26 Cdo 867/2004

26 Cdo 867/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.,

ve věci žalobce Mgr. M. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Z. L. a

2) P. L., zastoupeným advokátem, o určení výše nájmu, vedené u Okresního soudu

v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 146/2003, o dovolání žalobce proti

rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. ledna 2004, č.j. 19

Co 2400/2003-49, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze

dne 28. 7. 2003, č.j. 9 C 146/2003-28, zamítl návrh na určení, že plnění

nájemného v bytě 1+2 s příslušenstvím v bytovém domě v L. ulici č. 513/16 v Č.

činí 77,- Kč za 1m2 podlahové plochy měsíčně od 1. 6. 2003, a rozhodl o

nákladech řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud)

rozsudkem ze dne 20. 1. 2004, č.j. 19 Co 2400/2003-49, potvrdil rozsudek soudu

prvního stupně a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalovaný uzavřel 1. 10.

1983 s právním předchůdcem žalobce dohodu o užívání předmětného bytu, že

žalovaní uzavřeli v roce 1984 manželství a že žalobce je vlastníkem předmětné

nemovitosti, kterou nabyl v dražbě dne 15. 2. 2002. Dovodily, že právo osobního

užívání bytu žalovaných se změnilo uzavřením manželství na právo společného

užívání bytu manžely, jež se počínaje dnem 1. 1. 1992 změnilo na společný nájem

bytu manžely dle § 871 odst. 1 občanského zákoníku ve znění novely č. 509/1991

Sb. (dále též jen „obč. zák.“) a že ve smyslu § 680 odst. 2 obč. zák. žalobce

vstoupil do právního postavení pronajímatele předmětného bytu. Oba soudy shodně

dospěly k závěru, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve

smyslu § 80 písm. c/ občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.), a dále

dovodily, že nájemné může být podle § 696 odst. 1 obč. zák. jednostranně

zvyšováno pouze za předpokladu, že tak stanoví zvláštní předpisy, jimiž byly

vyhláška č. 176/1993 Sb. a výměry Ministerstva financí č. 01/2002 a č. 06/2002,

že s ohledem na zrušení těchto zvláštních předpisů a neexistenci jiného

zvláštního předpisu umožňujícího jednostranné zvýšení nájemného lze nájemní

smlouvu ohledně výše sjednaného nájemného měnit pouze souhlasnou vůlí obou

účastníků (§ 516 obč. zák. ve vztahu k § 493 obč. zák.). Pokud tedy v daném

případě nedošlo k dohodě o změně nájemní smlouvy ohledně výše nájemného a

neexistuje předpis dovolující jednostranně zvýšit nájemné, nemůže se žalobce

jako pronajímatel domáhat nájemného obvyklého podle § 671 obč. zák, neboť

citované ustanovení na danou situaci nedopadá, protože zde byla dohoda

pronajímatele s nájemcem a k postupnému jednostrannému navyšování nájemného

docházelo podle výše uvedených předpisů až do jejich zrušení. Stanovení

obvyklého nájemného dle § 671 obč. zák. přichází v úvahu, když například

nájemní smlouva neobsahuje dohodu o nájemném. Podle odvolacího soudu neexistují

dostatečně silné právní důvody, pro něž by bylo možné ke dni 1. 1. 2002 (kdy

pozbyla účinnosti vyhláška č. 176/1993 Sb.) zpochybňovat dosavadní nájemní

poměry, na které se vztahovalo regulované nájemné, v otázce výše nájemného,

určeného na základě dosavadních předpisů dohodou. Závěrem odvolací soud uvedl,

že důkaz navržený žalobcem (rozhodnutí o přidělení bytu z 6. 7. 1983) není

přípustný s ohledem na zásadu neúplné apelace obsaženou v § 205a o.s.ř.,

přičemž účastníci řízení byli řádně poučeni ve smyslu § 119a o.s.ř.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož

přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a zásadní

právní význam spatřuje v tom, že některé otázky řešené odvolacím soudem dosud v

rozhodovací praxi nebyly vyřešeny, jiné byly naopak vyřešeny v rozporu s

hmotným právem i konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Za otázku dovolacím

soudem dosud neřešenou, považuje dovolatel možnost pronajímatele domáhat se

nájemného ve výši obvyklé podle § 671 odst. 1 obč. zák., když byla nálezy

Ústavního soudu zrušena cenová regulace nájemného z bytu. V této souvislosti

považuje rovněž za zásadní posouzení otázky závaznosti nálezu Ústavního soudu

č. 84/2003 Sb., který možnost domáhat se obvyklého nájemného pronajímateli

výslovně přiznává „pod ochranou této soudní instituce“. Zásadní právní význam

má podle něj také otázka, zda je možné dohodu o užívání bytu považovat na

základě § 871 odst. 1 obč. zák. za nájemní smlouvu a zda nájemné placené podle

zrušených a protiústavních předpisů lze považovat za nájemné smluvní.

Dovolatel považuje za zásadní pochybení odvolacího soudu spočívající v

tom, že ignoroval právní závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezech č. 231/2000 Sb., č. 528/2002 Sb. a č. 84/2003 Sb., podle nichž vlastnické právo

pronajímatelů, kteří pronajímají byty za tzv. regulované nájemné, je porušováno

a snížení ceny za bydlení tak, aby vzhledem ke všem prokázaným a nutně

vynaloženým nákladům eliminovala možnost alespoň jejich návratnosti, je

popřením účelu a funkcí vlastnictví. Placením nájemného ve výši naposledy

stanovené zrušenými předpisy dochází dle mínění dovolatele k porušování

ústavních práv, zejména pak práva vlastnického. Soudy tak svým postupem

porušily čl. 89 odst. 2 Ústavy o závaznosti vykonatelných rozhodnutí Ústavního

soudu a v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) poskytly ochranu

právu porušujícímu vlastnické právo žalobce. Těmito důsledky se soudy obou

stupňů ani nezabývaly a v odůvodnění svých rozsudků je zcela pominuly. Soudy

obou stupňů dle přesvědčení dovolatele dále v rozporu s hmotným právem

posoudily dohodu o užívání bytu uzavřenou mezi právním předchůdcem dovolatele a

žalovanými jako právní důvod zakládající nájemní právo žalovaných s tím, že

tuto dohodu je třeba považovat za nájemní smlouvu dle současných ustanovení

občanského zákoníku a že výše nájemného byla tak stranami stanovena smluvně. V

tomto kontextu pak soud neprovedl dovolatelem navržený důkaz rozhodnutím o

přidělení bytu ze dne 6. 7. 1983, přestože právo užívání bytu mohlo být

založeno jedině ve spojení s rozhodnutím o přidělení bytu, čímž ovšem vznik

užívacího poměru postrádá charakter vzniku smluvního vztahu, neboť byl založen

administrativním aktem příslušného orgánu. Navíc ustanovení § 871 odst. 1 obč. zák. stanoví transformaci práva osobního užívání bytu na nájem, nikoli

transformaci dohody o užívání bytu na nájemní smlouvu. Dovolatel tedy

nezpochybňuje existenci nájemní vztahu, avšak popírá smluvní vznik tohoto

vztahu. Podle názoru dovolatele soudy obou stupňů nerozlišily právní důvod

vzniku práva osobního užívání a právní důvod vzniku práva nájmu. Právo osobního

užívání totiž vzniklo dohodou o užívání bytu ve spojení s rozhodnutím o

přidělení bytu, kdežto nájemní právo vzniklo žalovaným ze zákona podle § 871

odst. 1 obč. zák. (jehož soulad s ústavním pořádkem konstatoval Ústavní soud v

nálezu sp. zn. Pl.ÚS 37/93, uveřejněném pod č. 86/1994 Sb.). Stejně tak jako

nebyla uzavřena s žalovanými nájemní smlouva, nebylo ani stanovení výše

nájemného výsledkem reálného nebo alespoň „hypotetického“ konsensu smluvních

stran, ani výsledkem jednostranného zvyšování nájemného žalobcem dle § 696

odst. 1 obč. zák. V době vzniku užívacího poměru k bytu byla úhrada za užívání

bytu stanovena podle § 168 odst. 3 obč. zák. v tehdejším znění zvláštním

právním předpisem, kterým byla vyhláška č. 60/1964 Sb. Ta stanovila výši úhrady

direktivně pevnou sazbou a ve znění pozdějších novel platila až do 15. 1. 1992,

kdy byla vyhláškou č. 15/1992 Sb. novelizována tak, že poprvé stanovila

nájemné. Později, vydáním vyhlášky č. 176/1993 Sb. (která nahradila vyhlášku č. 60/1964 Sb. a č.

15/1992 Sb.) bylo nájemné koncipováno jako cena maximální,

nicméně k dohodě stran ohledně ceny bydlení stejně nedocházelo. Tato vyhláška i

posléze vydané výměry Ministerstva financí č. 01/2002 a č. 06/2002 nebyly

předpisem umožňujícím jednostranné navýšení nájemného ve smyslu § 696 odst. 1

obč. zák. Ústavní soud již v nálezu č. 528/2002 Sb. uvedl, že vyhláška č. 176/1993 Sb., ani na ni navazující regulační předpisy, nebyly vydány na základě

§ 696 odst. 1 obč. zák., nýbrž na základě zákona č. 526/1990 Sb., o cenách,

protože „jak je známo, dosud nebylo zmocnění § 696 odst. 1 obč. zák. využito,

respektive pokus o to byl v roce 2001 neúspěšný.“ Pokud by bylo možné hovořit o

ceně za užívání bytu, resp. o dohodnutém nájemném, které nelze měnit jinak než

opět dohodou, musela by být základem jeho výše (byť později upravená) dohoda

stran závazkového vztahu. Tak tomu však v daném případě nebylo (viz také nález

Ústavního soudu č. 84/2003 Sb.). Vzhledem k tomu, že dovolatel (ani jeho právní

předchůdce) v době od vzniku práva nájmu žalovaných (1. 1. 1992) do současnosti

žádnou smlouvu neuzavřel a že způsob výpočtu nájemného z bytu nestanoví žádný

zvláštní předpis (§ 696 odst. 1 obč. zák.), mají žalovaní platit obvyklé

nájemné podle § 671 odst. 1 obč. zák. Proto v daném případě nejde o zvyšování

nájemného podle § 696 odst. 1 obč. zák. Konečně dovolatel vytýká soudům obou

stupňů, že se nevypořádaly s jeho námitkou, že placení nájemného v regulované

výši je v rozporu s § 2 odst. 3 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách. Dovolatel tak

s ohledem na všechny shora uvedené důvody navrhuje, aby dovolací soud napadené

rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil

dovolání podle ust. § 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 2 o.s.ř. a shledal, že

dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou včas, obsahuje stanovené náležitosti,

dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.

Dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť

je jím napadeno řešení právní otázky, zda se pronajímatel může domáhat určení

nájemného z bytu ve výši obvyklé v situaci, kdy předpisy upravující regulaci

nájemného z bytů byly zrušeny. Tato otázka, na jejímž řešení spočívá dovoláním

napadené rozhodnutí, nebyla dosud dovolacím soudem řešena, a proto ji lze

přiznat zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. Naproti tomu

otázka, zda je možné dohodu o užívání bytu považovat na základě § 871 odst. 1

obč. zák. za nájemní smlouvu a zda nájemné placené podle zrušených a

protiústavních předpisů lze považovat za nájemné smluvní, zásadní právní význam

nemá, neboť na jejím řešení – jak bude dále vyloženo – napadené rozhodnutí

nespočívá. Za zásadně právně významné nepokládá dovolací soud v dané věci ani

posouzení otázky závaznosti nálezu Ústavního soudu č. 84/2003 Sb., který

možnost domáhat se obvyklého nájemného pronajímateli výslovně přiznává, neboť s

ohledem na to, že i podle názoru (v právní teorii i v rozhodovací praxi

samotného Ústavního soudu nikoli nepochybného) vyloženého v odůvodnění

citovaného nálezu, že závazný je výrok nálezu a ty části odůvodnění, jež

obsahují „nosné“ důvody, a se zřetelem k tomu, že výrokem citovaného nálezu

bylo zrušeno nařízení vlády č. 567/2002 Sb., kterým se stanoví cenové

moratorium nájemného z bytů, a byl zamítnut návrh, aby vládě České republiky

bylo zakázáno pokračovat v zásazích do oblasti cen nájemného z bytů vydáváním

vlastních právních předpisů, nelze mít za to, že napadené rozhodnutí je v

rozporu s výrokem citovaného nálezu či s „nosnými“ rozhodovacími důvody, které

k jeho vydání vedly.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího

soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným

dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li

dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení

uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.s.ř. a k tzv. jiným

vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože

existence posledně uvedené vady řízení, spočívající v tom, že odvolací soud

nepřipustil s odkazem na § 205a o.s.ř. provedení důkazu rozhodnutím o přidělení

bytu ze dne 6. 7. 1983 a nevypořádal se důsledně se všemi žalobcem uplatněnými

argumenty, byla dovolatelem tvrzena a jiné vady řízení se ze spisu nepodávají,

Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí vedle uplatněného dovolacího

důvodu (podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) i z hlediska namítaných vad,

neshledal však dovolání důvodným.

Dle obsahu spisu (viz protokol z jednání ze dne 28. 7. 2003) žalobce

(dovolatel) k dotazu soudu prvního stupně uvedl, že kromě důkazů založených ve

spise a těch, které byly ten den předloženy a čteny, další důkazní návrhy nemá.

Poté soud prvního stupně účastníky řádně poučil ve smyslu § 119a o.s.ř. o tom,

že do doby, než soud ve věci vyhlásí rozhodnutí, jsou účastníci povinni uvést

rozhodné skutečnosti a návrhy na provedení důkazů, později mohou být uplatněny

pouze za podmínek § 205a o.s.ř. Nato účastníci řízení přednesli pouze závěrečné

návrhy. Proto nelze procesnímu postupu odvolacího soudu, který neprovedl

žalobcem navržený důkaz rozhodnutím o přidělení bytu, nic vytknout. Nebyla-li

skutečnost, že byt byl řádně přidělen a právo osobního užívání platně vzniklo,

mezi účastníky sporná (což žalobce v dovolání ani nezpochybňuje), nelze vadu

řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřovat ani

v okolnosti, že soudy obou stupňů nepoučily žalobce o povinnosti tvrdit a

prokázat přidělení bytu.

Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva ačkoliv čl. 6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá

rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje

podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994), a

proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být

analyzován ve světle okolností každého případu (viz Ruiz Torija a Hiro Balani

proti Španělsku, 1994). Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu

může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (viz Helle proti Finsku,

1997). Shodně judikuje i Ústavní soud ČR (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11.

5. 2004, sp. zn. III.ÚS 266/03, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení, sv.

33, pod č. 67). Vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve

věci, by mohl být jen takový nedostatek odůvodnění napadeného rozsudku, jenž by

jej činil pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů nepřezkoumatelný.

Napadený rozsudek odvolacího soudu takovými nedostatky netrpí, neboť jeho

rozhodnutí srozumitelně vysvětluje podstatné důvody, na nichž je založeno, a

opomenutí některých dílčích (pro výsledek řízení nepodstatných) argumentů

uplatněných žalobcem nemůže na tomto závěru nic změnit.

Zbývá posoudit správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněného

dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/

o.s.ř.).

O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, jestliže odvolací soud

posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo

právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný

skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 671 odst. 1 obč. zák. (obecné ustanovení o nájemní smlouvě) je

nájemce povinen platit nájemné podle smlouvy, jinak nájemné obvyklé v době

uzavření smlouvy s přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu užívání.

Podle § 493 obč. zák. závazkový vztah nelze měnit bez souhlasu jeho

stran, pokud tento zákon nestanoví jinak.

Ustanovení § 696 odst. 1 obč. zák. (zvláštní ustanovení o nájmu bytu)

stanoví, že způsob výpočtu nájemného, úhrady za plnění poskytovaná s užíváním

bytu, způsob jejich placení, jakož i případy, ve kterých je pronajímatel

oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním

bytu, a změnit další podmínky nájemní smlouvy, stanoví zvláštní právní předpis.

Dle § 871 odst. 1 obč. zák. (přechodné ustanovení k úpravám účinným od

1. 1. 1992) se právo osobního užívání bytu a právo užívání jiných obytných

místností nesloužících k bydlení, vzniklé podle dosavadních předpisů, které

trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, mění dnem účinnosti tohoto zákona

na nájem. Společné užívání bytu a společné užívání bytu manžely se mění na

společný nájem.

Vyhláškou č. 176/1993 Sb. (zrušenou ke dni 31. 12. 2001

nálezem Ústavního soudu č. 231/2000 Sb.) Ministerstvo financí stanovilo podle §

20 odst. 1 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění účinném do 28. 6. 1994,

způsob určení maximální výše nájemného z bytu a úhrady za plnění poskytovaná

s užíváním bytu a způsob sjednávání a placení nájemného a cen služeb mezi

pronajímatelem a nájemcem.

Smlouva o nájmu bytu je smlouvou úplatnou a dohoda o nájemném musí

být její součástí (§ 686 odst. 2 obč. zák.). Pokud ustanovení § 671 odst. 1

obč. zák. stanoví, že v případě nedostatku ujednání o výši nájemného je nájemce

povinen platit nájemné obvyklé v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k hodnotě

pronajaté věci a způsobu jejího užívání, uplatní se toto ustanovení pouze v

rámci obecné úpravy nájemní smlouvy, nikoli smlouvy o nájmu bytu, pro kterou

platí zvláštní úprava (§ 685 a násl. obč žák.). Dohoda o nájemném nemůže být

jednostranně měněna, pokud to zvláštní předpis nestanoví (viz § 696 odst. 1

obč. zák.) nebo pokud se tak smluvní strany nedohodly. Taková dohoda musí

obsahovat jasně stanovené podmínky, za kterých buď pronajímatel nebo nájemce

mohou jednostranně výši nájemného změnit.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal protiústavní vyhlášku č.

176/1993 Sb., která upravovala regulaci nájemného pouze s několika výjimkami,

kde se mohlo uplatnit tržní nájemné, a z tohoto důvodu ji i zrušil, vzniká

otázka, podle jakého právního předpisu (i po zrušení výměrů Ministerstva

financí č. 01/2002 a č. 06/2002 a nařízení vlády č. 567/2002 Sb., o cenovém

moratoriu, které měly situaci řešit po přechodnou dobu) se bude výše nájemného

řídit, protože připravovaný zákon o nájemném zatím nebyl přijat.

Podle § 154 odst. 1 obč. zák. ve znění ke dni uzavírání dohody o

užívání bytu ze dne 1. 10. 1983, platilo, že rozhodnutím o přidělení bytu

(vydaným místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů

o hospodaření s byty) anebo jinými skutečnostmi stanovenými tímto zákonem

vzniklo občanovi právo, aby s ním organizace uzavřela dohodu o odevzdání a

převzetí bytu (v praxi často označovanou jako „dohoda o užívání bytu“).

Ustanovení § 155 odst. 1 obč. zák. v témže znění vázalo vznik práva byt užívat

až na uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu mezi organizací a občanem.

Rozhodnutí o přidělení bytu bylo zákonným předpokladem pouze pro vznik práva

občana na uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu, která teprve založila

užívací právo. Podle § 168 odst. 3 obč. zák. v témže znění pak výši úhrady za

užívání bytů a za poskytování služeb, jakož i způsob jejich placení stanovil

zvláštní předpis, a to vyhláška č. 60/1964 Sb.

Se zřetelem k ustanovení § 871 odst. 1 obč. zák., které

změnilo k 1. 1. 1992 právo osobního užívání na právo nájmu, je nutno nájem bytu

založený touto zákonnou transformací považovat za rovnocenný nájmu vzniklému

po uvedeném datu smluvně, nelze tudíž dovozovat, že mu chybí jeden z

podstatných (pojmových) prvků – určení výše nájemného. Z povahy věci vyplývá,

že tento prvek nájemního poměru zůstal zachován z předchozího vztahu osobního

užívání (kdy úhrada za užívání bytu byla stanovena právním předpisem, a logicky

tedy nemusela být sjednávána účastníky). Takto konstituovaný nájemní poměr je

rovněž vztahem závazkovým, který dle § 493 obč. zák. nelze měnit bez souhlasu

jeho stran, pokud občanský zákoník nestanoví jinak. Jednostrannou změnu výše

nájemného z bytů – jak předpokládá ustanovení § 696 odst. 1 obč. zák. – může

stanovit zvláštní právní předpis, který však v současné době neexistuje.

Občanský zákoník (ani jiný zákon) neumožňuje přitom soudu do závazkového

nájemního vztahu zasáhnout změnou některé z jeho obsahových složek, včetně výše

nájemného. Toto oprávnění přísluší moci zákonodárné a výkonné, do níž obecné

soudy nejsou oprávněny se vměšovat, popřípadě ji suplovat (srov. čl. 2 odst.

1, 3 Ústavy).

Jestliže byla po vzniku práva osobního užívání, popřípadě po jeho transformaci

na nájem, cena nájmu a plnění poskytovaných s užíváním bytu regulována právními

předpisy, je třeba z tohoto stavu vycházet, dokud nebude přijat příslušný

speciální předpis, jehož existenci předpokládá § 696 odst. 1 obč. zák. Ani

skutečnost, že tyto právní předpisy byly později jako protiústavní zrušeny, na

uvedeném závěru nemůže nic změnit (viz § 71 odst. 3 zákon č. 182/1993 Sb. o

Ústavním soudu, podle něhož práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před

zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena).

Lze tedy sice připustit, že odvolací soud poněkud nepřesně hovoří o změně

nájemní smlouvy, ač přiléhavější by bylo hovořit o změně nájemního vztahu

(srov. dikci § 493 obč. zák.), popřípadě o změně práv a povinností z tohoto

vztahu vyplývajících (srov. § 516 odst. 1 obč. zák.). Tato formulační

nepřesnost však nemá vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí a nelze z

ní vyvozovat důsledky předjímané dovolatelem.

Z uvedeného rovněž vyplývá, že neobstojí námitka dovolatele, jenž s poukazem na

to, že on (ani jeho právní předchůdce) v době od vzniku práva nájmu žalovaných

(1. 1. 1992) do současnosti žádnou smlouvu se žalovanými neuzavřel, a že způsob

výpočtu nájemného z bytu nestanoví žádný zvláštní předpis (§ 696 odst. 1 obč.

zák.), mají žalovaní platit obvyklé nájemné podle § 671 odst. 1 obč. zák. Toto

ustanovení na daný případ nedopadá, neboť nejde o situaci, kdy nájem vznikl,

chybí však jeho podstatný prvek – určení výše nájemného.

Otázka, zda vyhláška č. 176/1993 Sb. a na ni navazující regulační předpisy byly

vydány na základě § 696 odst. 1 obč. zák. nebo na základě zákona č. 526/1990

Sb., není pro rozhodnutí ve věci podstatná, neboť podstatné je pouze, že tyto

předpisy stanovily možnost jednostranného zvýšení nájemného, zatímco po jejich

zrušení takové jednostranné zvýšení nájemného možné není, což připouští i

Ústavní soud (viz odůvodnění nálezu č. 84/2003 Sb.).

Právní názor odvolacího soudu, že neexistují dostatečně silné právní důvody,

pro něž by bylo možné ke dni 1. 1. 2002 v otázce výše nájemného zpochybňovat

dosavadní nájemní poměry, na které se vztahovalo regulované nájemné, v otázce

výše nájemného určeného na základě dosavadních předpisů dohodou, odpovídá

uznávané soudobé odborné literatuře (srov. Jehlička, Švestka, Škárová a kol.:

Občanský zákoník, Komentář, 9. vydání, Praha C.H.Beck, 2004, str. 1030).

Vzhledem k výše vyložené nutnosti shodného posuzování obsahu všech právních

vztahů nájmu, uplatní se uvedený závěr i ve vztahu k nájmu vzniklému

transformací dle § 871 odst. 1 obč. zák.

K námitce, že placení nájemného v regulované výši je v rozporu s § 2 odst. 3

zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, podle jehož věty druhé kupující nesmí

zneužívat svého hospodářského postavení k tomu, aby získal nepřiměřený

hospodářský prospěch nákupem za sjednanou cenu výrazně nedosahující oprávněných

nákladů, je třeba uvést, že v případě regulovaných cen nemůže z povahy věci jít

o zneužití hospodářského postavení, a proto se citované ustanovení uplatní

pouze u cen nepodléhajících regulaci (viz Komentář k cenovým předpisům

platným od 1. ledna 1991, Cenový věstník 14/1991).

Není důvodná ani námitka, že napadeným rozhodnutím je poskytována ochrana

(domnělému) právu žalovaných v rozporu s dobrými mravy. Soudní praxe dovodila,

že na základě § 3 odst. 1 obč. zák. lze jen omezit stávající právo, nikoli

založit právo nové, které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá. Podle

nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS

190/94, uveřejněného pod č. 87 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR,

svazku 4, ročník 1995, II. díl, nelze na základě ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ

aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnosti, jelikož by

takový postup vedl k porušení článku 4 odst. 4 a článku 11 odst. 4 Listiny

základních práv a svobod (shodně srov. odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu

uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod č. 5,

a ročník 2003, pod č. 59). Je tudíž zřejmé, že soud nemůže vyhovět žalobě a

ukládat žalovanému povinnosti nad rámec zákona pouze s poukazem na ustanovení §

3 odst. 1 obč. zák.

Je-li správný závěr, že neexistuje právní nárok žalobou uplatněný vůči

žalovaným, je nadbytečné zabývat se otázkou, zda „vlastnické právo

pronajímatelů, kteří pronajímají byty za tzv. regulované nájemné, je

porušováno“.

Konečně dovolací soud považuje za vhodné dodat, že řešení současného konfliktu

zájmů pronajímatelů a nájemců bytů způsobem, jejž zvolil žalobce, nepovažuje za

možné též z toho důvodu, že by takovéto nahrazení činnosti moci zákonodárné a

výkonné individuálním aktem moci soudní – bez současných dalších opatření

řešících dopad do sféry uspokojování základní potřeby bydlení u ekonomicky

slabších vrstev obyvatelstva – vedlo k nepřijatelným sociálním důsledkům.

Pokud tedy odvolací soud uzavřel, že pronajímatel se po zrušení

předpisů upravujících regulaci nájemného z bytů nemůže domáhat určení nájemného

z bytu soudem ve výši obvyklé, je jeho právní posouzení věci správné.

Dovolací soud tak dospěl k závěru, že se dovolateli nepodařilo prostřednictvím

uplatněných dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. a

jejich obsahové konkretizace zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu.

Dovolání proto podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst.

5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. odůvodněn procesním

neúspěchem dovolatele, jakož i skutečností, že žalovaným, kteří by ve smyslu

výše uvedených ustanovení jinak právo na tuto náhradu měli, náklady dovolacího

řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. srpna 2005

JUDr. Robert W a l t r , v.r.

předseda senátu