26 Cdo 2662/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobkyně Ing. H. A., zastoupené advokátkou, proti žalovaným
1) C. B., a 2) L. B., oběma zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 57/2004, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2006, č.j. 39 Co
382/2005-122, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2006, č.j. 39 Co
382/2005-122, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 3. 2005, č.j. 16 C 57/2004-95 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 28. 2. 2002,
č.j. 16 C 128/2001-24, a potvrzující rozsudek Městského soudu v Praze ze
dne 24. 10. 2002, č.j. 22 Co 405/2002-42, byly k dovolání žalobkyně zrušeny
rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky /soudu dovolacího/ ze dne 17. 5. 2004, č.j. 26 Cdo 2212/2003-59, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení), výrokem I. vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost
vyklidit a vyklizený předat žalobkyni Ing. H. A. [tehdy žalobkyni a)] do 15 dnů
od právní moci rozsudku „byt sestávající z 1 místnosti, IV. kategorie,
nacházející se vlevo od schodiště v 1. patře domu v P., “ (dále „předmětný byt“
nebo „byt“ a „předmětný dům“) a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi
tehdejší žalobkyní a) a žalovanými; výrokem II. zamítl žalobu na vyklizení
předmětného bytu a jeho předání žalobkyni A. L. [tehdy žalobkyni b)] a rozhodl
o nákladech řízení ve vztahu mezi tehdejší žalobkyní b) a žalovanými. Soud
prvního stupně vycházel ze zjištění, že výlučnou vlastnicí předmětného domu,
který byl v podílovém spoluvlastnictví původních žalobkyň (Ing. H. A. a Ing. A. L., každé v rozsahu ideální 1/2), se na základě dohody o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví ze dne 20. 2. 2002 stala Ing. H. A., že rozhodnutím
odboru bytového hospodářství ONV v P. ze dne 25. 8. 1970 byl žalovaným přidělen
v tomto domě byt v 1. patře, sestávající z 1 pokoje, kuchyně a příslušenství
(dále „dosavadní byt“), že rozhodnutím téhož orgánu ze dne 5. 4. 1977 bylo k
žádosti žalovaných rozhodnuto o sloučení dosavadního bytu s předmětným bytem,
že dne 24. 11. 1978 byla se žalovanými sepsána dohoda o odevzdání a převzetí
bytu o dvou pokojích, kuchyni a příslušenství, že nebyly provedeny stavební
úpravy, jimiž by došlo k faktickému propojení dosavadního a předmětného bytu
(žalovaní o jejich povolení nepožádali, neprovedli je, ani nebylo vydáno
kolaudační rozhodnutí), a že takovéto úpravy nejsou fakticky možné, neboť oba
byty jsou od sebe odděleny chodbou. Dále vzal za prokázáno, že žalovaní
uzavřeli dne 1. 7. 1992 s právním předchůdcem žalobkyň smlouvu o nájmu bytu v
předmětném domě o velikosti 2+1 na dobu neurčitou, a že pravomocným rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 1. 2001, č.j. 16 C 125/2000-15, byla
zamítnuta žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu
s odůvodněním, že v řízení nebylo prokázáno jejich nájemní právo k bytu. Soud
prvního stupně – vycházeje ze závazného právního názoru dovolacího soudu
vysloveného v jeho rozsudku ze dne 17. 5. 2004, č.j. 26 Cdo 2212/2003-59, –
dospěl k závěru, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu, neboť
takový byt jim nikdy nebyl rozhodnutím správního orgánu přidělen (§ 154 odst. 1
občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991); přitom rozhodnutí ze dne
5. 4. 1977 o sloučení bytů za takové rozhodnutí považovat nelze.
Vzhledem k
tomu, že „byt o velikosti 2+1“, fakticky ani právně neexistoval, nemohla být
ohledně takového bytu platně uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí bytu ze dne
24. 11. 1978 ani nájemní smlouva ze dne 1. 7. 1992. Na základě toho s poukazem
na ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku v tehdy platném znění, tj. ve
znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“)
žalobě ve vztahu k žalobkyni Ing. H. A. vyhověl a ve vztahu k žalobkyni Ing. A. L. z důvodu nedostatku její aktivní věcné legitimace žalobu na vyklizení
zamítl.
K odvolání všech účastníků Městský soud v Praze (soud odvolací) – poté,
co usnesením ze dne 15. 2. 2006, č.j. 39 Co 382/2005-120, postupem podle
ustanovení § 107a o. s. ř. vyhověl návrhu, aby na místo žalobkyně Ing. A. L.
[tehdy žalobkyně b)] vstoupila do řízení žalobkyně Ing. H. A. [dosavadní
žalobkyně a)], s níž dále jednal jako s jedinou žalobkyní – rozsudkem ze dne
15. 2. 2006, č.j. 39 Co 382/2005-122, odmítl odvolání žalobkyně Ing. H. A. do
zamítavého výroku o věci samé rozsudku soudu prvního stupně (s odůvodněním, že
k němu není subjektivně oprávněna), ve vyhovujícím výroku o věci samé a v
zamítavém výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
zamítl žalobu na vyklizení předmětného bytu a rozhodl o nákladech řízení před
soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu
prvního stupně i s jeho právním závěrem, že žalovaní, kteří jsou řádnými
společnými nájemci pouze bytu sestávajícího z 1 pokoje, kuchyně a příslušenství
(tj. dosavadního bytu), užívají byt o jedné místnosti, IV. kategorie (tj.
předmětný byt) bez právního důvodu. Vzhledem však k tomu, „žalovaní v
předmětném bytě bydlí desítky let v přesvědčení, že jim k tomu svědčí platný
titul bydlení, oba jsou vysokého věku a odkázáni na důchod“, a dále s
přihlédnutím k tomu, že „výkon vlastnického práva je v nájemních vztazích ze
zákona omezen institutem bytové náhrady“, dospěl odvolací soud na rozdíl od
soudu prvního stupně k závěru, že v souzené věci je výkon práva žalobkyně v
rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), a proto lze spravedlivě
požadovat, aby jí byla ochrana jejího práva odepřena; z uvedených důvodů
žalobu na vyklizení předmětného bytu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu – jeho měnícímu výroku o věci samé –
podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř. a v němž uplatnila dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Prostřednictvím užitého
dovolacího důvodu zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu, podle
kterého je výkon jejího práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.
zák.), a proto lze spravedlivě požadovat, aby ochrana jejího práva byla
odepřena. Žalobkyně má zato, že nejsou dány důvody pro použití uvedeného
ustanovení a že její žalobě na vyklizení bytu mělo být vyhověno; v této
souvislosti poukazuje zejména na to, že na straně žalovaných není dána dobrá
víra o tom, že jim svědčí platný titul bydlení, neboť od samého počátku jim
bylo zřejmé, že oba byty spolu nesouvisí a nelze je stavebně sloučit, což bylo
známo zejména žalovanému 2), který vykonával dlouhou dobu funkci domovního
důvěrníka. Nesouhlasí ani s dalšími skutečnostmi, které odvolací soud na straně
žalovaných při aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. zohlednil, a
upozorňuje, že žalovaní vlastní rozsáhlé nemovitosti v dosahu P. v k. ú. T.,
obec K. (dům určený k individuální rekreaci o zastavěné ploše 108 m2 s
přiléhající zahradou v rozloze 3.223 m2), a že oba jsou zaměstnáni ve VFN P.
Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla odvolacímu soudu
vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnili s právním
posouzením věci odvolacím soudem, neboť mají zato, že v dané věci jsou dány
důvody pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Jsou přesvědčeni, že na
jejich straně je dána dobrá víra, že k předmětnému bytu jim svědčí platný titul
k bydlení, a poukazují na své specifické postavení, zejména na to, že se od
roku 1958 jako správci o dům starali. K majetkovým poměrům uvedli, že vlastní
malou srubovou chatu v obci K., která není celoročně obyvatelná a není v dosahu
„P.I.D.“, že zahradu zděděnou po rodičích udržují pro děti, že žalovaná 1) ze
zdravotních důvodů nepracuje a že pouze žalovaný 2) je zaměstnán jako pomocný
dělník ve zdravotnictví. Připomínají, že jsou starobní důchodci ve vysokém
věku, že nájem předmětného bytu platí ve větší výši, udržují jej v pořádku a
plně hradí veškeré vybavení a opravy. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu „potvrdil“.
Podle čl. II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo sice
vydáno po 1. 4. 2005 (dne 15. 2. 2006), ale - jak vyplývá také z jeho
odůvodnění - po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, a proto
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl
o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240
odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení
dovolatelky (§ 241 o. s. ř.), a je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným
dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li
dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s.
ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.); existence takových
vad nebyla tvrzena a ze spisu se nepodává.
V posuzované věci žalobkyně spatřuje nesprávné právní posouzení věci
odvolacím soudem v tom, že žaloba na vyklizení předmětného bytu, který žalovaní
užívají bez právního důvodu, byla za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
zamítnuta.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež
na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu,
kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat
vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Jde-li o nemovitost, odpovídá
vydání věci její vyklizení.
Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. určuje, že výkon práv a povinností
vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do
práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Právní otázku, zda rozhodnutí o sloučení bytů ze dne 5. 4. 1977 lze považovat
za rozhodnutí o přidělení předmětného bytu, a následně otázku, zda žalovaným
platně vzniklo právo nájmu předmětného bytu nájemní smlouvou ze dne 1. 7. 1992,
vyřešil dovolací soud již ve svém rozsudku ze dne 17. 5. 2004, č.j. 26 Cdo
2212/2003-59, a na svém právním názoru, který nadále považuje za správný, nemá
důvod cokoliv měnit. Jestliže soudy dospěly k závěru, že žalovaní užívají
předmětný byt bez právního důvodu, ze závazného právního názoru dovolacího
soudu vycházely.
Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, pod
pořadovým číslem 12, formuloval právní názor, podle něhož na základě ustanovení
§ 3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor,
jestliže smlouva o jejich nájmu byla uzavřena neplatně. K odůvodnění uvedeného
názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že byl-li pronajímatel podle neplatné
smlouvy vlastníkem nemovitosti, v níž jsou umístěny smlouvou dotčené prostory,
svědčí mu i právo na ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti
bez právního důvodu představuje zásah do vlastnického práva, který je
neoprávněný. V rozsudku ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99,
uveřejněném pod č. 133 v časopise Soudní judikatura, sešitě 11, ročník 2001,
Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k
užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč.
zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost,
jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§ 126 odst. 1 obč. zák.) domáhajícího
se vyklizení místností, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva.
Uvedený právní názor sdílí Nejvyšší soud i ve vztahu k užívání bytu bez
právního důvodu (srov. např. jeho rozhodnutí ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 26
Cdo 2319/2003, ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, ze dne 18. 5. 2004,
sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003, a ze dne
15. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo 306/2005); ani v posuzovaném případě se od tohoto
názoru neodchyluje. K ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je možné přihlédnout,
avšak pouze při úvaze, zda právo vlastníka neomezit tím, že vyklizení bytu bude
vázáno na delší lhůtu, případně na zajištění bytové náhrady.
V projednávané věci však odvolací soud – přestože dospěl k závěru, že právo
žalobkyně na vyklizení předmětného bytu má oporu v ustanovení § 126 obč. zák.,
neboť žalovaní jej užívají bez právního důvodu - žalobu zamítl. Tím žalovaným
založil právo, které objektivně dříve neměli, a současně vlastnické právo
žalobkyně nejen omezil, ale ochranu jí za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč.
zák. odepřel vůbec. Se zřetelem k výše uvedenému nelze považovat právní
posouzení věci odvolacím soudem za správné a dovolací důvod podle § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř. byl tedy uplatněn opodstatněně.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, dovolací soud ho podle
ustanovení § 243b odst. 2 věta části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d věta první,
§ 226 o. s. ř.); o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího rozhodne
odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2007
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.
předsedkyně senátu