26 Cdo 1791/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra
ve věci žalobkyň a) M. K. a b) K. S., zastoupeným advokátem, proti žalovanému
M. B., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 3 pod sp. zn. 9 C 19/2001, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2003, č. j. 15 Co 290/2003-115, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2003, č. j. 15 Co
290/2003-115, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. dubna 2003, č.
j. 9 C 19/2001-95 (správně 97), ve spojení s usnesením ze dne 28. května 2003,
č. j. 9 C 19/2001-97 (správně 99), se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu
pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem pro zmeškání ze dne
17. dubna 2001, č. j. 9 C 19/2001-12, vyhověl žalobě a uložil žalovanému
povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobkyním do patnácti dnů od právní moci
rozsudku „byt č. 3, III. kategorie, o velikosti 3+1 v 1. patře domu čp. 567, H.
3, P., k. ú. Ž.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“,
resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech
řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne
29. března 2002, č. j. 15 Co 98/2002-44, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve zrušujícím usnesení dovodil, že v
daném případě nebyly naplněny podmínky, za nichž lze rozhodnout o žalobě
rozsudkem pro zmeškání.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. dubna 2003, č. j. 9 C 19/2001-95
(správně 97), ve spojení s usnesením ze dne 28. května 2003, č. j. 9 C
19/2001-97 (správně 99), žalobu na vyklizení předmětného bytu zamítl a rozhodl
o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyň odvolací soud rozsudkem ze dne 11. listopadu 2003, č. j. 15
Co 290/2003-115, zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že dne 27.
srpna 1965 byla mezi ONV v P. a V. H. uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí
bytu v P., Č. 390, že rozhodnutím ze dne 5. března 1971 udělil Obvodní národní
výbor v P. podle § 56 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, souhlas ke
sloučení bytu V. a J. H. „s uvolněným bytem v 1. poschodí domu čp. 567 v P., H.
3 po paní B.“, že ohledně předmětného bytu byl vypracován návrh nájemní smlouvy
a že v tomto návrhu jsou žalobkyně označeny jako pronajímatelky bytu a jako
nájemkyně bytu je zde uvedena J. H. (babička žalovaného). Dále zjistily, že
žalobkyně jsou spoluvlastnicemi předmětného domu, že v předmětném bytě skutečně
bydlela babička žalovaného J. H., že spolu s ní zde žil také žalovaný, že
žalovaný přispíval na nájemné, že u svých zaměstnavatelů uváděl jako adresu
bydliště adresu předmětného bytu, že J. H. zemřela dne 7. ledna 2000 a že v
dědickém spisu po zemřelé J. H. je žalovaný uveden jako spolužijící osoba. Na
tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že babička
žalovaného J. H. byla nájemkyní předmětného bytu. Odvolací soud v této
souvislosti dodal, že „i kdyby toto právo nebylo prokázáno listinami, vzniklo
by v létech 1992 – 1994 konkludentně“. Dále dovodily, že žalovaný žil se svou
babičkou v den její smrti ve společné domácnosti a splňoval tudíž – vedle
předpokladu neexistence vlastního bytu – rovněž předpoklad žití s nájemkyní v
den její smrti ve společné domácnosti (§ 706 odst. 1 věta první zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném ke dni smrti babičky žalovaného
– dále jen „obč. zák.“). Poté uzavřely, že za této situace na žalovaného přešlo
(ve smyslu citovaného ustanovení) právo nájmu předmětného bytu, a proto žalobu
na vyklizení bytu zamítly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opřely o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen
„o.s.ř.“). V dovolání uvedly, že odvolací soud „nesprávně zhodnotil provedené
důkazy … nesprávně aplikoval právní předpisy … řízení před odvolacím soudem
bylo rovněž postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci“; výslovně pak odkázaly na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a b/
o.s.ř. Mimo jiné soudům vytkly, že se nijak nevypořádaly s jejich námitkami, že
dohoda o odevzdání a převzetí bytu ze dne 27. srpna 1965 se vůbec na předmětný
byt nevztahuje, že navíc z ní není patrný ani žádný vztah k paní H., že manželé
H. nebyli ke dni 17. února 1971, kdy údajně žádali o sloučení bytu, uživateli
bytu, že již při jednání u soudu prvního stupně zpochybnili pravost listin,
které jsou ve spisu založeny pouze ve špatných kopiích, a že podpis tehdejšího
majitele domu F. K. je zfalšovaný. Současně zpochybnily správnost právního
závěru, že babička žalovaného J. H. byla nájemkyní předmětného bytu. Mají za
to, že odvolací soud vyřešil otázku nájmu bytu u J. H. „odlišně od standardního
rozhodování dovolacího soudu a soudů vyšších stupňů obecně“. Zde především
uvedly, že „rozhodnutí o sloučení bytů není právním titulem, který by nájemní
vztah založil“, a pokračovaly, že takové rozhodnutí pouze prokazuje užívání
bytu paní H. Kromě toho – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21.
srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 1654/98 – namítly, že na vznik dvoustranného
právního úkonu (nájemní smlouvy) konkludentním způsobem nelze usuzovat pouze z
toho, že vlastník bytu nijak nezpochybňoval právo byt užívat a uživatel byt
fakticky užíval. Podle názoru žalobkyň by i v tomto případě muselo jít o
dvoustranný právní úkon, jehož obsahem by byla shoda o všech podstatných
náležitostech nájemní smlouvy; k tomu ovšem nedošlo, neboť J. H. nikdy
nesouhlasila s návrhem písemné nájemní smlouvy jimi předkládané. Vadu podle §
241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. spatřují v tom, že odvolací soud usnesením ze dne
29. března 2002, č. j. 15 Co 98/2002-44, zrušil rozsudek pro zmeškání soudu
prvního stupně přesto, že podmínky pro jeho vydání byly podle jejich názoru
naplněny. Navrhly, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 11. listopadu 2003,
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu
oprávněnými – účastnicemi řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatelek (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon zde má na
mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo
vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného
právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího
soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor
odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud
prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde
není takový vliv na odlišné pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy tam,
kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí
odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah
příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
V posuzovaném případě odvolací soud zrušil rozsudek pro zmeškání soudu prvního
stupně, tj. předchozí (vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně, se
zdůvodněním, že nebyly naplněny podmínky, za nichž lze rozhodnout o žalobě
rozsudkem pro zmeškání, aniž zaujal jakékoli stanovisko k (hmotně)právnímu
posouzení věci. Nelze proto hovořit o tom, že právní názor odvolacího soudu byl
určující pro pozdější (zamítavé) rozhodnutí soudu prvního stupně. Za této
situace je vyloučeno uvažovat o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
b/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého
dovolání opřely dovolatelky) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-
li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak
důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (důvod rovněž
dovolatelkami uplatněný) a který lze použít pouze v případě, je-li dovolání
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., popřípadě podle obdobného
užití těchto ustanovení (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Jestliže tedy dovolatelky zpochybňují mimo jiné rovněž správnost (úplnost)
skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely při posouzení věci
podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák., nemohou tyto námitky založit
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je založen (rovněž) na právním závěru, že J.
H. byla nájemkyní předmětného bytu (a že po její smrti se stal nájemcem bytu –
v důsledku přechodu nájmu bytu podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák. –
žalovaný). Žalobkyně správnost uvedeného právního závěru v dovolání
zpochybnily.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí
odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky, zda ze
zjištěného skutkového stavu věci lze dovodit závěr, že J. H. byla nájemkyní
předmětného bytu. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí
zásadně právně významné, stává se tím dovolání přípustným podle § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř. (uvedené vady namítány nebyly a z obsahu spisu nevyplynuly),
jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence posléze uvedené
vady naopak byla v dovolání tvrzena a má spočívat v tom, že odvolací soud
usnesením ze dne 29. března 2002, č. j. 15 Co 98/2002-44, zrušil rozsudek pro
zmeškání soudu prvního stupně přesto, že podmínky pro jeho vydání byly podle
názoru dovolatelek naplněny.
Dovolací soud především zastává názor, že obecně nelze za vadu řízení, natož
vadu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., pokládat zrušující rozhodnutí
odvolacího soudu vydané za podmínek upravených v ustanovení § 221 o.s.ř. Navíc
vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. není jakákoliv vada řízení.
Právně relevantní jsou pouze takové vady, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Zrušil-li odvolací soud rozsudek pro zmeškání soudu prvního
stupně, tj. předchozí (vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně, se
zdůvodněním, že nebyly naplněny podmínky, za nichž lze rozhodnout o žalobě
rozsudkem pro zmeškání, aniž zaujal jakékoli stanovisko k (hmotně)právnímu
posouzení věci, nelze dovozovat, že toto rozhodnutí mohlo mít vliv na správnost
následujícího (zamítavého) rozsudku soudu prvního stupně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a
jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o odpověď na
otázku, zda J. H. svědčilo právo nájmu bytu, vzniklé dnem 1. ledna 1992 ze
zákona transformací práva osobního užívání bytu na právo nájmu (§ 871 odst. 1
obč. zák.). Pro účely odpovědi na uvedenou otázku bude zapotřebí především
vyřešit otázku předběžnou, totiž otázku, zda J. H. vzniklo a zda ke dni 1.
ledna 1992 existovalo a jí svědčilo právo osobního užívání bytu podle předpisů
platných do 31. prosince 1991.
Podle § 871 odst. 1 věty první obč. zák. právo osobního užívání bytu a právo
užívání jiných obytných místností a místností nesloužících k bydlení vzniklé
podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni účinnosti tohoto zákona (zákona
č. 509/1991 Sb.), se mění dnem účinnosti tohoto zákona na nájem. Podle § 871
odst. 4 obč. zák. se osobní užívání bytů sloužících k trvalému ubytování
pracovníků organizace mění na nájem služebního bytu, pokud tyto byty splňují
kritéria stanovená zákonem pro služební byty; pokud tyto podmínky nejsou
splněny, mění se takové osobní užívání na nájem.
Z citovaných ustanovení především vyplývá, že zákonná transformace na právo
nájmu se týká pouze zde výslovně uvedených právních vztahů; jejich výčet je
taxativní, a nelze jej rozšiřovat na právní vztahy, jež zde nejsou výslovně
vyjmenovány. Citovaná ustanovení jsou totiž ve vztahu k přechodnému ustanovení
obecné povahy, tj. k ustanovení § 868 obč. zák., ustanovením speciálním a mohou
se proto týkat jen těch právních vztahů, jež výslovně zmiňují.
Předpokladem zákonné transformace práva osobního užívání bytu na právo nájmu ve
smyslu ustanovení § 871 odst. 1 obč. zák. (§ 871 odst. 4 obč. zák.) je, že
takovéto právo ke dni účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. trvalo - existovalo
(srov. rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 1995, sp. zn. 2 Cdo
162/94, a Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 1997, sp. zn. 2
Cdon 335/97, uveřejněné pod č. 25 a 26 v příloze sešitu č. 10 z roku 1998
časopisu Soudní judikatura, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
15. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 1330/97, uveřejněný pod č. 111 v sešitě č. 11
z roku 1999 téhož časopisu). Uvedený závěr lze dovodit rovněž z rozsudku
bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo
8/92, uveřejněného pod č. 27 v sešitě č. 3 - 4 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a z nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 22. března
1994, sp. zn. Pl. ÚS 37/93, uveřejněného pod č. 9 ve svazku č. 1 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu České republiky. Vznik tohoto práva je nutno
posoudit podle dosavadních předpisů (§ 868 obč. zák.), tj. podle občanského
zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen
„obč. zák. před novelou“). Jak vyplývá z ustanovení § 154 odst. 1 a § 155 odst. 1 obč. zák. před novelou, nezbytným předpokladem (mimo zde stanovené výjimky –
např. výměnu bytu podle § 188 obč. zákoníku, o něž v dané věci nejde) uzavření
dohody o odevzdání a převzetí bytu, na jejímž základě vznikalo právo osobního
užívání bytu, bylo rozhodnutí o přidělení bytu vydané místním národním výborem
nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty. Právní
skutečností působící vznik práva osobního užívání bytu sice byla dohoda o
odevzdání a převzetí bytu, avšak ta mohla být platně uzavřena pouze za
předpokladu, že jí předcházelo rozhodnutí příslušného orgánu o přidělení bytu. Přitom rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytu bylo rozhodnutím
vydaným ve správním řízení (v té době podle zákona č. 71/1967 Sb.). Rozhodnutí
ostatních orgánů příslušných k přidělení bytu podle předpisů o hospodaření s
byty mělo stejnou povahu (§ 1 odst. 2 a § 58 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb.) –
srov. Občanský zákoník, Komentář, Díl I., vydaný nakladatelstvím Panorama v
roce 1987, strana 549. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 30. září
1999, sp. zn. 2 Cdon 1842/97 (jakož i v dalších rozhodnutích – srov. např. rozsudek ze dne 14. prosince 2000, sp. zn. 26 Cdo 2758/99, uveřejněný pod č. 146 v sešitě č. 12 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, usnesení ze dne 29. března 2001, sp. zn. 20 Cdo 1183/99, a rozsudky z 29. listopadu 2001, sp. zn. 26 Cdo 2962/2000, ze 17. července 2003, sp. zn. 26 Cdo 2317/2002, ze 17. května
2004, sp. zn. 26 Cdo 2212/2003, a z 16. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 246/2004),
vyjádřil právní názor, který sdílí i v této věci, že rozhodnutí správního
orgánu, jímž tento orgán podle § 56 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb., o
hospodaření s byty, udělil souhlas ke sloučení bytů, nebylo rozhodnutím, s nímž
ustanovení § 154 odst. 1 obč. zák.
před novelou spojovalo vznik práva na
uzavření dohody o užívání bytu. Takovéto rozhodnutí bylo toliko stanoviskem
státního orgánu vykonávajícího státní správu v oblasti bytového hospodářství k
zamýšlenému sloučení bytů z hlediska zásad platících pro hospodaření s byty.
Nelze-li – s ohledem na výše uvedené – považovat rozhodnutí o sloučení bytů za
rozhodnutí o přidělení bytu (a existence /jiného/ rozhodnutí o přidělení bytu
nebyla v řízení ani tvrzena), nemůže již z tohoto důvodu obstát právní závěr,
že J. H. byla – s ohledem na rozhodnutí Obvodního národního výboru v P. o
udělení souhlasu ke sloučení bytů ze dne 5. března 1971 a dohodu o odevzdání a
převzetí bytu ze dne 27. srpna 1965 (navíc uzavřenou mezi ONV v P. a V. H.
ohledně bytu v P., Č. 390) – uživatelkou a později nájemkyní (podle § 871 odst.
1 věty první obč. zák.) předmětného bytu.
Dovolacímu přezkumu – vzhledem k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. – však podléhá i právní závěr, že
„i kdyby toto právo (právo nájmu J. H. k předmětnému bytu) nebylo prokázáno
listinami, vzniklo by v létech 1992 – 1994 konkludentně“.
Podle § 685 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném
do 31. prosince 1994 (dále jen „obč. zák. ve znění do 31. prosince 1994“),
nájem bytu vzniká nájemní smlouvou, kterou pronajímatel přenechává nájemci za
nájemné byt do užívání, a to buď na dobu určitou, nebo bez určení doby užívání;
nájemní smlouva zpravidla obsahuje i popis příslušenství a popis stavu bytu.
Nájemní smlouva musí obsahovat označení předmětu a rozsahu užívání, výši
nájemného a výši úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo způsob jejího
výpočtu. Měla by též obsahovat i popis příslušenství a popis stavu bytu.
Nebyla-li nájemní smlouva uzavřena písemně, vyhotoví se o jejím obsahu zápis (§
686 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. prosince 1994).
Z citovaných ustanovení vyplývá, že smlouva o nájmu bytu je (dvoustranným)
právním úkonem, jehož účastníky jsou pronajímatel a nájemce. Protože pro ni v
době od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1994 nebyla stanovena písemná forma,
mohla být uzavřena i ústně, popřípadě konkludentně, jak to lze dovodit z
ustanovení § 35 odst. 1 občanského zákoníku (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněný
na straně IV v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). Za
konkludentní projev nelze však bez dalšího považovat opomenutí ve formě mlčení
či jiné nečinnosti; neplatí proto bez dalšího zásada, že „kdo mlčí, souhlasí“.
V této souvislosti nelze ztratit ze zřetele ani zásadu, zakotvenou v ustanovení
§ 44 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku, tj. zásadu, že mlčení nebo
nečinnost samy o sobě neznamenají přijetí návrhu (na uzavření smlouvy). Jako
(dvoustranný) právní úkon musí smlouva o nájmu bytu – vedle náležitostí
stanovených ustanovením § 686 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. prosince 1994 –
splňovat i obecné náležitosti právních úkonů, normované ustanovením § 34 a
násl. občanského zákoníku. Podle § 34 občanského zákoníku právní úkon je projev
vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností,
které právní předpisy s takovým projevem spojují. Podle § 35 odst. 1 občanského
zákoníku projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát
výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník
projevit.
Závěr o uzavření nájemní smlouvy konkludentním způsobem tedy nutně předpokládá,
že zde byl – v době od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1994 – dán konkludentní
projev vůle směřující k uzavření nájemní smlouvy k předmětnému bytu jak na
straně pronajímatele, tak také na straně nájemce. Na takový konkludentní projev
vůle na straně pronajímatele i nájemce však nelze usoudit z jejich mlčení. Ke
stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud České republiky např. v rozsudcích z 21.
srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 1654/98 (tj. v rozhodnutí, na něž odkázaly
dovolatelky), z 25. října 2001, sp. zn. 26 Cdo 551/2000, z 20. listopadu 2003,
sp. zn. 26 Cdo 1160/2002, z 8. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 1158/2003, z 1.
února 2005, sp. zn. 26 Cdo 436/2004, a ze 4. března 2005, sp. zn. 26 Cdo
962/2004, a sdílí jej i v projednávané věci.
S dovolatelkami lze souhlasit v názoru, že odvolací soud se od výše uvedené
judikatury odchýlil, pokud – bez dalšího – usoudil na konkludentní uzavření
smlouvy o nájmu bytu pouze z toho, že spoluvlastnice nijak neprotestovaly proti
bydlení J. H. v předmětném bytě aj. H. v bytě fakticky bydlela.
Jestliže odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – dovodil, že J. H.
byla nájemkyní předmětného bytu (a že po její smrti se stal nájemcem bytu – v
důsledku přechodu nájmu bytu podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák. –
žalovaný), nelze s ohledem na výše uvedené závěry jeho právní posouzení věci
pokládat za správné. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.
b/ o.s.ř. obsahově konkretizovaný dovolacími námitkami žalobkyň byl uplatněn
opodstatněně. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem
o.s.ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo
zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního
stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. července 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu