26 Cdo 180/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava
Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené
advokátem, proti žalované I. J., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi
z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 6 C 123/2001, o
dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. července
2003, č.j. 14 Co 271/2003-36, takto:
I. Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. července
2003, č.j. 14 Co 271/2003-36, pokud jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 6 ze dne 22. ledna 2003, č.j. 6 C 123/2001-21, o povinnosti žalované
vyklidit byt č. 1, o velikosti 1+3, I. kategorie, v I. podlaží domu č.p. 1173,
v P., tak, že žalovaná je povinna tento byt vyklidit do patnácti dnů po
zajištění přístřeší, se zamítá.
II. Jinak se dovolání žalované odmítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 1.975,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 1.
2003, č.j. 6 C 123/2001-21, přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 1,
I. kategorie, o velikosti 1+3, v 1. podlaží domu č. 1173 v P. (dále
„předmětný byt“ nebo „byt“), určil, že nájemní vztah skončí uplynutím
tříměsíční výpovědní lhůty, uložil žalované byt vyklidit do patnácti dnů po
zajištění náhradního ubytování a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem
ze dne 3. července 2003, č.j. 14 Co 271/2003-36, rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že uložil žalované byt vyklidit po zajištění přístřeší a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalovaná (nájemkyně
předmětného bytu) nezaplatila žalobkyni (vlastnici domu, v němž se byt
nachází), nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší
než tři měsíce (část prosince 2000, únor až květen 2001, nedoplatek za
vyúčtování služeb za rok 1999, nedoplatek za teplo a za vodu v období červenec
1999 až červen 2000), že ani po podání žaloby v dané věci nehradila běžné
nájemné ani dluh na nájemném, takže ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního
stupně dlužila žalobkyni nejméně částku 52.633,- Kč spolu s poplatkem z
prodlení, že žalovaná byla naposledy zaměstnána před deseti lety, nemá
zdravotní problémy, které by jí bránily vykonávat trvalé zaměstnání, není
vedena u úřadu práce, v bytě bydlí se svým dosud nezletilým synem a
neprojevila snahu vzniklou situaci řešit ve spolupráci se žalobkyní, např.
výměnou předmětného bytu za menší, uzavřením splátkového kalendáře, apod.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že uplatněný výpovědní důvod
podle § 711 odst. 1 písm. d) obč.zák. je dán, a současně dovodil, že přivolení
k výpovědi není v rozporu dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.zák.). V této
souvislosti poukázal na závěry vyjádřené v rozhodnutích Nejvyššího soudu
sp.zn. 26 Cdo 471/98 a sp.zn. 26 Cdo 1486/2001 s tím, že žalovaná po
zahájení řízení v dané věci nezaplatila dlužné nájemné, ani poplatek z
prodlení, neplatila běžné nájemné, neučinila žádný krok k jednání se žalobcem
za účelem úhrady dluhu a nebyly na její straně shledány žádné skutečnosti,
které by jí bránily ve výdělečné činnosti. Zatímco soud prvního stupně vázal
povinnost žalované k vyklizení na zajištění náhradního ubytování s
odůvodněním, že má ve výchově nezletilé dítě, odvolací soud dovodil, že není
splněna druhá zákonná podmínka pro přiznání bytové náhrady stanovená v § 712
odst. 5 větě druhé obč.zák., a to existence důvodů zvláštního zřetele
hodných, když žalovaná neplatila nájemné dlouhodobě a neprojevila snahu situaci
řešit; na základě toho změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vázal
povinnost žalované k vyklizení na zajištění přístřeší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v němž
uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř.). Uvádí, že se v řízení bránila tvrzeními, že žije ve společné
domácnosti s nezletilým synem, že byla po dlouhou dobu nezaměstnaná a není
schopna platit nájemné, že její snahy o výměnu bytu za menší, s nižším
nájemným, byly bezúspěšné a že nabízela pronajímateli splácení nájemného
částkou 5.000,- Kč měsíčně. Dále uvádí, že se dovolávala ustanovení § 3 odst. 1
obč.zák. a že pokud soud prvního stupně přivolil k výpovědi a odvolací soud
jeho rozsudek potvrdil, „nehodnotil její právní postavení s přihlédnutím k
tomuto ustanovení“. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc
byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém dovolacím vyjádření namítla, že dovolání není podle §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné a navrhla, aby bylo odmítnuto. Pro
případ, že by bylo shledáno přípustným, namítla, že odvolací soud vzal v úvahu
všechny okolnosti uváděné žalovanou a že by její dovolání mělo být jako
nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k
tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se
nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé.
Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., je rozhodování o bytové náhradě při
vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov.
rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993,
pod pořadovým číslem 28).
Výše označený rozsudek odvolacího soudu je tedy v části, v níž bylo rozhodnuto
o povinnosti žalované vyklidit předmětný byt do patnácti dnů po zajištění
přístřeší, rozhodnutím, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé, proti němuž je dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným
dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li
dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm.
a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Vzhledem k tomu, že vady
obligatorně posuzované nebyly ve vztahu k měnícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu v dovolání namítány (a z obsahu spisu se nepodávají), mohl dovolací soud
přezkoumávat správnost tohoto výroku odvolacího soudu, proti němuž je dovolání
přípustné, toliko z důvodů uplatněných v dovolání. Dovolatelka však proti
uvedenému výroku žádný z dovolacích důvodů neuplatňuje, a proto
nezbylo než dovolání směřující proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu
podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítnout.
Ve výroku o přivolení k výpovědi a ve výroku o výpovědní lhůtě se rozhodnutí
soudů obou stupňů po obsahové stránce shodují (práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků byla v této části řízení posouzena stejně).
Dovolání proti těmto potvrzujícím výrokům by mohlo být přípustné za podmínek
uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo písm. c) o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že rozsudek
soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu,
je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání proti těmto potvrzujícím výrokům
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení
spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by
bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka
nesprávnosti právního posouzení věci založena na tom, že odvolací soud (soud
prvního stupně) tím, že nevzal v úvahu okolnosti namítané dovolatelkou,
nehodnotil její právní postavení s přihlédnutím k ustanovení § 3 odst. 1
obč.zák.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud se v
souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. rozhodnutí uveřejněné
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 36, ročník 1996, a pod č.
43, ročník 1999, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, sp.
zn. 26 Cdo 513/2001, a ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 26 Cdo 375/2001) zabýval
otázkou, zda lze - s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. - vyhovět
žalobě pronajímatelky na přivolení k výpovědi z nájmu bytu i v případě, že
uplatněný výpovědní důvod byl naplněn, a dospěl k závěru, že
vzhledem k okolnostem případu není zamítnutí žaloby namístě. Pokud pak
dovolatelka závěr odvolacího soudu zpochybňuje poukazem na okolnosti uváděné v
dovolání (a přikládá jim jiný význam než odvolací soud), je třeba uvést, že
podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 15. 3.
2001, sp.zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, svazek 3, usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp.zn. 26 Cdo
1491/2003) nelze otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových
okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy,
považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní
praxi.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání proti potvrzujícím výrokům rozsudku
odvolacího soudu není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto
stavu dovolací soud dovolání v tomto rozsahu podle § 243b odst. 5 a § 218 písm.
c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a
zavázal žalovanou, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, a která po procesní
stránce zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího
řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření
prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce
1.900,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky
náhrad hotových výdajů, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1
a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní
rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 9. února 2005
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu