26 Cdo 3301/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobce JUDr. T. P., jako insolvenčního správce úpadce
Pražského stavebního bytového družstva, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300,
IČ: 00033243, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5,
Jindřicha Plachty 28, proti žalované M. J., zastoupené Mgr. Danielem Šimánkem,
advokátem se sídlem v Čelákovicích, Vašátkova 176, o vyklizení bytu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 48/2009, o dovolání žalované proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2010, č. j. 30 Co 23/2010-98,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2010, č. j. 30 Co 23/2010-98,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. září 2009, č. j. 7 C
48/2009-73, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. září 2009,
č. j. 7 C 48/2009-73, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a
vyklizený předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt –
jednotku č. 2148/56 v objektu bydlení – budově vedené pod popisnými č. 2144,
2145, 2146, 2147, 2148, 2149, 2150, 2151, 2152, 2153 a 2154, postavené na
pozemcích parc. č. 2964, 2965, 2967, 2968, 2969, 2970, 2973, 2974, 2975, 2976 a
2977, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m.
Prahu, katastrální pracoviště Praha, obec Praha, na LV č. 4063 pro katastrální
území Stodůlky“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o
nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9.
března 2010, č. j. 30 Co 23/2010-98, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
změnil jen tak, že lhůta k plnění činí tři měsíce od právní moci rozsudku;
jinak ho potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že žalobce
je insolvenčním správcem úpadce Pražského stavebního bytového družstva, se
sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300 (dále jen „bytové družstvo“), které je
vlastníkem předmětného bytu, že bytové družstvo a V. H. uzavřeli smlouvu o
uzavření budoucí smlouvy omajetkovém převodu předmětného bytu včetně
příslušenství (dále jen „smlouva o budoucí smlouvě“), že na základě smlouvy o
budoucí smlouvě uhradila V. H. bytovému družstvu částku 794.208,- Kč, že dne
23. září 1993 (správně zřejmě 22. září 1993) uzavřely V. H. a žalovaná se
souhlasem bytového družstva dohodu o postoupení práv a povinností ze smlouvy o
budoucí smlouvě (dále jen „Dohoda“) a že Dohodou převedla V. H. na žalovanou
svá práva a povinnosti ze smlouvy o budoucí smlouvě a žalovaná „vyrovnala“ V.
H. částku 794.208,- Kč, kterou tato zaplatila bytovému družstvu na základě
smlouvy o budoucí smlouvě. Dále zjistily, že žalovaná se do předmětného bytu
nastěhovala dne 4. října 1993, že od této doby v bytě bydlí a že řádně platí
platby související s užíváním bytu podle výpočtového listu nájemného ze dne 19.
listopadu 1993, popřípadě dalších listin týkajících se výše plateb za předmětný
byt (viz č. l. 12 až 30 spisu). Oba soudy učinily rovněž skutkový závěr, že z
uvedených skutkových zjištění nevyplývá vůle účastníků směřující k uzavření
smlouvy o nájmu předmětného bytu. Na tomto skutkovém základě odvolací soud
shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaná užívá předmětný byt bez
právního důvodu; protože vyklizení není v daném případě v rozporu s dobrými
mravy, vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vyklizení potvrdil.
Současně – s odkazem na ustanovení § 712 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) – dovodil, že
žalované nepřísluší žádná bytová náhrada. Zejména vzhledem k jejímu věku (65
let) a délce jejího bydlení v předmětném bytě však dospěl k závěru, že její
vyklizovací povinnost je zapotřebí vázat na delší (tříměsíční) lhůtu; proto ve
výroku o lhůtě k plnění rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ke splnění
vyklizovací povinnosti jí stanovil tříměsíční lhůtu (na místo soudem prvního
stupně stanovené patnáctidenní lhůty).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání
především namítla, že vůle obou účastníků směřovala k uzavření smlouvy o nájmu
bytu, což podle jejího názoru vyplývá z Dohody a z výpočtového listu nájemného
ze dne 19. listopadu 1993 a z toho, že po celou doby bydlení hradila veškeré
platby související s užíváním bytu. Vyslovila rovněž přesvědčení, že i kdyby
tomu tak nebylo, měla být žaloba s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. zamítnuta. V této souvislosti uvedla, že zejména vzhledem k jejímu věku a délce
jejího bydlení v bytě je požadavek na vyklizení nepřiměřeně tvrdý a staví ji do
neřešitelné životní situace. Dále uvedla, že i kdyby nebylo na místě zamítnutí
žaloby pro rozpor s dobrými mravy, měla být její vyklizovací povinnost s
odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. a na okolnosti specifikované v
dovolání (zejména dobrá víra uživatelky bytu, která nedostatky právního titulu
nezpůsobila, byt dlouhodobě užívá a zvelebila ho) vázána na zajištění bytové
náhrady. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud rozhodnutí
soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Žalobce ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost použitých dovolacích
námitek, zdůraznil, že žalovaná užívá byt bez právního důvodu, a navrhl, aby
její dovolání bylo zamítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného
prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání
lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud především nepřehlédl, že
v projednávané věci dovolání směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud
rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o lhůtě k plnění (tak, že
žalované stanovil delší lhůtu k vyklizení bytu) a potvrdil ho ve vyklizovacím
výroku. Lze jen dodat, že měnící výrok rozsudku odvolacího soudu o lhůtě k
plnění má povahu usnesení, a proto přípustnost dovolání proti jinak
potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (dále též jen potvrzující rozsudek“)
nelze dovozovat z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Současně dovolací soud nepřehlédl, že dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu
dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – brojí proti potvrzujícímu rozsudku v obou jeho
výrocích, tedy nejen proti vyklizovacímu výroku, nýbrž i proti výroku
vztahujícímu se k otázce bytové náhrady.
Zde je zapotřebí připomenout, že
vyslovil-li soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost
vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové
náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto; opravný prostředek, jímž
se žalovaný domáhá toho, aby vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno
bylo, proto není možné posoudit jako podaný proti neexistujícímu výroku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 3 Cdon
102/96, uveřejněný pod č. 104 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní
judikatura, a ze dne 1. června 2001, sp. zn. 26 Cdo 365/2000, uveřejněný pod C
549 ve svazku 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Přitom po změnách, které
byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž
rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé (srov. rozsudek
bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo
6/92, uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3 – 4 z roku 1993 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Pro úplnost dovolací soud už na tomto místě dodává,
že v soudní praxi není pochyb o tom, že usoudí-li dovolací soud, že závěr
týkající se bytové náhrady pro žalovaného je nesprávný a dovolání je proto
důvodné, neobstojí (protože nemůže samostatně nabýt právní moci) rozhodnutí ani
v části týkající se samotné povinnosti byt vyklidit, a musí být proto zrušeno
(§ 243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) jako celek (srov. rozsudky
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96,
uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a
dále např. ze dne 29. července 2007, sp. zn. 26 Cdo 3430/2007). Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo
jeho prvním rozhodnutím ve věci. Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží. Z toho
vyplývá, že v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. lze jako způsobilý uplatnit zásadně jen dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., výjimečně pak také
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (který však – s
přihlédnutím k obsahu dovolání /§ 41 odst.
2 o.s.ř./ – nebyl uplatněn);
nezpůsobilým pak je dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na
zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká
mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-
li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové
zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z
roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne
31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20
Cdo 2187/99, a ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod
č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne
31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 26
Cdo 1792/2002, ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo
473/2003, a ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Zpochybnila-li proto dovolatelka názor odvolacího soudu o nedostatku svého
právního titulu k užívání bytu poukazem na to, co bylo obsahem vůle účastníků
obsažené v tam uvedených listinách a jak měla být tato vůle interpretována,
napadla – za použití § 241a odst. 3 o.s.ř. – správnost skutkového (nikoliv
právního) názoru odvolacího soudu. Výtka nesprávného právního posouzení věci je
tak v tomto ohledu nepřípustně založena na kritice správnosti (úplnosti)
skutkových zjištění. Nad rámec řečeného dovolací soud přes to dodává, že podle ustálené soudní praxe
závěr o uzavření nájemní smlouvy konkludentním způsobem nutně předpokládá, že
zde byl – v době od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1994 – dán konkludentní
projev vůle směřující k uzavření nájemní smlouvy k bytu jak na straně
pronajímatele, tak také na straně nájemce. Na takový konkludentní projev vůle
na straně pronajímatele i nájemce však nelze usoudit z jejich mlčení či
faktického užívání bytu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky
z 21. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 1654/98, z 25. října 2001, sp. zn. 26 Cdo
551/2000, z 20. 1istopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 1160/2002, z 8. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 1158/2003, z 1. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 436/2004, ze 4. března
2005, sp. zn. 26 Cdo 962/2004, a z 27. července 2005, sp. zn. 26 Cdo 1791/2004). Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze
přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázek, že zjištěné skutečnosti
nejsou pro odepření ochrany vlastnického práva žalobce podle § 3 odst. 1 obč. zák. dostačující a že hypotéza ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. bude dostatečně
naplněna již tím, že vyklizovací povinnost dovolatelky bude vázána na
tříměsíční (tj. delší než patnáctidenní) lhůtu k vyklizení (a nikoli na
zajištění bytové náhrady). Uvedené otázky jsou totiž soudy rozhodovány
rozdílně, byť v tomto ohledu byla již soudní praxe usměrněna stanoviskem
občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14.
října 2009, sp. zn. Cpjn
6/2009, uveřejněným pod č. 8 v sešitě č. 1-2 z roku 2010 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (k němuž odvolací soud nepřihlížel). Je-li podle závěru
dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím
dovolání – pro řešení uvedených otázek – přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence
uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu. Dovolatelka – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – uplatnila rovněž dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do
jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání
věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V případě neoprávněného zásahu do
vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu
odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní)
hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen
důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k
žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v
konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo
633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. února
2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze
17. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003) vyslovil názor, že nesvědčil-li
žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaného bytu (tj. užívá-li
žalovaný vyklizovaný byt bez právního důvodu), nelze ani prostřednictvím § 3
odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jeho vyklizení a žalobu zamítnout.
Následně však byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a
obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod
č. 8 v sešitě č. 1-2 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle
něhož odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu
s dobrými mravy žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k
bydlení), se podle okolností daného případu projeví buď zamítnutím žaloby, nebo
tím, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady. Zbývá dodat, že v
dlouhodobě ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že na základě § 3 odst. 1
obč. zák. může být výjimečně povinnost k vyklizení bytu, užívaného bez právního
důvodu, vázána na delší lhůtu, případně na zajištění bytové náhrady, byť osobě,
jež má byt vyklidit, nesvědčí právo na bytovou náhradu podle pozitivní právní
úpravy a nevyplývá ani z její analogické aplikace (srov. rozsudky Nejvyššího
soudu České republiky z 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č.
5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24
v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, z 27. února 2001, sp. zn.
26 Cdo 1608/99, uveřejněný pod C 269 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a
ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněný pod č. 59 v
sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud zastává názor, že pro účely zamítnutí žaloby na vyklizení bytu
nemají z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v tomto konkrétním případě
žádný právní význam věk dovolatelky a délka jejího bydlení v bytě. Je tomu tak
proto, že uvedené okolnosti nemohou nic změnit na tom, že dovolatelce nesvědčí
nájemní poměr k bytu. Přitom podle přesvědčení dovolacího soudu ani v laické
veřejnosti není žádných pochyb o tom, že nájemní poměr k bytu vzniká zásadně na
základě nájemní smlouvy (§ 685 a násl. obč. zák.) jako dvoustranného právního
úkonu uzavřeného mezi pronajímatelem a nájemcem, tedy právního úkonu, který v
daném případě nebyl uzavřen.
Dovolací soud však nesouhlasí s názorem, že uvedené okolnosti jsou bez právního
významu i pro úvahu, zda v tomto případě za použití § 3 odst. 1 obč. zák.
výjimečně vázat vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady. V této souvislosti
nelze bez dalšího opomenout ani to, že dovolatelka řádně hradí platby
související s užíváním bytu a že v souvislosti s Dohodou (s níž vyslovilo
souhlas bytové družstvo) uhradila V. H. relativně vysokou částku, kterou ve
vztahu k předmětnému bytu eviduje jako platbu od V. H. na základě smlouvy o
budoucí smlouvě i bytové družstvo. Lze uzavřít, že byť dovolatelka užívá
předmětný byt bez právního důvodu, je její vyklizení bez vázanosti na bytovou
náhradu z uvedených důvodů v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč.
zák. Ve vztahu k otázce bytové náhrady byl tedy dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř. užit opodstatněně.
Vzhledem k uvedenému není napadený rozsudek z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace
správný ve výroku o bytové náhradě. Za této situace Nejvyšší soud podle § 243b
odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil v celém rozsahu
(viz výklad shora). Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího
soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto
rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3
věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. března 2011
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu