26 Cdo 538/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Roberta Waltra
ve věci žalobce h. m. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Z. J. a
2) S. J., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9
pod sp. zn. 18 C 44/2000, o dovolání všech účastníků řízení proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2002, č. j. 14 Co
262/02-115, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2002, č.
j. 14 Co 262/02-115, se zrušuje a věc se vrací tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soudu pro Prahu 9 (soud prvního stupně) – poté, co jeho v
pořadí první (vyhovující) rozsudek ze dne 26. dubna 2000, č. j. 18 C
44/2000-12, byl k odvolání žalovaných zrušen usnesením Městského soudu v Praze
(odvolacího soudu) ze dne 8. března 2001, č. j. 14 Co 43/2001-46, a
věc mu byla vrácena k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 19. prosince 2001, č.
j. 18 C 44/2000-94, opětovně vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost
vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci do šesti měsíců od právní moci rozsudku
„byt č. 12 o čtyřech pokojích, kuchyni s příslušenstvím, I.
kategorie, v 5. patře domu č. p. 1015 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp.
„byt“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že
s účinností od 16. listopadu 1993 byly usnesením Rady zastupitelstva h. m. P.
ze dne 12. října 1993 schváleny nové Zásady pro nájem obecních bytů (dále jen
„Zásady“), že tehdejším prokurátorům (a pozdějším státním zástupcům) uvedeným v
článku II. pod písm. f/ Zásad se obecní byty pronajímaly na dobu určitou v
trvání pěti let při splnění podmínek uvedených v článku I. bodu 2a/ Zásad
(článek I. bod 2b/ věta první Zásad), že v případě splnění pracovního závazku
nájemce se podle článku I. bodu 2b/ věty druhé Zásad po uplynutí této doby na
návrh navrhovatele původní žádosti nájemní poměr na dobu určitou měnil na
nájemní poměr na dobu neurčitou a že podle článku I. bodu 3/ Zásad se na dobu
neurčitou byty pronajímaly především osobám, jímž zanikl nájemní poměr k
dosavadnímu bytu podle § 710 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy
platném znění, resp. u nichž ohledně dosavadního bytu došlo k přechodu nájmu na
osoby vyjmenované v § 706 odst. 1 citovaného občanského zákoníku. Dále rovněž
zjistil, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, že dne
13. února 1995 byla mezi žalobcem jako pronajímatelem a
žalovanými jako nájemci uzavřena ohledně předmětného bytu písemná nájemní
smlouva (dále jen „nájemní smlouva ze dne 13. února 1995“), že podle nájemní
smlouvy ze dne 13. února 1995 šlo o nájemní poměr na dobu určitou v trvání pěti
let, že v době uzavření nájemní smlouvy vykonával žalovaný funkci státního
zástupce u Městského státního zastupitelství v Praze, že ke dni 31. ledna 1995
ukončil žalovaný nájemní poměr k bytu v S. a že funkci státního zástupce
přestal vykonávat na základě vlastního rozhodnutí asi před jedním rokem. Na
tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že po uplynutí sjednané
doby nájmu užívají žalovaní předmětný byt bez právního důvodu a že žaloba na
vyklizení bytu byla podána ve lhůtě uvedené v § 676 odst. 2 zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“). Protože
neshledal podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč. zák., žalobě vyhověl; vzhledem
k okolnostem případu však stanovil lhůtu k vyklizení bytu v trvání šesti měsíců.
K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 5. září 2002, č.
j. 14 Co 262/02-115, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku o věci samé jen tak, že uloženou vyklizovací povinnost žalovaných
podmínil zajištěním náhradního bytu; jinak jej ve výroku o věci samé potvrdil a
dále jej změnil rovněž ve výroku o nákladech řízení účastníků před
soudem prvního stupně. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního
stupně a za správný pokládal rovněž výrok o uložení vyklizovací povinnosti
žalovaným; zde především dodal, že byť postup žalobce při uzavírání nájemní
smlouvy ze dne 13. února 1995 lze hodnotit jako „postup částečně v
rozporu s dobrými mravy“, nelze přehlédnout, že na základě platné nájemní
smlouvy ze dne 13. února 1995 šlo v daném případě o nájemní poměr na dobu
určitou v trvání pěti let, že žaloba na vyklizení bytu byla podána včas a že v
konečném důsledku nejsou dány ani důvody ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. pro
odepření výkonu práva na vyklizení bytu, neboť to byl právě žalovaný, který
přestal za trvání nájemního poměru k bytu vykonávat funkci státního zástupce. S
poukazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. však vyklizovací povinnost
žalovaných z bytu podmínil zajištěním náhradního bytu, což odůvodnil
konstatováním, že žalovaní jsou manželé a mají ve své výchově dvě nezletilé
děti ve věku 4 a 12 let.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání všichni účastníci
řízení. Přípustnost svého dovolání opřel žalobce o ustanovení § 237 odst. 1
písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů – dále jen „o.s.ř.“; žalovaní dovozují přípustnost dovolání z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky účastníci
podřadili dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Dovolání žalobce směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu o bytové náhradě (dále jen „měnící výrok“). Žalobce zpochybnil
správnost právního závěru o bytové náhradě pro žalované a v této souvislosti
namítl, že oba žalovaní, a to i vzhledem ke svému vzdělání, si museli být
vědomi toho, že jde o nájemní poměr na dobu určitou, ale i toho, jaké důsledky
pro ně vyplývají z rozhodnutí „žalovaného odejít od svého zaměstnavatele půl
roku před uplynutím doby sjednaného nájmu, který by byl jinak pravděpodobně
prodloužen na dobu neurčitou“. Žalobce má zato, že rozhodnutí odvolacího soudu
o bytové náhradě pro žalované by jej mohlo v dalších případech omezovat v jeho
smluvní volnosti potud, že uzavírání nájemních smluv na dobu určitou by v
případě povinnosti zajistit bytovou náhradu pro vyklizovaného nájemce nemělo
pro něj žádný praktický význam. Žalobce navrhl, aby napadený rozsudek
odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaní – s přihlédnutím k obsahu jejich dovolání (§ 41 odst. 2
o.s.ř.) – napadají rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen výrok
rozsudku soudu prvního stupně o uložení vyklizovací povinnosti (dále jen
„potvrzující výrok“). V dovolání napadli správnost právního závěru, že v daném
případě nejsou dány důvody ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. pro odepření výkonu
práva na vyklizení bytu. Dospívají k názoru, že ani u státního zástupce nebylo
vyloučeno uzavření nájemní smlouvy ohledně obecního bytu na dobu neurčitou ve
smyslu článku I. bodu 3/ Zásad, vrátil-li dosavadní byt či užívaly-li dosavadní
byt dvě samostatné rodiny. Jestliže ani přes vrácení dosavadního, byť
mimopražského, bytu nebyla ohledně předmětného bytu uzavřena nájemní smlouva na
dobu neurčitou (ve smyslu článku I. bodu 3/ Zásad), mají žalovaní zato, že
žalobci měla být ochrana jeho práva odepřena, neboť jde o výkon práva, který je
v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. V dovolání rovněž
namítli, že žádný z vyslechnutých svědků nevysvětlil, z jakého důvodu nebyl
žalovanému přidělen byt z kvóty bytů určených pro státní zástupce rozhodnutím
rady ze dne 14. prosince 1993, a pokračovali, že kdyby tomu tak bylo, skončila
by pětiletá doba nájmu koncem roku 1998 nebo počátkem roku 1999, tedy ještě v
době, kdy žalovaný pracoval jako státní zástupce. I takové zneužití
dominantního postavení žalobce jako pronajímatele obecních bytů je podle
žalovaných důvodem pro odepření ochrany práva žalobci. Žalovaní navrhli, aby
dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i
rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního
stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)
shledal, že dovolání byla podána včas, subjekty k tomu oprávněnými – (všemi)
účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.). Přitom žalobce byl zastoupen
advokátem a žalovaní jako osoby s právnickým vzděláním nemuseli podmínku
povinného advokátního zastoupení splňovat (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti podaných dovolání,
neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána
správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích
důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání žalovaných proti potvrzujícímu výroku napadeného
rozsudku se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci
přípustné, neboť v tomto výroku nebylo v pořadí druhým rozsudkem soudu prvního
stupně rozhodnuto jinak než v jeho prvním rozsudku – v obou případech soud
prvního stupně žalobě na vyklizení bytu vyhověl.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost
svého dovolání opřeli žalovaní) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-
li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je
spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních.
Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě
zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož
prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost
skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3
o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným
dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na
kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím
soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – použili
žalovaní vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojí proti
skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů,
z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly). Výtka nesprávného
právního posouzení věci je tak v tomto ohledu založena na kritice správnosti
(úplnosti) skutkových zjištění. Pro posouzení, zda žalobci lze odepřít ochranu
jeho práva, tak přicházejí také s novými tvrzeními a na jejich základě nabízí
„svůj vlastní“ (doplněný) skutkový stav věci. Žalovaní však především přehlíží,
že pro dovolací řízení platí zákaz tzv. „novot“. Nelze ani přehlédnout, že
skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice
napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak
pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/
o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a §
238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost
dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být
námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti
dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy žalovaní ve skutečnosti zpochybňují rovněž správnost
(úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud
odvolací, a z okolností uvedených v dovolání dovozují
nesprávnost závěru, že v daném případě nejsou dány důvody ve smyslu § 3 odst. 1
obč. zák. pro odepření výkonu práva na vyklizení bytu, nemohou tyto námitky
založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že potvrzující
výrok napadeného rozsudku je založen (rovněž) na právních závěrech, že po
uplynutí sjednané doby nájmu užívají žalovaní předmětný byt bez právního důvodu
(správnost tohoto právního závěru nebyla dovoláním zpochybněna) a že nejsou
dány důvody ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. pro odepření výkonu práva na
vyklizení bytu. Správnost posléze uvedeného právního závěru žalovaní v dovolání
napadli. Z pohledu rozsudku odvolacího soudu by proto mohlo jít o otázku
zásadního právního významu. Výklad otázky, zda lze odepřít výkon práva na
vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu pro rozpor výkonu práva s dobrými
mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., se v soudní praxi ustálil. Potvrdil-li
odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o vyklizení
bytu, jde – v konečném důsledku – o rozhodnutí odpovídající ustálenému řešení
této otázky.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že na základě ustanovení § 3 odst. 1
obč. zák. nelze zamítnout žalobu o vyklizení nebytových prostor, jestliže
smlouva o jejich nájmu je absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99,
uveřejněný pod č. 12 v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). K odůvodnění citovaného právního názoru Nejvyšší soud mimo jiné
uvedl, že byl-li pronajímatel podle neplatné smlouvy vlastníkem
(spoluvlastníkem) nemovitosti, v níž jsou umístěny smlouvou dotčené nebytové
prostory, svědčí mu i právo na ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho
nemovitosti – bez právního důvodu – představuje zásah do vlastnického práva,
který je neoprávněný. Lze pouze dodat, že neexistuje žádný rozumný důvod, pro
který by uvedené rozhodnutí nebylo využitelné rovněž pro právní vztahy týkající
se užívání bytu bez právního důvodu, jak dovolací soud dovodil již v rozsudku
ze dne 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003. V rozsudku ze dne 29. srpna
2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133 v
sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že
nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných
místností, nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku
na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na
ochranu vlastníka (§ 126 odst. 1 obč. zák.) domáhajícího se vyklizení
místností, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti
potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle § 237
odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání žalovaných podle § 243b odst. 5 a § 218
písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Dovolání žalobce proti měnícímu výroku napadeného rozsudku je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Pro úplnost lze připomenout, že přípustnost
dovolání podle citovaného ustanovení se omezuje pouze na měnící výrok o bytové
náhradě pro žalované (po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny
zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové
náhradě rozhodováním ve věci samé – srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Zbývá
dodat, že proti výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o vyklizovací povinnosti žalovaných z bytu, dovolání žalobce evidentně
nesměřuje. I když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. jde o
spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního
předpisu, nebyl dovolací soud oprávněn přezkoumat věcnou správnost tohoto
výroku už proto, že nebyl dovoláním napaden. Propojení výroku rozsudku
odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není
přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že
shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i
výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení § 242 odst.
2 písm. d/ o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě
č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí
odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán
uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z
ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a
b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny
nebyly.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové
konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
půjde v řízení o dovolání žalobce o odpověď na otázku, zda lze vyklizení bytu
užívaného bez právního důvodu (výjimečně) vázat – prostřednictvím § 3 odst. 1
obč. zák. – na zajištění bytové náhrady.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými
mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v
historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické
tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem
základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června
1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997
časopisu Soudní judikatura).
V již zmíněném rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99,
(uveřejněném pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura)
Nejvyšší soud České republiky rovněž dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení
místností (užívaných bez právního důvodu) sloužících vyklizované osobě k
bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady, nebo odloženo
určením delší lhůty k vyklizení (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout
okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu
svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se
soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se
ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila. Rovněž v rozsudku
ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1
z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z
roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o
tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§
3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě
dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky
tohoto titulu nezpůsobil. V odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl,
že soudní praxe, vycházející z občanského zákoníku, ve znění účinném do 1. 1.
1992, dovodila, že vyklizení po zajištění bytové náhrady nemusí být dáno pouze
výslovnou právní úpravou. Lze je dále dovodit nejen z analogické aplikace této
pozitivní úpravy, ale může posléze vyplynout i ze situací, kdy žalovanému sice
bytová náhrada přímo ani analogicky nesvědčí, ale přesto žalobě o vyklizení
bytu lze vyhovět – vzhledem k důvodům hodným zvláštního zřetele – výjimečně (ve
smyslu čl. VI. a VII. občanského zákoníku) jen za předpokladu přiznání bytové
náhrady (srov. R 39/86). Dále také uvedl, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
plní – v rozhodném smyslu – obdobnou funkci, jako v posuzovaných právních
vztazích dříve plnily výše označené základní články občanského zákoníku dříve
platného. Principy zmíněného judikátu R 39/86 mohou tedy být nadále užitelné.
Zbývá pouze dodat, že k uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil
také v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14.
listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8
z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z uvedeného vyplývá, že vyklizovací povinnost z bytu užívaného bez
právního důvodu lze výjimečně podmínit – za použití § 3 odst. 1 obč. zák. –
zajištěním bytové náhrady (i náhradního bytu), a přitom nelze pominout
okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení,
že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil.
V projednávané věci bylo z provedených důkazů mimo jiné zjištěno, že
dne 13. února 1995 byla mezi žalobcem jako pronajímatelem a žalovanými
jako nájemci uzavřena písemná nájemní smlouva ohledně předmětného bytu, že
podle této nájemní smlouvy šlo o nájemní poměr na dobu určitou v trvání pěti
let, že v době uzavření nájemní smlouvy vykonával žalovaný funkci státního
zástupce u Městského státního zastupitelství v Praze, že ke dni 31. ledna 1995
ukončil žalovaný nájemní poměr k bytu v Sokolově, Jelínkova 1876 a že funkci
státního zástupce přestal vykonávat na základě vlastního rozhodnutí asi před
jedním rokem. Jestliže na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací
soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – vázal vyklizení předmětného bytu
užívaného žalovanými po uplynutí sjednané doby nájmu bez právního důvodu na
zajištění náhradního bytu, nelze jeho rozhodnutí v měnícím výroku o bytové
náhradě pokládat za správné.
Lze uzavřít, že v měnícím výroku o bytové náhradě pro žalované není
rozsudek odvolacího soudu z hlediska žalobcem uplatněného dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný.
Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil – vzhledem k vzájemné
provázanosti jeho výroků – v celém rozsahu (§ 243b odst. 2 věta za středníkem
o.s.ř.) a podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. května 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu