26 Cdo 1039/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta
Waltra ve věci žalobců a) J. J., a b) E. J., zastoupených advokátem, proti
žalovanému J. P., zastoupenému advokátkou, o určení neplatnosti cenového
ujednání a určení výše nájemného, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod
sp.zn. 11 C 210/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. října 2004, č.j. 23 Co
235/2004-62, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5.
října 2004, č.j. 23 Co 235/2004-62, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze
dne 17. března 2004, č.j. 11 C 210/2003-35, pokud jimi bylo rozhodnuto o
zamítnutí návrhu na určení výše nájemného a o nákladech řízení, se zrušují a
věc se vrací v tomto rozsahu okresnímu soudu k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání odmítá.
Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 3. 2004,
č.j. 11 C 210/2003-35, výrokem I. zamítl žalobu na určení, že smlouva o nájmu
bytu č. 5/1386 (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) ze dne 13. 10. 1995 uzavřená
mezi P. s. n., spol. s r.o., jako pronajímatelem a J. P. jako nájemcem (dále
„předmětná nájemní smlouva“ nebo „nájemní smlouva“) je v části v rozsudku blíže
specifikované neplatná, výrokem II. zamítl žalobu na určení, že nájemné z
předmětného bytu činí - počínaje dnem 1. 4. 2003 - částku 4.500,-Kč měsíčně
se splatností do posledního dne příslušného měsíce, a rozhodl o nákladech
řízení (výrok III).
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (soud odvolací) rozsudkem
ze dne 5. 10. 2004, č.j. 23 Co 235/2004-62 (poté, co usnesením ze dne 21. 9.
2003, č.j. 23 Co 235/2004-53, nepřipustil změnu žaloby), rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žaloba není
důvodná. Konstatoval, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na určení
relativní neplatnosti předmětné nájemní smlouvy (v části týkající se ujednání
o výši nájemného) pro rozpor s cenovými předpisy, neboť žaloba určovací není
zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti. Pokud jde o
stanovení výše nájemného z předmětného bytu, odvolací soud dovodil, že i po
zrušení předpisů upravujících regulaci nájemného a možnost jeho jednostranného
zvýšení pronajímatelem nic nebrání účastníkům nájemního vztahu, aby si sjednali
výši nájemného dohodou. Nedojde-li však mezi nimi k dohodě (jako je tomu v
souzené věci), pronajímatel nemůže – chybí-li zvláštní předpis předpokládaný
ustanovením § 696 odst. 1 obč.zák. – nájemné jednostranně zvýšit. Výši
nájemného (odlišného od toho, na němž se účastníci dohodli) nemůže stanovit ani
soud svým konstitutivním rozhodnutím.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Nejvyšší
soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) usnesením ze dne 22. 9.
2005, č.j. 26 Cdo 819/2005-76, dovolání odmítl, neboť je neshledal přípustným
podle § 237 odst. 1 písm. b) ani písm. c) o.s.ř. Dovodil, že právní závěr
odvolacího soudu, že žalobci nemají na požadovaném určení neplatnosti nájemní
smlouvy (v části týkající se ujednání o výši nájemného) naléhavý právní zájem,
odpovídá ustálené judikatuře, na kterou poukázal. Dovolání proti potvrzujícímu
výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně zamítnutí žaloby na určení výše
nájemného z předmětného bytu soudním rozhodnutím, dovolací soud shledal – s
odkazem na zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – rovněž podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. nepřípustným.
Na základě ústavní stížnosti žalobce a) Ústavní soud České republiky nálezem
ze dne 21. 3. 2006, sp.zn. I. ÚS 717/05, zrušil shora označené usnesení
Nejvyššího soudu. Ústavní soud shledal, že tímto usnesením bylo postupem
nerespektujícím čl. 36 odst. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod
porušeno základní právo stěžovatele vlastnit majetek garantované čl. 11 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, jestliže Nejvyšší soud dospěl k závěru, že
dovolání v dané věci není přípustné. Ústavní soud uvedl, že má za to, že je
nyní na Nejvyšším soudu, aby po zrušujícím nálezu Ústavního soudu dovolání
připustil, tedy aby poskytl ochranu základním subjektivním právům stěžovatele a
současně v rovině jednoduchého práva položil základ pro sjednocení judikatury
obecných soudů, pokud jde o soudcovské „dotvoření“ práva v oblasti stanovení
ústavně konformní výše nájemného tak, jak to odpovídá závěrům přijatým v nálezu
Pléna Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006 sp.zn. Pl. ÚS 20/05. Poukázal na to,
že v posléze uvedeném nálezu dospělo Plénum Ústavního soudu k závěru, že
flagrantní důsledky nečinnosti zákonodárce vedou k nutnosti nahradit
instrumenty právní ochrany pronajímatelů chybějící na úrovni „obyčejného“
zákona využitím principů ústavně právní regulace. Proto Ústavní soud „trvá na
plnění základní funkce obecných soudů, tj. zajištění proporcionální ochrany
subjektivních práv a právem chráněných zájmů a požaduje, aby ji obecné soudy
pronajímatelům poskytly tak, že nebudou zamítat jejich žaloby požadující určení
zvýšeného nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy“. Povinností
obecných soudů je za daného stavu rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v
závislosti na místních podmínkách.
Se zřetelem k uvedenému shledává dovolací soud dovolání žalobců – pokud směřuje
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku o zamítnutí žaloby na určení výše nájemného - podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným. I když se z obsahu spisu – podání
žalobkyně b) ze dne 20. 2. 2006 (č.l. 84) podává, že jí již nesvědčí vlastnické
právo k předmětnému domu, nemohl k této tvrzené skutečnosti dovolací soud
přihlédnout, neboť v dovolacím řízení neplatí ustanovení § 107a o.s.ř. (srov. §
243c o.s.ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, pokud jde o řešení této otázky, na závěru,
že soud nemůže stanovit nájemné svým konstitutivním rozhodnutím. Ústavní
soud České republiky v odůvodnění již zmíněného nálezu ze dne 28. 2. 2006,
sp.zn. Pl. 20/05, publikovaného pod č. 252/2006 Sb., uvedl, že obecné soudy, i
přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného.
K obdobnému právnímu názoru Ústavní soud dospěl dále v nálezu ze dne 8. 2.
2006, sp.zn. IV. ÚS 611/05, a ze dne 6. 4. 2006, sp.zn. I. ÚS 489/05.
Vzhledem k citované judikatuře Ústavního soudu nelze přisvědčit právnímu názoru
odvolacího soudu, že neexistuje-li zvláštní právní předpis umožňující
jednostranné zvýšení nájemného, jehož existenci předpokládá ustanovení § 696
odst. 1 obč. zák., není oprávněn obecný soud rozhodnout o výši nájemného;
dovolání je proto v tomto rozsahu opodstatněné.
V již zmíněném nálezu ze dne 6. 4. 2006, sp.zn. I ÚS 489/05 Ústavní soud uvedl,
že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím
(pro futuro) dotvářet objektivní právo. Vzhledem k mimořádnosti tohoto postupu,
založeného výrokem I. nálezu sp.zn. Pl. ÚS 20/05, musí dát soud účastníkům
dostatek prostoru pro seznámení s principy jím dotvářeného práva a k využití
adekvátních instrumentů, včetně eventuální změny žalobního petitu i možnosti
uzavřít smír. V tomto smyslu se musí žalobci dostat od obecného soudu vhodného
poučení, a to i nad rámec obecné poučovací povinnosti zakotvené v § 5
občanského soudního řádu. Dále Ústavní soud dodal, že výrokem I. nálezu sp.zn.
Pl. ÚS 20/05 byla založena odpovědnost státu za újmu vzniklou nepřijetím
předvídané právní úpravy. Z toho plyne, že pokud pronajímatelův důvodný nárok
nebude v plné míře uspokojen, nezbude mu jiná cesta, než uplatnit vůči státu
požadavek na náhradu škody.
Vycházeje z uvedeného dovolací soud považuje za předčasné vyjádřit se k „formě
petitu týkajícího se stanovení nájemného“. Žalobcům musí být totiž poskytnuta
možnost úpravy petitu v dalším řízení (jak to ostatně uvedl i Ústavní soud ve
svém zrušujícím nálezu v dané věci ze dne 21. 3. 2006), a to i s ohledem na
právní názor vyjádřený v již zmíněném nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS
489/05. Formulace žalobního petitu (v návaznosti na vylíčení rozhodujících
skutečnostností v žalobě) je plně v dispozici žalobce. Posouzení procesně
správného žalobního petitu (§ 42 odst. 4, § 79 o.s.ř.) je věcí soudu prvního
stupně (§ 43 o.s.ř.), případně soudu odvolacího v rámci odvolacího řízení, a až
teprve poté soudu dovolacího.
Protože rozsudek odvolacího soudu není, pokud jde o posouzení nároku na určení
výše nájemného, správný, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty druhé za
středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí v tomto rozsahu (jakož i v akcesorickém
výroku o nákladech řízení) zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně
(který rovněž vycházel při posouzení uvedeného nároku z nesprávného právního
názoru), zrušil dovolací soud v tomto rozsahu i jeho rozhodnutí a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 4 věta druhá o.s.ř.).
Dovoláním žalobců byl napaden rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i
pokud jím byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby
na určení neplatnosti nájemní smlouvy. Dovolací soud ve svém usnesení ze dne
22. 9. 2005, č.j. 26 Cdo 819/2005-76, neshledal v tomto směru dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným. Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 3.
2006, sp.zn. I. ÚS 717/2005, kterým označené usnesení dovolací soudu zrušil,
uvedl, že otázku neplatnosti ustanovení nájemní smlouvy o výši nájemného je
třeba řešit jako otázku předběžnou.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto směru založeno na závěru, že
žalobci nemají naléhavý právní zájem na určení neplatnosti nájemní smlouvy v
části týkající se výše nájemného. Dovolací soud shodně jako ve svém usnesení
ze dne 22. 9. 2005, č.j. 26 Cdo 819/2005-76, se s tímto právním závěrem
ztotožňuje a neshledává pro řešení této otázky dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. přípustným, a to s odkazem na konstatní judikaturu citovanou
ve zmíněném usnesení. K tomu je třeba dodat, že má-li právní otázka, o níž má
být rozhodnuto určovacím výrokem, povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci
práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení této
předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního
vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon
50/96, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 5/1996 na straně 113, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp.zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný
pod č. 68 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001).
Vycházeje z uvedeného Nejvyšší soud dovolání žalobců – pokud směřovalo proti
napadenému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu
prvního stupně o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti nájemní smlouvy – podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl. Ostatně jestliže
podle ustálené judikatury i právní teorie nelze řešení předběžné otázky
vyslovovat ve výroku rozsudku, nebyl by ani důvod pro to, aby byl rozsudek
odvolacího soudu zrušen i v této části.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2006
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu