26 Cdo 1743/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobkyně městské části P. 6, zastoupené advokátem, proti
žalovaným 1) D. S., a 2) J. S., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 225/2003, o dovolání žalovaných
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2006, č. j. 62 Co
316/2006-40, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 11. 2005,
č. j. 7 C 225/2003-25, zamítl žalobu na vyklizení bytu č. 1 o velikosti 1+1 s
příslušenstvím, v 1. nadzemním podlaží domu č. p. 1717 v P. 6, Zelená 36 (dále
jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“); současně rozhodl o
nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalovaný jako nájemce bytu o velikosti
1+1 s příslušenstvím v P. 6, Zemědělská 8, uzavřel dohodu o výměně tohoto bytu
za předmětný (domovnický) byt, že žalobkyně s dohodou vyslovila souhlas dne 10.
11. 1998 s tím, že s žalovaným bude uzavřena nájemní smlouva na dobu určitou do
30. 11. 1999, že dne 2. 12. 1998 byla uzavřena (na základě smlouvy o výkonu
domovnických prací na dobu neurčitou z téhož dne) smlouva o nájmu předmětného
služebního bytu mezi žalovaným a žalobkyní, zastoupenou S.N.E.O. P. 6, S. n.
(dále „zástupkyně žalobkyně) na dobu určitou - do skončení pracovního poměru,
resp. do 30. 11. 1999, s možností prodloužení nájmu o další rok za předpokladu,
že trvá pracovní poměr a nájemce vykonává povinnosti v souladu s pracovní
smlouvou, že dne 6. 12. 2000 byla uzavřena další nájemní smlouva mezi
zástupkyní žalobkyně a žalovaným, v níž byl nájem sjednán na dobu do 30. 11.
2001, že žalobkyně následně pověřila správou domu společnost C. v. o. s.,
přičemž úklid domu měla na základě dohody provádět společnost C.D.V. s. s. r.
o., která uzavřela dne 1. 8. 2001 s žalovaným dohodu o pracovní činnosti na
dobu od 1. 8. 2001 do 31. 12. 2001, jejímž předmětem byly práce spočívající v
úklidu předmětného domu včetně dvou sousedních domů (vchodů), že dopisem ze dne
6. 9. 2001 oznámila společnost C.D.V. s. s. r. o. žalovanému, že dohodu o
pracovní činnosti vypovídá, že od té doby úklid provádí jiné osoby a žalovaný s
manželkou dosud částečně vykonávají domovnické práce (mají klíče od vchodů do
domů, a do všech nebytových prostor, a v případě potřeby do nich umožňují
přístup). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nájemní vztah žalovaných k
předmětnému bytu se po uplynutí dohodnuté doby opakovaně obnovoval – dle
ustanovení § 676 odst. 2 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“) – a to s ohledem na podanou
žalobu na vyklizení naposledy do 30. 11. 2003. Nevyhověl však žalobě na
vyklizení s odůvodněním, že je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.
zák.); poukázal přitom na to, že žalovaný domovnické práce vykonával řádně od
r. 1998 a ukončení jeho pracovní činnosti proto nebylo důvodné, že žalovaní
mají stále zájem vykonávat domovnické práce, řádně platí úhrady za užívání
bytu, v němž bydlí spolu s nezletilou dcerou a nemají možnost jiného bydlení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 8.
11. 2006, č. j. 62 Co 316/2006-40, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalobě vyhověl a uložil žalovaným povinnost vyklidit předmětný byt do patnácti
dnů od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů. Shledal správnými a úplnými skutková zjištění soudu prvního stupně a
ztotožnil se s jeho závěrem, že nájemní vztah žalovaného k předmětnému bytu
zanikl ke dni 30. 11. 2003. Neshledal však předpoklady pro aplikaci ustanovení
§ 3 odst. 1 obč. zák., neboť žalobkyně se ve smyslu § 126 odst. 1 obč. zák.
domáhá vyklizení bytu, který žalovaní užívají bez právního důvodu, a okolnosti,
na základě nichž soud prvního stupně žalobu zamítl, jsou ve vztahu k
uplatněnému nároku právně zcela irelevantní. Změnil proto jeho rozsudek tak, že
žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnili v něm dovolací
důvod nesprávného právního posouzení (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Obsáhle popisují průběh nájemního vztahu a okolnosti výkonu domovnických prací,
vyjadřují nesouhlas s důvodem výpovědi dohody o pracovní činnosti, a
zdůrazňují, že stále částečně domovnické práce vykonávají. Dále uvádějí, že
podali žádost o koupi předmětného bytu do svého vlastnictví. Uložení povinnosti
k vyklizení bytu by proto bylo v jejich případě v rozporu s dobrými mravy ve
smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc
byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; učinili rovněž návrh na odklad
jeho vykonatelnosti.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§ 240
odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ve
smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., neboť napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem
dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel
obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny.
Existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává.
Dovolatelé v dané věci uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci.
O nesprávné právní posouzení ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže
odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do
jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání
věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Jde-li o nemovitost, odpovídá vydání
věci jejímu vyklizení.
Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. určuje, že výkon práv a povinností
vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do
práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Ustálená soudní praxe dovodila, že na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
nelze zamítnout žalobu o vyklizení nebytových prostor, jestliže smlouva o
jejich nájmu je absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod č. 12 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002). K odůvodnění citovaného
právního názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že je-li pronajímatel podle
neplatné smlouvy vlastníkem (spoluvlastníkem) nemovitosti, v níž jsou umístěny
smlouvou dotčené nebytové prostory, svědčí mu i právo na ochranu tohoto
vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti – bez právního důvodu – představuje
zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. V rozsudku ze dne 29. 8.
2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133 v časopise Soudní
judikatura 11/2001, Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od
počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani
prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a
žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§ 126
odst. 1 obč. zák.) domáhajícího se vyklizení místností, nemůže být současně
důvodem k odepření tohoto práva. Uvedený právní názor sdílí Nejvyšší soud i ve
vztahu k užívání bytu bez právního důvodu (srov. např. jeho rozhodnutí ze dne
17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo
128/2003, ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze dne 17. 6. 2004, sp.
zn. 26 Cdo 2686/2003, a ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo 306/2005), a nemá
důvodu se od něho odchýlit ani v projednávané věci.
Pro úplnost lze dodat, že k ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je možno při
vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu přihlédnout, avšak pouze při
úvaze, zda právo vlastníka neomezit tím, že vyklizení bytu bude vázáno na delší
lhůtu, případně na zajištění bytové náhrady. Při úvaze o tom, zda vyklizení
místností sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno
zajištěním bytové náhrady, nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§ 3
odst. 1 obč. zák.), přitom nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde
dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky
tohoto titulu nezpůsobil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9.
1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2001, jakož i rozsudek velkého senátu občanskoprávního
kolegia ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněný pod č. 59 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Jestliže tedy v dané věci odvolací soud žalobě na vyklizení předmětného bytu
vyhověl s odůvodněním, že v daném případě nelze požadavku na vyklizení bytu
užívaného žalovanými bez právního důvodu zabránit prostřednictvím ustanovení §
3 odst. 1 obč. zák., lze jeho rozhodnutí – vzhledem k uvedené judikatuře –
pokládat za správné a odpovídající ustálené soudní praxi.
Jelikož se žalovaným prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu (§ 241 odst.
2 písm. b/ o. s. ř.) správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo,
Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) –
dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6
o. s. ř.).
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§ 243 o. s. ř.) napadeného rozhodnutí, jež
neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí
nerozhodoval.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že
žalobkyni v dovolacím řízení nevznikly (dle obsahu spisu) náklady, na jejichž
náhradu by měla právo proti dovolatelům, kteří nebyli v dovolacím řízení
úspěšní.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. října 2008
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.
předsedkyně senátu