26 Cdo 2962/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Michala Mikláše a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Hany Müllerové v právní
věci žalobců A) D. W., B) P. W., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1)
JUDr. K. V., 2) MUDr. M. V. a 3) K. V., zastoupených advokátem, o vyklizení
bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 132/97, o dovolání
žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2000, č.j.
29 Co 138/2000-67, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. září 1999, č.j. 21 C
132/97-38, uložil výrokem označeným I. žalovaným povinnost vyklidit byt II.
kategorie č. 1185/6, zapsaný na LV č. 698 pro k.ú. N., u Katastrálního úřadu
P., o velikosti 1 + 0, v 1. mezipatře domu č.p. 1185 v P., N. 40 (dále
„předmětný byt\" nebo „sporný byt“), a vyklizený jej předat žalobcům do 15 dnů
od právní moci rozsudku a výrokem označeným II. Rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaní užívají předmětný
byt bez právního důvodu, přičemž vyšel ze skutkového zjištění, že byt č. 6
(sporný byt) a byt č. 7 v domě č.p. 1855 (správně č.p. 1185) právně i fakticky
existovaly a stále existují pouze jako dvě samostatné bytové jednotky, neboť
byly kolaudovány jako byty 0 + 1 a 2 + 1, a ani po vydání rozhodnutí ObNV
v P. ze dne 7.5.1986 o jejich sloučení k žádné stavební úpravě či vydání
kolaudačního rozhodnutí o změně způsobu jejich užívání (§ 85 zák.č. 50/1976
Sb., stavební zákon, ve znění platném v příslušné době) nedošlo. Proto nemohlo
ani dle § 154 odst. 1 a § 155 odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném v roce 1986,
kdy bylo rozhodnuto o sloučení bytů a kdy byla následně uzavřena dohoda o
užívání bytu 3 + 1), vzniknout právo osobního užívání bytu (které by se po
1.1.1992 transformovalo na nájem bytu), neboť předpokladem jeho vzniku
bylo m.j. rozhodnutí o přidělení bytu, a poté na jeho základě uzavřená dohoda
o jeho odevzdání a převzetí. Rozhodnutí o sloučení ze dne 7.5.1986 ovšem
nelze považovat za takové rozhodnutí o přidělení bytu, a to bez ohledu na to,
zda bylo vydáno v souladu s § 56 a násl. zák. o hospodaření s byty. Za dané
situace nemohla být v roce 1992 platně uzavřena ani nájemní smlouva, jejímž
předmětem byl byt 3 + 1, protože takový byt v domě č.p. 1855 (správně 1185)
neexistuje; předmětem takové smlouvy by bylo plnění nemožné. Soud proto
uzavřel, že se žalobci právem domáhají vyklizení sporného bytu a jejich žalobě
vyhověl.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 27.6.2000, č.j. 29 Co 138/2000-67, potvrdil rozsudek soudu
I. stupně ve výroku o věci samé a změnil jej pouze ve výroku o náhradě nákladů
řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení a současně proti svému
rozsudku připustil dovolání. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění
soudu I. stupně, ve shodě s ním dovodil, že žalobci se právem domáhají
vyklizení sporného bytu, neboť žalovaným od počátku nesvědčil platný právní
důvod pro jeho užívání. Stejně tak jako soud I. stupně, i soud odvolací dospěl
k závěru, že správní rozhodnutí o sloučení bytů nemohlo nahradit zákonem
požadované rozhodnutí o přidělení bytu (§ 154 odst. 1 obč. zák. platného v roce
1986), na základě něhož by vzniklo právo na uzavření dohody o užívání bytu,
a dodal, že k uzavření dohody mohlo sice dojít i konkludentně, ale taková
dohoda o užívání bytu by byla pro absenci rozhodnutí o přidělení bytu
neplatná podle § 39 obč. zák. Neplatné byly i dohoda o užívání bytu ze dne
4.6.1986 a nájemní smlouva z 11.5.1992, které byly uzavřeny ohledně
neexistujícího bytu 3 + 1 v 1. poschodí domu. Námitku třetího žalovaného o
nedostatku pasívní legitimace odvolací soud jako nedůvodnou zamítl s
odůvodněním, že sporný byt jím byl prokazatelně užíván. Změnu výroku o
nákladech řízení odůvodnil tím, že soud I. stupně vycházel z nesprávně určené
tarifní hodnoty úkonu právní služby. Za otázku zásadního právního významu, pro
kterou připustil dovolání, označil odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku
otázku, zda „jednou nájemní smlouvou lze založit nájemní vztah k více
bytům“.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opřeli o ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř., a uplatněný dovolací důvod
označili poukazem na ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., podle
něhož rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítají, že podmínkou sloučení bytu podle zák.č. 41/1964 Sb., o hospodaření s
byty, nebyly stavební úpravy slučovaných bytů, jejichž uskutečnění by
vyžadovalo vydání kolaudačního rozhodnutí podle stavebně právních předpisů,
když v jejich případě se jednalo o tzv. administrativní sloučení bez nutnosti
provést kolaudační řízení a vydat kolaudační rozhodnutí. Dle dovolatelů není
správný ani závěr odvolacího soudu, že „za situace, kdy ohledně původního bytu
užívaného žalovanými bylo vydáno rozhodnutí o jeho přidělení, bylo po jeho
sloučení s vedlejším bytem potřeba vydávat nové rozhodnutí o přidělení bytu
podle tehdy platných rozhodnutí.“ Pokud jde o rozhodnutí bývalého ObNV v P. ze
dne 7.5.1986 o sloučení bytů, uvádějí, že se jednalo o „rozhodnutí věcně
příslušného orgánu o určité otázce a soudy obou stupňů z něj byly povinny
vycházet (§ 135 odst. 2 věta druhá o.s.ř.) a nepříslušelo jim přezkoumávat jeho
správnost.“ Argumentují dále, že v době sepisu nájemní smlouvy ze dne
11.5.1992 již nebylo předpokladem pro uzavření nájemní smlouvy rozhodnutí
o přidělení bytu, neboť tento stav platil pouze do účinnosti novely občanského
zákoníku provedené zák. č. 509/1991 Sb., tj. do 31.12.1991, a v této
souvislosti odvolacímu soudu vytýkají, že nepřihlédl k významu nájemní smlouvy
z 11.5.1992 ve vztahu k původnímu právnímu titulu užívání sloučeného bytu
(majíce na mysli dohodu ze dne 4.6.1986 o odevzdání a převzetí bytu 3 +
1), a že nevzal v úvahu ustanovení § 516 odst. 1 obč. zák., podle něhož
si mohou účastníci dohodou změnit vzájemná práva a povinnosti. Mají za to, že
dohoda o užívání bytu ze dne 4.6.1986 uzavřená v návaznosti na
administrativní rozhodnutí o sloučení bytů, je dohodou ve smyslu § 570 obč. zák. o tzv. privativní novaci, na základě níž došlo k nové úpravě práv a
povinností účastníků, neboť se v ní účastníci dohodli, že žalovaní budou vedle
původního bytu „1/2“ užívat také byt „0/1“ o velikosti 16 m2 (sporný byt),
přičemž je podstatné, že mezi účastníky této dohody nebylo pochyb ohledně toho,
co je předmětem práva užívání. Podle dovolatelů byla nájemní smlouva ze dne
11.5.1992 formálním vyjádřením další změny jejich právního vztahu k sloučenému
bytu, jejímž účelem bylo vyjasnit předmět nájmu s tím, že výsledkem byla
dohoda, že žalovaní nadále budou vedle původního bytu „1/2“ užívat též byt
„0/1“ o velikosti 16 m2, a že pro účely stanovení výše nájemného bude předmět
nájmu označován jako 3 + 1. Dovolatelé konečně poukazují na to, že i v případě
neplatnosti této nájemní smlouvy nevzal odvolací soud v úvahu možnost vzniku
nájemního vztahu jinak než písemnou formou, když do 31.12.1994 (tj. do
účinnosti novely obč. zák. provedené zák. č.
267/1994 Sb.) nebyla pro nájemní
smlouvu předepsána písemná forma, a nájemní smlouva tak mohla být uzavřena
ústně, výslovným projevem vůle nebo i „nevýslovným“ projevem vůle
(konkludentně). Proto s přihlédnutím ke všem okolnostem, tj. i k tomu, že
žalobci přijímají nájemné, které svou výší odpovídá třípokojovému bytu, jsou
žalovaní oprávněnými nájemci konkrétního souboru místností, označeného jako byt
o velikosti 3 + 1. Závěrem opět napadají správnost posouzení otázky pasivní
legitimace K. V. mladšího. Navrhují proto, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu, popř. soud I. stupně zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k
dalšímu řízení. Současně navrhli odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Podáním došlým dne 7.11.2000 doplnili odůvodnění dovolání námitkou, že soudy
obou stupňů nepřihlédly k § 3 odst. 1 obč. zák., a to v návaznosti na
skutečnost, že právní předchůdci žalobců uznávali právní důvod užívání všech
místností sloučeného bytu, že tento stav trval po dlouhou dobu a žalobci
bez výhrad přijímali platby ve výši odpovídající třípokojovému bytu.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první
(Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po
řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27.
června 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání
bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§
241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a je podle § 239 odst. 1 o.s.ř. přípustné.
Přípustnost dovolání v dané věci je - při neexistenci obligatorně
posuzovaných vad uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř. - založena výrokem odvolacího
soudu o připuštění dovolání podle § 239 odst. 1 o.s.ř. Tímto výrokem je
současně vymezen i dovolací důvod (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.), neboť
dovolání, jehož přípustnost vyplývá z ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř.,
nelze odůvodnit jinak, než námitkou nesprávného právního posouzení věci. Ve
smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty prvé o.s.ř. pak dovolací soud obligatorně
přihlíží též k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.). Ani tyto vady
však dovolatelé nenamítají a dovolací soud jejich existenci ze spisu nezjistil.
Nebyla-li ve výroku rozsudku odvolacího soudu vymezena právní
otázka, pro kterou bylo dovolání připuštěno, ale je vymezena pouze v
odůvodnění, je dovolání přípustné pro řešení těch právních otázek, jež byly pro
rozhodnutí významné (srov. též Nález Ústavního soudu České republiky ze dne
20.2.1997, III. ÚS 253/96, uveřejněný pod pořadovým číslem 19, Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 7), a jejichž řešení bylo
dovoláním zpochybněno.
V souzené věci je dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumatelné toliko z
hlediska dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., a předmětem je
posouzení správnosti právního názoru odvolacího soudu, že žalovaným nesvědčí
(od samého počátku) právní důvod užívání předmětného bytu, resp., že předmětné
rozhodnutí o sloučení bytů ze dne 7.5.1986 tento důvod nezakládá, když
podmínkou vzniku práva užívání sloučeného bytu bylo vydání kolaudačního
rozhodnutí a následně rozhodnutí o přidělení (sloučeného) bytu.
Právní posouzení věci je nesprávné (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.),
jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na
daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k ustanovení § 868 občanského zákoníku ve znění účinném
od 1.1.1992, je nutno vznik právních vztahů vzniklých do 31.12.1991, posoudit
podle dosavadních předpisů.
Vznik práva osobního užívání bytu upravoval v době, kdy mělo žalovaným
vzniknout právo osobního užívání sporného bytu, zákon č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč.zák.“). Občanovi vzniklo
právo, aby s ním organizace uzavřela dohodu o odevzdání a převzetí bytu
rozhodnutím o přidělení bytu vydaným místním národním výborem nebo jiným
orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty anebo jinými
skutečnostmi stanovenými tímto zákonem (§ 154 odst. 1 obč.zák.) Právo užívat
byt pak vzniklo dohodou o odevzdání a převzetí bytu sjednanou mezi organizací a
občanem (§ 155 odst. 1 obč.zák.). Nezbytným předpokladem uzavření dohody o
odevzdání a převzetí bytu tedy bylo rozhodnutí o přidělení bytu anebo
tzv. jiná skutečnost stanovená občanským zákoníkem v tehdy platném znění (o
kterýžto případ se však v dané věci nejedná, neboť vzhledem k výslovnému znění
zákona muselo jít o skutečnost přímo uvedenou v občanském zákoníku /např.
dohoda o výměně bytů podle § 188 obč. zák. v tehdy platném znění/, proto za
takovou skutečnost nebylo možno považovat žádnou jinou skutečnost, tedy ani
takovou, která by byla uvedena v jiném zákonném předpise). Dohoda uzavřená bez
splnění těchto podmínek byla vzhledem k ustanovení § 39 obč. zák. absolutně
neplatná.
Právním předpisem, který v době od 1.4.1964 do 31.12.1991 upravoval postup
orgánů veřejné moci při hospodaření s byty, byl zákon č. 41/1964 Sb., o
hospodaření s byty, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o
hospodaření s byty“ nebo „citovaný zákon“). Ve smyslu § 1 citovaného zákona
byla péče „o spravedlivé hospodaření s byty a o jejich účelné využívání“
svěřena národním výborům. Rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytu
tak bylo projevem administrativně direktivního způsobu hospodaření s bytovým
fondem; bylo rozhodnutím vydaným ve správním řízení (srov. zákon č. 71/1967
Sb., o správním řízení /správní řád/, v tehdy platném znění). Zákon o
hospodaření s byty upravoval též postup národních výborů v souvislosti se
slučováním a dělením bytů (srov. jeho § 56 až § 58). Podle § 56 odst. 1
citovaného zákona platilo, že bez souhlasu místního národního výboru nebylo
možno byt ani jeho část sloučit se sousedním bytem. Souhlas místního
národního výboru ke sloučení bytu však nebyl rozhodnutím, s nímž ustanovení §
154 odst. 1 obč.zák. spojovalo vznik práva na uzavření dohody o odevzdání a
převzetí bytu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne
30.9.1999, sp.zn. 2 Cdon 1842/97), a nenahrazoval ani povolení stavebního
úřadu, pokud ho podle platných předpisů bylo třeba (§ 58 citovaného zákona).
Zákon o hospodaření s byty obsahoval v § 62 obecnou zákonnou definici
pojmu „byt“, jež se vztahovala i na právní vztahy osobního užívání bytu. Podle
tohoto ustanovení „bytem“ se rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou
podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení a mohou tomuto svému účelu
sloužit jako samostatná bytová jednotka. Samostatné bytové jednotky mohly
vzniknout přímo při výstavbě nebo slučováním či dělením bytů. Byly-li ale
určité soubory místností stavebně schváleny jako samostatné bytové jednotky,
nebylo je možno posuzovat - bez příslušného rozhodnutí stavebního úřadu - jako
jediný (sloučený) byt, jež měl být předmětem právního vztahu osobního užívání. Způsob faktického užívání těchto objektů nemohl ničeho změnit na původním
právním stavu. Při zjišťování, zda určitá místnost nebo soubor místnosti je či
není bytem ve smyslu § 62 zákona o hospodaření s byty, bylo tedy nutno vycházet
z právního stavu objektu, tj. ze zjištění, k jakému způsobu jeho užívání byl
dán souhlas rozhodnutím stavebního úřadu. Podle § 85 odst. 1 zákona č. 50/1976
Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v tehdy platném
znění (dále jen „stavební zákon“), bylo možno stavbu užívat jen k účelu
určenému v kolaudačním rozhodnutí, popřípadě ve stavebním povolení. Změny ve
způsobu užívání stavby, v jejím provozním zařízení, ve způsobu nebo podstatném
rozšíření výroby, byly přípustné jen po předchozím ohlášení stavebnímu úřadu,
který o nich rozhodl nebo nařídil nové kolaudační řízení. Podle § 85 odst. 2
stavebního zákona změnu v užívání stavby, která byla spojena se změnou stavby,
projednal stavební úřad ve stavebním řízení a po jejím dokončení provedl
kolaudaci změny stavby. Je tedy zřejmé, že v případě změny ve způsobu užívání
stavby, ať už tato změna způsobu užívání vyžadovala nebo nevyžadovala změnu
stavby samotné, bylo k jejímu (změněnému) užívání nutné rozhodnutí stavebního
úřadu. Tato podmínka užívání stavby konečně platí i podle stavebního zákona ve
znění účinném v současné době. Jsou-li podle nezpochybněných (a v tomto
řízení, kdy se přípustnost dovolání opírá o ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř.,
ani nezpochybnitelných) skutkových zjištění předmětné byty č. 6 a č. 7
„kolaudovány jako byty 0 + 1 a 2 + 1..., a existují-li jako dvě samostatné
bytové jednotky“, tj. způsob jejich užívání byl samostatný (oddělený), je
sloučení těchto bytů změnou ve způsobu užívání stavby ve smyslu § 85 stavebního
zákona, která vyžadovala rozhodnutí stavebního úřadu. Nebylo-li zde rozhodnutí
stavebního úřadu, nebylo možno faktickou změnu spočívající ve sloučení dvou
bytů, byť uskutečněnou se souhlasem místního národního výboru dle § 56 odst. 2 citovaného zákona, považovat zároveň za změnu právního stavu obou bytů. Oba
byty bylo proto nutno i nadále považovat za samostatné bytové jednotky takového
rozsahu, jaký měly podle rozhodnutí stavebního úřadu. Z tohoto důvodu proto
nemůže obstát argumentace dovolatelů, že nebylo třeba vydat nové kolaudační
rozhodnutí, protože se v jejich případě jednalo pouze o tzv.
„administrativní
sloučení“, neboť (jak již bylo konstatováno) rozhodující byl stav právní, který
byl vázán na rozhodnutí stavebního úřadu o povolení užívat byt jako nově
vzniklou samostatnou bytovou jednotku. Je tedy zřejmé, že závěr odvolacího
soudu o tom, že dohoda o užívání bytu ze dne 4.6.1986, a také pozdější
nájemní smlouva ze dne 11.5.1992, jsou neplatné, protože byly uzavřeny ohledně
neexistujícího předmětu nájmu, t.j. bytu 3 + 1 v 1. podlaží domu, je právním
závěrem správným.
Dovolací soud sdílí názor odvolacího soudu také v tom směru, že
rozhodnutí správního orgánu (Obvodního národního výboru v P. - odboru bytového
hospodářství) ze dne 7.5.1986, jímž tento orgán podle § 56 odst. 2 zák. č.
41/1964 Sb. udělil souhlas ke sloučení dosavadní bytové jednotky žalovaných o
velikosti 2 + 1, II. kategorie, s bytem 0 + 1, II. kategorie v domě v P., N.
40, nebylo (ani za předpokladu, že bylo vydáno v souladu s právními předpisy)
rozhodnutím, s nímž ustanovení § 154 odst. 1 obč. zák. (ve znění platném v době
vydání označeného rozhodnutí) spojovalo vznik práva na uzavření dohody o
užívání bytu, t.j. rozhodnutím o přidělení bytu. Bylo - jak již dovolací
soud vysvětlil v předchozí části odůvodnění rozsudku - toliko stanoviskem
státního orgánu, vykonávajícího státní správu v oblasti bytového hospodářství,
k zamýšlenému sloučení bytů z hlediska zásad platných pro hospodaření s
byty.
Nemůže proto obstát další námitka dovolatelů (kteří navíc mylně
poukazují na úpravu občanského zákoníku ve znění účinném až po 1.1.1992),
že písemná dohoda o užívání bytu ze dne 4.6.1986 byla dohodou o tzv.
privativní novaci ve smyslu ustanovení § 570 obč. zák. (správně § 90 obč. zák.
ve znění účinném do 31.12.1991), neboť touto dohodou došlo ke změně předmětu
užívacího práva, a z tohoto důvodu zanikl původní závazek mezi tehdejší
organizací hospodařící byty a žalovanými ohledně jejich původního bytu a byl
nahrazen závazkem novým spočívajícím v tom, že žalovaní nadále budou vedle
původního bytu 1 + 2 užívat též byt 0 + 1 o velikosti 16 m2. Zákonná úprava
platná v době vzniku dohody o užívání bytu ze dne 4.6.1986 (zák. č. 40/1961
Sb., občanský zákoník, ve znění účinném před 1.1.1992) sice umožňovala, aby
dohodou účastníků mohla být změněna vzájemná práva a povinnosti, a dohodou
mohlo dojít i k zániku práv a povinností z původního závazku, přičemž namísto
tohoto závazku byl zřízen závazek nový (tzv. privativní novace upravená v
ustanovení § 90 obč. zák. v tehdy platném znění). Ke změně dohody o odevzdání a
převzetí bytu, případně k tzv. privativní novaci, mohlo dojít za trvání
užívacího práva k bytu zásadně jen na základě další dohody obou subjektů. Takto
bylo možno ovšem změnit jen ta ujednání dohody (či v případě tzv. privativní
novace zrušit závazek původní a nahradit jej závazkem novým), jejichž obsah
závisel výlučně na vůli účastníků; nebylo tedy možné měnit (rušit a následně
nahradit) ty složky obsahu dohody, které byly určeny jinak, jako např. předmět
užívání, který byl určen rozhodnutím o přidělení bytu; nebylo ale vyloučeno,
aby - obdobně jako lze získat právo na uzavření dohody o odevzdání a převzetí
bytu - bylo získáno i právo na změnu této dohody, případně na tzv. privativní
novaci ve smyslu § 90 obč. zák. v tehdy platném znění. Tak tomu bylo i v
případě, jestliže např. uživateli byl přidělen další byt v domě a současně bylo
rozhodnuto o sloučení obou bytů. Je tedy zřejmé, že v daném případě tato
podmínka splněna nebyla, když žalovaným nebyl nikdy sporný byt příslušným
rozhodnutím přidělen, a to nejen jako byt sloučený s bytem jiným, kdy místo
dvou samostatných bytových jednotek v důsledku připojení jednoho bytu k druhému
měl nadále existovat byt jediný (neboť tento - jak již bylo vysvětleno shora -
jako samostatný předmět užívacího vztahu právně nikdy neexistoval), ale ani
jako samostatná bytová jednotka.
V této souvislosti není důvodná ani další argumentace uvedená v dovolání,
že v době sepisu nájemní smlouvy ze dne 11.5.1992 „již nebylo předpokladem pro
uzavření nájemní smlouvy rozhodnutí o přidělení bytu, neboť tento stav platil
pouze do účinnosti novely občanského zákoníku provedené zák.č. 509/1991 Sb.,
tj. do 31.12.1991“, přičemž tato smlouva byla formálním vyjádřením další změny
jejich právního vztahu ke sloučenému bytu, kdy „mohl zaniknout původní závazek
mezi organizací hospodařící tehdy s byty a žalovanými ohledně jejich původního
bytu a byl nahrazen závazkem novým (§570 obč.zák.) spočívajícím v dohodě, že
žalovaní budou vedle původního bytu 1/2 užívat též byt 0/1 o velikosti 16 m2“,
a „pro účely stanovení výše nájemného bude předmět nájmu označován jako 3 + 1.“
Především z toho důvodu ne, že jako předmět práva nájmu byl ve smlouvě uveden
byt 3 + 1 nacházející se v 1. patře domu v P., N. 40, tudíž předmět
neexistující (nikoliv dohoda účastníků ve znění tvrzeném dovolateli), a jak
správně uzavřel odvolací soud, také v tomto případě byla uzavřena smlouva,
jejímž předmětem se stalo plnění nemožné, tedy smlouva neplatná podle § 39 obč.
zák. Pro úplnost je vhodné dodat, že tato smlouva nemohla být platně uzavřenou
dohodou o tzv. privativní novaci (§ 570 obč. zák.), ani dohodou o narovnání (§
585 obč. zák.), již proto, že nebyla splněna nezbytná náležitost takovýchto
dohod, kterou je především existence platného původního závazku.
Dovolací soud se dále zabýval posouzením důvodnosti námitek s nimiž
dovolatelé spojili úvahu, že se žalovaní - v případě neplatnosti písemné
nájemní smlouvy ze dne 11.5.1992 - mohli stát nájemci předmětného bytu na
základě dohody uzavřené (v období od účinnosti novely obč. zák. provedené
zák.č. 509/1991 Sb., t.j. od 1.1.1992, do účinnosti novely obč. zák. provedené
zák.č. 267/1994 Sb., t.j. do 31.12.1994) ústně, výslovným projevem vůle nebo i
konkludentně, když mezi účastníky smlouvy došlo ke shodě ohledně všech
podstatných smluvních náležitostí.
Nájemní smlouva podle ustanovení § 686 odst. 1 obč. zák. (ve znění
platném do 31. 12. 1994) musela obsahovat - ať již byla učiněna v jakékoliv
zákonem přípustné formě - označení předmětu a rozsahu užívání, výši nájemného a
výši úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo způsob jejich výpočtu. Měla
též obsahovat popis příslušenství a popis stavu bytu. Nebyla-li nájemní smlouva
uzavřena písemně, vyhotovil se o jejím obsahu zápis. V době mezi 1. 1. 1992 a
31. 12. 1994 nepůsobil sice nedostatek písemné formy nájemní smlouvy její
neplatnost (srov. ustanovení § 686 odst. 1 obč. zák. do účinnosti zákona č. 267/1994 Sb., § 40 odst. 1 obč. zák.), projevy vůle směřující k uzavření
nájemní smlouvy však musely být učiněny způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o
tom, co chtěli účastníci projevit (srov. ustanovení § 35 odst. 1 obč. zák.). Na
vznik dvoustranného právního úkonu (nájemní smlouvy) jiným než písemným
způsobem (ústně, konkludentně) nelze usuzovat jen z toho, že právní předchůdce
žalobců (A. A. v.o.s.) nezpochybňoval právo žalovaných předmětný byt užívat, a
že žalovaní byt fakticky užívali. Např. konkludentní projev vůle,
směřující k uzavření smlouvy o nájmu předmětného bytu, nelze spatřovat již
v samotné okolnosti, že „byla bez jakýchkoliv problémů realizována vzájemná
práva a povinnosti účastníků, a to až do právního nástupnictví žalobců, t.j. do
roku 1996“. Z dosavadní procesní obrany žalovaných v řízení o vyklizení bytu
totiž mimo jiné vyplynulo, že žalovaní své právo užívat předmětný byt od samého
počátku opírali zejména o písemnou dohodu o užívání ze dne 4.6.1986, navíc
týkající se neexistujícího bytu 3 + 1, která reagovala na rozhodnutí o sloučení
bytu ze dne 7.5.1986, a dále o písemnou smlouvu o nájmu, s týmž neexistujícím
předmětem užívání, ze dne 11.5.1992, a toliko pro případ, že by smlouva o
nájmu bytu ze dne 11.5.1992 byla neplatná, poukazovali na možnost vzniku práva
nájmu sporného bytu dohodou, a to jinou než písemnou formou. K takové dohodě,
jež by měla být uzavřena shodou účastníků na jejím obsahu (§ 44 obč. zák., ve
znění před novelou provedenou zák. č. 267/1994 Sb., ve spojení s ustanovením §
868 odst. 1 obč. zák.), však mohlo dojít jen za předpokladu, že oba účastníci
učinili shodné projevy vůle s náležitostmi, které by je ve smyslu ustanovení
§ 35 až § 39 obč. zák. ve znění před uvedenou novelizací nečinily neúčinnými,
popřípadě neplatnými. Takový projev vůle každého z účastníků (nabídka a
akceptace dohody) musel v prvé řadě vycházet z jeho vědomí o nově uzavírané
dohodě (ústní, konkludentní), když shoda se musela týkat všech podstatných
náležitostí smlouvy, tzn. i předmětu nájmu, a logicky vzato taktéž z
vědomí neplatnosti předchozí dohody (t.j. v případě žalovaných nejen smlouvy o
nájmu bytu 3 + 1 ze dne 11.5.1992, ale i dohody o užívání bytu ze dne 4.6.1986,
a v případě právního předchůdce žalobce smlouvy o nájmu bytu 3 + 1 ze dne
11.5.1992). K nové dohodě tak mohlo dojít sice i ústně nebo konkludentně, pokud
by ovšem byli oba účastníci srozuměni s tím, že jejich dříve učiněná dohoda
(dohody) je neplatná.
V daném případě však, za stavu, kdy se účastníci chovali
tak, jako kdyby tato dohoda byla platná a - jak vyplývá i z obsahu dovolání -
neměli ani vyjasněný názor, jakou formou měla být smlouva uzavřena (ústně,
konkludentně), tomu tak být nemohlo. Při takovém přesvědčení nemohli účastníci
ani konkludentně, ani jiným způsobem (ústně, výslovným projevem vůle) projevit
vůli k uzavření jiné dohody stejného obsahu. Z toho pak plyne, že mezi
účastníky nikdy neexistovala platná smlouva o nájmu bytu ve smyslu § 686 obč. zák., ve znění platném v rozhodné době.
Pokud tedy v projednávané věci odvolací soud ve svém rozhodnutí
dospěl k závěru, že žalovaným k předmětnému bytu od samého počátku
nesvědčil platný právní důvod užívání, t.j. ani právo osobního užívání ve
smyslu § 154 a § 155 tehdy platného obč. zák., a nevzniklo jim ani právo nájmu
bytu podle pozdějších zákonných ustanovení, nelze než jeho názoru přisvědčit.
Rovněž tak nelze jinak, než souhlasit s právním závěrem odvolacího
soudu ve věci posouzení otázky pasivní věcné legitimace třetího žalovaného,
t.j. K. V. ml. Námitka dovolatelů (vznesená již i v odvolání), že K. V. ml.
nebyl ve sporu pasivně legitimován, nemůže být důvodná, když třetí žalovaný
prokazatelně sporný byt užíval a v této souvislosti byl žalobci správně veden
spor o vyklizení bytu (nikoliv o přivolení soudu k výpovědi z nájmu).
S ohledem na ustanovení § 242 odst. 4 o.s.ř., podle kterého účastníci
mohou po dobu trvání lhůty k dovolání měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém
rozhodnutí odvolacího soudu napadají, se Nejvyšší soud nezabýval posouzením
věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., jak to dovolatelé dodatečně
namítli v doplnění dovolání ze dne 3.11.2000. Toto doplnění dovolání bylo totiž
osobně doručeno soudu I. stupně až dne 7.11.2000, přičemž lhůta k podání
dovolání skončila dnem 11.10.2000. Dovolatelé tak změnili dovolací důvody ve
výše uvedeném smyslu až po uplynutí lhůty k podání dovolání..
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d)
o.s.ř. nebyl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle §
243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalovaní nebyli v
tomto řízení úspěšní a procesně úspěšným žalobcům žádné prokazatelné
náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalovaným právo, v dovolacím
řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2001
JUDr. Michal Mikláš , v. r.
předseda senátu