U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Jitky Dýškové a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka
v právní věci žalobce JUDr. T. P., advokáta se sídlem v Praze 1, Dušní 22, jako
insolvenčního správce majetkové podstaty dlužníka Pražského stavebního bytového
družstva, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, IČO 00033243, zastoupeného
Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28,
proti žalované MUDr. L. D., zastoupené JUDr. Kateřinou Skálovou, advokátkou se
sídlem v Jihlavě, Bezručova 1580/7, o vyklizení garážového stání, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 134/2009, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2014, č. j. 11 Co 22/2011-199,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 1.800,- Kč k rukám JUDr. Kateřiny Skálové, advokátky se sídlem v
Jihlavě, Bezručova 1580/7, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 2. 4.
2014, č. j. 11 Co 22/2011-199, zamítl návrh žalobce na přerušení řízení,
potvrdil rozsudek ze dne 20. 10. 2010, č. j. 34 C 134/2009-77, kterým Obvodní
soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal,
aby žalovaná vyklidila nebytovou jednotku - garáž č. 2548/24 v budově,
postavené na pozemku č. parc. 2780/217, zapsané v katastru nemovitostí vedeném
Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, obec
P., na listu vlastnictví č. 3813 pro katastrální území S., a rozhodl o
nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení.
Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – vyšel ze zjištění, podle
něhož dne 23. 4. 1996 Pražské stavební bytové družstvo (dlužník) se žalovanou
uzavřelo smlouvu o uzavření budoucí smlouvy kupní reg. č. 815/024, v níž se
jako budoucí prodávající zavázalo uzavřít se žalovanou jako budoucí kupující do
devíti měsíců ode dne právní moci rozhodnutí o kolaudaci stavby kupní smlouvu o
převodu nebytové jednotky včetně příslušného podílu na společných částech
garážového objektu a pozemku, a to za kupní cenu 173.200,- Kč bez DPH a bez
ceny poměrné části pozemku. Žalovaná uhradila dlužníku celkem 216.693,- Kč
(155.000,- Kč na první a druhou splátku dne 6. 5. 1996, 28.610,- Kč na třetí
splátku, administrativní poplatek a úhradu DPH dne 13. 6. 1997, a 33.083,- Kč
jako poměrnou část ceny pozemku dne 3. 11. 1998), následně garáž převzala a
stále ji užívá. Dne 16. 7. 1997 uzavřel dlužník se žalovanou smlouvu označenou
jako nájemní smlouva, v níž byla doba nájmu sjednána na dobu určitou do
okamžiku vkladu vlastnického práva k jednotce a spoluvlastnického podílu na
společných částech budovy, přičemž vzhledem „k charakteru právního vztahu“ byl
nájem sjednán jako „bezúplatný“. Rozhodnutím odboru výstavby Městského úřadu
městské části Praha 13 z 26. 6. 1997, č. j. Ový.N.B.gar.-1568/97-K-Rk, o
povolení užívání stavby, které nabylo 30. 6. 1997 právní moci, byla stavba
hromadných garáží kolaudována. Usnesením ze dne 17. 4. 2009, č. j. MSPH 96 INS
714/2009-A-256, Městský soud v Praze zjistil úpadek družstva, prohlásil na jeho
majetek konkurs a ustanovil JUDr. T. P. insolvenčním správcem.
S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS
1355/13, jímž byl zrušen v pořadí první rozsudek odvolacího soudu ze dne 27. 7.
2011, č. j. 11 Co 22/2011-126, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu
prvního stupně a žalobě vyhověl, stejně jako rozsudek dovolacího soudu ze dne
13. 3. 2013, č. j. 26 Cdo 3950/2011-178, kterým bylo dovolání žalované proti
rozsudku odvolacího soudu zamítnuto, a nález ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS
3571/10, odvolací soud uzavřel, že nájemní smlouva je neplatným právním úkonem
podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „obč. zák.“), a proto nepředstavuje právní titul užívání
garáže, avšak požadavku na ochranu vlastnického práva žalobce (§ 126 odst. 1
obč. zák.) nelze vyhovět pro jeho rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1
obč. zák. Tím poskytl – v intencích výkladu Ústavního soudu – ochranu
základnímu právu žalované na legitimní očekávání nabytí majetku (garážového
boxu) plněním ze smlouvy o uzavření budoucí smlouvy kupní s přihlédnutím k
tomu, že dlužník se choval k žalované jako k vlastníkovi garáže, dlouhodobě ji
ujišťoval o svém zájmu převod vlastnického práva realizovat, a že žalovaná
splnila svůj smluvní závazek zaplatit kupní cenu v plné výši, zatímco dlužník
svému závazku převést vlastnické právo nedostál.
Dovolání, jímž žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu, není podle § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12.
2013 (viz Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), z dále
uvedených důvodů přípustné.
Především nelze přehlédnout, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného
právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) dovolatel uplatnil rovněž
nezpůsobilé důvody, jejichž prostřednictvím odvolacímu soudu vytkl vady řízení
a zpochybnil jeho skutkové závěry.
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod
podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních
předpisů (§ 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Dovoláním napadený názor odvolacího soudu, že za použití § 3 odst. 1 obč. zák.
lze zamítnout žalobu na vyklizení garáže užívané bez právního důvodu, odpovídá
aktuální rozhodovací praxi dovolacího soudu, která byla usměrněna rozsudkem
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, v němž Nejvyšší soud zaujal názor, že
pro rozpor s dobrými mravy lze odepřít výkon práva realizovaný žalobou na
vyklizení i v případě nebytových prostor.
V souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu je i závěr odvolacího soudu, že
výkon práva žalobce, realizovaný podanou žalobou na vyklizení, je v rozporu s
dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., neboť jeho úvaha z pohledu
zjištěných skutečností není zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2495/2014) a vychází z nálezu
Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 1355/13, jímž je podle čl.
89 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění
pozdějších ústavních zákonů, v této věci vázán nejen soud odvolací, ale také
soud dovolací.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu s ustálenou praxí dovolacího
soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Dovolání žalobce dále směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým
odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení. V této části
není dovolání taktéž přípustné, jelikož výše těchto nákladů nepřesahuje částku
50.000,- Kč [§ 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.].
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první
o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí,
může žalovaná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 11. února 2015
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu