Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z
něhož ji dovozují dovolatelé.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž byl potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné
vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve
smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých
vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž
posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání
zpochybnil.
Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrno, že odvolací soud založil svoje
potvrzující rozhodnutí ohledně žaloby na určení relativní neplatnosti předmětné
nájemní smlouvy (v části týkající se ujednání o výši nájemného) na právním
závěru, že žalobci nemají na požadovaném určení naléhavý právní zájem, přičemž
dovolatelé správnost tohoto právního závěru v dovolání zpochybnili.
Ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo
rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom
naléhavý právní zájem. Existence naléhavého právního zájmu na žádaném určení
podle § 80 písm. c) o.s.ř. je u určovací žaloby nezbytnou podmínkou její
přípustnosti. Žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jestliže
by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní vztah, na němž je
zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým
(srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20.6.1995, sp.zn. III. ÚS
17/95, publikovaný pod pořadovým číslem 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu České republiky, svazek 3, ročník 1995 - I. díl).
Určovací žaloba podle § 80 písm. c) o.s.ř. je tedy prostředkem umožňujícím
poskytnutí ochrany právního postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení
bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany;
není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo byly porušeny a kde je
třeba domáhat se ochrany žalobou na plnění (srov. např. rozhodnutí uveřejněné
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17, ročník 1972); určovací
žaloba nemá místo tam, kde již bylo právo porušeno (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp.zn. 28 Cdo 139/2001, uveřejněné v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 286, svazek 3).
Dovodil-li tedy v projednávané věci odvolací soud, že žalobci nemají
naléhavý právní zájem na požadovaném určení, bylo-li jejich právo již porušeno
a mohou-li žalovat na plnění, odpovídá jeho závěr ustálené judikatuře; dovolání
proto nelze pro posouzení této otázky shledat přípustným ve smyslu ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Předmětem řízení v dané věci byl rovněž žalobní návrh na určení výše nájemného
z předmětného bytu soudem. Odvolací soud založil své potvrzující rozhodnutí
ohledně tohoto žalobního požadavku na právním závěru, že soud nemůže – z důvodů
uvedených v napadeném rozsudku – vydat konstitutivní rozhodnutí, jímž by výši
nájemného z bytu stanovil. Dovolatelé správnost tohoto právního závěru napadli,
přičemž za otázku zásadního právního významu označili otázku, zda v „případě,
že účastníci nájemní smlouvy k bytu nedospějí k dohodě o výši nájemného a
nájemce neplatí tzv. obvyklé nájemné, může se pronajímatel při neexistenci
pozitivní právní úpravy obrátit na soud a požadovat, aby tento soud určil, že
nájemce je povinen platit nájemné v obvyklé výši“. Pro uvedenou otázku však
nelze – z důvodů dále uvedených – shledat rozhodnutí odvolacího soudu zásadně
právně významným (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) a dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. přípustným.
Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 31. 8. 2005, sp.zn. 26 Cdo
867/2004, dovodil, že pronajímatel se po zrušení předpisů upravujících regulaci
nájemného z bytu nemůže úspěšně domáhat určení nájemného z bytu soudem ve výši
obvyklé.
V uvedeném rozhodnutí, k jehož závěrům se přihlásil Nejvyšší soud
České republiky i v usnesení ze dne 15. 9. 2005, sp.zn. 26 Cdo 80/2005, se
dále uvádí, že smlouva o nájmu bytu je smlouvou úplatnou a dohoda o nájemném
musí být její součástí (§ 686 odst. 2 obč. zák.). Pokud ustanovení § 671 odst.
1 obč. zák. stanoví, že v případě nedostatku ujednání o výši nájemného je
nájemce povinen platit nájemné obvyklé v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k
hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání, uplatní se toto ustanovení
pouze v rámci obecné úpravy nájemní smlouvy, nikoli smlouvy o nájmu bytu, pro
kterou platí zvláštní úprava (§ 685 a násl. obč žák.). Dohoda o nájemném
nemůže být jednostranně měněna, pokud to zvláštní předpis nestanoví (viz § 696
odst. 1 obč. zák.) nebo pokud se tak smluvní strany nedohodly. Taková dohoda
musí obsahovat jasně stanovené podmínky, za kterých buď pronajímatel nebo
nájemce mohou jednostranně výši nájemného změnit. Vzhledem k tomu, že Ústavní
soud shledal protiústavní vyhlášku č. 176/1993 Sb., která upravovala regulaci
nájemného pouze s několika výjimkami, kde se mohlo uplatnit tržní nájemné, a z
tohoto důvodu ji i zrušil, vzniká otázka, podle jakého právního předpisu (i po
zrušení výměrů Ministerstva financí č. 01/2002 a č. 06/2002 a nařízení vlády č.
