26 Cdo 4201/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobce m. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M.
S. a 2) J. S., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočky v
Krnově pod sp. zn. 19 C 30/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 9. května 2007, č. j. 42 Co 594/2006-55, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. května 2007, č. j. 42 Co
594/2006-55, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Bruntále, pobočka v Krnově (soud prvního stupně) rozsudkem ze
dne 11. srpna 2006, č. j. 19 C 30/2006-20, vyhověl žalobě a uložil žalovaným
povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci do šedesáti dnů od právní moci
rozsudku „byt č. 4 o velikosti 2+1 první kategorie v prvním nadzemním podlaží
domu č. o. 13 na nám. Hrdinů v K.“ (dále jen „předmětný byt, resp. „byt“);
současně rozhodl
o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 9. května 2007, č. j. 42 Co 594/2006-55, změnil citovaný rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků
před soudy obou stupňů.
Po provedeném dokazování soudy obou stupňů dovodily, že nájemní vztah
žalovaných k předmětnému bytu (vzniklý na základě nájemní smlouvy ze dne
14. března 2005) zanikl dnem 31. března 2006, tj. uplynutím doby, na níž byl
sjednán, a že od 1. dubna 2006 užívají žalovaní předmětný byt bez právního
důvodu. Soud prvního stupně žalobě vyhověl s odkazem na ustanovení § 126 odst.
1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 31. března 2006,
tj. ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.
zák.“). Naproti tomu odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě jde o
výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., a proto
žalobu zamítl. K odůvodnění uvedeného závěru uvedl, že dluh žalovaných na
nájemném v částce 1.000,- Kč nelze považovat za hrubé porušení povinností
nájemce, že navíc byl již v době rozhodování soudu prvního stupně uhrazen a že
problémy s placením nájemného byly způsobeny špatnou sociální situací
žalovaných zapříčiněnou nezaměstnaností žalovaného a vážným onemocněním
žalované. Při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. zohlednil také to, že
předchozí byt s vysokým nájemným žalovaní vyměnili za předmětný byt právě
proto, že zde bylo nájemné nižší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky
podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání vyslovil nesouhlas s právním názorem, který
odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. V této
souvislosti zdůraznil, že v daném případě nájem bytu skončil ze zákona (§ 710
odst. 3 obč. zák.) uplynutím doby, že na nájem bytu již nelze použít ustanovení
§ 676 odst. 2 obč. zák. o prodloužení nájmu
(§ 686a odst. 6 obč. zák.), že „otázka dobrých mravů zde proto nemá místo …
nemůže sama o sobě prodloužit nájemní vztah, který ze zákona zanikl, ani
legalizovat užívání bytu ve vlastnictví jiného bez právního důvodu“. Dále
uvedl, že nájem žalovaným neobnovil z důvodů neplacení nájemného, že žalovaní
užívali již čtvrtý byt v jeho vlastnictví a že vždy měli problémy s placením
nájemného a záloh na služby. Poukázal také na důsledky rozhodnutí odvolacího
soudu v tom smyslu, že „žalovaní mohou byt … užívat neomezeně dlouho, nemusí
však již v podstatě platit nájem a služby …, nemohou dostat výpověď z nájmu
bytu, protože nájemní vztah již neexistuje, a v současnosti se žalobce nemůže
ani domáhat vyklizení bytu další žalobou pro překážku již jednou rozsouzené
věci. Tímto způsobem odvolací soud zasáhl do výkonu vlastnických práv žalobce
způsobem, který v právním státě nelze ničím odůvodnit …“. Dodal, že žalovaní
musí proto vyklidit byt užívaný od 1. dubna 2006 bez právního důvodu. Navrhl,
aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§
240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§
241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.,
neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí
soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož
i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci
(§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence
zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že dovoláním nebyla zpochybněna
správnost právního názoru, že od 1. dubna 2006 žalovaní užívají předmětný byt
bez právního důvodu. Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde proto v dovolacím
řízení o posouzení správnosti právního závěru, který odvolací soud učinil s
odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč.
zák. nelze zamítnout žalobu o vyklizení nebytových prostor, jestliže smlouva o
jejich nájmu je absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne
28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod č. 12 v sešitě č. 2 z
roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K odůvodnění citovaného
právního názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že byl-li pronajímatel podle
neplatné nájemní smlouvy vlastníkem (spoluvlastníkem) nemovitosti, v níž jsou
umístěny smlouvou dotčené nebytové prostory, svědčí mu i právo na ochranu
tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti – bez právního důvodu –
představuje zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. V rozsudku ze
dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133 v sešitě č.
11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-
li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze
ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich
vyklizení
a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§ 126
odst. 1 obč. zák.) domáhajícího se vyklizení místností, nemůže být současně
důvodem k odepření tohoto práva. Při úvaze o tom, zda vyklizení místností
sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním
bytové náhrady nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§ 3 odst. 1 obč.
zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v
přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu
nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě
požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila.
K obsahově totožným závěrům dospěl Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. září
1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999
časopisu Soudní judikatura, a přihlásil se k nim také v rozsudku velkého senátu
občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000,
uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z
3. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo
538/2003, ze 17. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003, a ze dne 15. června
2005, sp. zn. 26 Cdo 306/2005) vyslovil názor, že uvedené právní závěry lze
aplikovat rovněž na právní vztahy týkající se užívání bytu bez právního důvodu;
ani v posuzovaném případě se od tohoto názoru neodchyluje.
Dovodil-li proto odvolací soud, že byť v posuzovaném případě jde o užívání bytu
bez právního důvodu, lze za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit
požadavku na vyklizení a žalobu zamítnout, nelze jeho rozhodnutí pokládat za
správné. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl tak užit
opodstatněně.
Napadený rozsudek není z hlediska uplatněných dovolacích námitek podřazených
dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. ve smyslu ustanovení §
243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. správný. Dovolací soud jej proto podle
§ 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Podle § 243b odst. 3 věty
první o.s.ř. pak věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího
(§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. září 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu