmínky, za kterých buď pronajímatel nebo nájemce mohou jednostranně výši

nájemného změnit. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal protiústavní

vyhlášku č. 176/1993 Sb., která upravovala regulaci nájemného pouze s několika

výjimkami, kde se mohlo uplatnit tržní nájemné, a z tohoto důvodu ji i zrušil,

vzniká otázka, podle jakého právního předpisu (i po zrušení výměrů Ministerstva

financí č. 01/2002 a č. 06/2002 a nařízení vlády č. 567/2002 Sb., o cenovém

moratoriu, které měly situaci řešit po přechodnou dobu) se bude výše nájemného

řídit, protože připravovaný zákon o nájemném zatím nebyl přijat. Jestliže byla

po vzniku práva osobního užívání, popřípadě po jeho transformaci na nájem, cena

nájmu a plnění poskytovaných s užíváním bytu regulována právními předpisy, je

třeba z tohoto stavu vycházet, dokud nebude přijat příslušný speciální předpis,

jehož existenci předpokládá § 696 odst. 1 obč. zák. Ani skutečnost, že tyto

právní předpisy byly později jako protiústavní zrušeny, na uvedeném závěru

nemůže nic změnit (viz § 71 odst. 3 zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu,

podle něhož práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením

právního předpisu zůstávají nedotčena).

V citovaném rozhodnutí dovolací soud

rovněž zdůraznil, že řešení současného konfliktu zájmů pronajímatelů a nájemců

bytů způsobem, jejž zvolil žalobce, nepovažuje za možné též z toho důvodu, že

by takovéto nahrazení činnosti moci zákonodárné a výkonné individuálním aktem

moci soudní – bez současných dalších opatření řešících dopad do sféry

uspokojování základní potřeby bydlení u ekonomicky slabších vrstev obyvatelstva

– vedlo k nepřijatelným sociálním důsledkům. K uvedeným závěrům se Nejvyšší

soud přihlásil také v usnesení ze dne 15. září 2005, sp. zn. 26 Cdo 80/2005, a

sdílí je i v projednávané věci.

Z řečeného vyplývá, že otázka předestřená dovolacímu přezkumu byla již

dovolacím soudem vyřešena a že odvolací soud se při řešení uvedené otázky od

tohoto řešení neodklonil.

Se zřetelem k uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému potvrzujícímu

rozsudku není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud

proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání

podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první,

§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 150 o.s.ř. Důvody hodné zvláštního zřetele (§

150 o.s.ř.), pro něž úspěšné žalované nepřiznal náhradu nákladů dovolacího

řízení, spatřuje v okolnostech dané věci.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. října 2005

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu