26 Cdo 662/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobce Arcibiskupství pražského, se sídlem v Praze 1,
Hradčanech, Hradčanské nám. 56/16, IČ: 00445100, zastoupeného Mgr. Ondřejem
Trnkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 1219/2, proti žalovanému
Křesťanskému spolku Sedlčanska, občanskému sdružení, se sídlem v Sedlčanech,
Husova 270, IČ: 42731500, zastoupenému JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se
sídlem v Příbrami VII, ul. 28. října 184, o vyklizení nemovitostí, vedené u
Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 229/2008, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. října 2009, č. j. 24 Co
335/2009-123, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. dubna 2009,
č. j. 14 C 229/2008-83, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a
vyklizené odevzdat žalobci do šesti měsíců od právní moci rozsudku „budovu čp.
432 na pozemku parc. č. 382 a dále pozemky parc. č. 382 – zastavěná plocha a
nádvoří a parc. č. 384 – zahrada, zapsané na LV 2795 pro katastrální území
Sedlčany, u Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrální pracoviště P.“ (dále jen
„předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“); současně rozhodl o nákladech
řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
1. října 2009, č. j. 24 Co 335/2009-123, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě (jenž je účastníkům řízení znám a nelze jej v
daném případě zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené
zákonem č. 7/2009 Sb. /dále jen „o.s.ř.“/ - viz posléze uvedený výklad)
odvolací soud především dovodil, že smlouva o nájmu předmětných nemovitostí ze
dne 15. prosince 2004 (dále jen „nájemní smlouva“) uzavřená mezi
Římskokatolickou farností Sedlčany jako pronajímatelem a žalovaným jako
nájemcem je absolutně neplatná podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření nájemní smlouvy (dále jen „obč.
zák.“). Podle odvolacího soudu je tomu tak proto, že jako pronajímatel ji
uzavřel v rozporu se zákonem (s ustanovením § 123 obč. zák.) subjekt, který
nebyl v době jejího uzavření vlastníkem předmětných nemovitostí. K tomuto
názoru dospěl mimo jiné i poté, co zaujal negativní stanovisko k otázce, zda
Římskokatolická farnost Sedlčany nabyla vlastnické právo k předmětným
nemovitostem vydržením. V této souvislosti totiž dovodil, že jedním z
nezbytných předpokladů vydržení vlastnického práva je dobrá víra držitele věci.
Přitom – s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn.
21 Cdo 1465/98 – zdůraznil, že dobrá víra je (obecně vzato) vnitřní přesvědčení
určité osoby, že nejedná protiprávně. Jde o psychický stav, o vnitřní
přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování.
Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž
prostřednictvím se vnitřní přesvědčení projevuje navenek, tedy okolnosti, z
nichž lze dovodit přesvědčení příslušné osoby o její dobré víře. Dodal, že „při
nabývání vlastnického práva k určitému majetku má dobrá víra samostatně právní
význam jen tehdy, pojí-li se k domnělému právnímu titulu“. Vycházeje z
uvedeného uzavřel, že Římskokatolická farnost Sedlčany nemohla být v dobré
víře, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, a to proto, že z listiny ze dne
22. července 1969 nazvané „Převod správy“ nemohla – zejména s přihlédnutím k
jejímu obsahu – objektivně vyvozovat právní titul k nabytí vlastnického práva k
nemovitostem; jiný domnělý nabývací titul svědčící o její dobré víře nebyl
žalovaným ani tvrzen (natož prokázán). Shodně se soudem prvního stupně pak
odvolací soud dovodil, že je-li nájemní smlouva absolutně neplatná, užívá
žalovaný předmětné nemovitosti bez právního důvodu, čímž neoprávněné zasahuje
do vlastnického práva žalobce (skutečného vlastníka nemovitostí) ve smyslu §
126 odst. 1 obč. zák. Protože výkon vlastnického práva žalobce nepokládal – z
důvodů rozvedených v napadeném rozsudku – za rozporný s dobrými mravy (§ 3
odst. 1 obč. zák.), vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání.
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (proto, že rozsudek soudu
prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím
věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím
důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; k okolnostem
uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (k okolnostem, které
dovolatel – poukazem na zjištění vyplývající podle něj z jednotlivých
svědeckých důkazů – rovněž uplatnil) se nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 věta za
středníkem o. s. ř.). Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. přichází v úvahu pouze v případě,
vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných
právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č.
132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006,
sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9.
ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března
2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, z 31.
května 2010, sp. zn. I. ÚS 281/10, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS
1464/10). V souzené věci však takto uplatněné dovolací námitky (odvolací soud
„jakékoliv další podpůrné důkazy odmítl provést“) k výkladu procesního předpisu
nesměřovaly, a už proto jimi nelze založit přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
K námitkám uplatněným prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §
241a odst. 2 písm. b/ lze uvést následující. Na jiném místě odůvodnění tohoto
rozhodnutí je již uvedeno, že napadené rozhodnutí je založeno rovněž na právním
názoru, že Římskokatolická farnost Sedlčany nenabyla (před uzavřením nájemní
smlouvy) vlastnické právo k předmětným nemovitostem vydržením, neboť z listiny
ze dne 22. července 1969 nazvané „Převod správy“ nemohla – zejména s
přihlédnutím k jejímu obsahu – objektivně vyvozovat právní titul k nabytí
vlastnického práva k nemovitostem a jiný domnělý nabývací titul svědčící o její
dobré víře nebyl žalovaným ani tvrzen (natož prokázán). Správnost uvedeného
právního názoru dovolatel zpochybnil dovolací námitkou (podřaditelnou pod
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), že „v případě, kdy není
nabývací právní titul objektivně dohledatelný, … nemůže tato skutečnost
vylučovat existenci dobré víry potencionálního držitele“.
Již v rozsudku ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, uveřejněném na
str. 587 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Právní rozhledy, Nejvyšší soud
České republiky dovodil, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§ 130 odst. 1 obč. zák.),
nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra
držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo
vzniknout, tedy i k právnímu důvodu („titulu“), který by mohl mít za následek
vznik práva. Při posouzení otázky, zda byl držitel „se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře, že mu věc patří“, je třeba vycházet z toho, zda při
zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem
konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl anebo mohl mít
pochybnosti, že mu věc nebo právo patří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 10. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 568/96, uveřejněný na str. 158
v sešitě č. 5 z roku 1999 časopisu Soudní rozhledy). Tvrzení držitele o tom, že
mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními
okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou
vydržecí dobu důvodné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci
dobré víry, jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a
svědčící o poctivosti nabytí (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 14. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 508/2001, uveřejněné pod C 573 v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Oprávněná držba se nemusí nutně opírat
o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus
putativus). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 24. února 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98, a ze dne 19. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2827/99, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 28. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2077/99, uveřejněné pod C
283 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Takovým titulem (právním
důvodem) se může, v případě vydržení vlastnického práva, rozumět pouze právní
úkon, jímž se věc převádí na jiného vlastníka, např. smlouva kupní, darovací,
dohoda spoluvlastníků o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví,
rozhodnutí státního orgánu apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 12. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 11/2006). Posouzení, je-li
držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli
pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, uveřejněný pod C 1067 v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu). Pro úplnost zbývá dodat, že skutečnost, že držitel je se
zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, byla předpokladem
vydržení i v době před 1. lednem 1992 (srov. např. odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10.
února 1999, sp. zn. 2 Cdon 568/96). Citovaná judikatura je tudíž využitelná i pro účely posouzení otázky vydržení
vlastnického práva k věci, jejíž držby se domnělý vlastník chopil v době před
zmíněným datem.
V posuzovaném případě žalovaný dovozoval existenci (domnělého) právního důvodu,
s nímž by bylo možné spojovat dobrou víru Římskokatolické farnosti Sedlčany o
jejím vlastnickém právu k předmětných nemovitostem, z obsahu listiny ze dne 22.
července 1969 nazvané „Převod správy“. Zmíněná listina – se zřetelem ke všem
okolnostem daného případu – však takovým právním důvodem být nemůže, neboť i
kdyby s ní jmenovaný subjekt nabytí vlastnického práva mylně spojoval, nešlo by
v souzené věci o omyl omluvitelný. S přihlédnutím k obsahu uvedené listiny by
totiž každý subjekt, jenž by – při jejím čtení – zachoval náležitou opatrnost,
musel mít důvodné pochybnosti o tom, že na jejím základě nabyl vlastnické právo
k předmětným nemovitostem. Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištěného
skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř.) dovodil, že Římskokatolická farnost
Sedlčany nenabyla (před uzavřením nájemní smlouvy) vlastnické právo k
předmětným nemovitostem vydržením, neodchýlil se od výše uvedené judikatury;
jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe. Lze jen dodat, že
správnost uvedeného právního názoru nemůže zvrátit dovolatelova námitka
založená na úvaze o případné „objektivní nedohledatelnosti“ (jiného) nabývacího
titulu. Je tomu tak proto, že soud rozhoduje zásadně jen na základě zjištěného
skutkového stavu věci (§ 153 odst. 1 o. s. ř.). Zmíněná úvaha dovolatele je
však založena na okolnostech, které ve zjištěném skutkovém stavu podklad nemají
a vzhledem k jejich hypotetické povaze ani mít nemohou.
Zpochybnil-li dovolatel – s poukazem na okolnosti uvedené v dovolání, jímž
navíc přikládal jiný právní význam – rovněž správnost závěru, který odvolací
soud přijal při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák., lze konstatovat, že
Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března
2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn.
26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9.
února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo
192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku,
zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro
posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku
zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že soudní praxe je při výkladu
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. jednotná potud, že na jeho základě nelze
konstituovat právo, které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá, nýbrž lze
jen omezit stávající právo (srov. nález Ústavního soudu České republiky ve věci
sp. zn. II. ÚS 190/94, uveřejněný pod č. 87 ve svazku 4, dílu druhém z roku
1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky). Ustálená soudní
praxe rovněž dovodila, že na základě § 3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout
žalobu na vyklizení nebytových prostor, jestliže je smlouva o jejich nájmu
absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.
června 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod číslem 12 v sešitě číslo 2
z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K odůvodnění citovaného
právního názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že je-li pronajímatel podle
neplatné smlouvy vlastníkem (spoluvlastníkem) nemovitosti, v níž jsou umístěny
smlouvou dotčené nebytové prostory, svědčí mu i právo na ochranu tohoto
vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti – bez právního důvodu – představuje
zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. V rozsudku ze dne 29. srpna
2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001
časopisu Soudní judikatura, pak Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li
žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani
prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a
žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá nárok na ochranu práva (vlastníka),
nemůže být (zároveň) důvodem k jeho odepření. Uvedené právní názory lze
vztáhnout i na vyklizení domu obsahujícího pouze nebytové prostory. O tom, že
soudní praxe je v tomto směru dlouhodobě ustálena, svědčí např. i rozsudky
Nejvyššího soudu z 18. září 2008, sp. zn. 26 Cdo 4201/2007, z 15. října 2008,
sp. zn. 26 Cdo 1743/2007, a z 19. srpna 2009, sp. zn. 26 Cdo 3195/2008.
Vycházeje z uvedených závěrů dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že
žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž
náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. března 2011
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu