26 Cdo 2018/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobce JUDr. Tomáše Pelikána, advokáta se sídlem v Praze 1,
Dušní 22, jako insolvenčního správce úpadce Pražského stavebního bytového
družstva, v konkursu, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, IČ: 00033243,
zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha
Plachty 3163/28, proti žalovanému Ing. M. M., CSc., bytem v M. L.,
zastoupenému JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech
II 1718/8, o vyklizení garáže, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn.
31 C 134/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
15. listopadu 2011, č. j. 17 Co 451/2011-138, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2011, č. j. 17 Co
451/2011-138, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. května 2011, č.
j. 31 C 134/2009-80, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. května 2011,
č. j. 31 C 134/2009-80, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost
vyklidit a vyklizenou mu předat „nebytovou jednotku – garáž č. 2548/29 v budově
čp. 2548, postavené na pozemku parc. č. 2780/217, zapsané v katastru
nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální
pracoviště Praha, obec P., na LV č. pro katastrální území S.“ (dále jen
„garáž“, „objekt“ a „pozemek“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15.
listopadu 2011, č. j. 17 Co 451/2011-138, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů zjistily soudy obou stupňů následující skutkový stav.
Úpadce je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník garáže. Dne 14. října
1997 uzavřel jako budoucí prodávající s žalovaným jako budoucím kupujícím
smlouvu o uzavření budoucí smlouvy kupní, v níž se zavázal k uzavření kupní
smlouvy na garáž a příslušný podíl na společných částech objektu a pozemku do
devíti měsíců od nabytí právní moci rozhodnutí o kolaudaci stavby, a to za
kupní cenu 173.200,- Kč bez DPH a bez ceny poměrné části pozemku. Kupní cenu
žalovaný uhradil před podpisem smlouvy dne 9. září 1997, přičemž garáž převzal
včetně magnetického klíče a stále ji užívá. Dne 14. října 1997 uzavřeli úpadce
(právní předchůdce žalobce) a žalovaný smlouvu označenou jako nájemní smlouva
(dále jen „Smlouva“) na dobu určitou do doby vkladu vlastnického práva ke
garáži a spoluvlastnickému podílu na společných částech domu ve prospěch
žalovaného. V čl. III. Smlouvy se dohodli, že „vzhledem k charakteru právního
vztahu je nájem bezúplatný“. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se
soudem prvního stupně především dovodil, že Smlouvu lze posoudit jako „smlouvu
inominátní (ve smyslu § 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
účinném ke dni uzavření Smlouvy – dále jen „obč. zák.“) s prvky smlouvy nájemní
a smlouvy o výpůjčce“. Dále rovněž dovodil, že nezpůsobuje-li absence ujednání
„o výši úhrady“ absolutní neplatnost inominátní smlouvy, „je takto uzavřená
smlouva platná a žaloba již z tohoto důvodu nemůže být důvodná“. Poté uzavřel,
že – z důvodů specifikovaných v napadeném rozsudku, zejména pak z důvodu
rozporu s principem legitimního očekávání účastníka, který po zaplacení kupní
ceny očekával uzavření kupní smlouvy – je podaná žaloba na vyklizení garáže
výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Za této situace zamítavý rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uvedl, že odvolací soud věc
nesprávně právně posoudil a navíc zatížil řízení vadou, která mohla mít za
následek rozhodnutí ve věci. Nesouhlasil především s právním názorem, že
Smlouvu lze posoudit jako inominátní smlouvu s prvky smlouvy nájemní a smlouvy
o výpůjčce. Uvedený výklad pokládal za účelový, jehož smyslem je „zhojit
skutečnost, že je nájemní smlouva absolutně neplatná“ pro rozpor se zákonem (z
důvodu absence ujednání o nájemném). O inominátní smlouvu podle jeho názoru
nejde už proto, že „vůle stran uzavřít smlouvu nájemní je zcela nepochybná z
názvu i textu smlouvy a odkazu na § 663 a násl. o. z.“; přitom „jediným prvkem
smlouvy o výpůjčce“ je právě chybějící ujednání o úplatě. Podle dovolatele by
tímto způsobem, tj. odkazem na ustanovení § 51 obč. zák., bylo možné vždy
zhojit absolutní neplatnost jakékoliv smlouvy a dovozovat, že jde o inominátní
smlouvu s prvky různých smluv. Jde však podle něj o svévolný výklad, jdoucí nad
rámec nejen textu smlouvy, nýbrž i vůle smluvních stran. Důsledkem pak je, že
„nájemce“ může garáž užívat bez časového omezení (neboť k převodu vlastnického
práva již nemůže dojít), a to bezplatně. Nesouhlasil ani s názorem, že
žalovanému svědčí odvolacím soudem zmíněné právo legitimního očekávání. V tomto
ohledu předně zdůraznil, že důvodem kasačního nálezu Ústavního soudu ve věci
sp. zn. I. ÚS 3571/10 bylo procesní pochybení obecných soudů a veškeré další v
něm obsažené názory byly Ústavním soudem vysloveny pouze „in eventum“. Dále
uvedl, že na základě smlouvy o budoucí kupní smlouvě nemohl žalovaný legitimně
očekávat nabytí vlastnického práva ke garáži z důvodu promlčení. Z příčin
specifikovaných v dovolání nesouhlasil ani s názorem, že v daném případě jde o
výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Navrhl, aby dovolací soud zrušil
rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§
240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§
241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. (ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu
České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11; pro posouzení
přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je však i nadále
použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012,
sp. zn. IV. ÚS 1572/11/). Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo
jeho prvním rozhodnutím ve věci. Poté se dovolací soud zabýval přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací
přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím
důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Napadený rozsudek je založen rovněž na právním názoru, že Smlouvu lze posoudit
jako „smlouvu inominátní (ve smyslu § 51 obč. zák.) s prvky smlouvy nájemní a
smlouvy o výpůjčce“. Správnost uvedeného právního názoru dovolatel v dovolání –
prostřednictvím (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř. – zpochybnil. Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu
rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení
právní otázky, zda v daném případě může jít o „smlouvu inominátní (ve smyslu §
51 obč. zák.) s prvky smlouvy nájemní a smlouvy o výpůjčce“. Za zásadně právně
významnou však nelze pokládat otázku, zda žalovanému svědčí tzv. právo
legitimního očekávání. Tak především princip legitimního očekávání účastníka,
který po zaplacení kupní ceny očekával uzavření kupní smlouvy (jak to vyjádřil
odvolací soud), nebyl „samostatným“ důvodem zamítnutí žaloby, a už proto nemůže
jít o otázku zásadního právního významu (odvolací soud ho totiž zmínil jako
jeden z více dílčích důvodů, pro něž pokládal žalobu na vyklizení za výkon
práva v rozporu s dobrými mravy). Za zásadně právně významnou však nelze
považovat ani otázku rozporu výkonu práva s dobrými mravy. Dovodil-li totiž
odvolací soud, že žalovaný užívá garáž na základě inominátní smlouvy s prvky
smlouvy nájemní a smlouvy o výpůjčce, byla ve vztahu k žalobě o vyklizení
vyloučena úvaha o rozporu výkonu práva s dobrými mravy jednoduše proto, že
podle odvolacího soudu měl žalovaný právní důvod k užívání garáže (v podobě
takovéto smlouvy) a nešlo tudíž o užívání garáže bez právního důvodu, kdy by
tato úvaha byla namístě. Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly
ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Byť dovolatel
uvedl, že posléze uvedenými vadami bylo odvolací řízení postiženo, zastává
dovolací soud názor, že – z obsahového hlediska (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – jsou
uplatněné dovolací námitky podřaditelné pod dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Občanský zákoník je ovládán zásadou autonomie vůle, což subjektům
občanskoprávních vztahů zásadně, tj. až na výjimky (§ 2 odst. 3 obč. zák.),
umožňuje uzavírat jakékoli smlouvy, pokud svým obsahem nebo účelem neodporují
zákonu nebo jej neobchází anebo se nepříčí dobrým mravům. Určité smluvní typy,
které jsou mezi subjekty uzavírány nejčastěji, občanský zákoník ve své zvláštní
části speciálně upravuje. Tyto upravené smluvní typy jsou charakterizovány
typickými právy a povinnostmi, které z nich smluvním stranám plynou. Vedle
těchto tzv. pojmenovaných (nominátních) smluv lze však uzavírat i smlouvy,
které nejsou v zákoně zvláště upraveny, neodporují-li obsahu nebo účelu
občanského zákoníku (§ 51 obč. zák.). Pro právní vztahy vyplývající z takových
smluv je rozhodující obsah vlastního smluvního ujednání (lex contractus), tedy
to, jak jsou jím vymezena vzájemná práva a povinnosti. Z řečeného vyplývá, že
obecný princip autonomie vůle v občanskoprávní oblasti, zvláště pak smluvní
autonomie, znamená, že je ponecháno zásadně na uvážení samotných subjektů, zda
vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, jaká bude její forma a
mimo jiné i jaký typ smlouvy pro konkrétní případ občanskoprávního styku zvolí.
Ve snaze co nejúplněji realizovat své individuální potřeby a zájmy mohou
uzavřít i smlouvy, které nejsou v občanském zákoníku, popř. ani v jiném
občanskoprávním předpise zvlášť upraveny. Na případy, kdy smluvní ujednání
nelze podřadit pod žádný smluvní typ upravený v jeho části osmé, pamatuje
občanský zákoník svým ustanovením § 51. Odpovídá-li však uzavřená smlouva, a to
s přihlédnutím ke svému obsahu a také k účelu, který smluvní strany jejím
uzavřením sledovaly, určitému (výslovně upravenému) smluvního typu, je už z
tohoto důvodu vyloučeno posuzovat takto uzavřenou smlouvu jako smlouvu jiného
smluvního typu, resp. jako smlouvu inominátní, jen proto, že v ní schází určitá
obligatorní náležitost předepsaná pro daný (upravený) smluvní typ.
V posuzovaném případě uzavřeli právní předchůdce žalobce označený jako
pronajímatel a žalovaný označený jako nájemce smlouvu označenou jako nájemní.
Předmětem nájmu učinili tam specifikovanou garáž (čl. I. Smlouvy), nájem byl
sjednán na dobu určitou, vymezenou čl. II. Smlouvy a „vzhledem k charakteru
právního vztahu“ se dohodli na nájmu „bezúplatném“ (čl. III. Smlouvy). Dovolací
soud zastává názor, že takto uzavřenou Smlouvu nelze – navíc bez zjištění, k
čemu (k jakému výsledku) směřovala vůle účastníků při jejím uzavření – posoudit
jako inominátní smlouvu (tedy výslovně neupravenou) s prvky smlouvy nájemní
(jen proto, že v ní bylo užito pojmů typických pro tento smluvní typ) a s prvky
smlouvy o výpůjčce (jen proto, že neobsahuje ujednání o nájemném). Právní
posouzení věci odvolacím soudem je proto neúplné a tudíž nesprávné a dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl tedy použit opodstatněně.
Vzhledem k uvedenému není napadený rozsudek z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace
správný. Za této situace Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem
o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil, aniž se pro nadbytečnost zabýval dalšími
dovolacími námitkami. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud
zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§
243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V dalším řízení soudy nepřehlédnou, že podle ustálené soudní praxe nelze na
základě § 3 odst. 1 obč. zák. zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor,
jestliže je smlouva o jejich nájmu absolutně neplatná (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo
1506/99, uveřejněný pod číslem 12 v sešitě číslo 2 z roku 2002 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). K odůvodnění citovaného právního názoru Nejvyšší soud
mimo jiné uvedl, že je-li pronajímatel podle neplatné smlouvy vlastníkem
(spoluvlastníkem) nemovitosti, v níž jsou umístěny smlouvou dotčené nebytové
prostory, svědčí mu i právo na ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho
nemovitosti – bez právního důvodu – představuje zásah do vlastnického práva,
který je neoprávněný. V rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99,
uveřejněném pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura,
pak Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k
užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč.
zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost,
jež zakládá nárok na ochranu práva (vlastníka), nemůže být (zároveň) důvodem k
jeho odepření. O tom, že soudní praxe je v tomto směru dlouhodobě ustálena,
svědčí rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
20. ledna 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněný pod č. 7 v sešitě č. 1 z
roku 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl
uveřejněn rovněž pod č. 68 v sešitě č. 4 z roku 2004 časopisu Soudní
judikatura), a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu např. z 30. května 2007, sp.
zn. 26 Cdo 2662/2006, z 24. dubna 2008, sp. zn. 26 Cdo 2267/2006 (ústavní
stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud České
republiky usnesením ze 4. prosince 2008, sp. zn. III. ÚS 1732/08), z 18. září
2008, sp. zn. 26 Cdo 4201/2007, a z 15. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 1743/2007.
Od uvedených právních názorů se přitom judikatura Nejvyššího soudu neodklání
ani v současné době, tj. ani po přijetí stanoviska občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009,
uveřejněného pod č. 6 v sešitě č. 1-2 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, neboť uvedené stanovisko se vztahuje, jak nakonec vyplývá i ze
samotné právní věty, pouze na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k
bydlení) a nelze je vztáhnout na vyklizení nebytových prostor užívaných bez
právního důvodu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 20. listopadu 2009,
sp. zn. 30 Cdo 3696/2009, z 3. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 179/2008, a z 2.
března 2011, sp. zn. 26 Cdo 662/2010).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. listopadu 2012
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu