26 Cdo 80/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta
Waltra ve věci žalobkyně M. S., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) M. M.
a 2) P. M., zastoupeným advokátem, o určení výše nájemného a o zaplacení
dlužného nájemného, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 36 C
96/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10.
září 2004, č. j. 11 Co 625/2004-74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Plzeň – město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23.
června 2004, č. j. 36 C 96/2004-54, zamítl návrh na určení povinnosti žalovaným
společně a nerozdílně hradit žalobkyni za užívání bytu („bytu 2. kategorie č.
10 o velikosti 1+1 ve 3. poschodí domu č. p. 627 v P. o výměře 50,76 m2“ – dále
jen „předmětný byt“, resp. „byt“) 1.827,- Kč měsíčně počínaje březnem 2004 a
současně i na uložení povinnosti žalovaným hradit žalobkyni 673,- Kč od 2.
dubna 2004 do 1. splátky. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o
nákladech řízení účastníků a o soudním poplatku.
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů za zjištěno, že žalobkyně
je na základě kupní smlouvy ze dne 2. února 2000 s účinky vkladu vlastnického
práva ke dni 4. února 2000 vlastnicí předmětného bytu, že žalobkyně jako
pronajímatelka a žalovaní jako nájemci uzavřeli dne 8. února 2000 smlouvu o
nájmu předmětného bytu a že od 1. března 2003 platí žalovaní žalobkyni řádně a
včas na nájemném a zálohách na služby částku 1.507,- Kč měsíčně. Na tomto
skutkovém základě dovodil, že žalobkyně nemá na požadovaném určení výše
nájemného a záloh na služby naléhavý právní zájem (ve smyslu § 80 písm. c/
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů),
neboť platí-li žalovaní v souladu s dřívější právní úpravou měsíční nájemné a
zálohy na služby řádně a včas, není její právo (vlastnické) nijak ohroženo a
nejistým není ani její právní postavení; navíc v řízení o nároku na zaplacení
dlužného nájemného si soud jako otázku předběžnou vyřeší rovněž otázku výše
nájemného. Proto žalobu v této části zamítl. Následně zamítl i žalobu ohledně
nároku na zaplacení dlužného nájemného. Zde dovodil, že nájemné může být (podle
§ 696 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů – dále jen „obč. zák.“) jednostranně zvyšováno pouze za předpokladu,
že tak stanoví zvláštní předpisy, jimiž byly vyhláška č. 176/1993 Sb. a výměry
Ministerstva financí č. 01/2002 a č. 06/2002, že s ohledem na zrušení těchto
zvláštních předpisů a neexistenci jiného zvláštního předpisu umožňujícího
jednostranné zvýšení nájemného lze nájemní smlouvu ohledně výše sjednaného
nájemného měnit pouze souhlasnou vůlí obou účastníků, a pokračoval, že nedošlo-
li k dohodě o změně nájemní smlouvy ohledně výše nájemného a neexistuje-li
předpis umožňující jednostranně zvýšit nájemné, nelze vyhovět žalobě, jíž se
žalobkyně jako pronajímatelka domáhá placení tzv. volného, tedy tržního
nájemného (nájemného podle nabídky a poptávky v místě a čase).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne
10. září 2004, č. j. 11 Co 625/2004-74, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
v části odvoláním napadené, tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na
uložení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně hradit žalobkyni částku
673,- Kč měsíčně od 2. dubna 2004 do 1. splátky, změnil jej v nákladovém výroku
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně
a za správné pokládal i jeho právní posouzení věci v otázce napadené odvoláním,
tj. ohledně nároku na zaplacení dlužného nájemného od 2. dubna 2004 do 1.
splátky. Odvolací soud zejména odkázal na ustanovení § 696 obč. zák., uvedl, že
po zrušení zvláštních předpisů „neexistuje ohledně výše nájemného v bytech, na
které se toto regulované nájemné vztahovalo, žádná zvláštní úprava“, a
zdůraznil, že tento protiústavní stav jako pochybení státu nelze „napravit
rozhodnutím obecného soudu“; jinak řečeno zákon obecnému soudu neumožňuje vydat
konstitutivní rozhodnutí ohledně výše nájemného z bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále
jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu
zpochybnila správnost právního závěru, že zákon neumožňuje soudu vydat v daném
případě konstitutivní rozhodnutí, jímž by bylo určeno nájemné ve výši obvyklé.
Uvedla, že toto stanovisko soudů je v rozporu s nálezem Ústavního soudu České
republiky ze dne 19. března 2003, sp. zn. Pl. US 2/03, v němž se připouští
možnost domáhat se soudní cestou stanovení nájemného ve výši obvyklé. Je
přesvědčena, že pouze rozhodnutím o žalobě, kterou podala, lze překonat
současný protiústavní stav. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů
obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 10. září 2004,
Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem
č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu
prvního stupně.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého
dovolání opřela dovolatelka, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-
li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není
jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a
odst. 3 o.s.ř.).
Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrno, že odvolací soud založil své
potvrzující rozhodnutí na právním závěru, že obecný soud nemůže – z důvodů
uvedených v napadeném rozsudku – vydat konstitutivní rozhodnutí ohledně výše
nájemného z bytu. Dovolatelka správnost tohoto právního závěru v dovolání
napadla. Napadené rozhodnutí by proto mohlo být rozhodnutím zásadního právního
významu (ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s ustanovením § 237 odst.
3 o.s.ř.). Z posléze uvedených důvodů však nelze pro posouzení uvedené otázky
shledat rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným a tudíž ani
dovolání přípustným.
Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 867/2004, dovodil, že nájemní poměr je vztahem závazkovým, který podle §
493 obč. zák. nelze měnit bez souhlasu jeho stran, pokud občanský zákoník
nestanoví jinak, že jednostrannou změnu výše nájemného z bytů – jak předpokládá
ustanovení § 696 odst. 1 obč. zák. – může stanovit zvláštní právní předpis,
který však v současné době neexistuje, že občanský zákoník (a ani jiný zákon)
neumožňuje soudu do závazkového nájemního vztahu zasáhnout změnou některé z
jeho obsahových složek, včetně výše nájemného, a že toto oprávnění přísluší
moci zákonodárné a výkonné, do níž obecné soudy nejsou oprávněny se vměšovat,
popřípadě ji suplovat (srov. čl. 2 odst. 1, 3 Ústavy). V citovaném rozsudku
Nejvyšší soud dále mimo jiné uvedl, že vyhláškou č. 176/1993 Sb. (zrušenou ke
dni 31. prosince 2001 nálezem Ústavního soudu č. 231/2000 Sb.) Ministerstvo
financí stanovilo podle § 20 odst. 1 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění
účinném do 28. června 1994, způsob určení maximální výše nájemného z bytu a
úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu a způsob sjednávání a placení
nájemného a cen služeb mezi pronajímatelem a nájemcem. Smlouva o nájmu bytu je
smlouvou úplatnou a dohoda o nájemném musí být její součástí (§ 686 odst. 2
obč. zák.). Pokud ustanovení § 671 odst. 1 obč. zák. stanoví, že v případě
nedostatku ujednání o výši nájemného je nájemce povinen platit nájemné obvyklé
v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu
jejího užívání, uplatní se toto ustanovení pouze v rámci obecné úpravy nájemní
smlouvy, nikoli smlouvy o nájmu bytu, pro kterou platí zvláštní úprava (§ 685 a
násl. obč žák.). Dohoda o nájemném nemůže být jednostranně měněna, pokud to
zvláštní předpis nestanoví (viz § 696 odst. 1 obč. zák.) nebo pokud se tak
smluvní strany nedohodly. Taková dohoda musí obsahovat jasně stanovené
podmínky, za kterých buď pronajímatel nebo nájemce mohou jednostranně výši
nájemného změnit. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal protiústavní
vyhlášku č. 176/1993 Sb., která upravovala regulaci nájemného pouze s několika
výjimkami, kde se mohlo uplatnit tržní nájemné, a z tohoto důvodu ji i zrušil,
vzniká otázka, podle jakého právního předpisu (i po zrušení výměrů Ministerstva
financí č. 01/2002 a č. 06/2002 a nařízení vlády č. 567/2002 Sb., o cenovém
moratoriu, které měly situaci řešit po přechodnou dobu) se bude výše nájemného
řídit, protože připravovaný zákon o nájemném zatím nebyl přijat. Jestliže byla
po vzniku práva osobního užívání, popřípadě po jeho transformaci na nájem, cena
nájmu a plnění poskytovaných s užíváním bytu regulována právními předpisy, je
třeba z tohoto stavu vycházet, dokud nebude přijat příslušný speciální předpis,
jehož existenci předpokládá § 696 odst. 1 obč. zák. Ani skutečnost, že tyto
právní předpisy byly později jako protiústavní zrušeny, na uvedeném závěru
nemůže nic změnit (viz § 71 odst. 3 zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu,
podle něhož práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením
právního předpisu zůstávají nedotčena).
V citovaném rozhodnutí dovolací soud
rovněž zdůraznil, že řešení současného konfliktu zájmů pronajímatelů a nájemců
bytů způsobem, jejž zvolil žalobce, nepovažuje za možné též z toho důvodu, že
by takovéto nahrazení činnosti moci zákonodárné a výkonné individuálním aktem
moci soudní – bez současných dalších opatření řešících dopad do sféry
uspokojování základní potřeby bydlení u ekonomicky slabších vrstev obyvatelstva
– vedlo k nepřijatelným sociálním důsledkům.
Z řečeného vyplývá, že otázka předestřená dovolacímu přezkumu byla již
dovolacím soudem vyřešena a že odvolací soud se při řešení uvedené otázky od
tohoto řešení neodklonil.
Se zřetelem k uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku
odvolacího soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.),
dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že
žalovaným nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu
by jinak měli proti dovolatelce právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. září 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu