26 Cdo 2686/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta
Waltra ve věci žalobce h. m. P., zastoupeného advokátem, proti žalované I.
V., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 9 pod sp.zn. 18 C 58/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 27. srpna 2003, č.j. 58 Co 310/2003-55, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 1.975,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 3.
2003, č.j. 18 C 58/2002-43, zamítl žalobu na vyklizení žalované z bytu č. 11,
I. kategorie, o dvou pokojích a kuchyňském koutu s příslušenstvím, v
1. patře domu č.p. 356, k.ú. V. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) a rozhodl o
nákladech řízení.
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 27. 8. 2003,
č.j. 58 Co 310/2003-55, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak,
že uložil žalované předmětný byt vyklidit do šesti měsíců od právní moci
rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobce (vlastník domu, v
němž se předmětný byt nachází) uzavřel dne 31. 3. 1999 se žalovanou smlouvu o
nájmu předmětného bytu na dobu určitou (na dobu dvou let), že dodatkem ke
smlouvě ze dne 4. 4. 2001 byla doba nájmu prodloužena do 30. 3. 2002, že
žalovaná neplatila žalobci v roce 2001, 2002 a 2003 řádně nájemné a úhradu za
služby spojené s užíváním bytu (k úhradě dluhu došlo v březnu 2003), že
žalovaná získala předmětný byt jako náhradní po rozvodu svého manželství a že
spolu s ní v bytě bydlí dvě nezletilé děti. Zatímco soud prvního stupně žalobu
zamítl na základě závěru, že i za situace, kdy nájemní poměr žalované k bytu
zanikl uplynutím doby, brání v dané věci (s přihlédnutím k okolnostem na straně
žalobce i žalované) vyhovění žalobě ustanovení § 3 obč.zák., odvolací soud
neshledal, že by žalobní požadavek na vyklizení bytu byl v rozporu s dobrými
mravy. Zaujal názor, že sociální situace žalované (okolnost, že pečuje o dvě
nezletilé děti) nemůže být sama o sobě důvodem pro zamítnutí žaloby pro rozpor
s dobrými mravy, užívá-li žalovaná předmětný byt bez právního důvodu a po celou
dobu trvání nájemního vztahu neplatí řádně nájemné (dluh trvá i v současné
době); za tohoto stavu je pak právem žalobce domáhat se v rámci ochrany svého
vlastnického práva vyklizení bytu. Na základě tohoto shledal žalobu důvodnou,
přičemž stanovil žalované delší lhůtu k vyklizení bytu, aby měla možnost
obstarat si jiné bydlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a v němž
uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř.). Naplnění uplatněného dovolacího důvodu spatřuje dovolatelka v
tom, že odvolací soud „neaplikoval řádně ust. § 3/1 OZ a nevypořádal se s tím,
že vyklizení předmětného bytu je v rozporu s dobrými mravy“. Dovolatelka má
zato, že jsou dány důvody pro použití uvedeného ustanovení a že žaloba na
vyklizení měla být zamítnuta; v této souvislosti poukazuje na to, že smlouvu
na dobu určitou uzavřela z důvodu neúnosné bytové situace (předmětný byt jí
byl poskytnut jako náhradní až po pěti letech obtížného soužití s bývalým
manželem), že neplacení nájemného bylo způsobeno ztrátou zaměstnání a že dluh
na nájemném uhradila před podáním žaloby, jakož i na to, že nemá jinou možnost
bydlení. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil s právním posouzením
věci odvolacím soudem, obsáhle se vyjádřil k názoru dovolatelky, že v dané věci
jsou dány důvody pro aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák., poukázal na
svoje specifické postavení pronajímatele jako obce a navrhl, aby dovolání bylo
zamítnuto.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení
(§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení
dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je podle § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí
odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán
uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. a
k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Protože existence takových vad nebyla tvrzena a ze spisu se nepodává,
Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu, neshledal však dovolání důvodným.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu,
kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat
vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Jde-li o nemovitost, odpovídá
vydání věci její vyklizení.
Ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. určuje, že výkon práv a povinností
vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do
práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2002, pod pořadovým číslem 12, formuloval právní názor,
podle nějž na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. nelze zamítnout žalobu na
vyklizení nebytových prostor, jestliže smlouva o jejich nájmu byla uzavřena
neplatně. K odůvodnění uvedeného názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že
byl-li pronajímatel podle neplatné smlouvy vlastníkem nemovitosti, v níž jsou
umístěny smlouvou dotčené prostory, svědčí mu i právo na ochranu tohoto
vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti bez právního důvodu představuje
zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. V rozsudku ze dne 29. 11.
2001, sp.zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 11/2001,
pod pořadovým číslem 133, Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od
počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani
prostřednictvím § 3 odst. 1 obč.zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a
žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§ 126
odst. 1 obč.zák.) domáhajícího se vyklizení místností, nemůže být současně
důvodem k odepření tohoto práva. Uvedený právní názor sdílí Nejvyšší soud i ve
vztahu k užívání bytu bez právního důvodu (srov. např. jeho usnesení ze dne 17.
12. 2003, sp.zn. 26 Cdo 2319/2003).
Jestliže tedy v dané věci spatřuje žalovaná nesprávné právní posouzení
věci odvolacím soudem v tom, že žaloba na vyklizení bytu, který užívá bez
právního důvodu, měla být za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. zamítnuta,
nelze se zřetelem k výše uvedenému učinit závěr, že dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm.b) o.s.ř., obsahově konkretizovaný v dovolání, byl uplatněn
opodstatněně.
I když dovolací soud nesdílí úvahy odvolacího soudu, který se
zamítnutím žaloby z hlediska § 3 odst. 1 obč.zák. zabýval, je právní závěr
odvolacího soudu, že žaloba je podle § 126 obč.zák. důvodná, správný. Nejvyšší
soud proto podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. dovolání žalované
zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §
243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal
žalovanou, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů
dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření
prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce
1.900,-Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3 a §
18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů
ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a
3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní
rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. června 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předseda senátu