26 Cdo 192/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce
JUDr. Tomáše Pelikána, advokáta se sídlem Praha 1, Dušní 22, insolvenčního
správce Pražského stavebního bytového družstva, Praha 5, Na Hutmance 7/300, IČ:
00033243, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem Praha 5,
Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalované GRANAT s. r. o., se sídlem Praha 5,
Petržílkova 2267/12, IČ: 25645226, zastoupené Mgr. Danielem Šimánkem, advokátem
se sídlem Čelákovice, Vašátkova 176, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 36/2009, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2012, č. j. 72 C 38/2012-96, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 1.573,- Kč, k rukám Mgr. Karla Volfa, advokáta se sídlem Praha 5,
Jindřicha Plachty 3163/28, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 10. 2011,
č. j. 28 C 36/2009-63, zamítl žalobu na vyklizení žalované z bytu – jednotky v
objektu bydlení – budově vedené pod popisnými čísly, postavené na pozemcích
parc. č. 2871, 2872, 2873 a 2275, zapsané v katastru nemovitostí vedeném
Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, kat. pracoviště Praha, obec Praha,
na LV č. 6452 pro k. ú. S. (dále též „předmětný byt“, resp. „byt); současně
rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 4. 4.
2012, č. j. 72 Co 38/2012-96, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalované uložil předmětný byt vyklidit do 6 měsíců od právní moci rozsudku;
dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná
užívá předmětný byt bez právního důvodu, neboť nájemní smlouva ze dne 26. 2.
1998, kterou uzavřela s Pražským stavebním bytovým družstvem je neplatná (§ 39
občanského zákoníku, zákona č. 40/1964 Sb., ve znění po novele č. 107/2006 Sb.
– dále jen „obč. zák.“) protože neobsahuje podstatnou náležitost smlouvy o
nájmu bytu (§ 686 odst. 1 obč. zák.), a to dohodu o nájemném (užívání bytu bylo
sjednáno jako bezúplatné). Dovodil dále, že Dohoda o postoupení práv a
povinností za smlouvy o smlouvě budoucí kupní č. 2501, uzavřená dne 26. 2. 1998
mezi žalovanou a p. Stiborem, nemá ve vztahu k žalobci právní relevanci a nelze
s ní spojovat přechod či převod závazku žalobce převést na žalovanou vlastnické
právo k předmětnému bytu (jednotce); žalovaná nemohla na jejím základě nabýt
práva a povinnosti ze smlouvy budoucí, ani postavení účastníka této smlouvy. V
této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí ve věci sp.
zn. 33 Odo 559/06 a sp. zn. 33 Cdo 2390/2000, v nichž byl vysloven právní
názor, že předmětem postoupení ve smyslu § 524 obč. zák. nemůže být povinnost
účastníka). Se zřetelem k tomu nepřipadá v úvahu ani legitimní očekávání
žalované na nabytí majetku (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3571/10).
Odvolací soud uzavřel, že výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy (§
3 odst. 1 obč. zák.), a proto žalobu na vyklizení shledal důvodnou; na tom
ničeho nemění ani okolnost, že žalovaná uhradila p. S. kupní cenu za byt. S
ohledem na to, že předmětný byt je fakticky obýván rodinou se dvěma dětmi,
stanovil delší lhůtu k jeho vyklizení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uvedla v něm, že „jsou dány
důvody ve smyslu ust. 237 o.s.ř., …“. Vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího
soudu o neexistenci právního důvodu bydlení a vytýká mu, že nezohlednil její
argumentaci odkazem na ust. § 3 odst. 1 obč. zák. Poukazuje na rozhodnutí
uveřejněné pod č. R 5/2001 a uvádí, že daný případ plně vyhovuje v něm
naznačeným kriteriím, tj. dobrá víra uživatele, že mu svědčí platný právní
titul bydlení, jehož nedostatky nezpůsobil, obývá byt dlouhodobě, podílel se na
jeho zvelebení a vlastník nepotřebuje byt k bezprostřednímu řešení své bytové
otázky. S odkazem na odbornou literaturu a judikaturu Ústavního soudu dovozuje,
že právo na bydlení patří k základním lidským právům a vyjadřuje přesvědčení,
že v dané věci měla být žaloba zamítnuta. Rovněž tak nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy ze dne 26. 2. 1998 o postoupení práv a
povinností a poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo
3301/2010, kdy žalovaná rovněž takovou smlouvu uzavřela. Dále cituje rozhodnutí
Městského soudu v Praze ve věcech, v nichž byl v obdobných věcech vysloven
názor, že žaloba na vyklizení měla být zamítnuta za použití ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák., jakož i rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž bylo poukázáno
na legitimní očekávání nabytí vlastnického práva osoby, která měla byt
vyklidit. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím, obsáhle vyvracel
dovolací námitky a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 4. dubna 2012, Nejvyšší soud jako soud
dovolací v souladu s čl. II bodem 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
404/2012 Sb. (dále „o.s.ř.”).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem
dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel
obsahově vymezil.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a
odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Vady tohoto druhu
nebyly v dovolání namítány a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.
Posuzováno dle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) dovolatelka uplatnila
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle § 126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do
jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání
věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V případě neoprávněného zásahu do
vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu
odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní)
hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen
důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k
žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v
konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002,
uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. jeho rozhodnutí ze 17. 12.
2003, sp .zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, a ze 17.
6. 2004, sp .zn. 26 Cdo 2686/2003) vyslovil názor, že nesvědčil-li žalovanému
od počátku platný titul k užívání vyklizovaného bytu (tj. užívá-li žalovaný
vyklizovaný byt bez právního důvodu), nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1
obč. zák. zabránit požadavku na jeho vyklizení a žalobu zamítnout. Následně
však byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního
kolegia ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod R 6/2010 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož odepření ochrany výkonu
vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu s dobrými mravy žalobou na
vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení), se podle okolností daného
případu projeví buď zamítnutím žaloby (pro tentokrát), nebo tím, že vyklizení
bude podmíněno zajištěním bytové náhrady, nebo určením delší, než zákonné lhůty
k vyklizení.
V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že výkon vlastnického práva
žalobce realizovaný žalobou na vyklizení předmětného bytu není v rozporu s
dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Proti tomu žalovaná argumentuje zejména
námitkou, že právo na bydlení je základním lidským právem, že byt dlouhodobě
užívala v přesvědčení, že jí svědčí platný právní důvod bydlení a že jeho
nedostatky nezpůsobila.
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací,
přitom vyplývá, že žalovaná je právnickou osobou (obchodní společností), že má
své sídlo na adrese předmětného bytu a že její jednatelkou je Elena
Roussavskaia, která byt užívá též k bydlení.
Dovolatelce lze přisvědčit, že právo na bydlení patří k základním lidským
právům, neboť zajišťuje realizaci jedné ze základních lidských potřeb – potřeby
bydlení, jež je vlastní toliko fyzické osobě, nikoli osobě právnické (srov. k
tomu rozsudek Nejvyššího soudu z 19. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2818/99,
uveřejněný pod C 436 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále např. jeho
rozsudek z 26. 10. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2823/99, uveřejněný pod R 6/2002 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek /ústavní stížnost proti tomuto rozsudku
byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu z 30. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS
723/2000/ a rozsudek z 6. 12. 2005, sp.zn. 26 Cdo 1295/205).
Ochrana práva na bydlení je poskytována i prostřednictvím aplikace ustanovení §
3 odst. 1 obč. zák. (viz shora citované R 5/2001 a R 6/2010), kdy je výjimečné
vlastníkovi odepřena ochrana jeho vlastnického práva. V souzené věci však
aplikace uvedeného ustanovení nepřichází v úvahu, neboť předmětný byt slouží
jako sídlo právnické osoby (dovolatelky), jejíž zájmy nelze upřednostnit před
ochranou práva vlastnického. Okolnost, že byt je fakticky užíván též k bydlení
její jednatelky, není v tomto směru rozhodná. Ostatně odvolací soud ji
zohlednil stanovením delší lhůty k jeho vyklizení (§ 160 odst. 1 o.s.ř.). Pro
úplnost lze poukázat na skutečnost, že kategorie tzv. služebních bytů v nájmu
právnické osoby určených pro ubytování osob, jež pro ni pracují (srov. § 7
odst. 1 písm. b/ zákona č. 102/1992 Sb.), byla s účinností k 1. 11. 2011
zrušena zákonem č. 132/2011 Sb.
Pokud tedy v projednávané věci odvolací soud žalobě na vyklizení předmětného
bytu vyhověl, lze – vzhledem k výše uvedenému – pokládat jeho rozhodnutí za
věcně správné.
Dovolací soud proto – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) –
dovolání žalované jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a
odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal
dovolatelku, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů
dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokáta. Uvedené náklady sestávají z jednoho úkonu
právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 1.000,- Kč (§ 9 odst. 1 ve
spojení s § 7 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
účinném do 31. prosince 2012, č. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), z paušální částky
náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2
odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů), a z částky 273,- Kč představující 21 % DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může
se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 19. září 2013
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc.
předsedkyně senátu