26 Cdo 246/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.,
ve věci žalobkyně K. L., zastoupené advokátkou, proti žalované D. Š.,
zastoupené advokátem, o zpřístupnění bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
1 pod sp. zn. 23 C 296/98, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 29. května 2003, č.j. 20 Co 199/2003-60, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2003, č.j. 20 Co
199/2003-60, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. listopadu 2002,
č.j. 23 C 296/98-32, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 11. 2002, č.j. 23 C 296/98-32, uložil žalované povinnost „zpřístupnit žalobkyni byt
sestávající se ze 4 pokojů, kuchyně a příslušenství ve 3. patře domu čp. 242 v
P.“ (dále „předmětný byt“ nebo „byt“, resp. „předmětný dům“), „odevzdat jí
tento byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit jí plný a nerušený
výkon práv spojených s užíváním bytu, to vše do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku“, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal za
prokázáno, že dne 4.2.1977 bylo Odborem bytového hospodářství ONV v P. (dále
jen „OBH ONV“) vydáno rozhodnutí o přidělení bytu o 2 pokojích, kuchyni, komoře
a WC (dále jen „přidělený byt“) žalobkyni, že v té době byl vlastníkem domu čs. stát, že však za vlastníka domu byla nesprávně označena B. H., že rozhodnutím
OBH ONV ze dne 29. 11. 1983 bylo povoleno sloučení přiděleného bytu se
sousedním bytem a vznikl tak byt sestávající se ze 4 pokojů, kuchyně, předsíně
a WC, že v rozhodnutí se uvádí, že se žalobkyně stala uživatelkou tohoto bytu,
že tak došlo k obnovení stavu, který předcházel administrativnímu rozdělení
bytu a který odpovídá kolaudačnímu plánu ze dne 3.7.1915, že žalovaná nabyla
předmětný dům na podkladě darovací smlouvy ze dne 16. 10. 1991 uzavřené s B. H., jíž byl předmětný dům vydán dohodou o vydání věci uzavřenou s Bytovým
podnikem v P. dle zákona č. 87/1991 Sb., že rozhodnutím Odboru výstavby
Obvodního úřadu v P. (dále jen „OV OÚ“) ze dne 12. 11. 1996 bylo žalobkyni pro
stavební závady části stavby nařízeno vyklizení předmětného bytu, jakmile jí
vlastník domu zajistí náhradní byt, že žalovaná a hlavní město Praha uzavřeli
smlouvu o nájmu bytu v P., na dobu do 31.12.1997, že Odbor výstavby Magistrátu
h. m. P. (dále jen „OV MHMP“) rozhodnutím ze dne 28. 2. 2000 k odvolání
žalobkyně zrušil rozhodnutí OV OÚ ze dne 6.9.1999, jímž byly žalované dodatečně
povoleny stavební úpravy 3. patra předmětného domu, že podle odůvodnění
citovaného rozhodnutí OV MHMP brání povolení stavebních úprav existující
nájemní právo žalobkyně k bytu 4+1 s příslušenstvím, že rozhodnutím ze dne 20. 11. 2000 nařídil OV OÚ žalované jako stavebníkovi odstranění nepovolených
stavebních úprav spočívajících ve vybudování bytu 3+kk, když posledně
kolaudovaný stav je 4 pokoje, kuchyň, předsíň a WC, že rozhodnutím ze dne 8. 2. 2001 OV MHMP zamítl odvolání žalované proti citovanému rozhodnutí ze dne 20. 11. 2000 a toto rozhodnutí potvrdil, že i návrh na obnovu řízení ve věci
odstranění stavebních úprav byl pravomocně zamítnut.
Na základě uvedených
zjištění soud prvního stupně dovodil, že žalobkyni vzniklo a nadále trvá
nájemní právo k předmětnému bytu, že nelze připustit, aby poté, kdy žalobkyně
byla nucena dočasně předmětný dům opustit v důsledku neodkladné opravy a v
mezidobí obývat byt pronajatý na dobu určitou a poté, kdy oprava byla
dokončena, žalovaná bránila v návratu žalobkyně do bytu s poukazem na tvrzenou
neexistenci nájemního práva, protože v uvedené době nebyl vztah mezi účastníky
ukončen a rovněž nebylo vydáno soudní rozhodnutí, které by otázku existence
nájemního práva řešilo. Žalobkyně je tedy nájemcem předmětného bytu a žalovaná
je podle § 687 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) povinna jako
pronajímatel předat jí byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit jí
plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze
dne 29. 5. 2003, č.j. 20 Co 199/2003-60, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková
zjištění soudu prvního stupně a v zásadě se ztotožnil i s jeho právními
závěry. Okolnost, že nebyla doložena písemná dohoda o odevzdání přiděleného
bytu, nesvědčí dle odvolacího soudu pro závěr, že žalobkyni nevzniklo právo
osobního užívání bytu dle § 155 obč. zák. ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 509/1991 Sb., když pro tuto dohodu není předepsána písemná forma, a
lze ji tedy uzavřít i ústně nebo konkludentně. Skutečnost, že tato dohoda byla
uzavřena v jiné než písemné formě a že žalobkyni tak vzniklo právo osobního
užívání předmětného bytu, lze podle názoru odvolacího soudu dovodit z
rozhodnutí OBH ONV ze dne 29. 11. 1983, na jehož podkladě byl přidělený byt
sloučen s druhou částí původně administrativně rozděleného bytu. Odvolací soud
odmítl námitku žalované, že nebyly splněny podmínky pro přidělení bytu
žalobkyni dle „§ 19 odst. a písm. bb/“ zákona č. 41/1964 Sb., neboť tímto
rozhodnutím je ve smyslu § 135 odst. 2 o.s.ř. soud vázán a není oprávněn
přezkoumávat jeho správnost. Rozhodnutím o sloučení původních bytů – pokračoval
odvolací soud – vznikl byt sestávající ze čtyř pokojů a příslušenství, který
podle rozhodnutí OV OÚ ze dne 20. 11. 2000 odpovídá kolaudačnímu stavu dle
plánu ze dne 3. 7. 1915; je proto bezvýznamné, zda se dochovaly doklady o
administrativním rozdělení původního bytu. Odvolací soud dospěl k závěru, že
žalobkyni vzniklo právo osobního užívání ke sloučenému bytu, které se s
účinností od 1. 1. 1992 změnilo podle § 871 odst. 1 obč. zák. na nájem bytu.
Žalovaná nabyla vlastnictví k předmětnému domu na podkladě darovací smlouvy,
čímž vstoupila do práv a povinností původního vlastníka, a svědčí jí tedy i
práva a povinnosti pronajímatele. Odvolací soud konečně poukázal i na to, že ač
si žalovaná musela být vědoma své povinnosti umožnit žalobkyni po odstranění
stavebních závad domu a nejpozději do doby ukončení dočasného nájmu náhradního
bytu užívání předmětného bytu, provedla nepovolené stavební úpravy třetího
patra předmětného domu, čímž porušila své povinnosti pronajímatele bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (nejprve osobně a po poučení
soudem prostřednictvím zmocněného advokáta) dovolání, jehož přípustnost opřela
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a v němž uplatnila dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Za otázku
zásadního právního významu zakládající přípustnost dovolání označila otázku,
zda je možné, aby soud přejal do výroku rozhodnutí žalobní návrh, aniž by
posoudil potenciální vykonatelnost žalobního návrhu jak z hlediska faktického,
tak z hlediska právního. Ač povinnost soudů zkoumat vykonatelnost žalobního
návrhu není nikde v zákoně výslovně stanovena, vyplývá dle přesvědčení
dovolatelky z ustanovení § 43 odst. 1 a § 79 odst. 1 o.s.ř. Tuto povinnost
soudy obou stupňů v dané věci dle dovolatelky porušily. Dovolatelka dále
namítla, že nebyl správně posouzen vznik nájemního vztahu, a to z důvodů
uvedených v jí osobně sepsaném dovolání a namítaných již v průběhu předchozího
řízení. Za zásadní vadu napadeného rozhodnutí považuje dovolatelka jeho
faktickou nevykonatelnost, která je vyvolána tím, že ve výroku rozhodnutí
uvedený byt neexistuje, neboť v prostorách, kde se před rekonstrukcí nacházel
jeden byt, existují v současné době byty dva. Tento byt neexistuje ani ve
smyslu právním, tj. ve smyslu definice obsažené v § 3 písm. l/ vyhlášky č.
137/1998 Sb. Dovolatelka poukázala na požadavky, které musí splňovat žalobní
petit z hlediska ustanovení § 43 o.s.ř., a vyjádřila přesvědčení, že v dané
věci žalobní petit stanovené náležitosti neměl, a soud přesto pokračoval v
řízení, jež je tak postiženo vadou, která mohla mít (a měla) za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka proto navrhla, aby rozhodnutí soudů
obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Dovolatelka rovněž navrhla, aby dovolací soud dle § 243 o.s.ř. odložil
vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud nevyhověl,
neboť tvrzená objektivní nemožnost uloženého plnění ani později doložené
nařízení exekuce prodejem předmětného domu (tedy způsobem, jenž zjevně
neodpovídá povaze povinnosti uložené napadeným rozhodnutím) nemohou být důvodem
pro odklad vykonatelnosti, když prvý z uvedených důvodů návrhu není z povahy
věci způsobilý vyvolat újmu v právních poměrech dovolatelky a nápravy posléze
uvedeného stavu je třeba se domáhat v rámci exekučního řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění advokátního
zastoupení dovolatelky
(§ 241 odst. 1 a odst. 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto
mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním
napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci,
nelze přípustnost dovolání opřít o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.,
z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a uplatněnému dovolacímu
důvodu shledává dovolací soud dovolání v dané věci podle § 237 odst. 1 písm.
c/ o.s.ř. přípustným pro posouzení (dovolatelkou napadeného řešení) otázek, zda
žalobkyni svědčí právo nájmu předmětného bytu a zda je napadené rozhodnutí
materiálně vykonatelné z hlediska existence bytu, k němuž se upínají
rozhodnutím deklarovaná práva a povinnosti účastníků řízení.
Vzhledem k ustanovení § 868 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992
(dále opět jen „obč. zák.“) však posouzení prvé z uvedených otázek vyžaduje
především vyřešení předběžné otázky, zda žalobkyni vzniklo právo osobního
užívání předmětného bytu, neboť jen tehdy se mohlo takové právo změnit na nájem
bytu. Uvedenou předběžnou otázku je třeba posoudit s přihlédnutím k právním
předpisům účinným v rozhodné době (kdy mělo právo osobního užívání vzniknout),
tj. podle občanského zákoníku ve znění účinném před novelou provedenou zákonem
č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč.zák. před novelou“).
Podle § 154 odst. 1 obč. zák. před novelou rozhodnutím o přidělení bytu vydaným
místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o
hospodaření s byty (anebo jinými způsoby stanovenými tímto zákonem, o kterýžto
případ se však v souzené věci nejedná), vzniklo občanovi právo, aby s ním
organizace uzavřela dohodu o odevzdání a převzetí bytu. Rozhodnutí místního
národního výboru o přidělení bytu bylo rozhodnutím vydaným ve správním řízení
(srov. zákon č. 71/1967 Sb., v tehdy platném znění). Právo osobního užívání
bytu vzniklo podle § 155 odst. 1 obč. zák. před novelou dohodou o odevzdání a
převzetí bytu, pro níž zákon nestanovil písemnou formu, takže mohla být
uzavřena ústně i konkludentně. Podle ustáleného výkladu předpokladem platně
uzavřené dohody o odevzdání a převzetí bytu bylo rozhodnutí o přidělení
bytu; dohoda uzavřená bez tohoto rozhodnutí byla vzhledem k ustanovení §
39 obč. zák. před novelou neplatná (srov. Občanský zákoník, Komentář, Praha,
Panorama 1987, díl I., str. 555). Uvedený názor zaujímá konstantně i
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. jeho rozhodnutí ze dne
27.3.1997, sp. zn. 2 Cdon 335/97, uveřejněné pod č. 26 v příloze časopisu
Soudní judikatura č. 10/1998, ze dne 17.7.1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, ze
dne 9.8.1999, sp. zn. 2 Cdon 1161/97, ze dne 27.7.2000, sp. zn. 26 Cdo
187/99, a ze dne 15.1.2001, sp. zn. 26 Cdo 1049/2000).
Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1842/97
(jakož i v dalších rozhodnutích - srov. např. rozsudek ze dne 14. 12. 2000, sp.
zn. 26 Cdo 2758/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 12/2001, pod č.
146, usnesení ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1183/99, rozsudek ze dne 29.
11. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2692/2000 a rozsudek ze dne 17. 7. 2003, sp. zn. 26
Cdo 2317/2002), vyjádřil právní názor, který sdílí i v této věci, že rozhodnutí
správního orgánu, jímž tento orgán podle § 56 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb., o
hospodaření s byty (dále „zákon o hospodaření s byty“), udělil souhlas ke
sloučení bytů, nebylo rozhodnutím, s nímž ustanovení § 154 odst. 1 obč. zák.
před novelou spojovalo vznik práva na uzavření dohody o užívání bytu. Takovéto
rozhodnutí bylo toliko stanoviskem státního orgánu, vykonávajícího státní
správu v oblasti bytového hospodářství, k zamýšlenému sloučení bytů z
hlediska zásad platících pro hospodaření s byty.
Z uvedeného pro danou věc vyplývá, že na základě rozhodnutí o přidělení bytu
2+1 s příslušenstvím rozhodnutím z r. 1977 nemohlo žalobkyni vzniknout právo
osobního užívání předmětného bytu (o velikosti 4+1 s příslušenstvím). Rovněž
nelze-li – s ohledem na výše uvedené – považovat rozhodnutí o sloučení bytů za
rozhodnutí o přidělení bytu, nemůže obstát právní závěr odvolacího soudu, že
žalobkyni vzniklo právo osobního užívání předmětného bytu na základě rozhodnutí
o sloučení bytů z r. 1983. Okolnost, že v odůvodnění rozhodnutí OBH OV ze dne
29. 11. 1983 je uvedeno, že žalobkyně se stává uživatelkou bytu, který sestává
z kuchyně, 4 pokojů, předsíně a WC, na uvedeném závěru nic nemění, neboť soud
je povinen ve smyslu § 135 odst. 2 o.s.ř. vycházet z výroku pravomocného
rozhodnutí příslušného orgánu (tj. v daném případě z výroku, že „žádosti o
sloučení bytu se dle § 56 zákona č. 41/64 Sb. vyhovuje“), nikoli však již z
jeho odůvodnění.
Nemůže-li obstát rozhodnutí odvolacího soudu již s ohledem na řešení prvé z
naznačených otázek, je nadbytečné zabývat se otázkou druhou.
Z uvedeného je zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty druhé za středníkem o.s.ř.
napadené rozhodnutí zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 4 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§
243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. června 2004
JUDr. Miroslav F e r á k, v.r.
předseda seátu