26 Cdo 3950/2011

26 Cdo 3950/2011

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Doc. JUDr. Věry Korecké,

CSc., v právní věci žalobce JUDr. Tomáše Pelikána, advokáta se sídlem v Praze

1, Dušní 22, jako insolvenčního správce úpadce Pražského stavebního družstva se

sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, IČO: 00033234, zastoupeného Mgr. Karlem

Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti

žalované MUDr. L. D., CSc., bytem v P., zastoupené JUDr. Kateřinou Skálovou,

advokátkou se sídlem v Jihlavě, Bezručova 7, o vyklizení garáže, vedené u

Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 134/2009, o dovolání žalované

proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2011, č. j. 11 Co

22/2011-126, takto:

I. Dovolání žalované se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení

částku 3.300,- Kč k rukám Mgr. Karla Volfa, advokáta se sídlem v Praze 5,

Jindřicha Plachty 3163/28, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Žalobou podanou dne 23. 2. 2009 u Obvodního soudu pro Prahu 5 (soudu prvního

stupně) se Pražské stavební bytové družstvo, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance

7/300, IČO 00033243 (dále jen „dlužník“), domáhalo, aby žalované byla uložena

povinnost vyklidit a vyklizenou mu předat „nebytovou jednotku - garáž v budově

postavené na pozemku, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním

úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, obec Praha, na LV pro

katastrální území S.“ (dále jen „předmětná garáž“ nebo „garáž“). Žalobu

odůvodnilo zejména tím, že je vlastníkem této garáže, ke které nevznikl

žalované platný nájem a kterou tak užívá bez právního důvodu. Usnesením ze dne 17. 4. 2009, č. j. MSPH 96 INS 714/2009 – A – 256, Městský

soud v Praze zjistil (s účinky od 17. 4. 2009, 9.30 hod.) úpadek dlužníka a na

jeho majetek prohlásil konkurs; insolvenčním správcem majetkové podstaty

dlužníka ustanovil advokáta JUDr. Tomáše Pelikána. Prohlášením konkursu na

majetek dlužníka bylo řízení v této věci ze zákona přerušeno. Podáním ze dne 8. 6. 2009 insolvenční správce dlužníka (jeho zástupce) navrhl, aby v řízení bylo

pokračováno, stal se tak účastníkem daného řízení na straně žalobce namísto

dlužníka (§ 264 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho

řešení /insolvenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů). Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 20. 10. 2010, č. j. 34 C 134/2009-77,

žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Zjistil, že dlužník je v katastru

nemovitostí zapsán jako vlastník garáže. Dne 23. 4. 1996 uzavřel jako budoucí

prodávající se žalovanou (zastoupenou Ing. J. D.) jako budoucí kupující smlouvu

o uzavření budoucí smlouvy kupní, v níž se zavázal k uzavření kupní smlouvy na

garáž a příslušný podíl na společných částech objektu a pozemku do devíti

měsíců od nabytí právní moci rozhodnutí o kolaudaci stavby, a to za kupní cenu

173.200,- Kč bez DPH a bez ceny poměrné části pozemku. Žalovaná uhradila

žalobci celkem 216.693,- Kč (155.000,- Kč na první a druhou splátku dne 6. 5. 1996, 28.610,- Kč na třetí splátku, administrativní poplatek a úhradu DPH dne

13. 6. 1997, a 33.083,- Kč jako poměrnou část ceny pozemku dne 3. 11. 1998),

následně garáž převzala a stále ji užívá. Dne 16. 7. 1997 uzavřel žalobce se

žalovanou smlouvu označenou jako nájemní smlouva (dále jen „Smlouva“), v níž

byla doba nájmu sjednána na dobu určitou do okamžiku vkladu vlastnického práva

k jednotce a spoluvlastnického podílu na společných částech budovy, přičemž

vzhledem „k charakteru právního vztahu“ byl nájem sjednán jako „bezúplatný“. Soud dospěl k závěru, že smlouva ze dne 16. 7. 1997 je platná, byť není

smlouvou nájemní z důvodu absence určení výše nájemného, jde však o inominátní

smlouvu uzavřenou podle § 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) s prvky smlouvy nájemní a smlouvy o

výpůjčce. Uzavření této smlouvy, jež sloužila k „přechodnému vyřešení situace“

do doby vkladu vlastnického práva ke garáži ve prospěch žalované, bylo v

souladu s tehdejší vůlí účastníků.

Soud dodal, že žalovaná legitimně očekávala,

že dojde k převodu vlastnického práva ke garáži v její prospěch, přičemž postup

žalobce, jenž se po více než 10 letech od úhrady kupní ceny dovolává

neplatnosti výše uvedené smlouvy, je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy

dle § 3 obč. zák. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 7. 2011, č. j. 11 Co 22/2011-126,

změnil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalované předmětnou garáž

vyklidit do šesti měsíců od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení

před soudy obou stupňů. Odvolací soud na rozdíl od soud prvního stupně dovodil,

že Smlouva není platnou inominátní smlouvou podle § 51 obč. zák. s rysy smlouvy

o výpůjčce a smlouvy nájemní, neboť vůle účastníků k uzavření smlouvy nájemní

nebo smlouvy o výpůjčce nesměřovala. Uzavřel, že žalovaná užívala garáž se

souhlasem vlastníka, který byl odvolán, a žalovaná tak užívá garáž bez právního

důvodu. Jestliže se žalobce domáhá ochrany svého vlastnického práva v souladu s

§ 126 obč. zák., nejde výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), neboť žalovaná měla k dispozici právní prostředky k vynucení uzavření

kupní smlouvy o převodu garáže do svého vlastnictví, popř. k navrácení

zaplacené kupní ceny, které nevyužila.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost

opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský

soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2012 (dále jen „o.

s. ř.“) a odůvodnila je ustanovením § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.

s. ř. Z procesního hlediska odvolacímu soudu vytkla, že ji nepoučil podle §

118a odst. 2 o. s. ř. o možnosti jiného právního posouzení a rozhodl

„překvapivě“ a že jí jeho postupem byla odňata možnost závěrečného vyjádření,

resp. návrhu po přednesu právního zástupce žalobce. Právní posouzení věci

odvolacím soudem označila za nesprávné, pokud jde o hodnocení Smlouvy s tím, že

se nezabýval projevy skutečné vůle účastníků, a zcela se v tomto směru

ztotožnila s posouzením věci soudem prvního stupně. Dále namítala, že výkon

práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy. Uvedla, že žalobce ji „ochromil“ v

možnosti domáhat se sankčně svých nároků z uzavřené kupní smlouvy tím, že ji

udržoval po celou dobu v přesvědčení, že k převodu vlastnického práva ke garáži

v její prospěch dojde poté, co odpadnou „ryze formální důvody“, a jako

„prozatímní řešení“ jí předložil nájemní smlouvu. Právo vlastnické je stejně

významné jako právo chránící oprávněné, tj. legitimní, očekávání smluvních

stran, přičemž při posuzování toho, kterému z těchto práv lze přiznat vyšší

míru právní ochrany, je nutno vycházet z „hodnocení počínání účastníků během

naplňování společného cíle“; žalovaná se po celou dobu chovala předvídatelně a

seriózně, své závazky z uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí splnila, zatímco

žalobce splnění svého závazku soustavně oddaloval a následky jím vyvolané se

„ani nepokusil jakkoli odčinit“. Dovolatelka odkázala na rozhodnutí Nejvyšší

soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1303/2008, nálezy Ústavního soudu sp. zn. ÚS 3571/10, ÚS 353/04, II. ÚS 571/08, na rozhodovací praxi Městského soudu

v Praze v obdobných věcech a jako „nedílnou součást“ svého dovolání přiložila

vyjádření advokátky JUDr. Elišky Vrané podané ve věci vedené u Obvodního soudu

pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 120/2009. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí

odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření označil dovolání za nedůvodné a navrhl jeho zamítnutí. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal

podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

účinných do 31. 12. 2012, neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další

zákony). Shledal, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo

podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř oprávněnou osobou

(účastníkem řízení) za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§ 241

odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §

237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné. Dovolací soud předesílá, že nepřihlédl k obsahu podání advokátky JUDr. Elišky

Vrané, na něž právní zástupkyně žalované ve svém dovolání odkázala jako na jeho

„nedílnou součást“. Jestliže dovolatele zastupuje v dovolacím řízení advokát,

je podmínka povinného zastoupení dovolatele ve smyslu ustanovení § 241 o. s. ř. naplněna, když je dovolání tímto zástupcem sepsáno. Advokát má možnost

ztotožnit se s obsahem podání učiněným samotným účastníkem před tím, než si

tento advokáta pro zastupování zvolí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1121/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2000,

pod poř. č.

64), ale nikoli s podáním jiného advokáta učiněným v jiné (byť

skutkově obdobné věci), neboť takové podání logicky neobsahuje důvody, z jakých

se rozhodnutí napadá. Podání učiněné v jiné věci nemůže reagovat na závěry, na

nichž následně odvolací soud založil své rozhodnutí. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího

soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými

dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení

§ 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu

přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a

b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Dovolatelka v první řadě namítla, že řízení bylo postiženou vadou, která mohla

mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), již spatřuje v tom, že se jí v řízení před odvolacím soudem nedostalo

poučení dle § 118a odst. 2 o. s. ř. o možnosti odlišného právního posouzení, v

důsledku čehož pro ni bylo rozhodnutí odvolacího soudu „překvapivé“, jakož i v

tom, že jí po přednesu právního zástupce žalobce byla odňata možnost

závěrečného vyjádření. Poučení účastníků řízení postupem podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže možné jiné právní posouzení věci vyžaduje

doplnění vylíčení rozhodujících skutečností (a navržení důkazů je prokazující),

významných z pohledu skutku, který je předmětem řízení; postačují-li v řízení

uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro

objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu,

není třeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat

(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo

121/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo

592/2010). Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a obsahu spisu se podává,

že odvolací soud založil své zamítavé rozhodnutí na rozhodných skutečnostech,

jež byly v průběhu řízení zjištěny a účastníky tvrzeny, nelze mu proto důvodně

vytýkat, že žalovanou nepoučil postupem podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., ani to, že jeho rozhodnutí je nepředvídatelné, resp. „překvapivé“. Dovolatelka dále namítala, že jí po přednesu právního zástupce žalobce byla

odvolacím soudem odňata možnost závěrečného vyjádření. Podle § 123 o. s. ř. účastníci mají právo vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke

všem důkazům, které byly provedeny. Podle § 118 odst. 3 o. s. ř. na závěr mohou

účastníci shrnout své návrhy a vyjádřit se k dokazování i k právní stránce věci. Jak vyplývá z obsahu spisu, odvolací soud ve věci jednal dne 20. 4. 2011, kdy

dle protokolu žalovaná „podrobně přiblížila genezi celého případu“, odkázala na

svá předchozí písemná podání před soudem prvního stupně, a reagovala na

vyjádření žalobce. Jednání bylo následně odročeno na 27. 4. 2011 za účelem

vyhlášení rozsudku. Dne 22. 4. 2011 předložila žalovaná odvolacímu soudu

vyjádření k odvolání žalobce.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2011, č. j. 11 Co 22/2001-105, došlo k přerušení řízení, usnesením ze dne 7. 6. 2011, č. j. 11 Co 22/2011-115, tento soud rozhodl, že se v odvolacím řízení

pokračuje. Při jednání před odvolacím soudem dne 27. 7. 2011 zástupce žalobce

ve svém závěrečném vyjádření „zcela odkázal na podané písemné odvolání i na

ostatní vyjádření učiněná v rámci řízení před soudem prvního stupně“, na což

reagoval zástupce žalované svým závěrečným vyjádřením. Poté zástupce žalobce

„stručně upozornil“, že obdobné smlouvy byly uzavírány i s dalšími osobami,

přičemž cca 8/9 těchto osob je zapsáno jako vlastníci od doby, jež byla

stanovena pro uzavření kupních smluv. Odvolací soud pak po poradě přistoupil k

vyhlášení svého rozsudku. Z uvedeného vyplývá, že ke zkrácení procesních práv žalované v řízení nedošlo. Za situace, kdy v průběhu řízení před soudy obou stupňů byla žalované dána

možnost vyjádřit se ke všem provedeným důkazům, přednést své návrhy a vyjádřit

se k právní stránce věci a žalovaná této možnosti (opakovaně) využila, nelze v

tom, že odvolací soud ještě po replice žalobce nevyzval žalovanou znovu k

opětovnému vyjádření, spatřovat nesprávný postup, kterým by jí byla odňata

možnost jednat před soudem (vykonat příslušná procesní práva). Dovolatelka ve svém dovolání dále namítla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném

právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Zpochybnila závěr

odvolacího soudu, že nájemní smlouva ze dne 16. 7. 1997 uzavřená mezi úpadcem a

žalovanou, je neplatná a žalovaná užívá předmětnou garáž bez právního důvodu,

jakož i závěr, že výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy dle § 3

odst. 1 obč. zák., jestliže se domáhá ochrany svého vlastnického práva v

souladu s § 126 odst. 1 obč. zák. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném

právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací

soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá,

nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný

skutkový stav nesprávně aplikoval. V projednávané věci uzavřeli právní předchůdce žalobce označený jako

pronajímatel a žalovaná označená jako nájemce smlouvu označenou jako nájemní. Předmětem nájmu učinili tam specifikovanou garáž (čl. I. Smlouvy), nájem byl

sjednán na dobu určitou, vymezenou čl. II. Smlouvy a „vzhledem k charakteru

právního vztahu“ se dohodli na nájmu „bezúplatném“ (čl. III. Smlouvy). Dovolací

soud zastává názor, že uzavřená smlouva je s přihlédnutím ke svému obsahu a

také k účelu, který smluvní strany jejím uzavřením sledovaly, smlouvou nájemní,

což plyne nejen z jejího názvu, ale i z odkazu účastníků na „ustanovení § 663 a

násl. občanského zákoníku“. Z ustanovení § 3 zákona č. 116/1990 Sb. o nájmu a

podnájmu nebytových prostor ve znění pozdějších předpisů však plyne, že

základním pojmovým znakem smlouvy o nájmu nebytových prostor (stejně jako

jakéhokoliv jiné nájemní smlouvy) je její úplatnost.

Jestliže tento definiční

znak chybí (ve smlouvě byl nájem sjednán jako „bezúplatný“), nemůže jít o

platnou nájemní smlouvu. Odpovídá-li uzavřená smlouva určitému (výslovně upravenému) smluvního typu –

nájemní smlouvě – je už z tohoto důvodu vyloučeno posuzovat takto uzavřenou

smlouvu jako smlouvu jiného smluvního typu, příp. jako smlouvu inominátní (§ 51

obč. zák.) jen proto, že v ní schází určitá obligatorní náležitost předepsaná

pro daný (upravený) smluvní typ. Neobstojí proto názor, že jde o smlouvu

inominátní (tedy výslovně neupravenou) s prvky smlouvy nájemní (jen proto, že v

ní bylo užito pojmů typických pro tento smluvní typ) a s prvky smlouvy o

výpůjčce (jen proto, že neobsahuje ujednání o nájemném) - srov. rozsudky

Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2018/2012,

ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3873/2011, a ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 26

Cdo 3077/2012. Z uvedeného je zřejmé, že Smlouva není právním titulem, který by žalovanou

opravňoval k užívání předmětné garáže. Závěr odvolacího soudu, že předmětnou

garáž užívá bez právního důvodu, je proto správný. Podle § 126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do

jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání

věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V případě neoprávněného zásahu do

vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu

odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení. Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z

občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a

oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení § 3

odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní)

hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém

jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem

neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen

důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k

žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v

konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu

(srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21

Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Soudní praxe je ve výkladu posléze citovaného ustanovení jednotná potud, že na

jeho základě nelze konstituovat právo, které jinak z pozitivní právní úpravy

nevyplývá, nýbrž lze jen omezit stávající právo (srov. nález Ústavního soudu

České republiky ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, uveřejněný pod č. 87 ve svazku 4, dílu druhém z roku 1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního

soudu České republiky). Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že na základě §

3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor,

jestliže je smlouva o jejich nájmu absolutně neplatná (srov. rozsudek

Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 6. 2001, sp. zn.

20 Cdo 1506/99,

uveřejněný pod číslem 12/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K

odůvodnění citovaného právního názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že je-li

pronajímatel podle neplatné smlouvy vlastníkem (spoluvlastníkem) nemovitosti, v

níž jsou umístěny smlouvou dotčené nebytové prostory, svědčí mu i právo na

ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti – bez právního

důvodu

– představuje zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. O tom, že

soudní praxe je v tomto směru dlouhodobě ustálená, svědčí rozsudek velkého

senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněný pod č. 7/ 2005 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž v časopisu

Soudní judikatura číslo 4, ročník 2004, pod poř. č. 68). Od uvedených právních

názorů se přitom judikatura Nejvyššího soudu neodklání ani v současné době

(srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 8. 2009,

sp. zn. 26 Cdo 3195/2008, ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 26 Cdo 662/2010, ze dne

13. 9. 2012, sp. zn. 26 Cdo 649/2012 (ústavní stížnost podanou proti citovanému

rozhodnutí odmítl Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 7. 11. 2012,

sp. zn. I. ÚS 4033/12) a ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2018/2012). Dospěl-li odvolací soud k závěru, že výkon práva žalobce není v rozporu s

dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák., je jeho rozhodnutí v souladu s

uvedenou judikaturou. Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů

správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.)

– proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a

odst. 6 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5

věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal

žalovanou, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů

dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k

dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady spočívají v paušální odměně ve

výši 3.000,- Kč (srov. § 2 odst. 1, § 7 písm. d/ , § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1

vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č.

617/2004 Sb., č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon

právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve

znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004

Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 3.300,- Kč; náhrada za

daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrady k nákladům řízení nepatří, neboť

zástupce žalobce advokát Mgr. Karel Volf v rozporu s ustanovením § 14a vyhlášky

č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003

Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb. neprokázal, že by byl

plátcem této daně. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.300,-

Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta, která žalobce v tomto řízení

zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§

160 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může

oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 13. března 2013

JUDr. Pavlína Brzobohatá

předsedkyně senátu