567/2002 Sb., o cenovém moratoriu, které měly situaci řešit po přechodnou dobu)
se bude výše nájemného řídit, protože připravovaný zákon o nájemném zatím nebyl
přijat.
Se zřetelem k ustanovení § 871 odst. 1 obč. zák., které změnilo k 1. 1. 1992
právo osobního užívání na právo nájmu, je nutno nájem bytu založený touto
zákonnou transformací považovat za rovnocenný nájmu vzniklému po uvedeném datu
smluvně, nelze tudíž dovozovat, že mu chybí jeden z podstatných (pojmových)
prvků – určení výše nájemného. Z povahy věci vyplývá, že tento prvek nájemního
poměru zůstal zachován z předchozího vztahu osobního užívání (kdy úhrada za
užívání bytu byla stanovena právním předpisem, a logicky tedy nemusela být
sjednávána účastníky). Takto konstituovaný nájemní poměr je rovněž vztahem
závazkovým, který dle § 493 obč. zák. nelze měnit bez souhlasu jeho stran,
pokud občanský zákoník nestanoví jinak. Jednostrannou změnu výše nájemného z
bytů – jak předpokládá ustanovení § 696 odst. 1 obč. zák. – může stanovit
zvláštní právní předpis, který však v současné době neexistuje. Občanský
zákoník (ani jiný zákon) neumožňuje přitom soudu do závazkového nájemního
vztahu zasáhnout změnou některé z jeho obsahových složek, včetně výše
nájemného. Toto oprávnění přísluší moci zákonodárné a výkonné, do níž obecné
soudy nejsou oprávněny se vměšovat, popřípadě ji suplovat (srov. čl. 2 odst.
1, 3 Ústavy). Jestliže byla po vzniku práva osobního užívání, popřípadě po jeho
transformaci na nájem, cena nájmu a plnění poskytovaných s užíváním bytu
regulována právními předpisy, je třeba z tohoto stavu vycházet, dokud nebude
přijat příslušný speciální předpis, jehož existenci předpokládá § 696 odst. 1
obč. zák. Ani skutečnost, že tyto právní předpisy byly později jako
protiústavní zrušeny, na uvedeném závěru nemůže nic změnit (viz § 71 odst. 3
zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, podle něhož práva a povinnosti z
právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena).
V odůvodnění obou rozhodnutí se dále uvádí, že řešení současného konfliktu
zájmů pronajímatelů a nájemců bytů způsobem, jejž zvolili žalobci, nepovažuje
dovolací soud za možné též z toho důvodu, že by takovéto nahrazení činnosti
moci zákonodárné a výkonné individuálním aktem moci soudní – bez současných
dalších opatření řešících dopad do sféry uspokojování základní potřeby bydlení
u ekonomicky slabších vrstev obyvatelstva – vedlo k nepřijatelným sociálním
důsledkům.
V rozhodnutí sp.zn. 26 Cdo 867/2004, se Nejvyšší soud vyjádřil i k otázce, zda
placení nájemného v regulované výši je zneužitím hospodářského postavení
nájemce (srov. § 2 odst. 3 zákona o cenách), přičemž uvedl, že v případě
regulovaných cen nemůže z povahy věci jít o zneužití hospodářského postavení, a
proto se citované ustanovení uplatní pouze u cen nepodléhajících regulaci
(viz Komentář k cenovým předpisům platným od 1. ledna 1991, Cenový věstník
14/1991).
Z uvedeného vyplývá, že otázka předestřená dovolacímu přezkumu byla
již dovolacím soudem vyřešena a že odvolací soud se při jejím právním posouzení
od tohoto řešení neodklonil.
Pokud pak dovolatelé namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu trpí vadou, je
třeba uvést, že k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř.,
dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání
přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nezakládají.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání
žalobců podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému
nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měl
vůči žalobcům právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2005
Doc.
JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu