22 Cdo 11/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., žalobce J. F., zastoupeného advokátkou, proti
žalované Z. H., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva k
nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C
76/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.
května 2005, č. j. 19 Co 152/2005-31, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6.
ledna 2005, č. j. 17 C 76/2004-16, určil, že V. R., nar. 15. 5. 1909, byla ke
dni 15. 5. 2000 výlučnou vlastnicí nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu
pro h. m. P., katastrální pracoviště P., na LV č. 1748 pro obec P. a kat. území
S., a to domu č. p. 559 na stavební parc. č. 2949 o výměře 242 m2, stavební
parc. č. 2949 a pozemku parc. č. 2950 – zahrada o výměře 315 m2. Dále rozhodl
o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že v katastru nemovitostí jsou jako vlastníci
vedeni V. R. a J. J. (sourozenci), a to V. R. v rozsahu ¾ a J. J. ¼.
V. R. zemřela 15. 5. 2000 a jejím jediným dědicem je žalobce. J. J. zemřel 28.
9. 1985 a jeho jedinou dědičkou je žalovaná. Ve věci vedené u soudu prvního
stupně pod sp. zn. 11 C 49/72 se J. J. proti V. R. domáhal zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem. Z důvodu zpětvzetí
žaloby bylo řízení zastaveno, neboť mezi účastníky sporu došlo k dohodě, podle
níž V. R. od J. J. koupí jeho spoluvlastnický podíl za 10 000,- Kč. Z
korespondence mezi J. J. a V. R. a V. R. a JUDr. P. P., advokátem J. J., a
útržku složenky, podle kterého V. R. 31. 5. 1972 zaslala Krajskému sdružení
advokátů v P. částku 10 000,- Kč, soud prvního stupně učinil skutkový závěr, že
odkoupení spoluvlastnického podílu V. R. od J. J. se realizovalo. Z výpovědi
svědkyně V. F., manželky žalobce, učiněné ve věci vedené u soudu prvního stupně
pod sp. zn. 34 C 34/2002, soud zjistil, že V. R. znala od roku 1984, tato se
chlubila, že spoluvlastnický podíl koupila za podstatně nižší cenu, než jakou
J. J. požadoval, a že nebylo pochyb o tom, že V. R. je jedinou vlastnicí domu a
pozemků. Na podkladě těchto skutkových zjištění soud prvního stupně dospěl k
závěru, že V. R. nabyla spoluvlastnický podíl J. J. na předmětném domě
vydržením uplynutím jednoho roku od 1. 4. 1983 s ohledem na přechodná
ustanovení zákona č. 131/1982 Sb., k pozemkům k 1. 1. 1992, neboť před tímto
datem nebylo možno vlastnické právo k pozemkům vydržet. Uvedl, že V. R. držela
spoluvlastnický podíl J. J. v dobré víře, že jí patří, přičemž dobrou víru
opírala o písemnou kupní smlouvu.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne
25. května 2005, č. j. 19 Co 152/2005-31, rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že žalobu, aby soud určil, že V. R. byla ke dni 15. května 2000 výlučnou
vlastnicí předmětných nemovitostí, zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud opakoval důkaz listinami a na podkladě zjištění z nich dospěl k
závěru, že nelze uzavřít, že mezi V. R. a J. J. došlo k uzavření kupní smlouvy,
a nelze ani dovodit, že by mezi nimi došlo k dohodě o vypořádání podílového
spoluvlastnictví. Uvedl, že nebylo nikterak doloženo, že by mezi matkou žalobce
a otcem žalované došlo k uzavření písemné smlouvy o převodu nemovitostí.
Žalobce předkládal soudu listiny z doby, kdy k uzavření této smlouvy mělo
dojít, samotnou smlouvu však nepředložil. Za tohoto stavu se odvolací soud
neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o dobré víře V. R. Skutečnost, že
Krajskému sdružení advokátů v P. po průběhu řízení o vypořádání podílového
spoluvlastnictví poukázala částku 10 000,- Kč, podle odvolacího soudu sama o
sobě nemůže doložit existenci písemného právního úkonu, na podkladě kterého by
takto plnila. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdo
417/1998, podle kterého „nestačí pouhý faktický výkon práva, ale je třeba, aby
se takový výkon práva uskutečňoval na základě právního důvodu, který by sám o
sobě stačil k nabytí práva“. V. R. z dopisu JUDr. P. věděla, že k tomu, aby se
stala vlastnicí podílu J. J., je zapotřebí sepsat smlouvu a tuto dát státnímu
notářství k registraci. Jestliže k těmto úkonům nedošlo, nemohla být v dobré
víře jenom proto, že poslala výše uvedenou částku 10 000,- Kč. Pokud by smlouva
o převodu spoluvlastnického podílu existovala, V. R. by ji určitě měla k
dispozici, nehledě na to, že by se nacházela u příslušného bývalého státního
notářství, příp. jeho nástupce. Nebylo tak prokázáno, že by V. R. byla ke dni
své smrti vlastnicí dílu předmětných nemovitostí po J. J.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení věci. Poukázal na to, že „platné právo nevyžaduje k
oprávněné držbě žádný titul, pouze mu jde o to, aby držitel byl s ohledem ke
všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří“. Zcela se ztotožnil se závěrem
soudu prvního stupně o tom, že mezi V. R. a J. J. došlo k uzavření mimosoudní
dohody o vypořádání jejich podílového spoluvlastnictví k předmětným
nemovitostem. Zde odkázal na podání obou v řízení o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví, vedeném u soudu prvního stupně pod sp.zn. 11 C
49/72, v nichž oba shodně poukazovali na uzavření dohody o vypořádání
spoluvlastnictví a finanční vyrovnání. V těchto skutečnostech a chování V. R.
od roku 1972 žalobce spatřuje okolnosti, jimiž prokazuje dobrou víru V. R., že
nabyla spoluvlastnický podíl J. J. Není pravdou, že by neprokázal a nenabídl
domnělý právní důvod. Bylo doloženo shodné tvrzení J. J. a V. R. o uzavření
mimosoudní dohody o vypořádání podílového spoluvlastnictví a výplaty částky na
vypořádání již v průběhu řízení o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví. Nebyla pouze doložena písemná smlouva o vypořádání podílového
spoluvlastnictví. Na podkladě provedeného dokazování však nelze vyloučit, že
existovala, a to nevylučuje ani skutečnost, že dohoda nebyla registrována podle
právních předpisů platných v roce 1972. Odvolacímu soudu vytkl, že opomenul
ustanovení § 130 odst. 1 ObčZ a tím důkazní břemeno toho, kdo tvrdí, že držba
je neoprávněná. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po
zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1
a 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) v rozsahu dovolatelem uplatněných
dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Právnímu posouzení věci odvolacím soudem nelze nic vytknout. Právní závěr
odvolacího soudu o nedostatku dobré víry V. R. vychází ze skutkových zjištění
soudů obou stupňů a je v souladu s níže uvedenou judikaturou dovolacího soudu.
Podle § 134 odst. 1 ObčZ oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji
nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let,
jde-li o nemovitost.
Podle § 130 odst. 1 ObčZ je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré
víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V
pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
Z citovaného § 130 odst. 1 ObčZ vyplývá, že vydržet vlastnické právo může jen
oprávněný držitel, tj. ten, kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke
všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Nejvyšší soud
již v usnesení ze 14. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 508/2001, uveřejněném v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále „Soubor rozhodnutí“),
pod C 573, svazek 7, zaujal právní názor, že „tvrzení držitele o tom, že mu věc
patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními
okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou
vydržecí dobu důvodné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci
dobré víry jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a
svědčící o poctivosti nabytí“. „Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v
úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na
okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít,
po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“.
K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000,
uveřejněný v Souboru rozhodnutí pod C 1176, svazek 16. V rozsudku z 27. 2.
2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaném v Souboru rozhodnutí pod C 1067,
svazek 15, pak dovodil, že „dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se
zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož
základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že
takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v
dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze
subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“.
Takovým titulem (právním důvodem) se může, v případě jako je posuzovaný,
rozumět pouze právní úkon, jímž se věc převádí na jiného vlastníka, např.
smlouva kupní, darovací, dohoda spoluvlastníků o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví, rozhodnutí státního orgánu apod. Žalobce žádnou
takovou listinu, s níž by bylo možno po vydržecí dobu spojovat dobrou víru V.
R., že je výlučnou vlastnicí sporných nemovitostí, nepředložil, ani jinak její
existenci nedoložil. V daném případě přicházela v úvahu buď kupní smlouva
uzavřená mezi J. J. a V. R. ohledně převodu spoluvlastnického podílu J. J. na
V. R. nebo dohoda spoluvlastníků J. J. a V. R. o zrušení a vypořádání jejich
podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, podle níž po zrušení
podílového spoluvlastnictví se výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí měla
stát V. R., která měla J. J. za jeho spoluvlastnický podíl zaplatit náhradu 10
000,- Kč. V obou případech by muselo jít o písemný právní úkon, neboť šlo o
nemovitosti (§ 46 odst. 1, § 141 odst. 1 ObčZ ve znění před novelou č. 131/1982
Sb.), který v době, kdy měl být uzavřen, zásadně vyžadoval registraci státním
notářstvím (§ 134 odst. 2 téhož ObčZ). Registrace jednoho z uvedených dvou
případů právních úkonů státním notářstvím prokázána nebyla. Pokud se V. R.
chopila držby předmětných nemovitostí na základě kupní smlouvy o převodu
spoluvlastnického podílu J. J. nebo dohody spoluvlastníků o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví v době, kdy zákon vyžadoval registraci
státním notářstvím, ale k jejich registraci nedošlo, nebo jen na základě
takových ústních právních úkonů, pak nemohla být vzhledem ke všem okolnostem v
dobré víře, že je jejich vlastníkem (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z
10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí pod C
1481, svazek 21, a usnesení Nejvyššího soudu z 20. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo
432/2003, uveřejněné v Souboru rozhodnutí pod C 1792, svazek 24).
Je-li dovolání přípustné, dovolacím soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly
v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 OSŘ). Z obsahu spisu nevyplývá, že by k
některé z uvedených vad došlo.
Protože odvolací soud věc posoudil po právní stránce správně, je správný i
dovoláním napadený rozsudek a dovolání muselo být podle § 243b odst. 2 OSŘ
zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobce nebyl
úspěšný a žalované náklady dovolacího řízení nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. července 2006
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu