26 Cdo 962/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta
Waltra ve věci žalobců a) H. P. a b) Š. P., zastoupených advokátem, proti
žalované E. P., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního
soudu v Táboře pod sp. zn. 5 C 25/2000, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. července 2003, č. j. 15
Co 366/2003-147, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Táboře (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. února 2003, č.
j. 5 C 25/2000-122, vyhověl žalobě a výrokem I. uložil žalované povinnost
vyklidit a vyklizenou předat žalobcům do dvou měsíců od právní moci rozsudku
„nemovitost – dům č. p. 2163 (dále jen ”předmětná nemovitost”, resp.
„nemovitost“) se stav. parc. č. 4526, poz. parc. č. 4528/2, poz. parc. 4527
a poz. parc. 4528/1, vše v obci a kat. úz. T.“. Současně rozhodl o nákladech
řízení účastníků a státu (výroky II. a III.).
K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Českých
Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. července 2003, č. j. 15 Co
366/2003-147, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. o vyklizení
nemovitosti a o lhůtě k plnění a ve výroku III. o náhradě nákladů řízení státu;
citovaný rozsudek změnil ve výroku II. o nákladech řízení účastníků a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vzal z provedených
důkazů především za zjištěno, že dne 10. srpna 1983 uzavřela A. H. (matka
žalobkyně a žalované) jako prodávající a žalobci jako kupující kupní smlouvu,
jejímž předmětem byla – vedle dalších nemovitostí – rovněž předmětná nemovitost
(dále jen „kupní smlouva ze dne 10. srpna 1983“), že v kupní smlouvě ze dne 10. srpna 1983 si její účastníci dohodli kupní cenu v částce 97.468,- Kč a
nesjednali si možnost odstoupení od kupní smlouvy pro případ nezaplacení kupní
ceny, že nebyl prokázán rozpor takto sjednané kupní ceny s obecně závaznými
právními předpisy, že téhož dne (10. srpna 1983) byla mezi
uvedenými účastníky sjednána smlouva o zřízení věcného břemena ve prospěch A. H. v podobě užívání bytu nacházejícího se v předmětné nemovitosti (dále jen
„smlouva o zřízení věcného břemena ze dne 10. srpna 1983“), že na
srážku sjednané kupní ceny byla započítána kapitalizovaná lhůta zřízeného
věcného břemena užívání bytu ve výši 10.000,- Kč a současně uznána pohledávka
kupujících ve výši 8.400,- Kč, že zůstatek kupní ceny v částce 79.068,- Kč se
kupující zavázali zaplatit prodávající do tří let od registrace kupní smlouvy a
že kupní smlouva ze dne 10. srpna 1983 byla registrována bývalým Státním
notářstvím v T. dne 15. prosince 1983. Dále také zjistil, že úmrtí manžela v
roce 1982 představovalo pro A. H. zátěž, avšak je velmi nepravděpodobné, že by
u ní způsobilo stavy zmatenosti, které by ovlivnily i její schopnost činit
právní úkony, že u A. H. nebyla zjištěna žádná duševní porucha, která by ji v
srpnu 1983 činila nezpůsobilou k uzavření kupní smlouvy, že proces demence
(zblbělosti) vaskulárního arteriosklerotického typu u ní začal teprve až kolem
roku 1995, že o A. H. pečovala ve větší míře žalovaná a že menší měrou se na
péči o ni podílela také žalobkyně, že dne 28. února 2002 A. H. zemřela, že v
současné době (po úmrtí A. H.) v nemovitosti bydlí pouze žalovaná se svými
dvěma dětmi, že vztahy mezi účastníky jsou značně narušeny, že mezi žalobkyní a
žalovanou dochází často ke konfliktům a že účastníci spolu nikdy nejednali o
uzavření nájemní smlouvy. Poté vzal za prokázáno, že zůstatek kupní ceny
kupující nezaplatili a že prodávající A. H. po nich zaplacení této částky ani
nepožadovala. Nakonec zjistil, že na základě dohody o výměně bytů schválené
Městským úřadem v T. získala žalovaná „byt č. 1 o vel. 2+1 nacházející se v 1. patře domu č. 2257 v T.“ (dále jen „byt B.“). Na tomto skutkovém základě
odvolací soud především dovodil, že kupní smlouvu ze dne 10. srpna 1983 nelze
posoudit jako neplatný právní úkon ve smyslu § 38 odst. 2 zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době uzavření kupní smlouvy ze dne
10. srpna 1983 (dále jen „občanský zákoník“), a to proto, že v době jejího
uzavření netrpěla A. H. duševní poruchou, která by ji k tomuto právnímu úkonu
činila neschopnou. Podle odvolacího soudu nejde ani o neplatnost kupní smlouvy
pro obcházení zákona či rozpor s dobrými mravy, neboť nezaplacenou kupní cenu
mohla prodávající po kupujících vymáhat.
Dále dovodil, že pokud účastníci nikdy
spolu nejednali o možnosti uzavřít nájemní smlouvu a naopak vztahy mezi nimi
jsou dlouhodobě konfliktní, nelze uvažovat o uzavření nájemní smlouvy
konkludentním způsobem. Tento způsob uzavření nájemní smlouvy totiž podle
odvolacího soudu předpokládá, že neexistují žádné pochybnosti o tom, jakou vůli
chtěly subjekty takové dohody projevit; nelze na něj usoudit z pouhé
dlouhodobosti užívání předmětné nemovitosti žalovanou. Poté uzavřel, že
žalovaná užívá předmětnou nemovitost bez právního důvodu, a protože neshledal,
že by ze strany žalobců šlo o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době rozhodování
odvolacího soudu – dále jen „obč. zák.“), žalobě – s odkazem na ustanovení §
126 odst. 1 obč. zák. – v konečném důsledku vyhověl. Vyklizovací povinnost
žalované – stejně jako soud prvního stupně – nepodmínil zajištěním bytové
náhrady; dospěl totiž k závěru, že žalovaná je nájemkyní bytu Brigádníků a že
za této situace jí pro vyklizení nemovitosti postačí dvouměsíční lhůta k tomu,
aby se mohla bez problému přestěhovat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona číslo
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Uvedla, že oba soudy se při rozhodování nevypořádaly se
dvěma otázkami zásadního významu, a to zda byla kupní smlouva ze dne 10. srpna
1983 platná a zda mezi žalobci a žalovanou nedošlo k uzavření nájemní smlouvy
ohledně předmětné nemovitosti. Především se neztotožnila s názorem soudů obou
stupňů, že kupní smlouva ze dne 10. srpna 1983 je platná. Zde namítla, že ona
samotná v předmětné nemovitosti bydlela i po uzavření kupní smlouvy ze dne 10. srpna 1983, že v případě zmíněné kupní smlouvy nešlo o pravou kupní smlouvu
(smlouva byla uzavřena „naoko“ a s úmyslem obejít zákon) z toho důvodu, že
kupující neuhradili prodávající sjednanou kupní cenu, že přitom úmyslem
prodávající nebylo převést nemovitosti bezúplatně, že naopak prostředky takto
získané hodlala použít na své zajištění ve stáří, že zaplacení kupní ceny se
nedomáhala z důvodu svého nízkého právního povědomí a že značnou roli v tomto
směru sehrál i její zdravotní stav. Z těchto důvodů, a to i s odkazem na případ
projednávaný pod registračním číslem 00041079/98 Evropského soudu pro lidská
práva, má za to, že kupní smlouva ze dne 10. srpna 1983 byla v důsledku
nezaplacení kupní ceny neplatná pro obcházení zákona a pro příkrý rozpor s
dobrými mravy. Správnost závěru, že kupní smlouva ze dne 10. srpna
1983 je platná, zpochybnila také poukazem na to, že A. H. již v roce 1976
trpěla tzv. pružníkovou hypertenzí, že v roce 1984 se u ní projevila závažnější
forma onemocnění v podobě hypertenze druhého stupně, že přítomnost hypertenze
je průvodním znakem pokročilé demence cévního typu, že v tomto období se u ní
objevila zvýšená hladina lipidů, že i tato okolnost může svědčit o přítomnosti
duševní choroby a že tudíž v kritickém období se u ní projevovaly symptomy
svědčící o možné přítomnosti duševní choroby. S tím se ovšem znalec podle
názoru dovolatelky dostatečně nevypořádal. Potvrdil sice, že v roce 1999 trpěla
A. H. těžkou demencí, avšak nezodpověděl uspokojivě otázku, zda její
způsobilost k právním úkonům byla omezena již dříve a pokud ano, do jaké míry;
měl se tedy pokusit hodnotit i premorbidní osobnost posuzované osoby (tedy stav
před rozvojem choroby). Proto podle žalované pochybil i odvolací soud, který
zamítl její návrh na vypracování revizního znaleckého posudku, který by se
vypořádal komplexně se všemi spornými otázkami. Žalovaná je přesvědčena, že
mezi ní a žalobci došlo („v období před 1.1.1995“) k uzavření nájemní smlouvy
konkludentním způsobem. Usuzuje tak z toho, že od uzavření kupní smlouvy ze dne
10.
srpna 1983 do podání žaloby bydlela v předmětné nemovitosti nepřetržitě po
dobu sedmnácti let, že s vědomím žalobců platila měsíční zálohy na vodné a
stočné, na elektřinu a plyn, starala se o údržbu nemovitosti (čímž poskytovala
žalobcům naturální plnění v nezanedbatelné míře), žalobci nikdy nevyjádřili
nesouhlas s pobytem žalované v předmětné nemovitosti a věděli že v ní užívá
bytovou jednotku 2+1. Má také za to, že v případě vyhovění žalobě na vyklizení
jí měla být – za analogického použití ustanovení § 705 obč. zák. – poskytnuta
bytová náhrada ve formě náhradního bytu, má-li v péči nezletilé dítě. Navrhla,
aby dovolací soud zrušil nejen napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž i
rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního
stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení
dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť
toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost
napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích
důvodů. Při řešení otázky přípustnosti dovolání nepřehlédl, že již v
rozsudku ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněném pod č.
104 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České
republiky dovodil, že vyslovil-li soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho
odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou
na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto;
opravný prostředek, jímž se žalovaný domáhá toho, aby vyklizení bytu na
zajištění bytové náhrady vázáno bylo, proto není možné posoudit jako podaný
proti neexistujícímu výroku. Současně ani neopomenul, že po změnách, které byly
v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování
soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k
plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do „patnácti
dnů” od právní moci rozsudku, do „patnácti dnů” od zajištění náhradního bytu
apod.), po jehož uplynutí jsou žalovaní povinni byt ve smyslu ustanovení § 160
odst. 1 a 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný
pod č. 28 v sešitě č. 3 – 4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §
241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je
přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3
o.s.ř.). Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané
věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí
první rozsudek soudu prvního stupně. Podle § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela žalovaná) je
dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího
soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání
není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §
237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím
naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst.
3 o.s.ř.).
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného
právního posouzení věci (jde-li o výrok týkající se vyklizení předmětné
nemovitosti) založena rovněž na kritice správnosti (úplnosti) skutkových
zjištění. Dovolatelka zde tudíž také brojí proti skutkovým zjištěním učiněným
oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů
svá skutková zjištění čerpaly, a pro účely posouzení věci v tomto ohledu nabízí
zčásti „svůj vlastní“ (poněkud jiný) skutkový stav věci, vycházející z jiného
hodnocení provedených důkazů. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ
sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li
dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při
obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2
o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li, jako v posuzovaném případě,
přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.),
nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení
přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelka – ve vztahu k výroku o vyklizení předmětné
nemovitosti – zpochybňuje rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu
prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, na základě jiného hodnocení
provedených důkazů nabízí zčásti „vlastní“ (poněkud jiný) skutkový stav věci a
z něj dovozuje nesprávnost závěrů, které odvolací soud přijal při posouzení
nároku na vyklizení předmětné nemovitosti, nemohou tyto námitky založit
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Námitkou, že v případě kupní smlouvy ze dne 10. srpna 1983 nešlo o pravou kupní
smlouvu (smlouva byla uzavřena „naoko“ a s úmyslem obejít zákon), dovolatelka
ve skutečnosti zpochybňuje vážnost vůle projevené ve zmíněné kupní smlouvě.
Namítla tím, že kupní smlouva ze dne 10. srpna 1983 je neplatná podle § 37
občanského zákoníku pro nedostatek vážnosti v ní projevené vůle.
Dovolací soud zastává především názor, že právní posouzení platnosti právního
úkonu – kupní smlouvy ze dne 10. srpna 1983 – je v daném případě spojeno s
jedinečným skutkovým základem a dovolací soud neshledal, že by posouzení
aplikace § 37 (resp. § 39) občanského zákoníku v dané věci mohlo mít význam
pro rozhodovací činnost soudů, jinak řečeno mohlo mít přesah do rozhodovací
praxe soudů vůbec. V důsledku toho ovšem nemůže jít o rozhodnutí zásadního
právního významu, a je proto vyloučena úvaha o přípustnosti dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
V této souvislosti nelze navíc přehlédnout, že soudní praxe se ustálila v
názoru, že na existenci vážné vůle k právnímu úkonu lze usoudit z objektivních
skutečností, za nichž byl učiněn, zejména byl-li učiněn způsobem a za
okolností, které nevzbuzují pochybnosti, že subjekt projevující vůli zamýšlel
přivodit právní účinky, které zákon s takovým projevem vůle spojuje. Pokud
vzniknou pochybnosti o vážnosti vůle, je třeba posuzovat konkrétní okolnosti
případu na jejich podkladu a z hlediska jejich vzájemných souvislostí je pak
třeba učinit příslušný závěr (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 24. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 1993/2003, uveřejněné pod C 2798 v
sešitě č. 30 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále např.
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. března 2004,
sp. zn. 22 Cdo 1869/2003).
Dovodil-li odvolací soud, že ze skutkových zjištění, že zůstatek kupní ceny
kupující nezaplatili a že prodávající po nich zaplacení této částky ani
nepožadovala, nelze usoudit na neplatnost kupní smlouvy, neboť nezaplacenou
kupní cenu mohla prodávající po kupujících vymáhat, neodchýlil se od výše
uvedené judikatury.
Podle § 685 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném
do 31. prosince 1994 (dále jen „obč. zák. ve znění do 31. prosince 1994“),
nájem bytu vzniká nájemní smlouvou, kterou pronajímatel přenechává nájemci za
nájemné byt do užívání, a to buď na dobu určitou, nebo bez určení doby užívání;
nájemní smlouva zpravidla obsahuje i popis příslušenství a popis stavu bytu.
Nájemní smlouva musí obsahovat označení předmětu a rozsahu užívání, výši
nájemného a výši úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo způsob jejího
výpočtu. Měla by též obsahovat i popis příslušenství a popis stavu bytu.
Nebyla-li nájemní smlouva uzavřena písemně, vyhotoví se o jejím obsahu zápis (§
686 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. prosince 1994).
Z citovaných ustanovení vyplývá, že smlouva o nájmu bytu je (dvoustranným)
právním úkonem, jehož účastníky jsou pronajímatel a nájemce. Protože pro ni v
době od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1994 nebyla stanovena písemná forma,
mohla být uzavřena i ústně, popřípadě konkludentně, jak to lze dovodit z
ustanovení § 35 odst. 1 občanského zákoníku (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněný
na straně IV v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). Za
konkludentní projev nelze však bez dalšího považovat opomenutí ve formě mlčení
či jiné nečinnosti; neplatí proto bez dalšího zásada, že „kdo mlčí, souhlasí“.
V této souvislosti nelze ztratit ze zřetele ani zásadu, zakotvenou v ustanovení
§ 44 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku, tj. zásadu, že mlčení nebo
nečinnost samy o sobě neznamenají přijetí návrhu (na uzavření smlouvy). Jako
(dvoustranný) právní úkon musí smlouva o nájmu bytu – vedle náležitostí
stanovených ustanovením § 686 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. prosince 1994 –
splňovat i obecné náležitosti právních úkonů, normované ustanovením § 34 a
násl. občanského zákoníku. Podle § 34 občanského zákoníku právní úkon je projev
vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností,
které právní předpisy s takovým projevem spojují. Podle § 35 odst. 1 občanského
zákoníku projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát
výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník
projevit.
Závěr o uzavření nájemní smlouvy konkludentním způsobem tedy nutně předpokládá,
že zde byl – v době od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1994 – dán konkludentní
projev vůle směřující k uzavření nájemní smlouvy k předmětnému nemovitosti jak
na straně pronajímatele, tak také na straně nájemce. Na takový konkludentní
projev vůle na straně pronajímatele však nelze usoudit z jejich mlčení. Ke
stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud České republiky např. v
rozsudcích z 21. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 1654/98, z 25. října
2001, sp. zn. 26 Cdo 551/2000, z 20. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 1160/2002,
z 8. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 1158/2003 a z 1. února 2005, sp. zn. 26 Cdo
436/2004, a sdílí jej i v projednávané věci.
Odvolací soud se od výše uvedené judikatury proto neodchýlil, pokud dovodil, že
konkludentní způsob uzavření nájemní smlouvy předpokládá, že neexistují žádné
pochybnosti o tom, jakou vůli chtěly subjekty takové dohody projevit, a že
nelze na něj usoudit z pouhé dlouhodobosti užívání předmětné nemovitosti
žalovanou, zvláště za situace, kdy účastníci nikdy spolu nejednali o možnosti
uzavřít nájemní smlouvu a naopak vztahy mezi nimi jsou dlouhodobě konfliktní, a
na základě toho uzavřel, že v daném případě nedošlo mezi účastníky v době do
31. prosince 1994 k uzavření nájemní smlouvy konkludentním způsobem.
Nepodmínil-li odvolací soud vyklizovací povinnost žalované zajištěním bytové
náhrady, bylo – vzhledem k tomu, co je uvedeno na jiném místě odůvodnění tohoto
rozhodnutí – o otázce bytové náhrady rozhodnuto.
Dovolatelce se nepodařilo zpochybnit správnost právního názoru, že v daném
případě jde o užívání předmětné nemovitosti bez právního důvodu.
V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od názoru, že nesvědčil-li žalovanému od
počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani
prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a
žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§ 126
odst. 1 obč. zák.) domáhajícího se vyklizení místností, nemůže být současně
důvodem k odepření tohoto práva. Při úvaze o tom, zda vyklizení místností
sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním
bytové náhrady, nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§ 3 odst. 1
obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě
bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto
titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci
spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila
či odložila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna
2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněný pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001
časopisu Soudní judikatura). Rovněž v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3
Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní
judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má
být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze
pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení,
že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. K
uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku velkého
senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo
1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že
má-li být pro rozpor s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.) odepřen
výkon práva na bezprostřední vyklizení bytu tak, že vyklizení bude podmíněno
zajištěním bytové náhrady, musí být přesvědčivě doloženo, že skutková zjištění
dovolují závěr, že výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy skutečně je.
Takový závěr musí být odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt
vyklidit (např. jeho rodinnými a sociálními poměry, délkou užívání bytu apod.),
tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, (tedy doložením, že na něm
lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila a
odložila). Soudní praxe tedy dovodila, že v případě vyklizení bytu užívaného
bez právního důvodu lze ve vztahu k bytové náhradě pro vyklizovaného výjimečně
postupovat podle § 3 odst. 1 obč. zák.; žalovaná se proto mylně domnívá, že lze
v tomto ohledu analogicky použít ustanovení § 705 obč. zák.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku
odvolacího soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.),
dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že
žalobcům nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu
by jinak měli proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. března 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu