K principu legitimního očekávání nabytí majetku
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka - ze dne 26. listopadu 2013
sp. zn. II. ÚS 1355/13
ve věci ústavní stížnosti MUDr. Ludmily Duškové, zastoupené JUDr. Kateřinou Skálovou, advokátkou, se sídlem Bezručova 7, 586 01 Jihlava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2013 č. j. 26 Cdo 3950/2011-178, kterým bylo zamítnuto stěžovatelčino dovolání, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2011 č. j. 11 Co 22/2011-126, jímž bylo stěžovatelce uloženo vyklidit nebytový prostor - garáž, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a JUDr. Tomáše Pelikána, insolvenčního správce dlužníka - Pražského stavebního družstva, se sídlem Dušní 22, 110 00 Praha 1, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem Jindřicha Plachty 28, 150 00 Praha 5, jako vedlejšího účastníka řízení.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2013 č. j. 26 Cdo 3950/2011-178 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2011 č. j. 11 Co 22/2011-126 se ruší.
Odůvodnění
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a vydaná rozhodnutí. Poukazuje především na rozsudek soudu prvního stupně, který byl dle jejího názoru správný a rozvinul její legitimní očekávání na nabytí předmětné garáže. Naproti tomu rozsudky odvolacího a dovolacího soudu považuje za překvapivé a naprosto nepochopitelné. Opakovaně zdůrazňuje, že žalobce ji udržoval celou dobu v přesvědčení, že svým závazkům na převod předmětné garáže dostojí. Pokud se nyní žalobce dovolal vlastnického práva, nemůže tak činit s dobrými úmysly, neboť to byl on, kdo všechny smlouvy vypracoval. V obecné rovině proti sobě stojí tvrzená ochrana vlastnického práva oproti právu, které chrání oprávněné očekávání smluvních stran. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy nerespektovaly právní závěry vyslovené Ústavní soudem k dané problematice. V této souvislosti zmiňuje nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 3571/10
ze dne 12. 5. 2011 (N 91/61 SbNU 415), vydaný v obdobné věci, jímž Ústavní soud napadená rozhodnutí, kterými byla uživatelům bytových a nebytových prostor uložena povinnost k vyklizení, zrušil. K tomu podotýká, že ve stávající věci se dovolací soud tímto rozhodnutím vůbec nezabýval. Stěžovatelka rovněž poukazuje na rozdílné rozhodování srovnatelných sporů obecnými soudy (zejména pak Obvodním soudem pro Prahu 5 a Městským soudem v Praze). Svoji argumentaci ohledně legitimního očekávání vyvozuje zejména ze smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 23. dubna 1996 a z následně uzavřené smlouvy nájemní ze dne 16. července 1997. Obsáhle přitom cituje z výše citovaného nálezu Ústavního soudu, jakož i ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 6/2009, které se věnuje mj. problematice aplikace dobrých mravů podle § 3 odst. 1 obč. zák. v souvislosti se žalobou na vyklizení a z něhož vycházejí další rozhodnutí ve sporech vzešlých ze vztahů mezi Pražským stavebním bytovým družstvem, v nichž jsou žaloby žalobce zamítány.
7. Ústavní soud si vyžádal stanoviska účastníků a vedlejších účastníků.
8. Nejvyšší soud a Městský soud v Praze jako účastníci řízení pouze odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí, z nichž právní argumentace vyplývá, a není ji třeba blíže rozvádět a doplňovat.
9. Vedlejší účastník řízení se k věci vyjádřil podrobněji. K ústavní stížnosti uvádí, že stěžovatelka převážně polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů. V ústavněprávní rovině uplatňuje stěžovatelka pouze právo legitimního očekávání nabytí vlastnictví. V této souvislosti poukazuje na usnesení Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 1908/11
ze dne 30. 7. 2013 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), které dle jeho názoru překonává dřívější i stěžovatelkou citovanou nálezovou judikaturu (nález
sp. zn. I. ÚS 3571/10
). Vedlejší účastník dále rozebírá skutkový základ a celkové okolnosti sporu. Poukazuje na to, že stěžovatelka jako jedna z mála nevyužila možnosti domáhat se ve stanovených lhůtách nahrazení projevu směřujícího k uzavření kupní smlouvy na předmětnou nemovitost. Stěžovatelka ani nevyužila možnosti odstoupit od smlouvy o smlouvě budoucí s navazující možností domáhat se vrácení uhrazené zálohy na kupní cenu jakožto bezdůvodného obohacení. Momentálně užívá předmětnou nemovitost bez placení jakéhokoliv nájemného, čímž vedlejšímu účastníkovi způsobuje ztrátu. I pokud v minulosti uhradila družstvu jí tvrzené částky, s ohledem na běžné ceny nájmů si tyto částky již odbydlela. Samotné posouzení platnosti nájemní smlouvy považuje za standardní a v souladu s ustálenou judikaturou obecných soudů, zejména pak Nejvyššího soudu. Zdůrazňuje, že vyklizení předmětné nemovitosti se v žádném případě nedomáhá v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zák. K otázce porušení práva na legitimní očekávání poukazuje vedlejší účastník na judikaturu obecných soudů i Ústavního soudu. Podotýká, že nález
sp. zn. I. ÚS 3571/10
se týkal jiné situace (v dané věci byla rozhodnutí obecných soudů zrušena kvůli procesnímu pochybení - neprovedení důkazu), a tudíž všechny vyslovené závěry byly vysloveny "in eventum", neboť se týkaly jiné skutkové situace. Obsáhle dovozuje, proč ve stávající věci nelze uplatňovat institut legitimního očekávání.
10. Stěžovatelka v replice k vyjádření vedlejšího účastníka setrvává na svém stanovisku ohledně porušení jejího práva na legitimní očekávání nabytí majetku. Vyjádření považuje za zavádějící a překrucující skutečný stav věci. Opakovaně vysvětluje celkové okolnosti věci a polemizuje s tvrzeními uvedenými ve vyjádření vedlejšího účastníka.
11. Ústavní soud, stejně jako v mnoha předchozích rozhodnutích, konstatuje, že jednou z funkcí Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanismu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod. V posuzované věci to znamená povinnost soudů interpretovat procesní ustanovení a principy v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod.
12. Pro posouzení celé věci je určující v minulosti vydaný nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 3571/10
ze dne 12. května 2011 (N 91/61 SbNU 415), stěžovatelkou i vedlejším účastníkem opakovaně citovaný, který ohledně právních závěrů vycházel z předchozí judikatury Ústavního soudu - konkrétně z nálezu
sp. zn. I. ÚS 353/04
ze dne 16. 6. 2005 (N 124/37 SbNU 563). Věc řešená pod
sp. zn. I. ÚS 3571/10
, v níž jako žalobce vystupoval rovněž vedlejší účastník, se týkala obdobné problematiky a skutkového stavu (nesplnění povinnosti úpadce převést vlastnictví na tehdejší stěžovatelku, byť byla předtím uzavřena smlouva o smlouvě budoucí a tehdejší stěžovatelka již zaplatila cenu na úhradu zamýšlené koupě). I ve věci
sp. zn. I. ÚS 3571/10
se jednalo o vyklizení nebytového prostoru - garážového stání, přičemž obecné soudy žalobě vedlejšího účastníka na vyklizení vyhověly s argumentací, že ve věci není možné aplikovat institut dobrých mravů podle § 3 odst. 1 obč. zák. Ústavní soud ovšem rozsudky obecných soudů zrušil a v citovaném nálezu vysvětlil, proč úvahy soudů o nemožnosti aplikovat dobré mravy nejsou ústavně akceptovatelné (viz body 43 až 55 citovaného nálezu). V tomto nálezu vyslovil zejména názor, že se nelze domáhat soudní ochrany vlastnického práva k věci, které žalobci svědčí jen proto, že porušil svou smluvní povinnost převést věc na žalovaného a takový protiprávní stav udržuje. V rovině ústavní nelze takovému formálnímu vlastnickému právu, existujícímu jen za současného porušování obecného přirozenoprávního principu pacta sunt servanda, poskytnout ochranu jako subjektivnímu veřejnému právu.
13. Na uvedený nález posléze navázala celá řada odmítacích usnesení Ústavního soudu (např.
II. ÚS 3942/12
ze dne 14. 3. 2013,
IV. ÚS 2085/13
ze dne 4. 9. 2013,
III. ÚS 2267/13
ze dne 3. 10. 2013,
III. ÚS 2514/13
ze dne 3. 10. 2013; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz), která se zabývala ústavními stížnostmi vedlejšího účastníka směřujícími proti rozhodnutím, jimiž byly jeho žaloby na vyklizení bytových jednotek Obvodním soudem pro Prahu 5 a potažmo Městským soudem v Praze zamítány zejména s ohledem na citovaný nález
sp. zn. I. ÚS 3571/10
. Ve všech uvedených rozhodnutích byla opět akcentována potřeba zohlednit hledisko legitimního očekávání nabytí majetku vzniklého na základě uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí kupní. Přestože ve stávající věci se na rozdíl od výše zmiňovaných usnesení nejedná o vyklizení bytové jednotky, nýbrž o vyklizení garáže, není důvod posuzovat danou problematiku odchylně. Princip legitimního očekávání, jakož i korektiv dobrých mravů jsou univerzálními instituty, které působí bez rozdílu.
14. Vedlejší účastník v ústavní stížnosti dále poukazoval na usnesení
sp. zn. IV. ÚS 1908/11
, kterým měla být podle jeho názoru údajně překonána judikatura založená shora citovaným nálezem
sp. zn. I. ÚS 3571/10
. Tak tomu není. Odhlédneme-li od skutečnosti, že senátním usnesením nelze změnit nálezovou judikaturu [k tomu zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále je "zákon o Ústavním soudu") přepokládá postup podle § 23 a nutnost předložit posouzení odchylně řešené otázky plénu], jednalo se ve vedlejším účastníkem zmiňované věci navíc i o zcela jinou situaci. V daném případě totiž žalobci (uživatelé bytových a nebytových prostor) podali žalobu na určení vlastnického práva, které jim dle jejich názoru mělo vzniknout vydržením. Obecné soudy však zde dovodily, že žalobci nesplnili jednu z podmínek vydržení, a to podmínku oprávněné držby, jelikož se zřetelem ke všem okolnostem nebyli, ani nemohli být, v dobré víře, že jim uvedené nemovitosti patří. Ústavní soud, který se ústavní stížností žalobců (uživatelů bytových a nebytových prostor) zabýval posléze, nepovažoval tuto ústavní stížnost za opodstatněnou, neboť z nálezu
sp. zn. I. ÚS 3571/10
, jímž intenzivně argumentovali, nikterak nevyplývá, že by se osoby oprávněné ze smlouvy o smlouvě budoucí (účastníci žalob na straně žalované o vyklizení těchto nemovitostí a současně oprávnění uživatelé těchto nemovitostí) automaticky staly vlastníky takových nemovitostí. Jinými slovy, bylo řečeno, že uživatele nebylo lze s odkazem na vlastnické právo vystěhovat, užívání nemovitosti se dělo po právu, vlastnické právo k nemovitosti však nenabyli.
15. Nelze přisvědčit ani tvrzení vedlejšího účastníka, že ve stávajícím případě se jedná oproti nálezu
sp. zn. I. ÚS 3571/10
o skutkově odlišnou situaci. Je sice pravda, že ve věci
sp. zn. I. ÚS 3571/10
byla důvodem pro kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí primárně skutečnost, že obecné soudy porušily právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že neprovedly důkaz smlouvou o smlouvě budoucí, a navíc ani stěžovatelku nevyzvaly podle § 118a odst. 3 o. s. ř. k navržení důkazů potřebných k prokázání jejích tvrzení. Nicméně závěry týkající se legitimního očekávání, vyslovené nad rámec těchto úvah, byly zcela kategorické a na stávající věc přesně dopadající.
16. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy přijatým výkladem podústavního práva nedostály povinnosti poskytnout ochranu základnímu právu stěžovatelky v podobě legitimního očekávání nabytí majetku (předmětné garáže) plněním ze smlouvy.
17. Ze shora vyložených důvodů bylo proto podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověno a napadené rozsudky Nejvyššího soudu i Městského soudu v Praze byly zrušeny.