26 Cdo 1486/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Blanky Moudré ve věci
žalobce město P., proti žalovanému M. B., zastoupenému advokátkou, o přivolení
k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 12 C
169/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29.
března 2001, č. j. 14 Co 56/2001-53, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2001, č. j. 14 Co
56/2001-53, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. března 2001, č. j.
14 Co 56/2001-53, změnil ve vztahu k žalovanému vyhovující rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 9 (soudu prvního stupně) ze dne 27. listopadu 2000, č. j. 12 C
169/2000-18, tak, že zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu „bytu č. 6 o
čtyřech pokojích a kuchyni s příslušenstvím, I. kategorie, ve třetím patře domu
č. p. 1094 v P., k. ú. Č., ulice B.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“).
Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Na základě zjištění, že žalovaný (nájemce předmětného bytu) nezaplatil žalobci
(pronajímateli) nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za
období vymezené v žalobě, a že žalobci z tohoto titulu dluží částku 58.936,- Kč
(bez poplatku z prodlení), usoudil soud prvního stupně na naplněnost
uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále opět jen „obč. zák.“), a
proto žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhověl. Odvolací soud – po
doplnění dokazování v odvolacím řízení – vzal sice z provedených důkazů rovněž
za zjištěno, že v době doručení výpovědi z nájmu bytu neměl žalovaný zaplaceno
nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za období vymezené v
žalobě, že na nájemném za tuto dobu dlužil částku 58.936,- Kč, že za dobu od
ledna 1999 do prosince 2000 činil poplatek z prodlení 65.093,- Kč, a že
žalovaný na dluh z titulu poplatku z prodlení žalobci (ke dni rozhodnutí
odvolacího soudu) nic neuhradil. Přihlédl však k tomu, že po vyhlášení rozsudku
soudu prvního stupně žalovaný uhradil dluh na nájemném, pro který mu byla dána
výpověď z nájmu bytu (v částce 58.936,- Kč), i dluh za následné období (v
částce 16.825,- Kč), a že od listopadu roku 2000 do rozhodnutí odvolacího soudu
řádně nájemné platil. Zohlednil také okolnost, že příčinou neplacení nájemného
byla objektivně existující tíživá sociální situace žalovaného, zapříčiněná
nevyplácením mzdy žalovanému a jeho hospitalizací, a že jeho manželka použila
bez jeho vědomí peníze určené na nájemné jinak. Dospěl k závěru, že v takto
zjištěných okolnostech lze spatřovat důvody, pro něž je namístě podle § 3 odst.
1 obč. zák. výkon práva žalobce odepřít, byť jinak byla žaloba na přivolení k
výpovědi z nájmu bytu podána důvodně. Ve vztahu k dluhu z titulu nezaplaceného
poplatku z prodlení (v částce 65.093,- Kč) dovodil, že „úhrada příslušenství
není zákonným znakem výpovědního důvodu dle § 711 odst. 1 písm. d) o. z., ale
výhradně sankcí za pozdní úhradu nájemného a záloh služeb dle § 517 odst. 2 a §
697 o. z.“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000
Sb. V dovolání odvolacímu soudu vytkl, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a odkázal na ustanovení § 241a odst. 2 písm.
b/ téhož zákona. V rámci užitého dovolacího důvodu zpochybnil správnost
právního závěru, že v daném případě jsou dány důvody, pro něž je namístě podle
§ 3 odst. 1 obč. zák. výkon práva žalobce odepřít. Výpovědní důvod podle § 711
odst. 1 písm. d/ obč. zák. byl v daném případě naplněn, jak správně dovodil
rovněž odvolací soud, a žalobce je – na rozdíl od odvolacího soudu –
přesvědčen, že dluží-li mu žalovaný (ke dni rozhodnutí odvolacího soudu) z
titulu poplatku z prodlení částku převyšující 65.000,- Kč, nelze dovodit ani
existenci okolností, odůvodňujících postup podle § 3 odst. 1 obč. zák. Poplatek
z prodlení je totiž upraven v ustanovení § 697 obč. zák., „které je součástí
kapitoly upravující práva a povinnosti z nájmu bytu“, a proto podle názoru
žalobce nelze povinnost k jeho placení „odtrhnout“ od povinnosti platit
nájemné, jak to ve skutečnosti učinil odvolací soud. Současně zdůraznil, že
dluh na nájemném vznikl dlouhodobým neplněním platební povinnosti a nikoliv v
důsledku nahodilého opomenutí, a že dohodnutý splátkový kalendář na úhradu
dluhu žalovaný neplnil a neplatil v té době ani běžné nájemné. Navrhl, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci
odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.
Současně zpochybnil výši vyčísleného dluhu z titulu poplatku z prodlení a
sdělil, že osobním dopisem požádal primátora města P. o jeho prominutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) řešil především
otázku, zda o dovolání má rozhodnout podle občanského soudního řádu, ve znění
před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu, ve znění
po uvedené novele. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního
stupně vydal své rozhodnutí dne 27. listopadu 2000. Odvolací soud sice o
odvolání žalovaného proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl až dne 29.
března 2001, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15.
zákona č. 30/2000 Sb. je musel projednat podle dosavadních právních předpisů,
tj. podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001. Bylo-li
napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů (podle občanského soudního řádu, ve znění před 1.
lednem 2001), dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb. – dále jen „o.s.ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17.
zákona č. 30/2000 Sb.).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o.s.ř.),
subjektem k tomu oprávněným (účastníkem řízení), za splnění podmínky povinného
advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.), splňuje
formální i obsahové znaky předepsané ustanovením § 241 odst. 2 věty první
o.s.ř. a je jím napaden rozsudek, proti němuž je dovolání podle § 238 odst. 1
písm. a/ o.s.ř. přípustné.
Žalobce nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení § 237 odst. 1
o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. a/, b/ o.s.ř.), a ani z
obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., tj.
dovolacího důvodu, který žalobce uplatnil odkazem na ustanovení § 241a odst. 2
písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele
provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., lze odvolacímu
soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové
konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.
půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního závěru, podle něhož
nezaplacení příslušenství pohledávky v podobě poplatku z prodlení (ke dni
rozhodování soudu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu) nemá pro posouzení věci
podle § 3 odst. 1 obč. zák. žádný právní význam, jinak řečeno je bezvýznamné
pro úvahu, zda výpověď z nájmu bytu je či není v rozporu s dobrými mravy (§ 3
odst. 1 obč. zák.).
Podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu
(jen s přivolením soudu), jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti
vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za
plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými
mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v
historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické
tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem
základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června
1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997
časopisu Soudní judikatura).
Odvolacímu soudu lze dát za pravdu v tom, že při rozhodování o přivolení k
výpovědi pronajímatele z nájmu bytu má své místo úvaha, zda výpověď z nájmu
bytu není v rozporu s dobrými mravy. Ostatně i soudní praxe je ustálená v tom,
že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm.
d/ obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět,
a to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon
1706/97, uveřejněný pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní
judikatura). Lze však odkázat také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.
listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z
roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl
uveřejněn rovněž pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní
judikatura), v němž Nejvyšší soud dovodil, že soud posuzuje existenci
výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že
tímto důvodem je neplacení nájemného po dobu delší než tři měsíce (§ 711 odst.
1 písm. d/ obč. zák.). Skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení
výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k
výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
Přitom při úvaze, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§ 3
odst. 1 obč. zák.), přihlíží soud též k době, která uplynula od porušení
povinností zakládajících výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo
2059/98, uveřejněný pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní
judikatura).
Nelze však ztratit ze zřetele, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky
pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v
případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé
úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití
citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální
poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo
se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. odůvodnění
již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon
69/96. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na
otázku, zda lze po žalobci - pronajímateli - spravedlivě požadovat, aby mu byla
ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena.
Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. podloženo
úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a
tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními
zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna
1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tedy
je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit,
zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v
případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.
V projednávané věci odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – dospěl k
závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je
naplněn, avšak – na rozdíl od soudu prvního stupně – žalobu zamítl se
zdůvodněním, že uplatněná výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy.
Při posouzení věci ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. vyšel – s přihlédnutím ke
shora uvedené judikatuře – správně ze skutkového zjištění, že po vyhlášení
rozsudku soudu prvního stupně žalovaný uhradil dluh na nájemném, pro který mu
byla dána výpověď z nájmu bytu (v částce 58.936,- Kč), i dluh za následné
období (v částce 16.825,- Kč), a správně nepřehlédl ani skutečnost, že od
listopadu roku 2000 do rozhodnutí odvolacího soudu řádně nájemné platil. Stejně
tak důvodně zohlednil rovněž okolnost, že příčinou neplacení nájemného byla
objektivně existující tíživá sociální situace žalovaného, zapříčiněná
nevyplácením mzdy žalovanému a jeho hospitalizací, a že jeho manželka použila
bez jeho vědomí peníze určené na nájemné jinak.
Na druhé straně však odvolací soud – z pohledu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
– nesprávně dovodil, že nezaplacení příslušenství pohledávky v podobě poplatku
z prodlení (ke dni rozhodování soudu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu) nemá
pro posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. žádný právní význam. Přitom
dovoláním nebyla zpochybněna správnost skutkového zjištění, prospívajícího
žalobci, tj. zjištění, že za období od ledna 1999 do prosince 2000 činil
poplatek z prodlení 65.093,- Kč, a že žalovaný (ke dni rozhodnutí odvolacího
soudu) uvedenou částku žalobci nezaplatil.
Podle § 517 odst. 2 obč. zák. jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má
věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li
podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a
poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. Podle § 697 obč. zák. nezaplatí-
li nájemce nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu do pěti
dnů po její splatnosti, je povinen zaplatit pronajímateli poplatek z prodlení.
Zbývá připomenout, že v době, o niž v projednávané věci jde, byla otázka výše
poplatku z prodlení upravena v ustanovení § 2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. V
naznačených souvislostech nelze ani přehlédnout, že poplatek z prodlení je
zákonem (srov. § 121 odst. 3 obč. zák.) pokládán za příslušenství pohledávky.
S přihlédnutím k citovaným ustanovením zastává dovolací soud – na rozdíl od
soudu odvolacího – názor, že při úvaze, zda výpověď z nájmu bytu podle § 711
odst. 1 písm. d/ obč. zák. (nájemce nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění
poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce) má své opodstatnění
mimo jiných rovněž okolnost, zda nájemce (ke dni rozhodování soudu) zaplatil
také dluh z titulu poplatku z prodlení. S dovolatelem lze souhlasit v tom, že
je-li úprava poplatku z prodlení pro případ nezaplacení nájemného nebo úhrady
za plnění poskytovaná s užíváním bytu obsažena v části osmé, hlavě sedmé,
oddílu čtvrtém (označeném „Zvláštní ustanovení o nájmu bytu“) pod marginární
rubrikou „Nájemné a úhrada za plnění poskytovaná s užíváním bytu“, konkrétně v
ustanovení § 697 obč. zák. (speciálním ustanovení ve vztahu k § 517 odst. 2
obč. zák.), lze – pro účely posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. –
pokládat poplatek z prodlení za „nájemné v širším slova smyslu“. Pro uvedený
výklad lze najít oporu rovněž v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna
1999, sp. zn. 26 Cdo 172/99, a ze dne 15. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000.
Navíc je-li poplatek z prodlení ve smyslu § 121 odst. 3 obč. zák.
příslušenstvím pohledávky, pak je pro něj (obdobně jako pro příslušenství věci)
charakteristická jeho spjatost s pohledávkou samotnou, jakož i okolnost, že
zásadně sdílí osud pohledávky samotné; je však možné – byť spíše výjimečně –
samostatné uplatnění takového „připojeného“ nároku (srov. odůvodnění usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 1997, sp. zn. 1 Cmo 758/95, uveřejněného
pod č. 14 v sešitě č. 2 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I
z tohoto důvodu bylo při posouzení dané věci podle § 3 odst. 1 obč. zák.
namístě zvažovat otázku dluhu z titulu nezaplaceného poplatku z prodlení. Za
těchto okolností je právní posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. neúplné a
nesprávné; nelze tedy – za této situace – pokládat za správný odvolacím soudem
přijatý právní závěr, že výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy.
Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak byl uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř.
napadené rozhodnutí zrušil a podle § 243b odst. 2 věty první o.s.ř. věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci
(§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. září 2002
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu